Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štěpánka Kaliková (* 1921)

Bylo mně třiadvacet roků, byla jsem zoufalá a nevěděla jsem kudy kam

  • narozena v roce 1921 v Milostovicích (Opava)

  • maminka Marie Giliková patřila k tzv. Moravcům

  • za války bydlela na samotě Lhotská (Horní Bečva)

  • pomoc partyzánům z brigády Jana Žižky

  • otec jejího druha Jan Chovančik zemřel ve vězení

  • její druh František Chovančik popraven v Kounicových kolejích

  • pamětnice dnes žije v Milostovicích

Štěpánka Kaliková, dívčím jménem Chalupová, se narodila v roce 1921 v malé obci Milostovice, které jsou dnes součástí Opavy. Válečné období však prožila uprostřed beskydských hor na samotě Lhotská nad Horní Bečvou. Od roku 1944 se v okolí začali ukrývat partyzáni z brigády Jana Žižky, jejíž členové často navštěvovali právě dům na samotě. Její muž František Chovančík byl kvůli pomoci partyzánům zatčen a později popraven. Pamětnice měla dvouletou dceru a poslední měsíce války žila v obrovském stresu. Zvláště když u všech jejich sousedů: Tkáčů, Myslikovjanů a Poláchů přišel někdo z rodiny vinou gestapa nebo banditů o život.

Její maminka Marie se narodila ve Vehovicích (něm. Wehowitz) v tehdejším Prusku. Nebyla ale Němka, patřila k většině moravsky mluvících obyvatel obce (tzv. Moravcům). Ve dvou letech ji adoptovali její příbuzní z Milostovic. „Maminka byla Češka. Ona byla ve dvou letech převedena sem, protože tady byla nějaká přízeň v rodině a oni byli svobodní, bezdětní, ti, co tady bydleli. Oni si ji od babičky vyžádali, takže maminka už od dvou let byla vychovávána tady v Milostovicích.“ Otec Josef pocházel z blízké Jamnice.

V Milostovicích prožila Štěpánka Kaliková celé dětství. „Bylo nás hodně dětí, to bylo ve vesnici kraválu. Tady před kulturním domem se na ledě jezdilo na bruslích. Hráli jsme kuličky. S balonem jsme hráli kopanou. Bylo to takový živější. Dnes je každý doma, má televizi, tu si zapne a vyžívá se u té televize.“

Rodina patřila mezi chudší vrstvu obyvatelstva, pamětnice totiž měla devět sourozenců. „Nežili jsme nad poměry. Jenže bylo to tak, že pak ti starší odcházeli z domu. Buď byli vyučení a měli své zaměstnání, anebo holky  dělaly služky v těch bohatších rodinách. Jinak to nešlo.“

Útěk do hor před válkou

Štěpánka Kaliková chodila do obecné školy v Milostovicích a do měšťanky v Jaktaři. Potom ještě absolvovala obchodní školu v Opavě. Během této doby se seznámila s Františkem Chovančikem, který jako řidič vozil materiál na stavbu vojenských bunkrů. Ty byly stavěny všude v okolí a měly chránit stát před útokem fašistického Německa. Situace se ale nakonec vyvinula jinak a po mnichovské dohodě zabralo Německo bez boje celé pohraničí i s Milostovicemi. Pamětnice se proto rozhodla pro odchod z okupované oblasti a odešla za svým milým Františkem Chovančikem na samotu Lhotská nad Horní Bečvou. „Já jsem sama odešla. Ne že bych musela. Viděla jsem, co se děje, a tak jsem kvůli situaci odešla do Horní Bečvy.“

Samota Lhotská se značně lišila od místa, kde pamětnice prožila celé dětství. Byla uprostřed lesů izolována od okolí, i nejbližší sousedé bydleli poměrně daleko. V zimě bylo složité dostat se do obchodu pro zásoby. „To byl život těžký. Tam se jezdilo na lyžích nebo se používaly sněžnice. To jsou taková prkýnka uvázaná na boty. A když se člověk pohyboval po tom hlubokém sněhu, tak se nepustil až dolů, že se chodilo po vrchu. Až se přišlo na tu správnou silnici, okresní nebo jaká to byla, tak se sněžnice odvázaly nebo lyže se odeply, nechaly se tam stát, to nikdo nevzal. Šlo se nakoupit a zase zpátky se to muselo vzít a šlo se zase do kopců. Tam se nakupovalo tak na celý týden, a když něco scházelo, tak se bez toho muselo obejít, protože nešlo tak jako tady jít do obchodu.“

