Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dita Elena Kalmárová (* 1926  †︎ 2005)

Jen jsem se na něj podívala a říkám: ‚Vždyť vy jste taky člověk´ A to bylo osudné

  • narodila se 13. května 1926 v Olomouci

  • v letech 1939-1941 působila v odbojové organizaci na území Podkarpatské Rusi

  • do konce války se v Palestině starala o raněné vojáky

  • po válce žila se svou rodinou na Slovensku

  • ze zdravotních důvodů (následek brutálního napadení maďarským vojákem) nemohla nikdy plně pracovat, do KSČ nikdy nevstoupila

Dita (Elena, Helena, Ilona) Kalmárová (roz. Osterreicherová)

Dětství a příchod fašismu

Narodila se 13.5.1926 v Olomouci, odkud pocházela její maminka. S rodinou žila na Podkarpatské Rusi, chvíli v rodišti jejího otce - v obci Mukačevo, pak ve měst Chust. Tam také chodila do školy, pak do reálného gymnázia, kde studovala s vyznamenáním. Po obou rodičích byla židovského původu. Ten sice nezapírala, avšak ona ani její rodiče nebyli praktikujícími židy. Její otec byl redaktorem maďarsky psaného týdeníku Vrchovina (dle názvu hymny Podkarpatské Rusi).

 „V  roce 1933  přišel do módy Hitler,  pravda, můj otec byl takový vehementní člověk a pořádně dával proti Hitlerovi, no a to nebylo dobrý,  proti Hitlerovi něco psát.“

Otec paní Dity jakožto novinář a intelektuál věděl, že s příchodem fašismu je čekají problémy. Na přelomu roku 1938 a 1939 navrhl své ženě, že emigrují do Anglie. Ta však nechtěla opustit domov ani riskovat zdraví svého otce, jemuž tehdy bylo přes sedmdesát let.

O tři měsíce později, 14.3.1939 musel otec paní Dity pracovně odcestovat do Maďarska. Tu noc československé vojsko utíkalo přes Rumunsko do Jugoslávie a dalších zemí. Otec uvízl v Budapešti, kde už tou dobou byli fašisté. O dva dny později dorazili k nim domů maďarští policisté a vyptávali se na něj. Přitom se dozvěděli, že matka neumí maďarsky. „Ty smradlavá česko-židovská ku…“ (oslovili ji policisté). Bratr paní Dity, tehdy čtrnáctiletý, proti nim vystoupil. „Neurážejte moji mámu, je to čestná žena. A nenadávejte nám, protože my jsme se tím narodili, jak vy jste se narodili Maďary, a taky vám nenadáváme.“ Tak ho zmlátili do bezvědomí.Když pak zjistili, že dědeček je Čech, přikázali mu, aby se do zítřejšího dne zabalil a odcestoval zpět do Olomouce. Rodina už se s ním nikdy neshledala. Po válce zjistili, že roku 1942 byl transportován do Terezína a poté do koncentračního tábora Treblinka, kde byl zavražděn.

Bratr se poté, co odvedl dědečka na nádraží, dostal s pašeráky do Bukurešti k otci, který se stal dopisovatelem pro agenturu Reuters.

Výslechy a odboj

Každý týden se paní Dita  s maminkou musely hlásit na maďarské cizinecké policii, kde byly brutálně mláceny. „Jednou, když maminku mlátili tak, že hlavu měla už úplně modrou, jsem proti nim vystoupila jako tehdy můj bratr. ´Nebijte moji maminku a neříkejte jí škaredá slova!´S pěstí jsem na ně šla. No ty mně dali, že jsem ztratila vědomí. Slabá jsem byla a podvyživená. Tak mě vzali jako kotě a vyhodili ven do bláta.“ Tam ji našel zedník a vzal ji k sobě domů, jeho žena ji pak ošetřovala. Byla to rodina žijící ve velmi nuzných podmínkách na pokraji bídy. „Víc srdce měli tito chudáci než ti bohatí. A to je dodnes.“  To jí zachránilo život.

Jeden rodinný přítel se rozhodl, že takhle to už dál nejde. Zakládeje v horách odbojovou organizaci, vyvezl je pod balíky potravin z města. Slečna Dita s připojila k této odbojové organizaci a rozvážela partyzánům jídlo a zbraně. Spolu s maminkou se skrývaly po známých, kteří je za neustálého rizika podporovali.

Deportace a záchrana

V sobotu 10.8.1941 opět navštívily svůj byt, aby se trochu najedly a odpočaly si. „V tu chvíli zaklepal na okno pan lékař Wasserman (místní dobrodinec a rodinný přítel): ´Paní Ester (maminka paní Kalmárové) okamžitě zmizte, zase začínají deportace!´ Ještě to ani nedořekl a už si pro nás přišli.“  Pan Wasserman jim ještě stačil dát něco jídla na cestu a zaplatil fiakr, aby se na nádraží vůbec dostali v čas.

