Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Soňa Klímová - Janečková (* 1959)

Vyrůstala jsem v tom, že jsme měli zámek a továrnu, a nemáme nic

  • narozena 21. září 1959

  • její pradědeček a dědeček patřili do slavné podnikatelské rodiny Janečků

  • Janečkové založili v Kvasinách továrnu na výrobu motocyklů a automobilů JAWA

  • po roce 1948 přišla rodina o veškerý majetek

  • tatínek nebyl připuštěn ke státním zkouškám na ČVUT

  • měla problémy se dostat na gymnázium a později i na vysokou školu

  • vystudovala Pedagogickou fakultu v Hradci Králové

  • vyučovala češtinu v Ústavu jazykové přípravy zahraničních studentů Karlovy univerzity

  • v roce 1988 se provdala

  • v roce 1992 obdržela rodina v restituci zpátky zámek v Kvasinách a lesní hospodářství v Orlických horách

  • podařilo se jí významně zrekonstruovat zámek v Kvasinách

  • s manželem vychovali dvě děti, syna Daniela a dceru Dominiku

  • v roce 2023 se věnovala rozvoji rodinné firmy a žila v Kvasinách

Soňa Klímová Janečková se hrdě hlásí ke svým předkům. Po komunistickém převratu, který se odehrál v únoru 1948, přišla její rodina o perně získaný majetek, ale sametová revoluce jí ho alespoň zčásti vrátila. „Věděla jsem, že jsme měli zámek, měli jsme továrnu a už nemáme nic,“ vzpomíná na dětství Soňa Klímová Janečková, jež se narodila v Rychnově nad Kněžnou 21. září 1959. 

Vybavuje si prorocká slova svého dědečka, vynálezce Karla Františka Janečka, kterému se podařilo pár let před smrtí přicestovat v osmdesátých letech 20. století do Československa. „Soničko, až komunisti odejdou, budeš se muset pořádně starat o rodinný majetek, aby zase vzkvétal,“ řekl své vnučce.

„Tenkrát jsem se tomu smála, ale on to cítil. A měl pravdu,“ upozorňuje Soňa Klímová Janečková. „Říkala jsem mu, aby se na mě spolehnul. Myslela jsem si ale, že jsou to jen taková zbožná dědečkova přání. On však asi opravdu věděl, že komunistický režim prostě už dlouho nemůže vydržet. A měl pravdu a naštěstí se jeho pádu dožil. Zemřel 20. března 1990 a věděl, že už komunisti odešli a že se vrátí k normálu.“

Rodině však po pádu komunistického režimu vrátil stát pouze zámek v Kvasinách a lesní hospodářství. Zdevastovaný majetek Soňa Klímová Janečková obnovila skvěle a nezapřela v sobě podnikatelský duch předků.

Jméno Janeček bylo symbolem úspěchu a umu

Jméno Janeček bylo po několik generací symbolem podnikatelského úspěchu a technického umu. Pradědeček František Janeček začínal u podnikatele Kolbena. Osamostatnil se a proslul v elektrotechnické a zbrojní výrobě. Měl patentovanou řadu vynálezů. Málo se o něm ví, že byl jedním z kandidátů na prezidenta Československé republiky v roce 1938 po Edvardu Benešovi. Zdraví mu to už však nedovolilo.

Dědeček František Karel Janeček pokračoval v otcových stopách. Za první republiky pomohl rozšířit rodinný podnik o černouhelné doly na Kladně a především založil výrobu motocyklů a automobilů ve východních Čechách v obci Kvasiny. Značka JAWA je dodneška pojem.

A vlastně dnešní závod Škoda v Kvasinách navazuje právě na výrobu automobilů u Janečků. Ve světě se však proslavil dědeček pamětnice především svými zbrojními vynálezy. Kónický adaptér na hlavně všech zbraní zvýšil průraznost střel. František Karel Janeček dobrodružně emigroval a tento vynález předal armádním expertům ve Velké Británii. Využily ho  spojenecké armády v boji proti Německu v Africe i Evropě v době 2. světové války. Karel Janeček zůstal v emigraci a do své vlasti se už nevrátil.