V hospodářství bylo také mnoho práce a člověk trávil většinu času o samotě. Štěpánka Kaliková dnes říká, že si na tento způsob života nemohla zvyknout. „Vzpomínky jsou smíšené, ale byla jsem přesvědčena, že tam po té válce nezůstanu. Nelíbila se mi ta samota. Nelíbil se mi ten oddělený život. Já jsem chtěla žít s lidmi.“

Za pomoc partyzánům se často platilo životem

V počátečních letech světového konfliktu našla pamětnice v horách opravdu klid a byla izolována od války. Vše se ale změnilo v roce 1944, když se k bývalým československým hranicím blížila osvobozující sovětská vojska a na konci srpna vypuklo na Slovensku národní povstání proti nacistickému režimu. Hory v okolí se svými hustými lesy totiž skýtaly ideální možnost pro úkryt partyzánů. V srpnu 1944 byl z Ukrajiny na Slovensko poslán výsadek oddílu Jana Žižky s velitelem poručíkem Jánem Ušiakem a náčelníkem štábu Dajanem Bajanovičem Murzinem. Na rozkaz z Kyjeva se v průběhu září a října celá skupina přesunula na Moravu, kde své sídlo vybudovali právě v blízkosti Čeladné a Horní Bečvy na úpatí Kněhyně.

Dnes už pamětnice přesně neví, kdy se partyzáni poprvé objevili v domě, ale vzpomíná si, že zaklepali a poprosili o pomoc. Od té doby chodili pravidelně. „Tenkrát jsme toho měli strašně moc na starosti, než jsme je nakrmili, než jsme je uložili. To se spalo, kde se dalo, ve stodole, na půdě, kde bylo místo. (...) Byli jsme z toho úplně vyděšení, protože dostat tolik lidí do chalupy najednou a přitom vědět, jak je to všechno nebezpečný, to byl hrozný pocit. Postupem doby jsme si na to ale zvykli. Přicházeli pořád a museli jsme se o ně postarat, protože oni neměli jiné možnosti než navštěvovat ty chalupy, aby jim byla nějaká ta pomoc poskytnuta. Oni se potřebovali také najíst. Byli pořád v lese. Byli mokří, byla zima, tak se potřebovali také osušit, ohřát. Tak to se jim poskytlo. Sice to byly těžké podmínky, protože tenkrát byl lístkový systém, všeho bylo málo. Tam byla úroda brambor velmi mizivá. Stačilo to akorát na naše živobytí. Tak jsme to museli provádět jiným způsobem, a to tak, že se chovaly nějaký zvířata načerno, protože v době války se muselo všechno hlásit, odevzdávat, a tak jsme to chovali načerno. Pak se to porazilo, a tak jsme mohli těm partyzánům poskytnout nějaké jídlo a starat se o ně. Samozřejmě jsme ten dobytek nemohli chovat doma. To jsme měli vykopané jámy v lese, zamaskované chvojím a plechem, aby tam někdo nespadl a aby se neozýval řev těch zvířat, a tím způsobem jsme žili a pomáhali. Ale nebezpečný to bylo moc, protože každý věděl, že kdo neodvádí kontingent nebo kdo chová něco načerno, že může být zavřený a třeba popravený.“

V Horní Bečvě bylo přitom za napojení na odboj již zatčeno několik lidí. Četníci si přišli i pro otce Štěpánčina muže Jana Chovančika, který s nimi bydlel v domě na Lhotské. Byl prý zatčen za přechovávání zbraně, ale je možné, že byl také napojen na odboj nebo byly jiné důvody k jeho zatčení. Lidé, kteří v odboji byli, o tom totiž raději mlčeli. „Čím méně toho lidé věděli, tím lepší to pro ně bylo. (...) Každý měl strach o něčem mluvit, protože ten věděl to a ten to a ten to řekne a ten to neřekne.“ Jan Chovančik se už z vězení nevrátil. Zahynul nejspíše v brněnské věznici Špilberk. „Na Špilberku byl uvězněn, ale jak zemřel, to nevím,“ dodává Štěpánka Kaliková.

Dne 2. listopadu 1944 byla domluvena schůzka v blízkosti Čertova mlýna mezi štábem Žižkova oddílu a zástupci ilegální komunistické organizace z Moravské Ostravy. Celá záležitost byla ale prozrazena a štáb byl napaden členy roty Einsatzkommanda Ruhsam z Holešova. Při prudké přestřelce utrpěl velitel Žižkova oddílu Ján Ušiak průstřel obou paží a D. B. Murzin byl zasažen do nohy. Ján Ušiak se nakonec o den později v úkrytu v domě rodiny Machandrových v Čeladné v obklíčení zastřelil. D. B. Muzin přežil v úkrytu, který mu nad Čeladnou vybudovali Jindřich Tkáč a hajný Jan Křenovský.

