Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jaromír Klika (* 1919  †︎ 2015)

• narozen 25. 2. 1919 v Praze

• člen slavné tzv. pětky - 5. oddílu vodních skautů

• kvůli uzavření vysokých škol v listopadu 1939 nemohl dokončit studia medicíny

• za války činnost v odbojových skupinách Zbojník a Zpravodajská brigáda

• účastník Pražského povstání

• po válce dokončil studia medicíny, později se specializoval na urologii jako otec

• v roce 1948 krátce zatčen a vězněn v souvislosti s útěkem armádního gen. A. Hasala

• držitel řady vyznamenání

• zemřel v červnu roku 2015

Idylické dětství

„Naše rodina, rodina Miloše Kliky, má původ v Praze, jeho otec byl také lékař, a sice byl takovým rodinným lékařem na Ovocném trhu. A byl také jedním z prvních hygieniků Královského hlavního města Prahy, kterému se tehdy říkalo fyzik, a zasedal také v Pražské radě. Mimochodem byl tento můj dědeček prvním starostou českých skautů, poněvadž byl přítelem A. B. Svojsíka, náčelníka a zakladatele československého skautu.“

Miloš Klika byla rovněž jedním z prvních profesorů urologie, vyučoval na Masarykově univerzitě. „Můj otec byl za první světové války dokonce i na frontě, ale nakonec jako lékař skončil v Maďarsku a odtamtud se pak vrátil do Československa. A dík tomu, že se teda naučil maďarsky, tak od roku 1919 byl vyslán se skupinou českých lékařů do Bratislavy, aby od Maďarů, protože teda uměl maďarsky, převzali naši nemocnici, Slovenskú štátnú nemocnicu v Bratislavě. Tenkrát tam docházelo i k takovým malým vojenských střetům.“

Rodina bydlela v Bratislavě až do roku 1928. „Takže ja viem po slovensky mluvit, lebo až do čtvrtej triedy som chodil do slovenskej školy.“

Návrat rodiny do Prahy znamenal pro Jaromíra Kliku dobré studijní možnosti, po absolvování reálného gymnázia začal studovat medicínu na Univerzitě Karlově. „Dva roky jsem chodil na Smetanku, protože podle nějakých psychologických testů jsem měl předpoklady spíše na techniku, ale pak v té tercii jsem přešel na Jiřího náměstí, protože táta mi říkal: ‚Podívej, to kdyby ses přece jen někdy rozhodl pro nějaký univerzitní obor, případně pro medicínu, a ostatně je dobře, když někdo umí latinsky, tak půjdeš na to Reálně gymnázium na Jiřího náměstí.‘“

Jaromír Klika vstoupil do skautu ve 14 letech. Stal se členem tzv. pětky – 5. oddílu vodních skautů. „Můj spolužák Jirka Albrecht, zvaný Mandára, mě přitáhl do pátého oddílu. Tehdy to ještě nebyl vodní skaut, nýbrž normální, ale rok potom z nás byli vodáci.“

Skauting hrál v jeho životě velmi důležitou roli. „…a byl snad možná i takovou příčinou, že jsem v tom odboji byl členem té Zpravodajské brigády, respektive té základní skupiny Zbojník, kterou jsme s Adou Karlovským založili. … Braťku jsme nemohli vzít do naší skupiny, poněvadž on byl v čele skautingu a jaksi ho měli pod kontrolou, taky jsme nemohli vzít Židy, protože byli sledovaní a potom i deportovaní. Braťka byl taky zavřenej, takže jsme věděli, že je pod kontrolou gestapa.“

Vzpomíná na vlastenectví skautů. „To bylo něco tak přirozenýho, že jsme stáli za tou Československou republikou… No, předně jsme v tom byli vychovávaní rodičema, dále ve škole, samozřejmě že pak i ten skauting měl tak trošku smysl tak jako spíš pro vojenskou kázeň, ne pro bojovnost, ale pro kázeň.“

Protektorát Čechy a Morava

Jakkoliv se může zdát, že český národ vzdal boj o republiku ještě dříve, než začal, aktivity a snahy podobné těm, které začal vyvíjet Jaromír Klika spolu s Adolfem Karlovským, přesvědčují, že boj existoval, byl skrytý ve formě malých ilegálních skupin bojujících nebo i sabotujících proti nacismu. Také dlouhé období komunistické éry, která potlačovala vědomí o odboji směřujícímu západním směrem, vzbuzuje dojem, že jen málokdo byl činný a pomáhal z vnitřku.

