Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Dimitrij Kadrnožka (* 1923  †︎ 2022)

• narozen 29. října 1923 v Kroměříži

• syn legionáře Jana Kadrnožky, hrdiny z bitvy u Zborova

• v roce 1950 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze

• v roce 1954 ukončil studium scénografie na AMU v Praze

• v letech 1967 až 1974 pobýval na Kubě

• vybudoval a řídil tam uměleckou školu Escuela Superior Nacional del Arte v Havaně

• po návratu měl potíže, protože vyjádřil nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy

• je autor více než 150 filmových plakátů

• za své obrazy získal řadu mezinárodních ocenění

• zemřel 23. dubna 2022

Akademický malíř celý život dával najevo nesouhlas s komunismem. Přesto žil na přelomu 60. a 70. let na Kubě a tuto dobu označuje za nejhezčí léta svého života. V Havaně vybudoval vysokou uměleckou školu. Stal se jejím děkanem a osobně se znal s Fidelem Castrem. Po roce 1989 se jeho jméno objevilo na seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti. U soudu však prokázal, že šlo o neoprávněné nařčení.

Narodil se 29. října 1923 v Kroměříži, jeho matka byla v domácnosti, otec Jan Dimitrij Kadrnožka byl legionář, hrdina z bitvy u Zborova. Zpočátku se rodině vedlo dobře. Otec měl osobní uznání prezidenta Masaryka, byl přítelem generála Ludvíka Svobody. Doma často hrával na housle, maminka ho doprovázela na klavír a v malém Dimitriji tyto domácí koncerty probouzely zájem o umění. Když byl otec převelen jako voják na Slovensko, rodina se odstěhovala do Lučence. Jenže v roce 1935 Jan Kadrnožka po těžkém úrazu zemřel. Vdova Jarmila dostala malou penzi. Se synem se odstěhovala do Prahy a otevřela si tam krejčovský salon. Její rodina se rozhodla, že z Dimitrije bude kněz. Sám sebe při vzpomínce na to období označuje výrazem vzpurný kluk. Z arcibiskupského gymnázia v Praze byl vyloučen poté, co učiteli řekl, že je vůl.

Následovalo studium na vojenské akademii v Moravské Třebové. Jednalo se o pohraničí, ale zpočátku tam napětí mezi českým a německým obyvatelstvem nepociťoval. „Hráli jsme si s německými kluky a jediný rozdíl mezi námi byl ten, že oni měli černé trenýrky a my červené,“ říká. Jenže pak se vztahy vyostřovaly. Z fotbalu se vyvinuly klukovské bitvy a v roce 1937 byli čeští studenti akademie přemístěni do kasáren v Uherském Hradišti. „Byla mobilizace, my žili v těch kasárnách s vojáčky. Mluvili s námi jako s dospělými a my chtěli do války proti Němcům,“ vysvětluje.

Když Němci obsadili Československo, vojenská akademie byla zrušena. Vrátil se k matce do Prahy. Studoval na reálném gymnáziu na Žižkově. „Přežili jsme protektorát celkem v pohodě, protože učitelé byli vlastenci a říkali nám: ‚Kluci neblbněte, ať nejsou průšvihy,‘“ vzpomíná. Štěstí měl i v tom, že ač byl za protektorátu totálně nasazen, nemusel jet pracovat do Německa, ale mohl zůstat v Praze. Pracoval pro firmu Havlík, která sídlila v Hloubětíně. Dělal soustružníka, měl na starost přeměřování výrobků, ale neví přesně, k čemu sloužily. Šlo o součástky pro německou armádu, o čemž svědčilo, že při práci ho střežil německý důstojník. Tvrdí, že Němce nenáviděl, ale zároveň za okupace prožil situaci, díky které si celý život připomíná, že lidi nelze posuzovat podle národnosti

