Klára Jirovcová Pospíšilová

* 1969

  • „My jsme mu [Ladislavu Adamcovi] vlastně opravdu přišly vyprávět, co se tam stalo. Že to byla studentská demonstrace, velmi pokojná. Že jsme jako studenti volali po dialogu a co nastalo po tom. Samozřejmě, vypadaly jsme hrozně. Ta moje kamarádka Věra musela projít Mikulandskou ulicí, nebo tou pasáží, která vede do Mikulandské, kde byly ty červené barety. Takže ta bohužel měla modřiny a podlitiny i v obličeji, na rukou, všude. Takže jsme vypadaly opravdu hrozně. Bylo to vidět. Bylo nám tehdy opravdu dvacet, mladé holky, docela drobné. Ten osobní zážitek je nakonec nejsilnější, bylo to v nás z toho včerejšího večera. Vyprávěly jsme to chronologicky a hlavně jsme se soustředily na ten zásah, který byl úplně neadekvátní. A že studenti nechtěli nic jiného než s někým mluvit, ale ten někdo nepřišel. A že to bylo úplně pokojné – květiny, písničky. A jako odpověď přišel tenhle brutální masakr. Oni oba jenom zaraženě mlčeli, [Ladislav Adamec] s tím ministrem Prokopcem. A bylo vidět, že Adamec dostává zkreslené informace. On se pořád ptal, proč studenti chtěli dojít na Václavské náměstí. Proč jsme museli pokračovat dál? My jsme říkaly, že nikdo nechtěl pokračovat dál. Vždyť tam si všichni sedli a už jenom volali po dialogu. A kdyby se ta pokojná demonstrace rozpustila, všichni by odešli. Jenže nebylo kam odejít. Bylo vidět, že policejní složky ho informovaly trochu jinak, než jaká byla realita. Mluvil o výtržnících a tak dále. Takový ten jejich slovník. A potom jsme si povídali o tom, co se děje v tom státě. On nám povídal, jak to má těžké v komunistické straně. Pak jsme se dostali na téma Václava Havla. To si pamatuji velmi přesně, protože říkal: ,Václav Havel, to je kluk z buržoazní rodiny. Když jsem byl malý, moje rodina neměla ani na boty. Musel jsem chodit do školy bos. A toho Havla vozil do školy řidič s mercedesem. Tak tomu já bych ruku nikdy nepodal!‘ Samozřejmě všichni známe ty slavné fotografie podání rukou Ladislava Adamce a Václava Havla z demonstrace na Letné, která následovala asi za týden, deset dní poté. Ale myslím si, že on to bral opravdu hodně ideologicky.“

  • „A pak se to trochu uvolnilo. A já jsem si říkala v takové panice sama sobě, že je mi úplně jedno, co se mi stane. Ať mě zavřou, ať mě zavřou do konce života, jenom že tam nechci skončit udušená. Tak jsem se vydala proti těm bezpečnostním plukům, proti těm bílým helmám. Vyhodnotila jsem si, že mě můžou strašně zmlátit, ale že mě přece jen asi nezabijou. Tak jsem v panice, v šoku šla proti nim. A bylo hrozně zajímavé, že jeden policajt, první, na kterého jsem narazila, ten s tím obuškem v bílé helmě, dvoumetrový chlap s tím štítem, ten mě normálně pustil. Ani jednou mě neřízl tím pendrekem. Ten mě pustil. A ten, který stál za ním, ten už mě švihal. Nějak jsem se dostala za ně a najednou jsem byla za tím kordonem těch bílých helem. Tam bylo úplně volné prostranství před Teskem, tenkrát to byl obchodní dům Máj. Tam nikdo nebyl. A kde se vzali, tu se vzali, objevili se tam dva tajní policajti. Měli na sobě takové úplně odporné, šedomodré šusťákové dlouhé kabáty. To si přesně pamatuju. Hrozně hnusní chlapi. Ti mě přimáčkli na stěnu domu, tenkrát tam byla jazyková škola, a jeden mě pořád mlátil pendrekem do nohou. Ten druhý na mě řval, kdo jsem, co tam dělám, proč tam jsem. Najednou přišel někdo v uniformě, poměrně vysoký chlap, mladý, asi nějaký velící důstojník. Oni okamžitě přestali. V tu chvíli bylo vidět, že on je vysoko postavený, jim nadřízený. Ten se mě zeptal: ,Proč tu jste? Co tady děláte?‘ Mně tekly slzy, bolest jako blázen. Pamatuji si, že jsem tam nějak blekotala: ,Nevím, já nevím, proč jsem tady.‘ Brečela jsem, samozřejmě. A on mi řekl: ,Tak se seberte a běžte domů.‘ A odešel. A v tu chvíli tihle dva v těch šusťákových kabátech taky a odešli a já jsem tam zůstala stát sama. V tom prázdném prostoru, kde nikdo nebyl.“