„Byla to doba skutečného ohrožení našeho státu, ohrožení a nejistota nás všech. Současně příslušnost ke svému státu, pocit povinnosti ke svému národu, cosi, co je dnešní mladé generaci asi málo pochopitelné, a právě tyto pocity nás vedly k založení Zbojníka. Nemalou měrou k tomu přispěla skautská výchova, skautský slib a skautský zákon, chránící slabé proti silným, bránící dobro před zlem.“

Zpravodajská brigáda

„Tak se zrodil Zbojník v čele s Honzou Lašťovkou, tehdy četařem – aspirantem, zdánlivě prosté, ale jen zdánlivě prosté. Pečetí našich úmyslů bylo nezapomenutelné setkání na podzim roku 1940 v Jevanech na chatě profesora Kliky, setkání už ryze konspirativního a odbojového charakteru. V malé přízemní dřevěné chatě s okénky zatemněnými a za zavřenými okenicemi v záři ohně z krbu byl Zbojník ustaven a narýsován jeho program. Po rozvinutí státní vlajky jsme všichni složili vojenskou přísahu, vždyť jsme byli zatím samí nevojáci.“

Zbojník zprvu neměl pevně stanovený program, snahy byly různé: jednak vycvičit členy vojensky, rozšiřovat informace ať o kolaborantech, nebo o časech vysílání londýnské stanice BBC.

„Rohlíček nám tam tisknul například takový lístky. Předně jsme dodávali nebo jsme nechávali lístečky v telefonních budkách, kde byl čas, kdy vysílá Londýn a na jakých vlnách. To on tam natisknul, všechno se dělalo v rukavicích, například zprávy musely být natištěné strojem až na čtvrtý obtisk, poněvadž aby se to nedalo rozlišit. Tak to bylo vyzkoušený, že až čtvrtý obtisk, ta kopie, to by se těžko říkalo, že to je z tohoto stroje. Tak to jsme takto měli zařízený. Tak ten Rohlíček nám dodával takový věci. Nebo taky varování: Pozor, tohle je vlajkař! A to se lepilo vlajkařům na dveře.“

Právě otec a syn Rohlíčkovi byli v odboji velice činí. Syn Karel Rohlíček byl členem skautské „pětky“ a členem Zpravodajské brigády. „A ten otec Karla Rohlíčka měl nějaký spojení na ty dva parašutisty Gabčíka a Kubiše. Karel Rohlíček s nima jezdil na kole po Praze, aby je učil, jak Praha vypadá. Oni neznali Prahu, tak on s nima nejdřív jezdil. A jejich padáky, té skupiny, tak starej Rohlíček znal kněze tam v těch Vysočanech a ty padáky oni pohřbili. Jak se znal s tím knězem, tak udělali pohřeb fingovanej, kde v té rakvi byly ty padáky, a ten Karel Rohlíček šel před tou rakví a nesl kříže…A tímto způsobem tam pohřbili někde na tom hřbitově ty padáky. Tak to je taková zajímavost a o tom se asi ani neví.“

Specifická situace byla v domácnosti rodičů Jaromíra Kliky. Otec uznávaný lékař měl mezi pacienty i generála Eliáše a jeho ženu. „Oni se stýkali prakticky jenom s tátou, ona paní Eliášová k němu chodila do soukromé ordinace a Eliáš taky chodil k tátovi do ordinace jako na léčení a táta mu psal, fingoval mu například, a tady to taky píšou, že jako rentgen –  tady je kámen, který tam nebyl a tak podobně, aby byl nějaký důvod k tomu léčení. A pak taky když se Eliáš potřeboval s někým sejít a někam jít, tak táta mu napsal do jeho karty lékařský, že byl u něj na vyšetření v tolik a tolik hodin.“

Miloš Klika dokonce figuroval v tzv. chlebíčkové aféře A. Eliáše, kdy Eliáš nabídl sedmi novinářům-kolaborantům na schůzce otrávené chlebíčky. Otec Jaromíra Kliky netušil, že ohrožuje i svého syna. Během domovních prohlídek, když ho gestapo vyšetřovalo, totiž mohly být nalezeny i synovy ilegální materiály určené pro Londýn.