„Na stanici už byly ty vagóny skoro plné, většinou polských židů, kteří za tatíčka Masaryka přišli na Podkarpatskou Rus, protože v Polsku byl velký antisemitismus.“

Tři dny čekali natěsnaní ve vlaku v Maďarsku. Měli být deportováni do Polského vyhlazovacího tábora Kamenec-Podolsk. „To byl tábor, kde si lidé sami museli vykopat hroby. Nejdříve děti postavili k hrobům a postříleli, pak i matky. Ty, co ještě žily,  také zahrabali.“

Během čekání ve vlaku se jí přihodil incident, z kterého jí zůstaly trvalé zdravotní následky, odvaha jí však zachránila život. „Tam jedna žena začala předčasně rodit. Stříkala z ní krev. Mně bylo patnáct. V životě jsem tohle neviděla. Tak mi jeden říká: ´Ty jediná tu umíš maďarsky. Jdi a řekni o pomoc. Vždyť s těma špinavýma rukama ji nemůžeme odrodit.´Vodu jsme neměli, špinaví jsme byli, ve stoje jsme spali a tak. No a tak jsem šla. Smrděli jsme. Tehdá jsme byli smradlaví židi. Chtěla bych vidět kteréhokoli árijce, kdyby v tomto žil tři dni, kde jsme čtyřicet lidí šli čůrat, na velkou potřebu a přes mříže se výkaly na kousku papíru vyhazovaly ven,  tak  tam byly přilepené, a k tomu třicetistupňová vedra. My už jsme to necítili. My už jsme byli jen omámeni tím smradem. Požádala jsem o pomoc jednoho vojáka. Ten mě odkopl a  zařval: ´Zmizni ty zasraná židovko.´  A já jsem padla na můj kostnatý zadek.  Mně bylo patnáct. Vážila jsem pětadvacet kilo – kost a kůže. Tak jsem si natloukla a jen se na něj podívala a říkám:´Vždyť vy jste taky člověk.´ A to bylo osudné.“ Začal do slečny Dity mlátit tak, že omdlela. Zachránil ji po vyložení místní doktor.

Hříčkou osudu se tak, spolu s maminkou, vyhnula tomuto transportu a skoro jistě unikla smrti zastřelením či zahrabáním zaživa.  Měla mnoho zlomenin a došlo málem k porušení míchy. Pomohl jí opět doktor Wasserman, který ji i s maminkou pod obrovským rizikem skrýval ve svém domě. Po necelých dvou měsících je převezl za město k sedlákovi. Tam se ukrývaly v zatuchlém sklepě, který sloužil jako sklad brambor a zeleniny od října 1941 do dubna 1942. V noci a potmě se tam začala pomalu a s obtížemi zase učit chodit. Ze sklepa je vyhnaly jarní  povodně. Až do podzimu roku 1943 se pak skrývaly na půdě.

Cesta do Palestiny

Na podzim roku 1943 jim jeden známý sehnal ilegální doklady. S nimi se dostaly přes Rumunsko a Bulharsko do Turecka.

Na cestě z Bukurešti do Sofie se jí začal dvořit jeden německý voják „Ten německý voják se ptal: ´Proč se mnou nemluvíte?´ ´Protože vás nenávidím! Jsem židovka.´ V tom momentě bych si byla jazyk ukousla. On se tak na mne podíval. ´My milujeme, že jste židovská děvčata.´ Pak se tak ale smutně podíval a řekl:´Myslíte, že já jsem rád v této válce? Kdybych odmítl, tak mě zastřelí, tak jako vás židy. Já nemám nic proti vám, ale musíme poslouchat vrchnost.´ Tak to se mi líbilo.“

Z Turecka se přes Sýrii dostaly do Jeruzaléma, kde se po dlouhé době shledaly s otcem. V Palestině se také seznámila se svým budoucím manželem. Do konce války se starala o zraněné vojáky.

Návrat do vlasti a život po válce

Po válce spolupracovala paní Dita na repatriační misi. Po úmorné cestě se 13.5.1946, v den svých dvacátých narozenin, dostala do Prahy. S rodinou však dál žila na Slovensku. Ze zdravotních důvodů nemohla nikdy plně pracovat.

Po nástupu komunistů v roce 1948 byla celá rodina  vystěhována z vlastního domu v Nitře. Byli nuceni bydlet v malém pokojíku s propadajícím se stropem.

V Bratislavě paní Dita občas působila jako soudkyně z lidu u nepolitických procesů. Nikdy se nestala členkou KSČ. Přáním a zároveň poselstvím paní Kalmárové budoucím generacím je „aby dnešní mládež trochu znala dějiny.  Ne staré dějiny praotce Čecha, ale blízké, které se děly během 20. století. Neznají nic. Představte si tu ironii, když mi paní s akademickým titulem na správě sociálního zabezpečení řekla, že Podkarpatská Rus byla na území cizího státu.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Filip Timingeriu)