„Jednou jsem měl na ulici malér. U Jindřišské věže se mě něco ptal nějaký pán od wehrmachtu. Měl na uniformě takovou tu pletýnku, tak to byl asi major nebo plukovník. Ptal se mě německy, jak se má někam dostat, už nevím kam. Já mu odpověděl česky. Velice sprostě. Poslal jsem ho kamsi. Řekl jsem, že je svině německá. Ten pán mně dal ruku na rameno a řekl mi česky, velice hezky česky: ‚Prosím tě, tohleto neříkej, protože kdybych byl svině německá, tak tě teď odvedu a zítra tě odstřelí u zdi. Tak si to pamatuj a buď opatrný, když s námi mluvíš.‘ Tím neříkám, že jsem měl Němce rád, ale i mezi
nimi se našel někdo, komu se nějakého blbečka zželelo,“ vypráví.

Svoboda ze mě chtěl udělat vojáka

Po válce za ním přišel generál Ludvík Svoboda, přítel jeho zesnulého otce s nabídkou, aby nastoupil na vojenskou akademii. Řekl, že jeho otci před smrtí slíbil, že z něj udělá vojáka. Bylo pozdě, Dimitrij už podlehl své lásce k umění. Učitelé z gymnázia poznali jeho talent, podporovali ho v rozhodnutí stát se výtvarníkem. Nastoupil na Akademii výtvarných umění. Jenže měl konflikt s tamním rektorem Vratislavem Nechlebou. Přešel tedy na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze.

Na stipendium se dostal v roce 1947 do Paříže. Tam poznal příjemný život. Seznámil se s mužem, který vlastnil módní salon. Když majitel zjistil, že student z Československa umí kreslit, byl nadšen. Začal ho posílat na módní přehlídky. Jeho úkolem bylo kreslit tam předváděné modely a dodávat skici do salonu, kde pak podle nich šili. Za jeden překreslený kostým dostával až osm stovek ve starých francouzských francích, což tehdy byla velmi vysoká odměna. „Oběd v dobré kavárně i s vínem stál kolem osmdesáti franků, v hodně nóbl čtvrti to bylo za tři stovky. Tak jsem si žil dobře,“ říká pamětník.

Ve Francii žil jeho strýc, který napsal matce do Prahy upozornění, že syn příliš nestuduje. „Napsal mamince, že si od něj půjčuju peníze a flákám se po hospodách. Maminka rozhodla, že musím přijet domů, a já se poslušně vracel. Když jsem jel přes celnici, lidé se ptali, proč se vracím, že tady budou bolševici. Ale já se chtěl vrátit,“ vypráví.

Gottwalda jsem nemohl poslouchat

Po dokončení školy znovu nastoupil na Akademii výtvarných umění. V roce 1954 tam ukončil studium scénografie. Působil jako asistent u profesora Františka Tröstera, zakladatele katedry scénického výtvarnictví.

V roce 1958 se na něj zaměřila Státní bezpečnost. Přátelil se s dívkou, která s ní spolupracovala, ale ukázalo se, že je to spolupráce jen takzvaně na oko. Slečna byla zatčena a kvůli tomu byl i on vyslýchán. Podepsal poté, že o tom, o čem při výslechu mluvil, se nebude nikde šířit.

Celý život odmítal nabídky na vstup do komunistické strany. I za cenu, že bez členství v KSČ měl jako umělec obtížnější se prosadit. Za totality totiž byli umělci hodně závislí na tom, jakou práci dostávali prostřednictvím Svazu výtvarných umělců. Na něj však i v té době sedělo slovo, které při hodnocení sám sebe často používá: vzpurný. 

„Můj táta nebyl bolševik, ale byl levičáctvím načichlý, když se vrátil z Ruska. Těm troubům, jako byl Gottwald, mám za zlé, že všechny ideály odvezli na hnůj. Oni nás zavedli do bolševického ruského stalinského otroctví. Tak jsem to viděl vždycky, a proto jsem nikdy do partaje nevystoupil,“ vysvětluje. 