 „Tak a teďka bylo hezký, já jsem měl doma ukrytý v psacím stole mezi prknama i plány pražský protiletecký dělostřelecký obrany, plány reflektorů, prostě to, co Zpravodajská brigáda dodávala na Západ, to je plány, kde jsou protiletecký kanony, kde jsou reflektory, tyhlety všechny údaje, a já jsem měl opis, no chráněný jsem to měl, aby to někdo nenašel, ale teďka pro tátu přišla Kriminal polizei a víte, jak mně bylo? Tátu vyšetřovali, nezatkli, ale vyšetřovali několikrát tam v té budově gestapa ‚Pečkárně‘, tak o tom je taky tady psáno. Táta to popsal.“

Rodina Jaromíra Kliky se o synově odbojové činnosti dozvěděla až před koncem války. „Můj táta se o mé činnosti ve Zpravodajské brigádě dozvěděl v dubnu 45. Já jsem věděl, že táta dělá s Eliášem něco, ale nikdy jsme se o tom vzájemně nebavili, a jak říkám, pro mě bylo velmi těžký u nás doma, v naší domácnosti ukrývat činnost ve Zpravodajské brigádě. To jsem vždycky kryl buďto tím, že jsem se jako scházel se skautama nebo jdu na rande…“

Jaromír Klika po rozpuštění českých vysokých škol nastoupil na práci nejdříve do továrny na léky Medika, byl tam půl roku a poté nastoupil do Průmyslové banky, kde pracoval dva roky v korespondenčním oddělení. „Pak mi zase hrozilo a musel jsem jít na manuelní práci někam, dostal jsem se do Karlína, kde jsem dělal kovodělného pracovníka, dělal jsem na vertikálkách a horizontálkách jako soustružník, byl to taky známej mého strejdy a ti mě tam udrželi.“

Pak přišla nabídka spojit činnost Zbojníka se skupinou S. Wahla, nová skupina dostala název Zpravodajská brigáda. „Wahl se dověděl od J. V. Rotta, to železářství, tak od toho jeho syna, ten měl děvče, to jeho děvče se znalo s mojí sestrou a my jsme chodili spolu do tanečních. Tam jsme se všichni seznámili. Tak v tom roce 43, kdy ten skaut teda tak skončil, tak napadlo Wahla, jestli já Klika bych s nima taky nechtěl spolupracovat. Řekl to Rottovi a ten přišel za mnou. Já mu na to řekl, že bych měl zájem, ale že ještě uvidíme, protože nejdřív jsem si musel zjistit, o co jde. Řekl jsem to Adovi a Lašťovkovi a začli jsme si sami zjišťovat, co dělává. To nám trvalo asi tři měsíce, ale nakonec jsme se na to shodli. Řekl jsem Rottovi: ‚Podívej se, my už malou skupinu máme a jsme ochotni s váma spolupracovat.‘ Ne já osobně, ale naše skupina Zbojník, tím došlo ke spojení tohoto. Na Zbojníka jsme užívali zkratky ZB, těm se nějak, Rottovi a Wahlovi, nelíbilo to označení Zbojník, tak řekli, že když je to ZB a jejich úkolem bude hlavně zpravodajská činnost, tak že to bude Zpravodajská brigáda a nám zůstane to ZB. A tak tedy došlo k názvu Zpravodajská brigáda.“

Během heydrichiády byla činnost tak nebezpečná, že skupina musela přerušit práci. „No, my jsme byli v té době hodně opatrní, na čas jsme i úplně zastavili takovou tu kompletní práci, než se tohleto uklidnilo.“

Zpravodajská brigáda se specializovala na posílání plánů vojenského rozmístění obranného systému v Praze. „Pak za Steinera Veselýho přímo zakázaný nějaký destrukce, střílení atd. venku v terénu proti. Jednak jsme se museli chránit, abychom mohli získávat ty zprávy a ty dodávat do centra přes Steinera Veselýho a přes ty jeho vysílačky, a zase to bylo složitý, páč některý se přerušily, museli jsme ucuknout z toho. Zajímavý pro vás by bylo, to jsme zjistili až tak před dvěma třemi lety, že londýnská zpravodajská centrála, která chytala ty zprávy od nás, ono to mělo zkratku VRU, za celou válku získala asi sedmdesát pět tisíc zpráv, z toho Zpravodajská brigáda jich dodala sedm až osm tisíc. A co jsem se dozvěděl teprve teďka za ty poslední dva roky odtamtud, že zprávy Zpravodajské brigády, například ty, které šly pro letectvo, pro RAF, a používali jich, tak nemusely být kontrolovány a rovnou byly předávány tam a považovány za důvěryhodné.“