V okolí se rozpoutaly protipartyzánské akce a byli zatýkáni i podporovatelé Žižkova oddílu. Mezi nimi 5. listopadu 1944 na Horní Bečvě také František Chovančik, který nejenže spolupracoval s partyzány, ale také prý převáděl lidi přes hranice. Gestapo zatklo spoustu lidí a v Horní Bečvě i Čeladné došlo k veřejným popravám. V Dolní Čeladné byli za pomoc partyzánům a ukrývání Jána Ušiaka veřejně popraveni Oldřich Machander a Karel Winkler. Oldřich Machandr byl přitom švagrem Františka Chovančika. Šlo již o třetí oběť v rodině, která musela za svůj postoj a odvahu zaplatit velmi vysokou cenu.

V souvislosti se zatčením Františka Chovančika se pamětnice často zmiňuje o Janu Dvořákovi. Ten se v jejich domě s partyzány několikrát objevil a byl zatčen u Machandrů v Čeladné. Potom plně spolupracoval s gestapem a prozradil úkryty partyzánů, které znal. Mnoho lidí kvůli němu skončilo ve vězení nebo na popravišti. Není dokonce vyloučeno, že se kvůli tomu mezi partyzány záměrně infiltroval.

Místo klidu hor peklo na zemi

O zatčení muže však Štěpánka Kaliková nic nevěděla a dozvěděla se to až od švagra. Krátce nato se v celém okolí na rozkaz K. H. Franka rozjela rozsáhlá protipartyzánská akce s krycím názvem Tetřev. Ve vesnicích bylo vyhlášeno stanné právo a nasazeno 13 tisíc německých vojáků, kteří celou oblast neprodyšně uzavřeli. Zahájena byla 16. listopadu 1944 a ten den se Štěpánka Kaliková zrovna nacházela v Horní Bečvě a kvůli stannému právu musela přečkat noc na obecním úřadě. Když se pak druhý den vrátila domů, přišli zrovna němečtí vojáci na kontrolu k jejím nejbližším sousedům Tkáčům, kteří bydleli asi dvě stě metrů od nich. V té chvíli u nich bylo ukryto asi 15 partyzánů, a tak došlo k přestřelce, při které padlo pět partyzánů a čtyři Němci. Pamětnice, která celou hrůznou událost sledovala z okna, na to dnes takto vzpomíná:„Já jsem odešla domů. Nebyla jsem ještě řádně odložená a už se tím údolím, tím lesem táhla skupina Němců. Jestli to byli vojáci, gestapáci, to nevím. A táhli se k tomu domu toho Tkáče. Tak oni to vzali lesem, aby nebyli vidět. Protože tu partyzáni hlídkovali, a kdyby šli po tom chodníku, tak by je bylo vidět. Tím lesem byli krytí a došli až k tomu baráku. Přepadli ho. Tak partyzáni vyskákali. Všichni měli boty dole na peci na vysušení. Tak poskákali, posbírali boty a utekli. A tam byl takový břeh do kopce, aby se schovali za tím lesem. To byla už dost zima a sníh byl popadaný. Takže všichni se nedostali ven a zastřelili tři ty partyzány, jednoho postřelili, ten byl celej od krve. Tu hlavu. Oni ho uvázali za vůz, táhli ho na provaze za sebou, tak ten musel být mrtvý, než někde došli. Ti ostatní utekli. Má tam snad také na té Lhotské pomník, ten velitel skupiny.“ Dnes tam pomník opravdu stojí a je na něm napsáno: „Na tomto místě padli v boji s fašisty 17. 11. 1944 sovětští partyzáni Ing. kap. RA Syrotin Artějenovič Zachar, Pavel Kudelja, člen desantu, Griška a další.“

Hlava rodiny František Tkáč byl již předtím zatčen se synem ve Zlíně, a tak Němci na místě sebrali jeho ženu Kamilu Tkáčovou se dvěma syny Karlem a Bohuslavem, kterému byl pouhý rok a měl být pro svůj árijský vzhled poslán na převýchovu k německé rodině. „To děcko jim vzali. Nevím, někde ve Frýdku bylo v německé rodině, ale po válce ho našli, tak si ho vzali zpět.“

