Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluška Kallistová (* 1925)

Co je cennější: vlast, nebo máma?

  • narozena 18. prosince 1925 v Polici nad Metují

  • otec byl ruským legionářem a po návratu z první světové války se stal četníkem

  • rodina byla po záboru Sudet odsunuta z pohraničí do Kyšperku (dnešní Letohrad)

  • ve 14 letech musela nastoupit do práce na železnici na nádraží v Kyšperku

  • ve službě viděla vlaky s vojáky jedoucími na frontu i z fronty

  • pomáhala lidem v transportech do vyhlazovacích táborů na území obsazeného Polska

  • po válce se rodina přestěhovala do Meziměstí

  • v roce 1946 se vdala za Lea Kallistu, budoucího armádního pilota

  • kvůli kariéře manžela se musela oficiálně zříci otce

  • má dvě děti a žije v Hradci Králové

Milena Coufalová se narodila 18. prosince 1925 v Polici nad Metují v rodině legionáře z první světové války, meziválečného četníka a budoucího protinacistického odbojáře. Paní Coufalová vzpomíná, jak tatínek Josef Coufal narukoval do rakousko-uherské armády a jak se vrátil v roce 1920 z ruských legií zpět do své rodné vesnice Skalice u jihočeské Soběslavi: „Život za ta léta běžel a to on nevěděl. Maminka pracovala na vejminku a statek dostal mladší brácha. (…) Když se [tatínek] nevracel, tak samozřejmě už tam byl ženatý brácha. Jeho láska byla taky vdaná, protože tolik let nemohla být holka sama. Čili tatínek byl hrozně zklamaný a ze Skalice odešel.“

Tatínek odešel do Prahy, kde se jako legionář hlásil o zaměstnání. Dostal funkci četníka ve stanici v Polici nad Metují. Na celé stanici byli čtyři četníci, kteří měli na starosti rozlehlý rajon. Zde se také seznámil s novou ženou a narodila se jim Milena a v roce 1929 její sestřička. Tatínek byl velmi považován, na všechny slavnostní akty i na pohřby legionářů docházel v legionářské uniformě.

Stěhování ze Sudet do vnitrozemí

Josef Coufal byl před vypuknutím druhé světové války přeložen do četnické stanice v Novém Městě nad Metují. To byl rok 1938 a už se obsazovaly četnické stanice v pohraničí. Rodina se tak musela přestěhovat dále do Dolní Čermné: „To už maminka nemohla přežít. Mamince se hrozně stýskalo a nemohla se přestěhovat. Prostě: Narodila jsem se v Polici a v Polici umřu. Takže pak jsme museli dům v Polici prodat, protože to bylo beznadějné, že se vrátíme.“

Tatínek musel 20. 5. 1938 narukovat do Československé armády, sloužil jako předvoj před opevněním Adam na kótě s názvem Kašparova chata. V Dolní Čermné zažila rodina německý zábor pohraničí a jako Češi se museli stěhovat dále do vnitrozemí: „Prezident Beneš mluvil, my jsme všichni brečeli, maminka obzvlášť, a řekla: ,Nedá se nic dělat, budeme se muset sbalit.‘Pro nás to byla nepochopitelná věc, tam byla česká škola, české děti, jenom z těch Jakubovic byly děti z česko-německých rodin.“

Nejprve musel pan Coufal předat četnickou stanici a poté se měla celá rodina do půlnoci sbalit a vystěhovat. Tatínek přišel domů až v půl desáté, obstaral si nákladní vůz a do něho nakládali majetek za házení kamenů jejich německých protějšků. Jejich novým domovem se stala sokolovna u školy v Kyšperku[1]: „To bylo první setkání s údělem uprchlíka, protože jsme neměli nic než [oblečení] na sobě. V uzlu bylo něco smotaného, to se sebral ubrus a do něho se to naházelo. Čekali jsme, co bude dál. (…) Tam byla taková stará babička a říkala: ,Jestlipak děvče víš, co je cennější? Jestli vlast, nebo máma?‘ Já jsem říkala: ,Maminka.‘ Mně bylo tenkrát třináct. Ona říkala: ,Ne, ne, mámu ti může táta přinést ještě jednu, ale vlast máš jedinou.‘“          

Nuceně nasazena na dráze: transporty na východní frontu a do Osvětimi        

Tatínek byl sesazen z pozice četníka a musel pracovat jako agent banky Kooperativa. Malá Milena po ukončení měšťanské školy jezdila do rodinné školy v Žamberku, ovšem jakmile vystudovala, přišlo nucené nasazení. Tatínek na rok dceru zachránil tím, že ji po domluvě s ředitelem školy dal do čtvrté třídy měšťanské školy.                