  • „A v jednu chvíli tam opravdu byla taková panika, že ti lidi byli namačkaní tak na sebe, že nešlo dýchat. Ten tlak byl takový, že nešlo dýchat. Já jsem si říkala, asi jejich strategie bude taková, že my se tady teď ušlapeme a bude to všechno naše vina, že jsme se sami ušlapali. A že je to vlastně ten trest. Že nás nikdo nezavře, nezmlátí, ale prostě se tady ušlapeme. Tak si pamatuji, že jsme se s Věrou snažily dostat alespoň někam na kraj, abychom se mohly pořádně nadechnout. Dostaly jsme se ke kraji, kde byla před prodejnou Albatrosu zaparkovaná auta. To bylo tehdy známé knihkupectví, Albatros. A tam byl takový stánek, myslím s květinami, a před ním byla zaparkovaná auta. My jsme se postavily mezi ta auta, protože tam byl prostor. Člověk mohl dýchat. Ale přesně jen do chvíle, než ten tlak lidí byl tak silný, že auta se začala stlačovat k sobě. Věře to tam začalo drtit nohy. Tak nás nějací kluci vytáhli nahoru na ta auta. Což bylo zvláštní, přece nemůžeme někomu lézt po autech. Nicméně oni nás vytáhli, protože ta auta šla nárazníky k sobě. Ale asi nebylo úplně dobré v té vřavě sedět nahoře na autě a koukat na to shora. Takže jsme zase zadem slezly dolů. Dostaly jsme se zpátky do toho davu. A pamatuji se, že fakt už tam byla spousta lidí od krve. Nějaký pán nám říkal: ,Holky, hlavně si musíte držet ruce před hrudníkem, do kříže, abyste se mohly nadechnout.‘ A najednou pod námi někdo ležel na zemi, na té vozovce, na tom asfaltu. Snažily jsme se mu pomoci. Ale ten tlak davu je takový, že když se skloníte, dav jde přes vás. Takže si uvědomíte sebezáchovný pud, že se nemůžete sehnout, protože když mu pomůžete, aby se zvednul ze země, nebo aby ho nějak chtěli ošetřit, skončíte na té zemi taky. Na to jsem později myslela, že to možná byl ten student Martin Šmíd. Bylo to strašně nepříjemné. Člověk úplně cítil, že chybí pár centimetrů, a už šlape po těle jiného člověka, který leží na zemi. To byl nejhorší moment celé té situace, kdy jsem si řekla: Tak odsud se už nedostaneme, to je prostě jasné. Tak tady asi umřu. Podívala jsem se na ty domy nad sebou. To byl jediný pohled, který člověk měl, takhle nahoru. Ještě jsem si říkala: To by mě teda nenapadlo, že tady, kudy denně chodím do školy, protože fakulta žurnalistiky byla odtamtud jen kousíček, že se tohle může stát.“

