Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Konečný (* 1918  †︎ 2006)

• narodil se 15. 2. 1918 na Těšínsku

• byl odveden do německé armády, dostal se však do ruského zajetí, prošel několika sovětskými lágry

• přidal se k čs. jednotce při jejím formování v Buzuluku v roce 1943

• sloužil u náčelníka štábu gen. Lomského

• zúčastnil se bojů o Duklu jako dělostřelec

• v dubnu 1945 podnikl paradesantní výsadek v oblasti Zbečna

• po skončení války odešel z armády, odstěhoval se do Tábora, občasně působil jako kazatel Jednoty bratrské

František Konečný se narodil 15. února 1918 v Horní Suché na Těšínsku v rodině šafáře na velkostatku Larische Menicha. Tatínek pocházel z Hażlachu a maminka z Pruchne. Musel chodit do polského gymnázia v Těšíně, neboť rodiče měli po polské okupaci Těšínska obavu, že je vyvezou do protektorátu, což by znamenalo přijít o vše. Ukončil sedmou třídu gymnázia a po konfliktu s ředitelem školy se rozhodl opustit jej a nadále nenavštěvovat polskou školu. Raději volil práci na šachtě v Horní Suché v účtárně, kde zůstal i po okupaci Německem až do doby, než ho odvedli k německé armádě. Poláci ho sice odvedli k armádě, ale nastoupit už nestihl.

Do německé armády

V létě roku 1940 byla vyhlášena mobilizace tří ročníků, mezi nimiž byl také ročník 1918, a tak musel Fr. Konečný k odvodu do Těšína. Vojenskou službu v Horním Slezsku nastoupil 3. prosince.

„Potom, když byla okupovaná Francie, nás odvezli až do Alsaska-Lotrinska. Byl jsem v městečku Mörchingen na území zabraném z Francie. Několikrát jsem se zabýval myšlenkou, že uteču z armády, ale věděl jsem, že bych neutekl daleko…“ Po několikaměsíčním pobytu zde je odvezli v uzamčených dobytčích vagonech před Hamburk na území bývalého východního Polska do stanice Suwalki. Odtud po několikadenní jízdě v přeplném vlaku pochodovali s plnou polní až na místo určení k hranicím SSSR. Konečný byl přidělen na hlídání skladiště potravin, pohonných hmot atd. Podle skladišť „jsme usoudili, že bude válka proti Sovětskému svazu, shromáždili jsme se a dohodli se, že přeci nebudeme bojovat proti Slovanům. Tu k nám přiběhl poddůstojník, který rozuměl polsky, a řekl nám, že nás všechny postřílejí, abychom to nedělali.“ Dostali strach a každý se rozhodl řešit situaci vlastním způsobem.

Když přepadli Němci SSSR, hlídal Konečný ještě německé sklady. Po celou dobu předstíral, že německy příliš neumí, aby ho nepřeložili ke štábu. Střílet moc neuměl a i jinak se snažil vystupovat spíše nemotorně. Nabízeli mu, aby dělal písaře u roty. Ve skutečnosti se učil na gymnáziu nejen německy, ale i anglicky a francouzsky. Jeho rotu, povětšinou složenou z obyvatel Slezska, stejně pro jistotu rozdělili do německých rot. Pak byli nasazeni na frontu. „Pochodovali jsme cestou, kde byl hluboký písek, šlo se těžce s plnou polní a sluníčko pálilo. Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych se nemusel tak trápit. Najednou jsem spadnul na zem a zůstal ležet. Vojáci začali křičet: ‚Konečný ist gefallen, Konečný ist gefallen!‘ Přijel lékař na bryčce a já dělal oči v sloup, lékař křičel: ‚Vodu, vodu!‘ Pak mi dal ochutnat kořalky. To mi chutnalo. Na otázku, zda můžu sám jít, jsem odpověděl, že ne. Tak mne naložili na bryčku a jel jsem za jednotkou.“

