Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Jiříček (* 1947)

• narozen 24. ledna 1947 ve Zlíně

• vyučil se elektrikářem v Rožnově pod Radhoštěm

• v osmnácti letech nastoupil na vojnu do Lipníku nad Bečvou

• 27. ledna 1969 spolu se dvěma kamarády emigroval do Vídně

• o půl roku později emigroval do USA, rovněž jeho žena emigrovala za ním

• se štěstím se vyhnul povolání do války ve Vietnamu z důvodu, že čekali s manželkou rodinu

• žil v New Jersey, Arizoně, Coloradu, na Aljašce a v Kalifornii

• americké občanství získal po pěti letech pobytu v zemi

• pracoval pro General Motors, také jako elektrikář a stavitel mobilheimů

• od roku 2009 žil v České republice

Jednoho lednového dne roku 1969 se Milan Jiříček vydal s kamarády na vlak do Vídně s cílem vrátit se, až z Československa odejdou vojska Varšavské smlouvy. Tehdy netušil, že většinu života prožije v Americe, přes kterou se bude plavit kajakem, pracovat v General Motors, stavět mobilheimy, lyžovat v Coloradu, že stráví čtyři léta na Aljašce, až najde domov ve slunné Kalifornii. Tehdy nejspíš myslel na to, aby jej s jeho dvěma kamarády pustil celník do Vídně, kde tehdy Západ začínal.

Rodiče pracovali u Bati 

Milan Jiříček se narodil 24. ledna 1947 ve Zlíně. Vyrůstal v části Letná, v půldomku, a chodil na Druhou základní školu. Od dětství to byl velký dobrodruh, fotbal nehrál, jen když bylo nutné skládat uhlí, přijíždějícím cirkusákům pomáhal stavět kolotoče a jeho matka říkala, že byl „nezkrotitelný“. Marie Bosáková, jak se za svobodna jmenovala, se narodila v Záhorovicích v roce 1924 a brzy přišla o otce. Když se z vesnice odstěhovala do Zlína, aby tam pracovala pro Baťu, seznámila se s Otakarem Jiříčkem, otcem Milana Jiříčka. Ten byl o dva roky starší než jeho budoucí manželka a postupně se od stolařiny dostal k soustružnictví, kde jinde než u Bati.

Politické napětí padesátých let Milan Jiříček jako dítě vůbec nevnímal. Až později se dozvěděl o komunistickém státním převratu v roce 1948. „Když to ve čtyřicátém osmém začalo, děda byl starý baťovák, ale vstoupil do komunistické strany. Tři roky potom, až už to stálo za prd, jim tu knížku vrátil. A to samé se stalo s tátou,“ vzpomíná a z jeho slov je stále slyšet východomoravské nářečí. Kvůli zkušenosti s vystoupením z KSČ tedy v rodině žádný politický tlak zapojit se do budování socialismu necítil.

Tlak režimu a rychlý nástup na vojnu

S režimem se tak pamětník začal setkávat až ve škole, kdy přišly tlaky, aby se přidal k Pionýru, který byl přímo řízen komunistickou stranou. I když byl v učení na elektrikáře v Rožnově pod Radhoštěm, mistr jej tlačil, aby vstoupil do komunistické strany. „Furt za mnou chodili a proč nejdu, že to je dobrá věc. Ale nějak jsem to vždycky omluvil. A to samé bylo na vojně.“

Na vojnu nastoupil Milan Jiříček už v osmnácti letech. Jeho motivací bylo mít vojenskou službu co nejdříve za sebou, a tím pádem se i co nejdříve osamostatnit od rodičů a vydělávat si vlastní peníze. Na dvouletou službu vzpomíná rád, byly to sice ztracené dva roky, ale zase tu poznal spoustu kamarádů. Velkou roli v tom hrálo volejbalové mužstvo, které si mezi vojáky založili a díky němuž mohli jezdit ven z kasáren na zápasy.

Den, kdy se všechno změnilo

Největší zlom přišel o tři roky později, v srpnu 1968, kdy do země vpadla vojska Varšavské smlouvy. „Přijdu z hotelu asi ve tři hodiny ráno. A ve čtyři hodiny ráno takový randál! Letadla letěly. Pustíš zprávy a slyšíš – Jsme okupovaní! Tak je asi sedm hodin ráno, skočím na motorku a jedu do prvních kasáren, do Holešova, že půjdu pomoct zachránit republiku. Dojedu ke kasárnám a tam tank každých deset metrů od sebe namířený na kluky v kasárnách. A tak jsem věděl, že tady už není pomoci. A že se odsud asi vystěhuju, že oni se neodstěhují, že tu chvilku vydrží,“ vzpomíná Milan Juříček.