Tatínek pamětnice František Janeček byl předurčen k tomu, aby v rodinné tradici pokračoval. Komunistický režim však vyvlastnil rodině veškerý majetek. Tatínka nepřipustili ke státním zkouškám na Českém vysokém učení technickém . Vybudoval si druhou kariéru a vystudoval konzervatoř v oboru houslí. Stal se uznávaným houslistou i pedagogem.

Soňa Janečková už nezažila nejhorší hrůzy po komunistickém převratu. Tehdy byla jejich rodina ze dne na den vyhozena ze svého rodinného sídla na zámku v Kvasinách. Rodiče tehdy jen obtížně sehnali aspoň nějaké bydlení.

Soňa Janečková si vzpomíná na dětství, kdy její tatínek z politických důvodů nemohl učit na Lidové škole umění v Rychnově nad Kněžnou. Zažila také mnoho ústrků, které si jako dítě musela prožít jako dcera z rodiny bývalých velkopodnikatelů. Nejhorší byly obrovské problémy s přijetím na střední a později vysokou školu.

Dvě kola jsou dobrá, čtyři ještě lepší

Soňa Janečková rodinnou historii znala dokonale. Pradědeček Karel Janeček se narodil v roce 1878. Pocházel ze selského rodu ze statku nedaleko Očelic ve východních Čechách. Od mládí ho bavila technika a vystudoval postupně průmyslovku a technickou univerzitu. Pracoval u Kolbena a odtud snaživého a talentovaného technika poslali do Holandska, kde dohlížel na vedení jejich továrny.

Do života mu tam vstoupila osudová náhoda, když mu nedalo jako cyklistovi přednost auto, které řídil bohatý a vlivný holandský podnikatel a starosta J. X. C. Strick. Ten převezl zraněného Janečka do svého sídla, kde se o něj starala jedna z jeho dcer Johanna Carolina. František Janeček si ji později vzal za manželku a osamostatnil se ve svém podnikání. Manželé se přestěhovali do Prahy, kde se jim narodil syn František Karel Janeček, který se stal důstojným pokračovatelem podnikatelského rodu. Podstatnou část podnikatelských aktivit rodinné firmy tvořila zbrojní výroba.

Mladý František Janeček chtěl podnikání rozšířit do více oborů. Zdědil po svém otci lásku ke dvěma kolům. „A když se ke dvěma kolům přidá ještě motor, vznikne motocykl, československý motocykl,“ popisuje pamětnice uvažování svých předků. Zakoupili motorizaci Wandererer a z počátečních písmen Janeček Wandererer vznikla později známá značka JAWA. Nebylo to v začátku úplně ideální spojení. První motocykl byl krásný, velký, ale těžkopádný. Říkalo se mu rumpál. Teprve později vznikl malý lehký motocykl, který se už velmi dobře prodával, a firma tak mohla mohla expandovat v oblasti prodeje motocyklů na světových trzích. Významně tomu pomohl anglický závodník a konstruktér George William Patchett, kterého firma JAWA angažovala právě pro vývoj tohoto nového modelu.  

František Karel Janeček, podobně jako jeho otec, se velmi romanticky seznámil se svojí budoucí manželkou. Při projížďce na koni ve Stromovce v Praze zastavil splašeného koně, na kterém jela mladá dívka. „Pobídl svého koně, dohnal toho splašeného koně, uklidnil ho a zastavil. Dívku chytil do náruče, no a co si budeme povídat, byla to opět láska na první pohled. Do naší rodiny tak přišla v moje babička Jindřiška Stárková, dcera majitele velkoskladu klavírů. Byla to křehká štíhlá dívka s vlasy do pasu a výborná klavíristka, která v té době studovala konzervatoř,“ vzpomíná na své předky pamětnice.

Dědeček pamětnice František Karel Janeček nezůstal jen u dobře zavedené výroby motocyklů. „Dvě kola jsou fajn, ale čtyři jsou ještě lepší. Dědeček do svého tatínka tak dlouho vandroval a ten to nakonec povolil,“ lapidárně popisuje  zásadní strategické rozhodnutí Soňa Klímová - Janečková.  