  • „A pak kolem osmadvacátého října se ke mně přes Tomáše Vorla dostala zpráva, že Václav Havel je v nemocnici Na Františku. Že se tam šel ukrýt před tím, aby se nemusel nechat zase preventivně sebrat. A protože asi nebyl v dobré zdravotní kondici… Když jsem to zjistila, říkala jsem si: Hele, možná by bylo fajn ho jít do té nemocnice navštívit. To setkání mě samozřejmě tehdy velmi ovlivnilo. Chtěla jsem ho potkat znovu. S mojí kamarádkou Věrou Krincvajovou, pamatuji si, že místo nějaké přednášky na televizní katedře… Říkala jsem: ,Pojď, jdeme to zkusit, leží Na Františku. Pojďme se s ním potkat, pojďme se s ním zkusit domluvit, jestli by nám nedal rozhovor do těch Akademických listů‘, které jsme chystali s Pavlem Žáčkem na fakultě. Tak jsme vyrazily na blind do té nemocnice. Nebyly návštěvní hodiny. Proplížily jsme se kolem vrátnice. Ještě si vzpomínám, že vrátný na nás volal, ať se okamžitě vrátíme. Někam jsme utekly po nějakých schodech, zavřely jsme se do nějakého kumbálu. Když jsme si řekly, že tam už asi nikdo není, nikdo nás nehoní, bude to dobré, tak jsme z toho kumbálu vylezly. Kolem šel nějaký pacient. Řekly jsme si, že to asi nebude estébák, to bude pacient. Tak jsme se ho zeptaly: ,Dobrý den, prosím vás, nevíte, kde tady leží Václav Havel?‘ Říkal: ,Jo, jo, támhle na pětce, nebo na dvojce, nebo na osmičce… Tady za rohem.‘ Pamatuji si, jak jsme tam zaklepaly. A strašně nás překvapilo, že tam opravdu ležel nemocný člověk. Takový ten pocit, jestli jsme to nepřehnaly, jestli opravdu jsme na správném místě ve správnou chvíli. On tam měl na pokoji ještě někoho, tak nás hned vyvedl ven. Tam jsme si sedli a povídali jsme si asi hodinu. A on říkal, že právě ten spolupacient není úplně obyčejný spolupacient. A že ho tam hlídají, i v té nemocnici. Rozhovor nám slíbil. Řekl: ,Pojďte se potkat.‘ Nakreslil nám plánek, jak se dostaneme na Hrádeček, ať přijedeme v pátek 17. listopadu. Na Hrádeček jsme se domluvili. Vím, že on potom na to setkání často vzpomínal, že tohle ho nějak ovlivnilo. Na to, že jsme se potkali kdysi v červnu s nějakou skupinou v Paroplavbě, si vůbec nevzpomínal. Ale vím, že na tohle vzpomínal. Že ty dvě mladé holky, které za ním přišly do nemocnice Na Františku, že na to nikdy nezapomene. Byly jsme mladé, trošku hloupé, trošku drzé, samozřejmě. Ale rozhovor nám slíbil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.05.2023

    (audio)
    délka: 01:50:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Šly jsme premiérovi říci, jak to doopravdy bylo na Národní třídě

Klára Pospíšilová v roce 1989, majáles na Karlštejně
Klára Pospíšilová v roce 1989, majáles na Karlštejně
zdroj: archiv pamětnice

Klára Jirovcová Pospíšilová se narodila 7. srpna 1969 v Praze. Do svých šesti let žila u babičky v Poříčí nad Sázavou, do školy již nastoupila u rodičů v Praze. Pocházela z běžné rodiny, matka pracovala v cestovní kanceláři a otec ve výrobním podniku ČSTV. Od doby dospívání měla zájem o komunikaci a média, chtěla se stát novinářkou a psát o kultuře, zejména o filmu. Po maturitě roku 1987 nastoupila na Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy, později v rámci mimořádného studia začala studovat také FAMU. V roce 1989 se účastnila demonstrací v rámci Palachova týdne, podepsala manifest Několik vět, prostřednictvím svého přítele, režiséra Tomáše Vorla, se seznámila s Václavem Havlem. Na konci října 1989 ho s kamarádkou Věrou Krincvajovou navštívila v nemocnici Na Františku. Dne 17. listopadu 1989 se účastnila studentské demonstrace, na Národní třídu došla v čele průvodu a stala se obětí policejního násilí. Druhý den společně s Věrou Krincvajovou navštívily tehdejšího premiéra Ladislava Adamce a popsaly mu zážitek policejní brutality. Se spolužáky z fakulty žurnalistiky začala vydávat Studentské listy, v jejichž redakci působila až do roku 1992. Podílela se také na založení Syndikátu novinářů. V roce 1992 dostala nabídku od tehdejšího ministra financí, později premiéra Václava Klause, aby mu šla dělat tiskovou mluvčí. V jeho službách pracovala do roku 1995, další tři roky pak strávila na ministerstvu zahraničí jako vedoucí kanceláře prvního náměstka Alexandra Vondry a poradkyně Josefa Zieleniece. Byla podílnicí v PR agentuře Czech P. R., kde se věnovala i politickému marketingu. Od roku 2017 pracuje jako manažerka komunikace ve společnosti Philip Morris.