Jiří Jun

* 1942

  • „Tak jsem dělal chvíli malíře porcelánu v Okrouhlici, kde jsem měl to štěstí, že tam byla sekretářka ředitele, jistá paní Nohová, a ta mě seznámila s malířem Janem Zrzavým. A já tenkrát nevěděl, jak velkej je to malíř, prostě jsem měl pubertální léta. A tak jsem byl pozván, abych k němu přišel na návštěvu. No jako kluk, samozřejmě, abych mu něco ukázal. No tak jsem nakreslil noční život v New Yorku, aby teda viděl, Chicago a tak nějak. No, a to jsem mu nesl ukázat, Janu Zrzavýmu. No a on mi neříká: ‚Ty puberťáku, prosím tě, co mi to tady ukazuješ, takový věci hloupý. Podívej se ta příroda, ty kameny tady okolo tebe. Bludný kameny, který sem ledovec zavál…‘ Nic takovýho. Prošel těma kresbama, zaklapl ty desky a říká: ‚Ono to půjde.‘“

  • „No a samozřejmě když jsem se potom dostal na tu uměleckoprůmyslovou školu a tyhlety anabáze skončily, protože já jsem nebyl dobrý malíř porcelánu, nebavilo mě to a připravoval jsem se na ty studie. A když jsem se dostal na tu školu, tak to byl nádherný svět. Protože my jsme na škole nemuseli svoje profesory oslovovat slovem ‚soudruhu‘. To už byla doba, kdy už byl učitel soudruh a nemohl se oslovovat jinak. A pro nás to byl pořád pan profesor, paní profesorka. A tak jsem dostudovával. Ale představte si tu ránu osudu, jak se říká všechno špatný k něčemu dobrý, a tehdy jsem pochopil, že to byla velká pravda. Tu ránu osudu – byl jsem v posledním ročníku, to byl šedesátý druhý rok, a v tom šedesátým druhým roce jsem šel na škole po chodbě, proti mně šel ředitel a jen tak mezi řečí mi řekl: ‚Vy se nehlaste na vysokou školu, kdybych to věděl, tak jste nedostudoval ani u nás.‘ Já jsem se zarazil a říkal: ‚Proč, vždyť já jsem tady jeden z nejlepších a já se nemám hlásit na vysokou školu?‘ No, a to byla ta minulost, to byl ten můj otec živnostník, to byla má sestra, která emigrovala, to jsem byl já, kterej nevstoupil do Svazu mládeže. A to všechno to poznamenalo tak, že já jsem nesměl jít studovat vysokou školu, ač jeden z nejlepších v ateliéru.“

  • „A já si pamatuju, že najednou za mnou přišli, abych podepsal Antichartu. A já jim říkám: ‚Jakou Antichartu?‘ A oni: ‚No, podepište nám Antichartu.‘ ‚A víte co, já vám ji podepíšu, když mi dáte přečíst Chartu. Já nevím, co to je.‘ Tak ode mě zase odešli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    u pamětníka doma, 18.04.2017

    (audio)
    délka: 01:01:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Doba se musí odžít taková, jaká je

Jiří Jun
Jiří Jun
zdroj: Pamět národa - Archiv

Jiří Jun se narodil 10. ledna 1942 ve Světlé nad Sázavou, kde prožil i své dětství. V době, kdy pracoval jako malíř porcelánu v Okrouhlici, se seznámil s Janem Zrzavým, který mu pomohl připravit se na studia na střední uměleckoprůmyslové škole. Na vysokou školu se už ale kvůli svému původu hlásit nemohl. Třicet let pak pracoval jako výtvarník v Sokolovské uhelné. Na začátku 70. let odmítl podepsat Antichartu a musel čelit nařčení z rozvracení socialistické republiky. Během sametové revoluce se aktivně zapojoval do organizování besed v Karlových Varech a angažoval se v Občanském fóru. Po celý život je pro něj zásadní výtvarná tvorba a dodnes vystavuje v různých galeriích po republice.