Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Miloslav Kloubek (* 1960)

• narodil se 23. září 1960 v Kladně v evangelické věřící rodině

• v letech 1979–1984 vystudoval evangelickou bohosloveckou fakultu

• v letech 1985–1987 absolvoval základní vojenskou službu v Berouně

• v letech 1987–1998 působil jako kazatel Církve bratrské v Benátkách nad Jizerou a v Písku

• roku 1998 vstoupil do armády jako vojenský duchovní

• v letech 2002–2003 působil na misi během operace Enduring Freedom v Kuvajtu

• s jednotkou chemiků se podílel na ochraně olympijských her v Řecku v září 2004

• od roku 2004 byl opět civilním knězem

• roku 2012 se do armády vrátil

• zástupcem hlavního kaplana Armády České republiky

Miloslav Kloubek přišel s armádou poprvé do styku v době totality. Jako čerstvý absolvent bohoslovecké fakulty v Praze musel odsloužit celé dva roky základní vojenské služby. Kvůli nespolehlivosti nesměl dostat zbraň a základní službu skončil jako prostý vojín. Ani ve snu by ho tehdy nenapadlo, že mu tato zkušenost jednou otevře cestu k dráze vojenského duchovního a možnost vyrazit i do zahraničních misí.

Na natáčení přišel podplukovník Miloslav Kloubek v uniformě. Nosí ji rád a necítil k ní odpor ani přesto, že ho do ní v polovině osmdesátých let navlékli komunisté proti jeho vůli a jenom proto, aby mu jako mladému kazateli znepříjemnili život. Nevzdal se však a navzdory hrozbě kriminálu sloužil na vojně tajné mše. „Když jsem nastoupil jako vojenský kaplan, připadalo mně, že je to jen chvilka, co jsem mundúr svlékl,“ říká.

V Církvi bratrské měli modlitebnu v kuchyni

Narodil se 23. září 1960 v Kladně Miloslavu a Jaroslavě Kloubkovým. Otec byl sazeč, matka učitelka hudby, oba věřící v Církvi bratrské. Dětství prožil v Buštěhradě, rodina byla součástí tamní církevní komunity, která mezi sebou měla až idylické vztahy. „Vždy jednou týdně jsme pořádali bohoslužby, vyklidili jsme kuchyň, dali tam lavice a modlili se,“ vzpomíná.

Rodiče neměli žádné námitky, když jim ještě na gymnáziu oznámil, že půjde studovat teologii. Přitom věděli, že jim synovo rozhodnutí znemožní jakýkoli další postup v práci. Horší to bylo ve škole, kde se mu ředitel i učitelé snažili jeho záměr různými způsoby rozmluvit. „Třeba říkali, že i esesáci měli na opascích napsáno Gott mit uns, Bůh s námi. A vyčítali mi: ‚V takového Boha věříš?‘ Já jsem jen odpověděl, že tohle ten můj není,“ popisuje Miloslav Kloubek. 

Problémy měl i kvůli maturitní písemce z češtiny na téma ‚Čím mě láká obor, který chci studovat‘. Učitelka text odmítla oznámkovat, hodnotit jej musela komise, která se usnesla na pětce. Zřejmě kvůli písemce se o mladého Miloslava taky začala zajímat Státní bezpečnost (StB) a sondovala, zda je možné ho naverbovat jako donašeče. Při pohovoru na kladenské služebně ale prý obě strany pochopily, že by spolupráce neměla smysl a později, po vojně, se StB přestala o kazatele zajímat.

K přijímacím zkouškám šel Miloslav Kloubek s nedoporučením od ředitele gymnázia kvůli tomu, že „nemá vědecký světový názor“. „Nakonec to ale bylo nejlepší doporučení, které jsem mohl mít,“ říká. Studium ve skupině, kde bylo jen osm studentů, pak šlo vcelku hladce, po absolvování bohoslovecké fakulty v roce 1984 ho ale čekala výrazná potíž – vojna.

Na vojnu nechtěl, ale musel

Bohoslovci totiž na rozdíl od ostatních vysokoškoláků neměli takzvané vojenské katedry, kde by studenti prodělávali výcvik už při škole. Na vojně pak sloužili v nižších velitelských funkcích jako absolventi jen jeden rok. Byl v tom ideologický záměr – komunistický režim nechtěl dopustit, aby se z kněžích mohli stát velitelé. Mohli sloužit jen na nejnižších místech vojenského žebříčku a beze zbraní.

Ještě před vojnou ale musel na pár měsíců k báňsko-geologickému průzkumu, protože církev nechtěla, aby dva roky blokoval kazatelské místo, které by mu musela držet. Ve Slaném razili nové štoly, které měly prověřit, zda se sem mohla rozšířit těžba ze stávajících kladenských dolů. Ještě během studií se seznámil se svou ženou Evou. Přestože před Miloslavovým nástupem na vojnu měli dvě malé děti a manželka na tom nebyla zdravotně nejlíp, šestiměsíční náhradní službu mu nepovolili. Jiní, třeba i svobodní, si mohli místo toho odpracovat zbývajícího půldruhého roku v dolech.