Začala se tak psát slavná výrobní tradice v Kvasinách. Rodinná firma tam v roce 1928 zakoupila pozemky, vystavěla úplně novou moderní továrnu vedle nádraží a zakoupila zámek jako rodinné sídlo. V roce 1934 sjela z výrobní linky kompletní krásná nová karosérie a vznikla tak JAWA 700, která se úspěšně prodávala v Československu i v zahraničí. Následovala JAWA Minor, která se proslavila jako sedan, roadster nebo kabriolet. Před druhou světovou válkou továrna vyrobila i 400 těchto aut pro potřeby armády.

Little John se zapsal do světové vojenské historie

Druhá světová válka zcela změnila úspěšný rozvoj rodinné firmy Janečkových. Firma ihned obsadili Němci. Věděli totiž, že Janečkovi vyvíjejí nový zbrojní patent. Byl to takzvaný kónický adaptér. Stačilo ho jednoduše nasadit v patřičné velkosti na jakoukoliv hlaveň. Střela tak získala takovou kinetickou energii, že prostřelila i pancíř tanku.

„Bylo to zatím ve stádiu studií pokusů, ale nicméně ten existoval a Hitler o něj měl eminentní zájem,“ tvrdí pamětnice. „Když Němci postupovali na Prahu, tak můj dědeček sroloval všechny plány do ruličky a poměrně komplikovaným způsobem je dostal za pomoci ambasády Velké Británie a právě již citovaného G. Patchetta do Anglie, kde pak působil celou tu dobu války pod krycím jménem Little John. Za pomocí britské rozvědky nechal dokonce rozhlásit, že zahynul při autonehodě, aby kryl svoji rodinu tady v republice před Němci.“

Little John (podle českého příjmení Janeček) mezitím v západní Anglii mezi dunami zdokonaloval svůj vynález. Kónický adaptér pak dopracoval až do podoby, že se dal použít v praxi. Posloužil jak při vítězných bitvách s Rommelem v severní Africe, tak při invazi spojeneckých vojsk do Normandie. Kónický adaptér je stále vystaven ve vojenských muzeích v Londýně i Ottavě.

Moje matka zachránila sovětské partyzány

Babička pamětnice Jindřiška zůstala s pěti dětmi v protektorátu. Rodinnou firmu pečlivě sledovali Němci. A do zbrojní části rodinné firmy posílali zaměstnance na nucenou práci.

Babička žila s dětmi a spravovala rodinné polesí v Orlických horách. V době okupace přišli za babičkou její hajní s tím, že ze Slovenska zde zabloudili sovětští partyzáni. „Řekli jí, že jsou nemocní a zranění a co s nimi mají dělat. Babička je pak celý zbytek okupace zásobovala jídlem, oblečením a léky. Vlastně celou válku riskovala život svůj a život svých dětí. Oni naštěstí přežili úplně všichni,“ vzpomíná Soňa Janečková.

Po válce babiččino hrdinství odměnili komunisté po svém - perzekucí třídního nepřítele. „V roce 1950 nám zabrali zámek a udělali z mojí babičky a jejích dětí, a vlastně i mojí maminky, ze dne na den bezdomovce.  

Později pak v padesátých letech chtěli partyzáni, nyní už sovětští důstojníci ověšení metály, poděkovat statečné paní, která jim zachránila život. Místní komunisti však neměli odvahu jim říci, že babičku pak vyhnali bez náhrady pryč. Vymlouvali se, že se někam odstěhovala a ani neví kam. Sovětští důstojníci babičku pak už nikdy neviděli.