Na konci války se Jaromír Klika zapojil do Pražského povstání. Byl velitelem 4. roty 1. praporu Zpravodajské brigády. „V té zmatečné době těsně před revolucí (Pražské povstání) jsme dostali hesla, taky je to tam někde popisovaný, že budeme mít shoz zbraní. Byla to dvě nebo tři místa za Černým Kostelcem a ještě někde tady za Smíchovem. Tak jsme to všechno zorganizovali, já jsem dostal úkol přijmout přivezený zbraně tady v Nuslích v nějakým tady skladu, taky je to tam popsaný. Vždycky když jedu kolem, tak si na to vzpomenu, jak je tam z Nuselské ulice výjezd k Jezerce nahoru naproti, tam byl nějakej ohromnej zemědělskej sklad.“ 

Unikátní je jeho popis pohybu skupiny vlasovců. „My jsme dostali příkaz je najít, bylo nám řečeno, že jsou někde u Štefánikových kasáren. Tak jsem byl poslán do Štefánikových kasáren, abych tam od nich vyžádal nějaký zbraně.“

Poválečná doba

Po válce Jaromír Klika opět začal studovat, v roce 1948 dokončil studium medicíny.

Únorový převrat byl pro mnohé důvod k odchodu z republiky. Také gen. A. Hasal, člen Zpravodajské brigády, se s rodinou rozhodl opustit Československo. Bohužel do vyšetřování ohledně jeho útěku byl zapleten, a ne svým přičiněním, i Jaromír Klika. „U nás ve Zpravodajské brigádě byl taky Hasal, ne generál Hasal, ale jeho syn, a teďka v tom roce 1948 Hasalovi utíkali a my jsme se jim snažili v tom takříkajíc pomoct. Já jsem se s Hasalem taky sešel, sešel se s ním i Zepo Josef Vyhlík, ten Vyhlík byl taky tady velmi významnej. A v rámci toho útěku Hasala zavřeli taky Zepa, kterej mu pomáhal. Já jsem se tenkrát taky sešel s Hasalem a chtěl po mně, jestli nemám nějaký zlatý mince nebo tak, a tak jsem se pokoušel mu něco sehnat. A pak pro mě přišli, a co vím o tomhletom a co jsem o tom věděl. Já jsem nic teda neřekl, hlavně jsem ani nevěděl, jak na mě vůbec přišli.“

V roce 1953 získal uznání za záchranu tonoucího chlapce z Nežárky a v roce 1969 další za lékařskou pomoc při záchranářské práci na 39. patře při závalu v dole Anna v Příbrami.

„Nastoupil jsem jako lékař nejprve v Jindřichově Hradci, později jsem pracoval jako starší sekundář v Krajské nemocnici v Českých Budějovicích a deset let jsem působil v nemocnici Na Bulovce v Praze jako urolog.“ Poté byl 18 let primářem urologie v Příbrami, kariéru lékaře zakončil opět v Praze.

Jak již bylo řečeno, komunistický režim neměl zájem o hrdiny, kteří spolupracovali se Západem, a tak informace o odbojové skupině Zpravodajská brigáda jakož i uznání jejích členů nebylo možné. Například Československý válečný kříž pan Klika získal až v roce 2005. Mimo toto ocenění obdržel ještě Československou medaili za zásluhy 1. stupně, Junácký kříž Za vlast 1939, Řád čestné lilie v trojlístku, Čestný znak Svazu českých filatelistů 1. stupně.

„Za komunistů byla Zpravodajská brigáda hodně vyřazovaná, poněvadž jsme byli považovaný za takový ty z bohatých pražských rodin a to se nám vytýkalo. A třeba Wahl, to byl pražskej, to byli právníci, ale starej Wahl, otec, byl popravenej, Slávek Wahl, ten měl tu rodinnou historii jako předzvěst, že se nedožije. Že nějak zahyne, poněvadž jeho předci byli katové.“