Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Klasa (* 1953)

• narozen 19. prosince 1953 v Praze

• 1965 – stěhování do Přerova, kde začal s cyklistikou

• 1972 – přestoupil z Lokomotivy Přerov do Dukly Brno

• 1973 – vyhrál jako jediný Čech „Puchar Ministra Obrony Narodowej“ ve Varšavě

• účastník několika ročníků Závodu míru, mistrovství světa a prestižních závodů jako Circuit de la Sarthe

• 1980 – bronzová medaile na olympijských hrách v Moskvě

• po skončení kariéry působil v Dukle jako trenér mládeže

Československý reprezentant v silniční a dráhové cyklistice Michal Klasa patřil mezi nejlepší cyklisty sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Jeho výjimečně odstartovanou kariéru však ovlivnilo brzké zranění. Narodil se 19. prosince 1953 v Praze, avšak vzhledem k otcově vojenské profesi se rodina často stěhovala. Když chodil Michal Klasa do šesté třídy, byl jeho otec jako vojenský pilot přeložen do Přerova, kde si pamětník ve svých čtrnácti letech koupil kolo a začal s cyklistikou. Po vítězství na sídlištním závodě vedla jeho cesta do Domu pionýrů a mládeže a následně do Lokomotivy Přerov, kde již závodili jen ti nejlepší. Díky svým schopnostem se jako jeden ze šesti nejlepších cyklistů v žilinských kasárnách dostal do Dukly Brno, a cyklistice se tak mohl věnovat i v rámci základní vojenské služby. V armádním sportu pak zůstal celou kariéru.

Počáteční úspěchy a zranění

Vyhrál hned první závod Brno – Velká Bíteš – Brno a následně rekordem dráhy také stíhací závod na čtyři kilometry v Pardubicích, který jel poprvé v životě. „Do Dukly jsem nastoupil v roce 1972 a zátěž tam byla obrovská,“ vzpomíná Michal Klasa na náročnou přípravu, jež však přinesla své ovoce. V roce 1973 totiž jako jediný Čech vyhrál Puchar Ministra Obrony Narodowej konající se v ulicích Varšavy a byl nominován na závod Olympic Tour v Nizozemí.[1] „V první etapě jsem skončil na čtvrtém místě, což se do té doby žádnému cizinci nepodařilo,“ dokládá svou formu z té doby Michal Klasa. Ve druhé etapě však trefil stojící auto, zlomil si levý bérec, pohmoždil obličej a v důsledku následné opakované zlomeniny osm měsíců vůbec nejezdil na kole. Přesto po roce od nehody dokázal vyhrát nominační závod na Závod míru.

V následujících letech získal bronzovou medaili na olympijských hrách v Moskvě v závodě družstev. Jeho nejlepším individuálním umístěním na mistrovství světa, kde na rozdíl od olympijských her startovali také profesionálové, bylo dvacáté čtvrté místo v roce 1977.[2] S profesionálními cyklisty pak závodil na Circuit de la Sarthe, Milk Race, Sealing či Circuit de Ardennes. Před Závodem míru, jehož se účastnil šestkrát, pak reprezentanti participovali jen na pár etapách závodů ve Francii či Itálii.

Vztahy mezi závodníky

V amatérském sportu byly podle něj také jiné vztahy mezi závodníky než u profesionálů. „Dnes jede celý tým na jednoho závodníka a je svázán úkoly, my jsme to měli volnější,“ vzpomíná Michal Klasa na dobu, kdy českoslovenští cyklisté ještě nemohli přestoupit k profesionálnímu sportu. To bylo umožněno Michalu Klasovi až ve čtyřiatřiceti letech, kdy už podle něj bylo na přestup pozdě. Mezi zahraničními reprezentanty přitom kamarády měl. Zároveň platilo, že ne vždy se k sobě chovali sportovci čestně. „Někdy se stalo, že přijeli na závod nadutí Rusi, to se mi moc nelíbilo. Na Milk Race nám Laďu Foldynu sestřelil jeden Rus, Laďa si zlomil klíční kost,“ popisuje závodník. Podobný incident se odehrál také v závodě kolem Řecka, líčí pamětník a dodává, že ruští cyklisté měli od svého trenéra Kapitonova zřejmě tvrdší povely.