Po vyhození ze zámku bydleli u notorického alkoholika

Soňa Janečková se narodila až devět let poté, co nová komunistická moc vypověděla rodinu ze zámku v Kvasinách. „Co se dělo, znám z vyprávění rodičů a od různých pamětníků. Zámek byl zabraný již od roku 1948. Rodina tam měla ještě pár místností k dispozici, kde mohli bydlet. V roce 1950 jim prostě řekli - Okamžitě odejděte, to, co máte v těch pokojích, si můžete vzít s sebou“, vzpomíná. „Co si měli vzít, když nevěděli, kam vůbec mají jít? Maminka vzpomínala, jak s tátou chodili barák od baráku v Solnici, v Kvasinách a prosili lidi, jestli tam někde nemají místnost, kde by mohli aspoň chvíli být, než si najdou něco lepšího. Nikdo si je nevzal k sobě. Nakonec našli ubytování až v Deštném, ve dvou místnostech u jednoho tamního notorického alkoholika. Babička tam bydlela se svým nejstarším synem, což byl můj táta, a se svým nejmladším synem, asi patnáctiletým.“

Rodina se nakonec přestěhovala do nedaleké Jedlové. Maminka pamětnice jezdila učit do základní školy do Skuhrova. Její otec studoval Fakultu strojní na Českém vysokém učení technickém v Praze. Přišly však další komunistické čistky a dva měsíce před státnicemi ho ze školy vyloučili. Musel narukovat k nechvalně známým útvarům PTP a šel fárat do černouhelných dolů do Kladna.

Onemocněl tam těžkým zápalem plic. „Naštěstí mu pomohl vojenský lékař, který pocházel ze stejného kraje, který dobře věděl, že by při další práci v dolech umřel. Po několika měsících léčení strávil zbytek vojny jako houslista v orchestru v Mariánských Lázních. Hře na housle se věnoval od dětství,“ vzpomíná pamětnice.

Rodinné sídlo, zámek v Kvasinách, začal chátrat již v padesátých letech. Nádherné sbírky zbraní, včetně perských, a výstroj rozkradli zloději. Stejně dopadly sbírky předmětů ze severoafrických království, určených ke každodennímu užívání. „Něco málo se podařilo zachránit v Náprstkově muzeu, ale většinu lidi rozkradli. Nebo se věci z našich sbírek odvezli na ÚV KSČ jako dárky pro zahraniční cizí delegace. Koberce rozstříhali komunističtí národní správci tak, aby na každého vyšel nějaký kus,“ dodává pamětnice.  

Komunisté celý zámek rozparcelovali na byty a krásné parkety nahradili socialistickým linem. Od roku 1974 pak v hlavním křídle vznikl Ústav sociální péče pro 80 mentálně postižených chlapců.

Slavný dědeček pamětnice Little John zůstal v exilu, když viděl, kam směřuje politický vývoj v jeho rodné zemi. Vrátil se do Československa pouze třikrát. Poprvé po válce, když se chtěl rozvést se svojí manželkou. Zamiloval se v Anglii do zdravotní sestry Reginy a prožil s ní pak celý další život v Anglii a v Kanadě.

„Já jsem ho vlastně viděla dvakrát v životě. V šedesátých letech, kdy se tady poměry uvolnily, se odvážil přijet za námi do Československa podívat. Pamatuji si, že to byl vysoký, štíhlý, prošedivělý pán, nesmírně laskavý. Bylo mi asi šest let. Podruhé přijel v osmdesátých letech, někdy v době, kdy jsem studovala na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Po mnoha letech roztroušené sklerózy byl už velmi nepohyblivý a pohyboval se jenom za pomoci svojí manželky Reginy a chodítka. Hlava, ta mu však sloužila perfektně.“

Byla dítě druhé kategorie

Soňa Janečková si pamatuje, že již od útlého dětství s ní zacházeli trochu jinak než s ostatními dětmi. Bydleli ve starém domě v Rychnově nad Kněžnou. Otce jako houslistu odmítli zaměstnat na Lidové škole umění v Rychnově nad Kněžnou, aby se nevrátil do místa, kde působila jeho buržoazní rodina. Učil na Lidové škole umění v Hostinném a domů se vracel jen o sobotách a nedělích. „Vyrůstala jsem v nepřátelském prostředí vlastně i v mateřské školce, protože mně neprocházelo absolutně nic. Zažívala jsem takovou drobnou buzeraci od některých učitelek. Byla jsem prostě ta Janečková ze zámku, problematické dítě z rodiny průmyslníků a vynálezců,“ vzpomíná pamětnice dodává.