V domě ale prý zůstali další dva nedospělí chlapci, kteří se nakonec ubytovali u paní Štěpánky. „Ti byli tak vylekaní, protože to byla hrůza, matku vzít a takové věci doma. Tak oni se ubytovali u nás. Žádali o to přístřeší, abychom je nevyháněli. Samozřejmě, že takový děcka člověk nevyžene. Tak asi měsíc jsme se o ty děcka starali. (…) Jako by to Němci věděli, že ty děcka jsou u nás. Na druhý den  přišli ti gestapáci nebo ti vojáci a vzali je ven. Tady byl ten dům a oni je postavili na ten chodník. Hodili granát do toho domu, ten dům zapálili a oni se museli dívat, jak to hoří. Oni odešli a děcka nechali stát. Bylo dobře, že je nevzali s sebou, ale že se vůbec nestarali, co s nima bude, a oni byli u nás.“ František Tkáč i všechny děti válku přežili, ale Kamila Tkáčová nevydržela kruté výslechy a mučení a ve vězení ve Frenštátu pod Radhoštěm spáchala sebevraždu.

Štěpánka Kaliková vzpomíná, že to pro ni byla tenkrát strašná doba. Musela se starat o sotva dvouletou dceru Věru. Přitom neměla vůbec žádné finance, protože ty měl u sebe druh při zatčení. Rozhodla se proto pro zoufalý čin a zažádala o ně gestapo v Bílé, kde zrovna Františka Chovančika drželi. Kupodivu část z nich dostala. Takto vzpomíná na tuto návštěvu, kdy přinesla druhovi také obuv a šatstvo. „Tenkrát mně bylo třiadvacet roků. Já jsem byla zoufalá. Nevěděla jsem kudy kam. (...) Já jsem si říkala: Tak co teď já mám dělat? Jako taková mladá holka jsem se na ten pohyb dívala trochu jinak. Říkala jsem si, oni ho budou hnát někde do práce. On měl vycházkové boty. Neměl proto ani oblečení. Musela jsem mu tam něco dát. Tak jsem do té Bílé, kde byli zatčení a věznění v nějaké konírně, tak jsem šla do té kanceláře. Samozřejmě když jsem přišla do té kanceláře, tak jsem musela německy pozdravit. Teď jsem viděla na stole ty pistole, ty pušky. Tak se mi srdce sevřelo. Říkala jsem si: Jestli já odsud ještě vyjdu a co s děckama? Já jsem jim říkala, že jsem přinesla boty, aby měl, když půjde do práce, pořádné boty. ,Ne. To nepotřebuje. Žádné boty nedostane.‘ Oni si totiž mysleli, že tam v té podšívce někde podávám nějakou zprávu, což nebyla pravda. Tak v té Bílé je tři dny nechali volně a pak jim došlo, co kdyby je přišli osvobodit partyzáni. Tak je spoutali dva a dva k sobě, že se nemohli hnout, a za ten týden nebo za čtrnáct dní je odvezli do Ostravy. V Ostravě byli asi šest týdnů. Tam jsem mu dvakrát vyměňovala prádlo a pak byli převezeni do Brna.“

František Chovančik byl popraven a pamětnice vzpomíná, že to bylo nejspíše v Kounicových kolejích. „Odvezli ho tenkrát do Brna. V Brně byl asi tři týdny. Mezitím jsem měla povolenou tu návštěvu. Já jsem do toho Brna jela, do těch Kounicových kolejí, a oni mně řekli: ,On je odvezenej pryč.‘ Neřekli kde, ale v té době už nežil, už byl popravený. Po válce jsem se do těch Kounicových kolejí šla podívat. Myslela jsem si, že tam někdo bude o něčem vyprávět nebo tam budou nějaké záznamy, ale oni mně ukazovali, že tam byl za tou budovou vysypanej koberec písku a oni je přiváděli jenom v tom spodním prádle a stříleli je do týla, takže tam spadli a byl konec. Co udělali s tím tělem, s těmi ostatky, to už nevíme.“ František Chovančik se tak nedočkal svého snu, na který celá léta šetřil peníze, které uschoval u přítele. Chtěl totiž na samotě Lhotská postavit hotel pro turisty.

