Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Kafková (* 1937)

• narozena 1. března 1937 v Žerčicích

• s rodinou bydlela na středně velkém hospodářství

• po roce 1948 její rodiče vstoupili do JZD

• v roce 1954 z JZD vystoupili a roku 1960 se opět vrátili

• studovala dvouletou ekonomickou školu

• poté pracovala v Nymburku na železničním učilišti

• v roce 1959 se vdala a přestěhovala se do Pardubic

• po mateřské začala pracovat na poště, na stejné pozici setrvala pětadvacet let

• má dvě děti

Věra Kafková pochází ze selské rodiny, narodila se na středně velkém hospodářství o velikosti dvanácti hektarů. V hospodářství bydlela společně s rodiči, prarodiči, tetou a šesti mladšími sourozenci. Vzpomíná, že nejmladší bratr Jiří se narodil, když už jí bylo osmnáct let.

Pamětnice chodila do jednotřídky v Žerčicích a posléze dojížděla do školy do Senčic, vesnice vzdálené dva kilometry. Druhou světovou válku v jejích vzpomínkách symbolizuje hlavně německy psané vysvědčení, které dostala ke konci první třídy v roce 1945. „Z války si toho jinak moc nepamatuju, před dětmi se většinou takové věci tajily.“

Rodinný statek byl dobře vybaven, a proto rodiče neměli problém svých sedm dětí uživit: „Měli jsme dva koně, asi dvanáct krav, prasata, všechno zvířectvo...“ Bylo ovšem samozřejmostí, že do práce na hospodářství byla zapojena celá rodina: „To nefungovalo tak, že bychom přišli ze školy a měli bychom volný čas! Všichni jsme šli na pole.“ Věra Kafková vzpomíná, že vybavení statku bylo na tehdejší dobu velmi moderní: „Měli jsme vybetonované hnojiště, postavili jsme nový chlív, a dokonce jsme měli elektrické dojení, takže to maminka nemusela dělat sama... A pamatuju, že jsme měli i elektrickou pračku, to měl tehdy málokdo.“

Přijeli, zabrali, odvezli

Po roce 1949 byl otec přesvědčován, aby vstoupil do JZD. Přesvědčovací techniky byly mnohdy velmi nepříjemné: „Občas přijeli, zabrali, co chtěli, a odvezli to pryč, třeba nějaký valník...“ Otec nakonec povolil. „Do JZD vstoupil, ale strašně nerad,“ vzpomíná Věra Kafková. V družstvu pak rodinné hospodářství setrvalo několik let.

Roku 1953 však tehdejší prezident Antonín Zápotocký vystoupil s projevem, ve kterém přiznal, že při budování nové socialistické společnosti se objevují některé chyby. Prohlásil, že „násilně založená JZD dávají špatný příklad socialistickému družstevnictví a že KSČ nebude jejich členům bránit, budou-li chtít vystoupit“.[1] Na základě tohoto projevu mnoho rolníků skutečně družstva opustilo, mezi nimi i otec pamětnice. V roce 1954 rodina Šťastných z JZD vystoupila a po dobu dalších šesti let hospodařila opět soukromě.

Věra Kafková se tehdy hlásila na dvouletou ekonomickou školu a měla strach, jestli jako dcera soukromníků uspěje. Žádné potíže však nakonec nezaznamenala: „Vzali mě, to jsem se divila...“ Ani při dojíždění na ekonomickou školu se však nevyhnula práci na statku: „Ráno, než jsem šla na autobus, který jezdil v sedm hodin, tak jsem jeden čas musela nakrmit prasata. Takhle jsme měli práci rozdělenou.“

Po dokončení studia na ekonomické škole šla pracovat do Nymburka do železničního učiliště. Na Nymburk vzpomíná v dobrém. Život ve větším městě najednou nabral úplně nové rozměry: „Měla jsem kamarádky, chodily jsme do Sokola, chodily jsme hrát tenis...“

Sami by to nezvládli

V roce 1960 se rodiče opět vrátili do JZD. „Byli už postarší, už by to sami nezvládli. Pořád pracovali na poli, mlátili cepama obilí...“ Všech sedm dětí se totiž rozprchlo do různých koutů země a rodiče zůstali na práci sami. Osudy sourozenců byly různé: jedna sestra například odjela studovat do Ruska. Věra Kafková vzpomíná, že situace byla napjatá, když sestra tento nápad poprvé zmínila v rodině: „To bylo na pováženou, tatínek lidovec, a dcera pojede do Ruska?! Nikdo ji tenkrát nechtěl odvézt na letiště, a tak musela poprosit kamaráda...“

Pamětnice chápe kolektivizaci do jisté míry jako negativní jev, ale zároveň přiznává, že být součástí JZD znamenalo mít určitou životní jistotu. „Po vstupu do JZD to bylo vlastně jednodušší, ale zase peněz nebylo nazbyt. Rodiče si moc nevydělali, protože byli pouze zaměstnanci družstva...“

Nechat to plavat

V roce 1959 se vdala a přestěhovala se za manželem do Pardubic, kde začala pracovat v depu lokomotiv. „Pořád jsem tam jenom psala čísla, to mě hrozně unavovalo...“ Tehdy už navíc byla těhotná a bytová situace byla nevyhovující: s manželem spali v kuchyni na rozvrzané posteli... „Vydrželi jsme to tři čtvrtě roku a pak dostal muž místo v Hradišti.“ Co se týká těhotenství, Věra Kafková vzpomíná, že byla i ke konci hodně čiperná: v sobotu ještě sáňkovala a v neděli se jí narodil syn. „Z toho hospodářství byl člověk vycepovanej, tělesně zdravej.“ 

Po mateřské dovolené šla pracovat na poštu, kde zůstala celých pětadvacet let. Byla terénní pracovnice, to znamená, že chodila s poštou po domech. Jednalo se o zajímavou práci plnou osobitých lidských příběhů: „Když jsem nesla dopis s nějakou exotickou známkou z ciziny, tak to bylo něco, to byl takovej zážitek. Říkala jsem si: Tahle paní má syna doktora a on je v Německu... Jedinej syn a ona je tady sama...“

Na události roku 1968 Věra Kafková nemá výraznější vzpomínky: „Měli jsme starosti: práci, dvě děti... Samozřejmě jsme nebyli nadšení, když nám Rusáci jezdili pod oknem... Člověk měl vztek, ale ta doba byla taková... Zase jsem to tolik nevnímala.“ Jakékoliv strasti s manželem překonávali s pomocí sportu. Pamětnice ráda lyžuje, dodnes jezdí na kole na velké vzdálenosti. Manžel hrál závodně volejbal a s volejbalovým družstvem se dostal do Itálie, dvakrát do Francie nebo do Rakouska. „Přes sport se dostal do světa.“ Proto osobně nepocítil dobové potíže spojené s výjezdy do zahraničí.

V roce 2017 Věra Kafková oslaví spolu s manželem výročí 58 let. Její recept na spokojené manželství je založen na velké toleranci: „Je třeba nešťourat se ve všem, nechat něco plavat. Co oči nevidí, srdce neželí. Čím míň toho člověk ví, tím je to lepší a tím si dělám míň starostí.“

[1] Viz například https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1303/032-046.pdf