Mše sloužil mezi radiostanicemi

Jediné, v čem kvůli rodině armáda ustoupila, bylo, že ho převeleli jen do sousedního okresu, ke spojařům do Berouna, jinak se mohl dostat třeba až na východní Slovensko. Domů tak sice jezdit směl, ale jen za podmínky, že bude porušovat předpisy, protože vycházky byly omezené jen na berounskou posádku. „Důstojníci mi říkali: ‚Vždyť přece jezdíte domů, nepovídejte!‘ Ale já jsem to tak nechtěl,“ vzpomíná kaplan Kloubek. 

„Už při nástupu mě politruk varoval, abych s ostatními kluky nemluvil o své víře. Odpověděl jsem, že mu to nemůžu slíbit. U útvaru mne už vyhlížel katolický farář, páter Josef ze Slovenska, který dělal u roty písaře, a proto věděl, že nastoupím. Navštívil mne hned první den a s ním jsme se pak společně modlili. On věděl, kdy a kde je to bezpečné, věděl, od které kanceláře si půjčit klíče,“ říká Miloslav Kloubek.

Po pár měsících ho jeden ze starších vojáků se slovy: „Kdo je zodpovědnější než farář?“ doporučil jako správce učebního bloku. Vojín Kloubek tak dostal na starosti celé patro na štábu. Vydával klíče, uklízel, ale měl také hodně prostoru sám pro sebe. Každou neděli tam pak mezi učebními exempláři antén a radiostanic sloužil tajné mše, na které chodilo až 14 vojáků z celého útvaru. Činnost to byla velmi nebezpečná.

„Věděli jsme, že pokud by na nás přišli, hrozil nám Sabinov, nejhorší vojenské vězení. Ale já v tom dodnes vidím Boží ochranu, že nikdo nic neprozradil. Hned pod námi měli kanceláře lidé z vojenské kontrarozvědky, o nichž jsme nikdy nevěděli, zda jsou v práci, nebo ne. Měli jsme ale domluvené signály s dozorčími v budově pro případ, kdyby se k nám šel někdo podívat,“ vzpomíná kaplan. „Udělali mi tam i šťáru a našli bibli, odbylo se to ale slovy: ‚Je to farář, tak proč by nemohl mít u sebe bibli?‘“ 

Jednou za ním přišel voják bez doporučení a řekl, že ví, že se s ostatními vojáky scházejí a že by se chtěl bohoslužeb také účastnit. „Mohl to být nastrčený provokatér, což jsem si uvědomoval, ale musel jsem se rozhodnout hned. Říkal jsem si, že když Bůh nad námi do té doby držel ochrannou ruku, že nemám právo toho vojáka odmítnout. Nakonec se z něj vyklubal velmi citlivý chlapec, který potřeboval povzbuzení, aby dva těžké roky povinné služby zvládl,“ vzpomíná Miloslav Kloubek.

Byl už rok u útvaru, když přišli nováčci a jednoho z nich přistihl, jak si čte v bibli. „Neodolal jsem, abych si z něho nevystřelil. A spustil jsem na něj: ‚Co to máte, vojíne, takové knihy se tady pálí na hranici na buzerplacu!‘ Když ho přešel první úlek, zeptal jsem se, z které je církve. Odpověděl, že z českobratrské. Tak jsem ho objal a řekl: ‚Vítej, bratře, mezi svými.‘“

Po roce správcování učebního bloku, kdy se Kloubkova vojenská služba chýlila ke konci, musel za sebe najít náhradu. „U jiného praporu sloužil evangelický farář Marek Vanča a nám se podařilo předat správu nad učebním blokem jejich praporu. Tak jsem našel svého následovníka,“ vysvětluje Miloslav Kloubek, že jeho odchodem mše u útvaru neskončily.

Vojenským kaplanem po roce 1989

Po vojně se konečně mohl věnovat kněžství. První štací byly Benátky nad Jizerou, kde ho v malém společenství zastihl rok 1989. „Nejúžasnější na tom bylo, že se konečně mohlo otevřeně mluvit o Pánu Bohu,“ líčí svůj hlavní dojem z čerstvě nabyté svobody. Z Benátek putoval do Písku, kde dostal v roce 1998 nabídku, aby se stal vojenským kaplanem. Překvapení to bylo, i když ne úplně šok. „To, co jsem si prožil v Berouně, mi otevřelo cestu k dráze duchovního v armádě. Na rozdíl od mnoha jiných kněží jsem měl už výcvik a zkušenosti z vojny za sebou,“ vzpomíná.

