Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kolářová (* 1922  †︎ 2022)

• narozena v roce 1922 ve Vsářích

• za války byla totálně nasazena v kladrubském lazaretu

• v roce 1946 se vdala

• v 50. letech nuceně vstoupila do JZD

Dávala jsem jim, co zbylo doktorům

Marie Kolářová se narodila jako Vladyková 12. dubna 1922 ve Vsářích nedaleko Kladrub. Měla dva sourozence, kteří ale bohužel v dětství zemřeli na zápal mozkových blan. Brzy se rodina odstěhovala do Kladrub. Pan Vladyka měl kovářskou dílnu. „Veškerý zahrádky, co byly po hřbitovech a všechny zahrádky, to dělal můj tatínek. Já tloukla kladivem na kovadlině. Tatínek měl učedníky, a když ty museli do školy, tak jsem chodila tlouct.“ Marie začala chodit do školy do Tehova. Po absolvování obecné školy nastoupila na měšťanku ve Vlašimi, kam musela každý den chodit z Kladrub pěšky.

Za druhé světové války, když bylo Marii 17 let, byla totálně nasazená do německého vojenského lazaretu, který byl v Kladrubech vystavěn. „Posluhovali jsme tam německým vojákům. Pak mě poslali uklízet na operační sál.“ V sousedním Tehově byli v místní hospodě umístěni trestanci. „Trestanci tam byli naši lidi, který zavřeli. Ti měli bídu. Takže co zbylo doktorům k jídlu, tak já to sebrala a vždycky jsem jim to do něčeho dala a podstrčila.“ Jednoho dne Marii upozornil někdo z lazaretu, že až jí přistihnou při rozdávání jídla trestancům, půjde do vězení. Bála se, ale s pomáháním nepřestala, jen změnila místo předávání. „Neměli jsme to tam lehký. To si žádnej neumí představit, co my jsme tam prodělávali… Někdy jsme se nabrečely dost. Ti Němci na nás nebyli tak vlídný, jak jsme byly zvyklý.“

Na konci války se Marie seznámila se svým budoucím manželem, který se vrátil z totálního nasazení v Německu. Za rok měli svatbu v kostele ve Štěpánově a hned další rok se jim narodil syn Jára. S manželem se přestěhovala do Zdislavic, kde nyní žije už 70 let. V roce 1951 se Kolářovým narodila i dcera. Marie pracovala v zemědělství. „Měli jsme malý hospodářství, tak jsem jezdila s kravama, orala jsem, všechno jsem udělala.“ V roce 1948 převzali moc v zemi komunisté. Marie vzpomíná, že ve Zdislavicích byl největším komunistou pan Babka. „Vyšel támhle k lipce a povídá: ,Tohle všechno bude naše.‘ A taky to zabrali, komunisti. Nic jsme nemohli dělat.“

Co jsme mohli dělat?

V 50. letech začali komunisté zavádět na československém venkově kolektivizaci. Zemědělci museli dávat svoje pole a zvířata do společného vlastnictví JZD. Pro většinu sedláků to bylo velmi bolestivé, když jim často násilím brali jejich polnosti a dobytek. „Někdo chtěl, někdo nechtěl, ale všechny nás tam nahnali. Co jsme mohli dělat? My jsme šli až jako poslední.“ Dobytek museli odevzdat i Kolářovi a Marie i syn Jára začali pracovat v JZD. „Náš Jára brečel, nechtěl tam krávy dát.“ Mariin manžel pracoval jako zedník ve Vlašimi.

Marie pracovala nejprve v rostlinné výrobě, pak v kravíně a nakonec 19 let v prasečáku, kde zůstala až do důchodu. Práce byla těžká, ale Marie na tehdejší život vzpomíná ráda. „Život byl tehdy víc společenský. Když se sklidilo, tak se dělaly dožínky a byli všichni lidi pohromadě. Dneska už to nedokážou.“ Ze Zdislavic také chodilo procesí na svátek Božího těla anebo se pořádaly nejrůznější bály. „My byli s manželem první v kole a poslední jsme šli pryč.“

Komunistický režim postihl Kolářovy i jinak. Chodili do kostela a jejich syn Jára byl v místním kostele ministrantem. Komunisté představitele katolické církve pronásledovali a náboženské chování se stalo podezřelým. Narušili proto částečně i společenství okolo farnosti ve Zdislavicích. „Nejhorší bylo, že děti nesměly na náboženství.“

Po roce 1989 získali Kolářovi zpět les, který jim patřil před vstupem do JZD. „Les nám vrátili a pole zůstalo v družstvu a bereme peníze. Po dobu, co tu byli komunisti, tak jsme nebrali ani korunu.“ Marie Kolářová v současnosti žije ve Zdislavicích, kde jí radost dělají především vnoučata a pravnoučata. Konec komunistického režimu uvítala, ale dnešní politika ji velmi zneklidňuje. „Když jsem ještě chodila do školy, tak jsme jeli na výlet do Lán. Pan prezident Masaryk jel kolem na koni a všechny nás zdravil. Dneska, když ty ministry vidím, klacek bych vzala a všechny bych je vymlátila.“