Mnoho jeho kolegů po válce komunistické ideologii podlehlo. Opakovaně slýchával dotazy: Tak když už do té strany taky vstoupíš? „Často jsme o tom mluvili. Já říkal, že to nežeru, oni, že to je stejné jako křesťanství. Takové kraviny říkali. Nás, kteří jsme na to nepřistoupili, nakonec navrhli na vyloučení ze školy. Ale protože do toho zasahovali kantoři, unikli jsme tomu. Holt, já byl paličatý a nedovedl jsem si představit, že bych měl poslouchat Gottwalda. To byl pro mě naprostý idiot,“ říká pamětník.

Jak jsem urazil Stalina

Svaz výtvarných umělců za totality vyhlašoval různé zakázky, o které se umělci mohli ucházet. Jednou z nich bylo ztvárnění stavby Stalinova pomníku na Letné. Odměna byla třicet tisíc korun, což byly v 50. letech velké peníze. Dimitrij Kadrnožka se přihlásil. Nakreslil Letenskou pláň pokrytou stavebním materiálem, lešení a z něj koukající Stalinovy vousy a hlavu. Se svým dílem byl spokojen. Když kresby odevzdal, komise mu řekla, že si ze Stalina dělá legraci a že ho uráží. „Tak jsem nedostal ani odměnu,“ vzpomíná.

Pracoval u divadla a u filmu, tvořil plakáty k představením a filmům. Maloval obrazy, navrhoval diplomy po podniky. Stávalo se mu, že jeho práce byly odmítnuty z důvodů, že nejsou dost socialistické. Přiznává také, že za některé své práce z minulého režimu se stydí. „Živil jsem se i tím, že jsem dělal pár ilustrací do knížek. Za knížku Páté oddělení pro dětské nakladatelství se dodnes stydím. Byla taková pionýrská. Taky jsem dělal velkou knížku Dějiny revoluce Sovětského svazu. Udělal jsem ji velice realisticky a dnes až žasnu, že jsem se k tomu přiměl. Ale v té době jsem se oženil, potřeboval jsem peníze. To víte, když vám nakladatelství nabídlo knížku, bylo riskantní říct, že ji dělat nebudete. Něčím jsem se živit musel. Stydím se za to. Ale člověk v životě nadělá horší kraviny, než je blbě namalovaná knížka.“

Zároveň vytvořil řadu děl, která získala mezinárodní ocenění. Jeho obrazy například visely na výstavě Expo v Montrealu v roce 1967 vedle prací Henriho Matisse, na což je dodnes pyšný.

Setkal jsem se s Castrem

V roce 1967 odjel na Kubu. Jevištní výtvarník František Tröster, který byl zakladatel katedry scénického výtvarnictví na Akademii výtvarného umění v Praze, totiž dostal nabídku na založení podobné umělecké školy v Havaně. Pamětník je přesvědčen, že se mu tam nechtělo jet, a proto poslal jeho, svého asistenta z katedry. Na Kubě žil až do roku 1974. Vybudoval v Havaně uměleckou školu Escuela Superior Nacional del Arte a stal se jejím děkanem. Jeho úkolem bylo připravit učební plány, obsah předmětů, maketu indexu, tedy vybudovat školu od základů. Dostával se do úsměvných situací. Lidé, kteří tam měli přednášet, například vůbec nevěděli, co mají učit. „Kantor měl učit dějiny umění a ukázalo se, že v plánu vůbec nemá gotiku. Já mu říkal: ‚Jak to, že tam nemáš gotiku?‘ A on: ‚U nás to není,‘“ vypráví.

Období, když s ženou i malým synem žili na Kubě, označuje za nejhezčí roky svého života. Práce ho bavila, měl k dispozici vilu s dvanácti pokoji, žil v luxusu, jaký do té doby neznal. S komunistickým zřízením jakožto antikomunista paradoxně neměl problém. Osobně se setkal s Fidelem Castrem.