Byli umístěni do okopů. ‚Tam jsem pobyl asi dva dny a dvě noci a byl celkem klid. Pak jsem onemocněl úplavicí a asi 14 dní jsem ležel vzadu za frontou ve škole na slámě. Pak jsem se vracel zpět k okopům. Byl jsem v okopu s jedním mladým Rakušanem. Třetí den ráno začalo ruské dělostřelectvo střílet na naše pozice. Přemýšlel jsem o tom, abych nemusel střílet, a tak jsem otevřel závěr u pušky a nechal padat dovnitř prach z okopu tak dlouho, až jsem nemohl závěr uzavřít. Nastupovala ruská pěchota, tu přiběhl k nám poddůstojník a křičel, proč nestřílíme. Nemohl jsem střílet a ukázal jsem mu, že nemohu uzavřít závěr u pušky. Řekl mi: ‚Du blöde Hund.‘ A odešel. Za chvíli přiběhl znovu s příkazem, že každý, kdo by z okopů utekl, bude na místě zastřelen. Po delší době jsem se podíval vlevo do nížiny a viděl, že ruská pěchota již protrhla frontu. Přiběhl ten poddůstojník a řekl, že se máme stáhnout. Ten Rakušan vyskočil z okopu a běžel dozadu, já jsem si pomalu oblékal plášť, a když jsem chtěl vylézt z okopu, Rusové, kteří již byli pod kopcem, po mně začali střílet. Vytáhl jsem se z okopu jako had a dělal přískoky… Okolo mě začaly padat malé granáty. Pak jsem pokračoval po kolenou a najednou jsem uslyšel takové plácnutí, přímý zásah do hlavy a smrtelné zasténání, pravděpodobně od Poláka z druhého družstva. V tu chvíli jsem začal přemýšlet o svém životě. Chodil jsem do besídky, do nedělní školy. Teď jsem vzpomínal na toa říkal jsem si: Pane Bože, když zůstanu naživu, budu chtít Ti sloužit. A v tom rozpoložení jsem slyšel: ‚Ruky věrch.‘“

V sovětském zajetí

František Konečný se vzdal postupujícím sovětským vojskům. Byl převezen do zajateckého tábora na východ od Moskvy. ‚Byl to starý klášter s několika dřevěnými baráky. Dostávala se dvakrát denně taková polévka, jedenkrát denně dvě až tři jídelní lžičky různé kaše a denně asi 400 gramů černého chleba, často ještě teplého, kterého na váhu bylo ještě méně. Byl hlad. Koním do žlabu dávali šrot, ten jsem kradl, dával do kapes a pak ho dával do teplé vody a takto jedl. Dostal jsem se ke koňům, svážejícím brambory. Měl jsem hrozný hlad, tak jsem snědl i ty syrové brambory… V lágru byli političtí pracovníci, mezi nimi jeden starý Polák, kde jsem se hlásil. Vylíčil jsem jim situaci, občas mi pak dali kus chleba, neboť tam byl veliký hlad. U nich jsem podepsal písemné prohlášení, že chci bojovat proti německému fašismu za jakýchkoli okolností a na kterýmkoliv místě. Konečný popisuje ještě další trampoty v sovětském zajetí. Měl hlad, měnil lágry, dělal sanitáře v lágru Jelabuga za městem Kazaň, později se na čas dostal do moskevských věznic. Takto strávil asi dva roky. V lágru Krasnogorsk u Moskvy se dostal r. 1943 před vojenskou komisi. „U komise se mě ptali, zda chci jít do naší zahraniční armády. Odtamtud jsme se skupinou, tvořenou většinou Slováky, a vojenským doprovodem jeli vlakem do městečka Novochapjorsk, kde byla naše zahraniční armáda.

U československé armády v SSSR

František Konečný byl zařazen do štábní roty, k ochraně náčelníka štábu Lomského. Netrvalo dlouho a ocitl se také u bojů o Kyjev. Ze štábu ho převeleli na vlastní žádost k 1. dělostřeleckému pluku, kde dělal pátrače. „Naše dělostřelectvo bylo pak přiděleno k sovětským jednotkám v boji o Torčín a pak o Žaškov. U Torčína jsem měl službu na pozorovatelně, která byla v domě na půdě, kde byl umístěn dalekohled – desaterák. Pozoroval jsem okraje nepřátelské obrany.“ Za toto své počínání byl oceněn prvním válečným vyznamenáním, Čsl. medailí Za chrabrost před nepřítelem.