Až do úplného konce války neměli v horách klid. Pořád někdo klepal na dveře chalupy a Štěpánka Kaliková vzpomíná, že neměli moc na výběr, jestli lidem, kteří je navštívili, pomoct či nepomoct. Často přitom netušili, jestli se jedná o partyzány nebo jen skupinu ozbrojených banditů. Zvláště když ve vedlejší samotě prý za údajnou zradu popravila ozbrojená skupina rodině Myslikovjanů a Poláchů dva nejstarší syny. Pamětnice sice mluví o rodině Pavlíčků, ale zřejmě myslí Poláchovy, kteří s Myslikovjanovými bydleli v jednom domě. Obě rodiny přitom prokazatelně s partyzány spolupracovaly, ale 16. dubna, těsně před koncem války, skupina asi šesti mužů vzala s sebou nejstarší syny Leopolda Myslikovjana a Františka Polácha a nedaleko domu je zastřelili. Dodnes se přitom neví, kdo byli muži, kteří je zavraždili. Takto o tom vypráví Štěpánka Kaliková: „Byli jsme z toho nešťastní, protože to byla skupina partyzánů. Nevím, jestli jich bylo osm, deset, a oni myslím putovali z toho Martiňáku na Karlovice. Čili museli jít kolem našeho a okolo toho domu těch Myslikovjanů a Pavlíčků. Byl přísný zákaz, že se ti partyzáni nesmějí ubytovávat a že se musí hlásit, kde se pohybují, a jelikož to nikdo nehlásil hned, každý jim dal nějaký náskok, aby se ti partyzáni mohli přesunout dál do bezpečí. Nevím, kdo to hlásil. Jak daleko jim byli v patách, to také nevím. Byl tenkrát hluboký sníh, takže se jim jistě těžko chodilo. No a vrátili se po nějaké době. Nevím, jestli to bylo čtrnáct dní, týden, měsíc. Nemám už pojem o čase. A šli právě k těm Myslikovjanům. Tam si vyžádali ty chlapce. Jednoho Myslikovjana a jednoho Pavlíčka a vzali si ty jejich hodinky. Oni měli pole takhle do kopce a pak byl les. Tak jako všude jinde. Tak je vedli po té pasece, jako by chtěli jít na Martiňák, a právě na tom jejich poli je zastřelili. To byli kluci. Jeden měl sedmnáct a jeden osmnáct.“

Pamětnice vzpomíná, že kvůli všem těmto skutečnostem žila v neustálém stresu, kdo přijde do jejich domu. „Nedalo se jinak než jim pomáhat. Teď jsme se třásli hrůzou, aby se to nedozvěděli Němci, aby se ještě nestalo víc, než se stalo. (...) Víte, jak jsme se báli? To si nedovedete představit, jaký to byl život. My jsme v noci nemohli spát, protože to se všechno ozývalo. Ten křik, to už zdaleka bylo slyšet, že někdo jde. To vás budilo ze spánku. Člověk neměl klid. My jsme byli tak vystresovaní, že to si nedovedete představit, jak jsme žili.“

Na Lhotskou se již nikdy nevrátila

V květnu 1945 se Štěpánka Kaliková dočkala konce války. „Byla jsem strašně ráda, že ti Němci na nás nemohou, že už se můžeme volně pohybovat a že ta obava ze zatčení nebo z ublížení  pominula.“ Několik měsíců pak hledala po koncentračních táborech Františka Chovančika, než se dozvěděla od zatčených mužů z Horní Bečvy, že byl nejspíše popraven v Kounicových kolejích.

Krátce po válce ze samoty Lhotská odešla a do domu, kde prožila válečná léta, se již nikdy nevrátila. Dnes již samota Lhotská neexistuje a na jejím místě zbyl jen pomník padlých partyzánů. Štěpánka Kaliková odešla do Opavy, kde dlouhá léta žila a pracovala v podniku Minerva Opava. V roce 1953 se vdala za Erwina Kalika, se kterým měla ještě dceru Magdalénu. Malé Věrce zpočátku neřekla, že její otec je mrtev, ale později musela s pravdou ven. „Pokud byla malá, tak jsem ji řekla: ,Táta je v Brně, táta je v Ostravě.‘ Tak ona to vzala, ale až potom byla starší, tak jsem jí řekla, že ho nemáme.“

Přibližně od roku 2000 žije Štěpánka Kaliková opět v Milostovicíc, kam se přestěhovala, aby se mohla postarat o hluchoněmou a mentálně postiženou neteř, protože její rodiče byli těžce nemocní. Ti dnes již nežijí, a přestože je pamětnici přes jednadevadesát let, stále se o neteř stará. „Do té doby, co budu žít, tak bude doma a pak bude muset jít do ústavu.“

ČERNÝ, T., Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944–1945. Brno: Masarykova univerzita, Disertační práce, 2006.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)