„Říkal mně: ‚Revoluci můžeš kritizovat. Revoluci nesmíš dehonestovat. A prosím tě, ať si tady lidi malují, jak chtějí, hlavně tady nezaváděj ty vaše manýry, ten realismus, protože toho realismu, těch kýčů tady máme plné garáže od Američanů,‘“ vypráví. Tvrdí, že takový přístup ho překvapil, protože v 50. a 60. letech se za oficiálně uznávané umění v socialistickém Československu považoval právě jen realismus.

Občas se opět dostal do konfliktu. Na Kubě bylo nařízeno, aby vysokoškolští studenti přes den pracovali a studovali večer. Jeho žáci byli posláni na pole na venkov: „Jak má výtvarník vzít večer do ruky tužku, když předtím celý den kopal motykou? Kvůli tomu jsem se vzpouzel. Přijeli chlapi v zelených uniformách a řekli, že kdo je proti tomu, je kontrarevolucionář. Jeden vytáhl pistoli a řekl, že kdo je proti, toho zastřelí. Já dostal vztek a řekl jsem, že já jsem proti tomu. No, nic mi neudělali a studenti se pak mohli vrátit do školy. Takže s nimi byla i řeč.“

Řekl jsem, že Rusové jsou svině

V létě roku 1968 přijel na prázdniny do Československa. Se synem jel na chalupu. Tam trávili 21. srpna a dozvěděli se, že republiku obsadila vojska Varšavské smlouvy. Nějakou dobu poté nevěděl, zda se na Kubu bude moct vrátit. Nakonec mu to bylo povoleno

„Kubánci se mě hned vyptávali na Rusy. Já říkal, že to jsou svině,“ tvrdí. Kritiku okupace si neodpustil ani o silvestru na konci roku 1968. Byl pozván na československé velvyslanectví v Havaně. Pronesl tam přípitek, který končil slovy „na smrt sovětského fašismu“. To už se jeho pozice zhoršovala a vše vyvrcholilo tím, že se dostal do konfliktu se sovětskou ministryní kultury. Byl z Havany odvolán zpět do Československa, a přestože kubánská strana chtěla, aby se na školu vrátil, už mu nebylo povoleno vycestovat. 

„Od té doby žiju jako chudý malíř,“ říká. Nedostával velké zakázky, živil se opět malováním plakátů, diplomů. Udělal velkou výstavu obrazů inspirovaných pobytem v Havaně. Tvrdí, že v jeho životě a umělecké tvorbě se nic nezměnilo ani po roce 1989.

Šokem však pro něj bylo, když se jeho jméno objevilo v takzvaných Cibulkových seznamech, tedy seznamu lidí, kteří údajně spolupracovali se Státní bezpečností. „To mě rozčílilo. Když jsem přijel z Kuby, byl jsem označován za agenta CIA a teď ze mě dělali agenta StB,“ říká. Najal si advokáta a pustil se do boje za očištění svého jména. Trvá na tom, že nikdy s StB nespolupracoval.

Jeho vysvětlením toho, jak se ocitl na seznamu, je, že při výslechu koncem 50. let podepsal, že o obsahu výslechu nebude nikdy mluvit. Soud opravdu uznal, že šlo o neoprávněné nařčení a že se Státní bezpečností nespolupracoval. Ta zkušenost jej však velmi rozčarovala, protože se kvůli ní setkával s nedůvěrou lidí.

Jeho životním mottem je: „Sláva mi byla vždycky ukradená, hlavní pro mě bylo, že jsem si mohl malovat. Maluju pro sebe a je mi fuk, jestli se to někomu líbí nebo ne. Když líbí, tak za to děkuju.“ Vzkaz mladším generacím zní: „Poslouchejte vyprávění starých lidí, kteří si něco pamatují. Protože dědci přes devadesát nemají potřebu si vymýšlet. Máme už po kariéře, nic nehledáme, nevěříme na bludy. To, co říkáme, říkáme bez postranních úmyslů, ne pro svůj prospěch.“