Dělostřelectvo odjelo do prostoru Černovic, kde dozbrojilo a bylo doplněno asi 12 tisíci lidmi z Volyně. Konečný zde prodělal tříměsíční kurz pro důstojníky dělostřelce a po zkouškách, které absolvoval na výbornou, byl povýšen na svobodníka a určen velitelem topočety u 3. oddílu 1. dělostřeleckého pluku. Původně měl pomoci povstání na Slovensku, ale nakonec byl jako mnoho dalších součástí útoku na Karpaty. „Často jsme se my dělostřelci stěhovali z místa na místo, a to vždy v noci, za tmy. Horské cesty byly špatné, blátivé, často jsme museli pomáhat i autům. Bylo deštivé počasí, byli jsme promoklí, nevyspalí, jednou i sněžilo. Nebylo kde se usušit. Nejhorší boje byly o horu, kótu 534, která byla pojmenována kótou krvavou. Bylo to 11. září 1944, kdy za jediný den musela být dobývána celkem šestkrát. A při každém dobývání padlo mnoho našich, ale také německých vojáků. Okolo ní vedla silnice, a kdo byl pánem této kóty, byl pánem i této silnice.“

Zvláštní úkoly v týlu nepřítele

Jednoho dne velitel pluku obdržel příkaz, aby se četař Konečný se všemi věcmi odebral na velitelství sboru. Odvezli ho do Lvova. „Měli jsme různá školení – o topografii, jak se máme zachovat při seskoku a podobně… Slibovali nám, že dostaneme civilní oděv. Po několika měsících nás odvezli letadlem do Przemyšle, kde jsme vystoupili, a řekli nám, abychom se ubytovali v nedaleké vesnici. Proviant nám však nedali a řekli, abychom se stravovali, jako bychom byli v týlu. Šli jsme za předsedou obce a žádali jsme jej, aby nám zajistil ubytování. To nám však odmítl. Tak jsme se ubytovali sami, ale Polky nám nechtěly dát nic jíst. Dozvěděli jsme se, že ve třetí vesnici je sedlák, který má syna u letců v Anglii, tak jsme udělali takové divadlo. Vydávali jsme se za letce z Anglie v české armádě.“ Dostali najíst i napít a ještě si odvezli zásoby. Netrvalo dlouho a byli povoláni k úkolu. Dostali padáky, výstroj a heslo znějící „Pěťorka“. Z letadla seskočili nad Čechami. Bylo jich původně sedm: velitel, dva ruští radisté, dva Slováci, dva Češi. Jeden ale neseskočil, v letadle dostal strach. Kožený vak se základní výzbrojí, který padal jako první, už nenašli, byli nuceni obejít se bez něj. Museli se skrývat a protloukat, jak se dalo. Neměli civilní oděvy, neměli protektorátní peníze, neměli řádné předem získané kontakty, zůstala jim jen radiostanice. „Když jsme se zabydleli v revíru u Zbečna v březnu 1945, navázali jsme kontakt, radiové spojení se Sověty.“ Každého dne vysílali informační relaci, 24. dubna 1945 o přípravě povstání a na úplném konci i o setkání s Vlasovovou armádou. Přes mnohá udání a zátahy na ně se jim podařilo přežít.

Po osvobození

Po osvobození byl paradesantní výsadek Františka Konečného odvelen zpět do Lvova, kde odevzdali zbraně. Nabízený výlet do Moskvy nepřijal, chtěl domů. Tam o něm celou válku nevěděli a dokonce ho již nechali hledat armádou.

V armádě zůstal jen krátce. Byl přidělen k dělostřeleckému pluku do Tábora, kam se tedy přestěhoval. Protože byl věřící, navštěvoval sbor jednoty českých bratří. Z armády vystoupil a dodělal maturitu. V Táboře se ale seznámil s jiným zahraničním vojákem, také velitelem topočety: „A ten mě stáhl k sobě na krajský sekretariát KSČ v Táboře, kde zastával funkci vedoucího tajemníka.“ Po únoru 1948 nastoupil na ministerstvo vnitra. Postupem času ale docházel k názoru, že strana, kterou zvolil, není stranou blízkou jeho přesvědčení osobnímu a už vůbec ne náboženskému. Po dvou letech odešel z ministerstva i ze strany a manželka mu našla práci v Madetě v Táboře. Sledování komunistickou policií se nevyhnul. Přesto se na místo státního úředníka ještě na čas vrátil. V šedesátých letech ho zaměstnával plánovací odbor ONV. Po roce 1968 byl opět propuštěn a opět sledován StB. Asi mu příliš nepomohla ani jeho občasná kázání ve sboru.

Ke 30. výročí osvobození byl postaven u hájovny Kaly u Zbečna památník parašutistům, mezi nimiž byl i František Konečný.