Teprve v šedesátých letech se doba uvolnila, a když se pak našlo místo na Lidové škole umění v Rychnově pro houslového pedagoga, mohl se otec Janeček přestěhovat z Hostinného do Rychnova. Tam však potkal překrásnou osmnáctiletou klavíristku s vlasy do pasu a beznadějně se do ní zamiloval. V roce 1968 pak odešel s touhle krásnou dívkou do Kroměříže, kde úspěšně prošel konkurzem na konzervatoř. Tam pak učil až do roku 2019. Stal se velmi úspěšným houslistou, a především houslovým pedagogem. Získal řadu ocenění a jeho metodika houslové hry je hudebním pojmem.

Soňa Janečková velmi dobře pamatuje okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Po odchodu tatínka do Kroměříže odcestovala s maminkou a babičkou poprvé na dovolenou do zotavovny Antonín Zápotocký v Mariánských Lázních.

„Přijeli jsme tam 20. srpna 1968. Druhý den ráno o půl čtvrté jsme zaslechli divné dunění pod okny. Ztichli jsme a přes zeď jsme od sousedů slyšeli rádio. Slyšeli jsme, že byla obsazená Ruzyň, celá Praha, rozhlas. Prostě napadli nás okupanti. Strašný pocit, úplná beznaděj. Taková divná zrada od těch, kteří se tvářili jako naši kamarádi,“ podotýká pamětnice. „Dokonce jsme byli součástí živé barikády. Nějak jsme se dozvěděli, že tam mají projíždět další ruské tanky na Prahu z NDR. Tak jsme se postavili, několik desítek lidí s transparenty, a stáli jsme napříč v křižovatce. Přijížděly tanky, my jsme zpívali naši hymnu a nějaká paní říkala: ’Pošlete tu malou holčičku dopředu, ať dobře všechno vidí, ať si pamatuje hrůzu, co teď prožíváme.’ Tak mě vystrčili úplně dopředu, takže já jsem viděla tanky, jely přímo proti nám a na chvíli se zastavily. My jsme pořád zpívali hymnu. Po dlouhých vteřinách se se tanky rozjely jinou cestou. Odjížděly, nepřejely nás. Na posledním tanku byla zkrvavená naše vlajka a držel ji tam z posledních sil nějaký hoch. Strašný zážitek.“  

Zastal se jí komunistický ředitel školy

Soňa Janečková prošla základní školu se samými jedničkami od začátku do konce. Přesto však místní komunisti usoudili, že ji na střední školu nepustí. Historie se musí napravovat a dřívější vykořisťovatelé by měli především pracovat na pásu v automobilce jako dělníci. „Naštěstí můj ředitel základní školy byl zároveň členem OV KSČ v Rychnově, takže tam za mě ztratil hlas. Řekl, že je nesmysl nepustit mě ani k přijímačkám se samými jedničkami a že to je prostě hazard, který si socialistický stát nemůže dovolit“, vzpomíná pamětnice.

Soňa Janečková úspěšně vykonala přijímačky a nastoupila na gymnázium. Na gymnáziu se problémy ještě prohloubily a tehdy už naplno pochopila, jak vadí její buržoazní původ. Chtěla se dostat na speciální gymnázium v Jevíčku, kde se studenti připravovali pro studium na zahraničních univerzitách, byť jen v socialistických zemích. Pět jejích kamarádek, které měly horší výsledky, dostalo pozvánku k přijímacím zkouškám, ona ne. Blížila se maturita a zase přišlo období podávání přihlášek, tentokrát už na vysokou školu.

„Byla zase velká porada komunistů v Solnici. Nakonec všechno vymysleli dost překvapivě: ‛Soudružko, my vás pustíme na pedagogickou fakultu, protože potom si vás jako učitelku už ohlídáme.’ Tak jsem si říkala, že aspoň na nějakou vysokou školu mně dali zelenou, takže jsem vystudovala v Hradci Králové češtinu a výtvarnou výchovu,“ vzpomíná pamětnice.  