Poté to byl opět tatínek, kdo prosil místního přednostu stanice, aby dal obě dcery na práci na železnici. Kyšperk byl důležitým železničním uzlem, neboť vlaky jezdily směrem na Breslau (dnešní Vratislav) a do Osvětimi. Transporty tudy neustále projížděly: „Dokud [Němci] vítězili, když jeli tam [na východní frontu], měli otevřené plošiny a na nich děla zamaskované s těmi sítěmi. Dvacetiletí kluci, frajeři, hezcí kluci, zdraví, harmoniky hrály. A když museli v té stanici přibrzdit, protože byla jednokolejka, tak přiběhli do závodní jídelny a chtěli aspoň napít. Tam měli obrovské kotle, kde se vařila melta slazená cukerínem, a melta se jim mohla prodat za nějaké feniky. Oni přicházeli k okénku, nesměli transport na dohled opustit, takže to byla paráda. Ale potom, když začala fronta, tak tihle krásní kluci jezdili v rychlíkových vagonech předělaných na lůžkové bez nohou, bez rukou, zakrvavený a zafáčovaní. V širokém pojmu vzato, tam jeli krásní kluci a zpátky samí mrzáci.“               

Přes Kyšperk jezdili nejen vojáci a munice na východní frontu, ale také transporty do Osvětimi. Milena Coufalová vzpomíná na transport maďarských Židů, kde byly také děti. Aby jim mohli pomoci, museli nejdříve zabavit hlídku: „Tomu zmetkovi jsme prodali večeři, zatím jedl v jídelně a oni dětičkám dali aspoň napít. (…) Oni neměli na přezbrojení lokomotivu, tak nařídili, že musejí dojet naší. To bylo poprvé, co jsme zjistili, že tím transportem dojeli do Osvětimi. To byl pro naše lidi objev hrůzy. Ten strojvedoucí s tím topičem říkali: ,To je hrozný…‘, ale to všechno tajně, ,… my jsme tam přijeli…‘ teď to líčili, jak to znáš, jak je vyhodili, vyházeli, hnali, ,… a teď i v té plynové komoře měli všude plno a nestíhali je ani převzít, takže nařídili je střílet hned, jak je z těch vagonů vyhnali. Ti, co ještě chodili z toho transportu, naskládali do hranic přes sebe, něčím polili a zapálili.‘ To ještě ti chlapi, než otočili mašinu, viděli a pak říkali: ,My budeme furt slyšet ten brek, ten řev. Někteří byli ještě živí a už hořeli. To bylo příšerné, to úpění těch lidí, které zaživa spalovali.‘“

Partyzáni          

Nedaleko Kyšperku  působili sovětští partyzáni, bydleli v poměrně velkém počtu v zemljankách a pracovníci drah se o ně starali, dodávali jim jídlo a i jinak jim pomáhali, včetně lékařské péče zdejších doktorů. Partyzánům pomáhal i tatínek i mladá Milena. Jako mladé děvče nebyla pro německé orgány nápadná, a tak byla hajným pověřena, aby nosila sušené větve, zrní nebo seno do hájenky: „Jednou se stalo, že jedeme na Bredůvku, protože tam předáme hospodskému konzervy a nasypeme zrní do těch krmelců. My jsme říkali: ,A co je v těch konzervách?‘ – ,Zrní pro ty srnky.‘ – ,My to tak nasypeme.‘ Pak jsme zjistili, že v těch konzervách nebylo ani zrní, ani maso. Protože tatínkovo rčení bylo: Když někam bylo potřeba něco]dopravit, pošlete tam ty ,smrady‘, těch si nikdo nevšimne.“

Manželství s důstojníkem letectva Leem Kallistou

Milena Coufalová se ještě za války seznámila s budoucím důstojníkem letectva Československé lidové armády Leem Kallistou. Za války byl v nacistické organizaci Vlajka a zároveň v odbojovém hnutí, byl zatčen a vězněn v Drážďanech a v Breslau. Ještě před koncem války se dostal zpět na Lanškrounsko a zapojil se do partyzánského hnutí. A právě u partyzánů si svého budoucího manžela všimla Milena Coufalová.

Přišlo osvobození a s tím i obrácení stávajících poměrů. Tatínek byl přeložen do Meziměstí u Broumova a Milena přešla do zdejší výtopny. Po únoru 1948 byl tatínek vyhozen z práce a měl problém najít si ve svém pokročilém věku nové zaměstnání. Nakonec si našel práci dělníka u truhláře a u bavlny. Maminka se návratu do svého milovaného kraje dožila, ale zemřela rok po ukončení války.               

Manžel Leo Kallista se po válce přihlásil na vojenskou službu. Nejdřív hodlal jít s kamarádem Ladislavem Hromádkou k dělostřelectvu, ale soused Syrovátka je přemluvil ke vstupu do letectva. Nejdříve byl ve Škole leteckého dorostu v Prostějově a sloužil jako navigátor, poté odešel do Plzně, kde byl ve styku s letci z RAF: „Kluci ,rafáky‘ žrali a navíc on, když byl zavřený, tak tuplem. Viděli, že ti chlapi bojovali. A teď to byla samá elita, létal s Kostohryzem nebo s Haeringem.“                

Leo Kallista po absolvování vojenské služby odešel do civilu a pracoval ve strojírnách Mach a Fischer ve Zbečníku. Protože však potřebovali peníze a byt, musel změnit práci a nastoupil do zaměstnání v kamenoprůmyslu. Po čase z armády yhazovali vojáky  - veterány ze západní fronty, a tak se Leo Kallista dostal zpět k letectvu. Kvůli manželově práci se musela pamětnice často stěhovat a měnit své zaměstnání, pracovala tak spíše příležitostně, např. v jeslích. Když už Leo Kallista nemohl u letectva kvůli svému věku a kvůli novým strojům sloužit, přešel k pozemní armádě a řídil výpočetní středisko. V současnosti žije v Hradci Králové.

[1] Město Kyšperk bylo v roce 1950 přejmenováno na Letohrad. 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století