Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gertruda Kočí (* 1928  †︎ 2015)

• narozena 15. března 1928 v Mušově ve smíšené česko-německé rodině

• během 2. světové války většina mužů z rodiny narukovala do německé armády

• díky smíšenému manželství prarodičů vyřazení z odsunu

• po svatbě v roce 1954 odchod do Blanska

• udržování kontaktu s mušovskými Němci, setkání starousedlíků

• zatopení obce Věstonickou nádrží z vodního díla Nové mlýny

• zemřela v roce 2015

“Hlásím, že dne 21. srpna 1945 v ranních hodinách vyhnali čeští novousedlíci v Mušově všechny Němce v počtu 360 osob z bytů na náves, dali jim možnost vzíti s sebou nutně potřebné věci jako jídlo, šatstvo, prádlo, pokrývky, naložili je na vozy a odváželi k státní hranici v úmyslu vystěhovati je do Rakouska.” Toho srpnového dne, jehož ranní události ve svém hlášení popisuje vrchní strážmistr Figura, skončila jedna dlouhá kapitola dějin jihomoravské obce Mušov. Takřka všichni němečtí starousedlíci museli opustit své domovy a Mušov se stal českou vesnicí.

Až na výjimky

Zůstat mohla jen rodina antifašisty Gustava Rindera a také smíšené, česko-německé rodiny. Díky tomu mohla v Mušově zůstat i tehdy sedmnáctiletá Gertruda Zecha. Narodila se 15. března 1928 v rodině mušovského sedláka Stephana Zechy. „Naši byli sedláci, měli jsme hospodářství, koně, krávy, prasata, takže jsem musela už jako malá holka pomáhat. Trhali jsme okurky, sbírali rajčata, pak i hrozny, a vždycky když jsem přišla ze školy, už jsem měla nachystané kbelíky s krmením pro prasata nebo krávy. Muselo se dělat.“

V době Gertrudina dětství byl Mušov malebnou vesnicí, kolem které tekla Dyje, prakticky odevšad byly vidět Pálavské kopce a pro kvalitní mušovské víno si zákazníci přijížděli až z Vídně. Mušov se tehdy oficiálně jmenoval Muschau a většina jeho obyvatel se hlásila k německé národnosti. Podle sčítání obyvatel v roce 1930 tu žilo 667 Němců a 38 Čechů. Gertruda Kočí vzpomíná, že v Mušově jejího dětství jí nechybělo vůbec nic. „My jsme měli v Mušově všechno, vodu, louky i les. Byla to bohatá i dost čistotná vesnice. Chodili jsme do Dunajovic do měšťanky a tam to bylo bláto a bláto, vedle v Pasohlávkách jakbysmet. Žili jsme tam jako jedna rodina, večer po krmení si chlapi sedli a plánovali, co se bude dělat, a my děcka jsme si hrály.“

V obci byla restaurace, kino i dva obchody - jeden se smíšeným zbožím a řeznictví, které provozoval hospodský Coufal. V Mušově byl také bohatý veřejný život. Pravidelně se konaly taneční zábavy a oblíbené byly zdejší hody o první zářijové neděli. Specifickou slavností jihomoravských Němců byly velikonoční jízdy, kdy mušovští muži objížděli na koních pole a prosili za dobrou úrodu. Podzimní Erntedankfest, to byla zase slavnost poděkování za dobrý zemědělský rok. Aktivní byly i mušovské spolky, působili tu dobrovolní hasiči, rybáři i sportovní spolek Turnverein, kde svého času cvičil i Gertrudin otec. Mládež z širokého okolí se o nedělích scházela na oblíbených výletech na Pálavu, chlapci a dívky z německých obcí se však setkávali také ve škole nebo na hodech.

Gertruda byla ale po celé své dětství v úzkém kontaktu také s Čechy. „Babička žila v Ivani, to bylo čtyři kilometry, každou neděli po požehnání jsme ji do Ivaně doprovázeli. Mušováci tam chodili na hody nebo na tancovačky, tenkrát se nebralo, že je to Čech nebo Němec. Pár Čechů žilo i v Mušově, pošťák, silničář, hajný i farář byli Češi. Nikdo to ale nerozděloval, byli jsme tam opravdu jako jedna rodina.“

Mušovští muži odešli do války

Život se Gertrudě i většině obyvatel Mušova změnil až s příchodem druhé světové války. „Za Reichu, za Hitlera, muži povinně rukovali do německé armády. Týkalo se to tatínka, strýce Ludvíka, strýce Williho, všichni byli na vojně. Jak strýc Frantík, tak i strýc Josef měli šest děcek, z toho čtyři kluky, a ti museli taky všichni na vojnu.“ Gertrudin otec narukoval v roce 1942 a od té doby se rodině příliš nevedlo. U Zechových tak jako v celé vesnici chyběli muži. V některých hospodářstvích vypomáhali váleční zajatci, jinde si musely rodiny vystačit samy. Tehdy čtrnáctiletá Gertruda pracovala s matkou a dědečkem. “My jsme doma hospodařili se starým dědečkem, jinak to nešlo.”

Když na jaře roku 1945 válka končila, v Mušově panoval především strach. Nejprve strach z Rusů. Ti si ve vesnici dělali, co chtěli, a přestože se před nimi mušovské ženy schovávaly, došlo k několika případům, kdy vojáci místní ženy znásilnili. A pak také strach o členy rodiny. Ne všichni muži měli to štěstí, že se mohli ke svým rodinám vrátit ve zdraví. „Strýc Ludvík šlápl na minu a přišel o nohu, strýc Willi se ztratil úplně, dodneška o jeho osudu nevíme vůbec nic, zůstal nezvěstný.“ Nevrátil se ani Gertrudin otec, který se na konci války ocitl ve Vídni v zajetí. Po propuštění se nesměl vrátit domů do Československa a musel už zůstat v zahraničí. S rodinou se později setkal jen dvakrát, během padesátých a šedesátých let.