Vojín v záloze Kloubek oblékl důstojnickou uniformu vojenského kaplana a dostal na starost mechanizovanou divizi s velitelstvím v Písku a posádkami v okolí. Bylo to specifické i v tom, že až do konce roku 2004 v českém vojsku stále sloužili vojáci základní služby. „Církev tehdy šla do něčeho úplně neznámého a netušila, jak to bude fungovat. Ale osvědčilo se to,“ říká Kloubek. Důkazem bylo i to, že armáda s ním stále prodlužovala původně jen dvouletý závazek, vládla prý maximální spokojenost.

Mise v Kuvajtu byla dlouhá

Po útocích na tzv. Dvojčata v New Yorku 11. září 2001 vyčlenila česká armáda protichemickou jednotku, která měla rychle vyrazit do Afghánistánu. Měl v ní být i vojenský kaplan, a protože tehdejší vrchní duchovní české armády Tomáš Holub jet nemohl, volba padla na Miloslava Kloubka. Jednotka zůstávala v pohotovosti až do března 2002 a pak bylo rozhodnuto přesunout ji do Kuvajtu, kde měla být k dispozici pro globální operaci Enduring Freedom (Trvalá svoboda).

„Byla to dlouhá mise. Půl roku, navíc jsem pak ještě střídal svého kolegu,“ vzpomíná Miloslav Kloubek. Jednotka byla umístěna na základně Camp Doha, kde cvičila spolu s americkými a německými specialisty a monitorovala možný výskyt zbraní hromadného ničení. Kaplan však musel především dbát o duchovní život svých vojáků a v tom mu pomáhaly i mezinárodní kontakty. Američané totiž měli na základně hned několik kaplanů a byl tu německý kolega.

„S jedním z nich si dodnes píšu. Bylo to v době, kdy měla moje žena nějaké zdravotní problémy a já jsem je poprosil, zda by se za ni mohli modlit. A bratr Nomer mě pak pozval: ‚Přijď, uděláme si agapu.‘ To byly modlitby spolu se sdílením jídla ještě z dob počátků křesťanství, kdy byli věřící pronásledováni. Pak jsme si občas s bratrem Nomerem udělali takovou agapu a já si vzpomněl, že ke stejným modlitbám jsme se scházeli kdysi na vojně v Berouně. Každý v neděli přinesl, co měl, bábovku, klobásy či jen nafasovanou studenou večeři, rozdělilo se to stejným dílem. Uvědomil jsem si kontinuitu Boží lásky přesně v těchto situacích, které jsou složité a kdy jsme daleko od domova,“ vzpomíná kaplan.

Na misi jel s biblí a kytarou

V Kuvajtu a při cestách s humanitární pomocí do sousedního Iráku se pak Miroslav Kloubek dostal i do situací, kdy musel před muslimy obhajovat svou křesťanskou víru. „Odezva byla srdečná, ale viděl jsem, že si myslí něco jiného,“ říká. Někteří z vojáků pak reagovali více radikálně, s tím, že podobné pózy jim byly doslova nepříjemné. Posláním vojenského kaplana však je pochopit každého ze svého „stáda“, kterým jsou všichni příslušníci jednotky, a to jak věřící, tak i ti nevěřící.

„S sebou do mise jsem si bral samozřejmě bibli, ale i pár dalších knížek, třeba i o přírodě. Pak i fotky manželky a dětí, aby navodily rodinnou atmosféru, kytaru na bohoslužby, ale i mešní víno, které mělo výjimku ze zákazu pití alkoholu,“ říká. Posláním kaplana prý bylo navodit správnou duševní pohodu v situaci, kdy komunikace s domovem byla omezená na občasné SMS zprávy a pomalu fungující internet.

Český voják myslí jinak než americký

Po šesti letech u vojska, dvou delších a několika kratších zahraničních misích odešel kaplan Kloubek do civilu. Následovalo devět let kazatelství v komunitách v Česku a pak opětovný nástup do armády, tentokrát ale jen k útvarům v Česku. „Měl jsem na starosti čestnou jednotku, která stále jezdila na pietní akce po celé republice, teď jsem u personalistů zodpovědných za nábor do armády. Zvláštností je, že je u nich víc žen než mužů,“ říká.

Mimo to je Miloslav Kloubek ale i zástupcem hlavního kaplana české armády a pomáhá určovat směr, kterým se duchovní služba ubírá. V českém vojsku podle něj nelze jednoduše přebírat vzory z armád, které mají své zaběhnuté postupy, protože u nás voják myslí jinak, než je tomu třeba u Američanů. „Lidé jsou rozumní, obezřetní a nenechají se jen tak něčím ovlivnit. Když třeba Američané říkali, že mají prostředky, zkušenosti a předvídavost, jsou zodpovědní za svět, a proto zasahují, příliš si s našimi nerozuměli,“ říká Miloslav Kloubek.

Velké dilema, které každý kaplan řeší, je víra a násilí. „My se používání síly prostě nevyhneme, je to jako hradba vůči ještě horšímu násilí, které by nás úplně převálcovalo,“ říká. „Prostě by si nepřítel řekl: ‚Malá země, snadná kořist,‘“ dodává.