Dopující sportovci

Díky četným závodům mohl Michal Klasa velmi dobře porovnávat výkonnost jednotlivých sportovců. „Bylo mi podezřelé, že jsem Němce porážel v Ardenách, v závodě z Francie do Manchesteru, ale na Závodě míru to s nimi bylo těžké,“ naráží Michal Klasa ve svých vzpomínkách na tolik diskutované dopingové zkušenosti závodníků NDR. V potírání dopingu však spíš vidí ochranu sportovců: „Je třeba se zaměřit na farmaceutické firmy, které prodávají zakázané látky na černém trhu. Ten závodník si to sám nevyrobí.“

Setkávání s emigranty

V zahraničí měl Michal Klasa možnost setkávat se také s československými emigranty. Nejvíce vzpomíná na své první mistrovství světa v Montrealu roku 1974, kdy reprezentanty navštívila řada Čechoslováků, kteří odešli z ČSSR po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Díky benevolenci trenéra měl příležitost se na mistrovství světa 1983 ve Švýcarsku setkat také se sestrou své tchyně. „Vždycky se nás pak někdo ptal, jestli jsme v zahraničí někoho viděli,“ vzpomíná zkušený sportovec na to, jak se po každém příjezdu ze zahraničí musel zpovídat příslušníkovi vojenské kontrarozvědky, pod niž jako člen armády organizačně patřil. V praxi to tak však podle něj moc nefungovalo. „Měli jsme vynikajícího kontráše, a tak jsme do Židenic, kde měla příslušná kontrarozvědka sídlo, moc nechodili. O nás reprezentantech ostatně ani kontráši moc nevěděli,“ zmiňuje Michal Klasa informaci, že diskutovaný dohled nad sportovci byl výrazně ovlivňován individuální aktivitou rozvědčíků.

Zkušenosti s VKR

Přesto se negativním zkušenostem nevyhnul. „Věděl jsem od tatínka, jaký měl strach z kontrášů jako velitel letky,“ vzpomíná Michal Klasa na to, že nepřímé zkušenosti s kontrarozvědkou měl již z dětství. Jeho osobně si členové vojenské kontrarozvědky začali všímat až kolem roku 1984. „Chtěl si se mnou doma popovídat pan Kazlepka, ale já jsem byl ochotný se bavit jen v kanceláři. Ptal se tedy známých, jak mám zařízený byt, a našemu mechanikovi dokonce zakázal výjezdy na Západ na tři roky,“ popisuje bývalý reprezentant nepříjemné zážitky, jež s sebou dřívější totalitní forma vládnutí přinášela.

Po skončení kariéry zůstal v Dukle Brno jako trenér mládeže. „Začal tam jezdit i můj syn, junioři přivezli i medaili z mistrovství světa,“ vzpomíná. I když chválí některé rysy tehdejší státem organizované cyklistiky, jako například střediska vrcholového sportu pro mládež, zastává Michal Klasa stanovisko, že sport se sice nemá dělat pro peníze, ale má se dělat za peníze, aby se sportovci mohli zabezpečit na období po ukončení kariéry. Sám na způsob odměňování sportovních úspěchů v dobách socialismu vzpomíná nerad.

Přes častá zranění se Michal Klasa ve sportu naučil, že žádný zápas se nevzdává, a tuto vlastnost si přenesl i do běžného života: „Člověk se musí pořád dívat dopředu, věřit, že to bude lepší, a vždycky to dopadne dobře.“[3]

[1] http://pl.wikipedia.org/wiki/Puchar_Ministra_Obrony_Narodowej

[2] http://www.les-sports.info/cyclisme-championnats-du-monde-resultats-1977-hommes-epm11972.html

[3] http://brnensky.denik.cz/ostatni_region/cyklista-klasa-ujel--kilometru-se-zlomenou-celisti.html