Soňa Janečková vzpomíná na studium na vysoké škole v dobrém. „Některé situace byly ovšem samozřejmě poplatné tehdejší normalizaci. Dostala jsem od kamaráda své maminky, který se vrátil z Ameriky, dárek. Náhrdelník, stříbrný půldolar s vyobrazením Johna Kennedyho. Ráda jsem ho nosila, protože byl krásný. Šla jsem s tím náhrdelníkem i na jednu zkoušku. Soudruh zkoušející se tak na mě podíval a řekl: ’Soudružko, to nemyslíte vážně. Tento termín vám propadá. Příště přijďte a oblečte se pořádně a americký paskvil, co máte na krku, nechte doma,’“ vzpomíná.

To, co nám vrátili, jsem musela zachránit

Soňa Janečková po ukončení vysoké školy skutečně začala učit. Vzpomíná si na svoje působení v Ústavu jazykové a odborné přípravy zahraničních studentů Karlovy univerzity. „Zjistila jsem, že to je vlastně strašně zajímavá práce. Češtinu jsem tam učila jako zahraniční jazyk. Zahraniční studenti se tam učili základních několik tisíc cizích slov používat tak, aby se mohli u nás v republice jít najíst, najít si bydlení nebo se orientovat v autobuse, v železnici. V letním semestru se pak učila odborná slovní zásoba. Studijní materiály nebo učební materiály jsme si tvořili každý sám. Učila jsem pro zemědělské obory, stavební fakultu, fakultu architektury a pak pro farmacii a medicínu pro Hradec. Každý rok přinesl něco nového a člověk se nenudil,“ tvrdí.

V roce 1988 se Soňa Janečková vdala. Rok 1989 ji zastihl na mateřské dovolené se svým prvním synem Danielem. Přesto se zapojila ve svém bydlišti v Solnici do sametové revoluce. „Solnice je daleko od Prahy, takže to ze začátku nevypadalo vůbec dobře. Z Prahy mi přišel obrovský balík plakátů a různého propagačního materiálu. Narazila jsem si v tom listopadu a prosinci 1989 kulicha a za tmy jsem chodila vylepovat jenom plakáty po okolí. Člověk nevěděl, jak se situace zvrtne, tak jsem se snažila, abych nebyla moc vidět,“ vzpomíná pamětnice.

Soňa Janečková učila do června roku 1992. Pak začala budovat svoji vlastní firmu. Nastalo období napravování starých křivd. Její otec obdržel po mnoha letech titul inženýra na ČVUT. Tedy na vysoké škole, kde ho v padesátých letech nepustili komunisté ke státnici.

Začaly restituce. Otec Soni Janečkové byl hlavní restituent, později se k němu přidali jeho bratři Jiří, který žil v Kanadě. a nejmladší bratr Petr. Rodině vrátili zámek v Kvasinách, 2022 hektarů lesa v Orlických horách a související hájovny. Dále pak už jen lovecký zámeček v Pádolí. Na ostatní majetek rodiny Janečků se restituce nevztahovaly.

„Jeden tatínkův bratr žil v Kanadě s pokročilou Parkinsonovou chorobou, druhý bratr byl učitel klavíru v důchodu a můj táta houslista a houslový pedagog. Jediný člověk, který mohl s majetkem něco udělat, jsem byla já. Takže se ze mě stal  ředitel, odbytový pracovník a nevím co všechno, ale musela jsem to zvládnout,“ popisuje pamětnice. „Fungovala jsem jako opravdový podnikatel.  Ze začátku jsme byli jako firma fyzické osoby a jmenovali jsme se ’Inženýr Karel Janeček lesní hospodářství a zemědělství Kvasiny,’  ale všechno jsem dělala já.“

Vždycky mě bavilo stavět a opravovat

Soňa Janečková se pustila do obnovy majetku s velkým nadšením. Přesně v duchu toho, co kdysi slíbila svému dědečkovi. Nebylo to nic jednoduchého. V devadesátých letech se stále měnila legislativa, postupně začala vládnout druhotná platební neschopnost. V roce 1993 se jí narodila dcera Dominika a přibyly příjemné, leč náročné mateřské povinnosti.