Nakonec se dostavil i strach z budoucnosti. Do Mušova začali po osvobození přicházet první čeští osídlenci a mušovští Němci netušili, co s nimi bude dál. Někteří utekli, většina však zůstávala, chodila pracovat a vyčkávala. „Bylo to v srpnu, hned po žních. Jednoho rána, myslím snad o páté hodině, vyhlásili, že se musí všichni sejít. Mohli si s sebou vzít dvacet kilo, ale když měli starého člověka, tak už toho moc přibrat nemohli. Nebylo to vůbec příjemné.”

Podle zprávy, z níž je citováno v úvodu příběhu, byli mušovští Němci hnáni směrem k rakouské hranici. U Mikulova byl však průvod zadržen a nemohl pokračovat dál. Práceschopní muži měli být internováni v mikulovském pracovním táboře a ostatní se měli vrátit do Mušova. Správní komisař obce Úvaly mezitím podal žádost o větší počet pracovních sil na zemědělské práce, a předseda OSK Mikulov Dr. Hanzlíček tedy rozhodl přidělit všechny mušovské Němce na velkostatek do Úval. Vrchní strážmistr Figura také uvádí, že když rozkaz o zamezení vyhánění Němců z Mušova odeslal na místní stanici SNB, byl už průvod na cestě k hranici a zdejší strážmistr nemohl ničemu zabránit. Později Figurovi hlásil, že vyhnání Němců bylo spontánním činem všech Čechů v Mušově.

Zechovi měli více štěstí

“Naše hospodářství zabral moc hodný člověk. Udělal pro nás to, že odjel do Mikulova a vyřídil nám tam všechny potřebné papíry, takže maminka s dědečkem mohli zůstat. Dědeček totiž žil ve smíšeném manželství, a tak dostali výjimku. Ale u mě byl otazník, protože já jsem nebyla vlastně ničí. Maminka ale řekla, že když půjdu já, tak ona odejde taky, a ať se pak starají o dědečka. To zapůsobilo, takže jsme nakonec mohli zůstat všichni,“ vzpomíná Gertruda Kočí.

Oním hodným člověkem, který zabral Zechovo hospodářství, byl jistý pan David. „Mamince říkal normálně mami a děda byl taky jako jeho děda. On byl sklář z Květné a hospodářství nerozuměl, a tak byl rád, když mu dědeček poradil. Všichni jsme mu pomáhali, já jsem musela vodit koně, když jsme orali, protože on to neuměl.“ Zanedlouho ale manželka pana Davida dostala pracovní místo jinde, a tak se Davidovi z Mušova odstěhovali. Místo nich na statek přišla sestra pana Davida s manželem a dětmi a pro Zechovy už ve vlastním domě náhle nebylo místo. „Tenkrát nám pomohli Suchánkovi. Neměli jsme střechu nad hlavou a pan Suchánek řekl, že takhle nemůžeme být, a nabídl nám, ať se nastěhujeme k nim do domu.“ Nechali tam Zechovy do té doby, než mohli odejít do vlastního.

Úřad Zechovým přidělil vlastní domek. Ten ale patřil k nejhorším stavením v Mušově, neměl ani zavedenou elektřinu. Finanční situace rodiny nebyla zpočátku příliš dobrá. Matka onemocněla, dědečkovi bylo téměř osmdesát let a Gertruda táhla domácnost sama. Vzpomíná: „Chodila jsem nejdřív od sedláka k sedlákovi a dělala, kde se dalo. Pak jsem začala pracovat v mlékárně a to už bylo lepší, něco jsem už vydělala.“

V roce 1950 se seznámila s Josefem Kočím, vznikl mezi nimi vztah a v roce 1954 se brali. Josef bydlel v Blansku, měl tam práci v ČKD, a Gertruda se tedy odstěhovala do Blanska za ním. Prakticky každý víkend však navštěvovala maminku a dědečka v Mušově. Zpovzdáli tak sledovala, jak její rodná obec postupně upadá a chátrá. Socialistickým plánováním byl totiž Mušov odsouzen k zániku pod hladinou Novomlýnských nádrží. Když tam přijela naposledy, dům už byl prázdný, z rodiny tam tehdy už nikdo nežil. „Bylo to hrozné, když člověk naposledy zastrčí klíč do zámku a říká si, že už do svého domu nikdy nebude smět jít.“ Pamětnice tento pocit navíc zažila už podruhé. Poprvé v roce 1945 a pak znovu před zatopením obce.

Vzpomínka na Muschau slábne

Na Mušov nikdy nezapomněla. S některými spolužačkami si dodnes dopisuje, jednou za dva roky navíc starousedlíci pořádají setkání a někteří přijíždějí také při příležitosti svátku Božího těla. Společně pak navštěvují památník mušovských Němců na hřbitově v Pasohlávkách, a komu zdraví dovolí, vyráží na výlety po okolí své rodné obce. Příležitostí k setkávání však stále ubývá. „Ti staří už umřeli a mladí o to nemají zájem, říkají, že už to neznají, že se už narodili v Německu. Nemají k tomu už vztah.“ Vzpomínky na německý Mušov tak brzy zmizí a jeho bohatá historie už zůstane jen na stránkách staré mušovské kroniky a na několika desítkách černobílých fotografií.