„Vždycky mě bavilo stavět a opravovat. Nakonec jsem k tomu čuchla už jako holka v mládí, kde v našem domku prostě chyběl chlap a jediný chlap jsem tam byla já,“ uvádí pamětnice. „Opravovat domy mně připadalo normální, nejhorší bylo vedení firmy, kterou jsem tvořila já a čtyři hajní. Musela jsem se naučit účetnictví a počítat mzdy, vystavovat faktury, musela jsem se naučit prostě všechno kolem chodu firmy, protože tam nikdo jiný nebyl.“

Geny a rodinný podnikatelský duch se určitě dědí. Dnes vypadá restituovaný majetek rodiny Janečkových už úplně jinak, než když ho Soňa Janečková začala revitalizovat v roce 1992.

Zámek v Kvasinách byl v roce 2023 zrekonstruovaný a dále se zveleboval. Pořádaly se zde různé kulturní a společenské akce. Již desátý rok se druhou neděli v červnu pravidelně pořádala Zámecká neděle s automobilovými veterány. Vše ve spolupráci s renomovanými partnery, jako je například JAWA klub České republiky. Daly se tam vidět vzácné kusy automobilových veteránů, stará tradice a technický um. Odkaz rodiny Janečků zde znovu ožívá.  

Zámek každoročně ožíval festivalem historického šermu. Součástí festivalu byla i velká historická bitva, krojovaný průvod a spousta dalších doprovodných aktivit.

V roce 2000 vznikla na zámku galerie, která zahrnuje jak obrazy, tak stálou expozici loutek domácího divadélka a originálních loutek. „Udělala jsem zde takovou malou historickou expozici, kde je kromě několika kusů původního vlastního nábytku nábytek buď darovaný, zapůjčený nebo koupený, protože zámek byl prostě úplně prázdný a vykradený. Snažím se ho uvést do podoby, jako kdyby ho tenkrát nevykradli. Samozřejmě jsou zde také dva motocykly a podobizny Janečků i jejich manželek. Ožívá tady historie nejenom staré šlechtické rodiny, ale taky průmyslnické,“ říká Soňa Janečková. Kolem zámku se rozkládá desetihektarový zámecký park, který je zelenou oázou mezi továrnami kolem Solnice. Jedná se odpočinkové idylické místo s rybníčkem a dětským hřištěm, kam si lidé chodí odpočinout.

Její roli převezmou dcera a syn

„Dětské hřiště vymyslela moje dcera Dominika. Se svým manželem pořádá festival historického šermu. Převezme postupně všechny moje aktivity související se zámkem. Syn Daniel se postará o lesnickou a hospodářskou činnost,“ dodává pamětnice. 

Soňa Janečková měla v roce 2023 spoustu plánů. „Do budoucna doufám ve znovuzrození oranžérie, zatím na ni nemám dech a bude to velmi drahá záležitost. Ale až ji obnovíme, tak bude krásná. Bílé stolečky a židličky, káva,“ usmívá se.

Soňa Janečková i na základě svých zkušeností a rodinné tradice dodává: „Mladí lidé jsou vždycky nositeli budoucna. Je důležité, aby se dobře podívali do historie, aby neopakovali chyby, které dělala moje generace nebo generace přede mnou. Jinak si ale myslím, že mladí lidé jsou veskrze normální, pohodoví, baví se a studují. Vzdělání je opravdu strašně důležité. Je vidět i na sociálních sítích, že spoustě lidem chybí, i když mají školu už za sebou. Asi nedávali pozor. Co se týče války na Ukrajině, tak spousta mladých lidí se snaží pomáhat Ukrajincům, kteří se brání, což je v pořádku. Naše země zažila dvě velké okupace a myslím si, že člověk, který je při smyslech a vzpomene si na ně, tak musí pochopit, že země, která se brání okupantům, je prostě v právu.“  

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Luboš Janhuba)