Jako jedenadvacetiletému se mu tímto dnem převrátil život naruby. Hned začal řešit, jak si udělat pas a emigrovat. Získat jej byl tehdy složitý proces, do kterého byl zapojen například i tzv. uliční výbor, složený ze sousedů. Ti dohlíželi a určovali, kdo je poslušný a neposlušný, a měli vliv právě i na možnost vycestovat ze státu. Souhlas mu musel udělit i jeho nadřízený v práci, když ale šel Milan Jiříček za mistrem ve výzkumném ústavu, kde pracoval, podpisu se od něj nedočkal. „Nevěděl jsem, co včil,“ vrací se ke komplikaci. „Tak jsem změnil práci, šel jsem dělat do teplárny do Malenovic. Tam mi to mistr podepsal,“ dodává pamětník. Pas tedy získal a měl jasnou vizi. Sestra jeho babičky žila ve Vídni a jemu se podařilo získat víza na víkendovou návštěvu.

Silvestr 1968 a cesta přes hranice

Samotnému se mu ale nechtělo. Lákal proto svého bratra Ottu, ale ten opustit rodnou zemi nechtěl. Všechno do sebe zapadlo na Silvestra 1968. Když pamětník seděl s partou a navzájem si přáli k Novému roku, vycítil, že jeden z kamarádů se svými slovy spíš loučí. „Tak mě to trklo a říkám: ‚Co je?‘ A on říká: ‚Tož poslední Silvestr, jedeme do Vídně.‘ – ‚Paráda, můžu jít s váma? Mám všecko vyřízené!‘ – ‚Samozřejmě.‘ No a vyrazili jsme po půlnoci 27. ledna 1969.“ 

Nakonec jeli tři. Dva chemici a jeden elektrikář. Celník si je na hranicích dlouho prohlížel, tři mladí kluci cestující na Západ byli podezřelí sami o sobě. Ale nakonec je přes hranice pustil. Málokdo z nich tehdy tušil, za jak dlouho se vrátí domů. Ve Vídni nakonec zůstali šest měsíců. Po čase za Milanem Jiříčkem dorazila i jeho manželka. Obcházeli konzuláty a už to vypadalo, že všichni pojedou do Austrálie. Ale narazili na známou jednoho z kamarádů a ta jim stručnou větou změnila život: „Nixon to podepsal, Amerika začala brát.“ Na americkém konzulátu se dostali do spojení s Americkým fondem pro československé uprchlíky (AFCR), organizací založenou starousedlíky v Americe, kteří pomáhali přicházejícím emigrantům. Jak uvádí web Ústavu pro studium totalitních režimů: „Ve své poslední a zároveň bilanční zprávě pro americkou vládu AFCR uvedl, že od roku 1948 poskytl pomoc 95 tisícům československých uprchlíků a v USA pomohl usídlit 25 300 československých a dalších východoevropských uprchlíků.“

Zpětně je Milan Jiříček rád za to, že za ním mohl do Vídně přijet na návštěvu jeho otec. Vzpomíná na těžký moment loučení, než se vydal na vlak do Vídně. „Rodiče o tom nevěděli, že utíkám, to se nedalo říct ani rodičům. Ten poslední den jsem akorát přišel a rozloučil jsem se. To bylo takové divné, smutné. Protože když jsem se rozloučil s tátou, ten na mě koukal a nevěděl, co se děje. Tak sedíme na hotelu, v Moskvě, kolem desáté jedenácté, loučím se s kamarády a vidím tátu, že projde. Tak si přisedl a rozloučili jsme se pořádně. On tomu nemohl věřit, že uteču. Měl jsem to štěstí, že jsem ho mohl pozvat do Vídně, když jsem tam tu chvilku byl,“ uzavírá pamětník svoji vídeňskou kapitolu.

Uprostřed Manhattanu

A najednou se s kamarády ocitl v New Yorku, uprostřed Manhattanu. Zásadní roli v adaptaci sehrál Americký fond, který třem kamarádům pomohl se sháněním práce a bydlení. Jeden ze starousedlíků Milanovi Jiříčkovi zavolal, že má pro něj místo. Stačilo „jen“ přijet autobusem na smluvené místo, tedy nastoupit na Manhattanu na autobus 99 a vystoupit u hřbitova. Potíž byla v tom, že autobusy číslo 99 byly čtyři, a to 99A, 99B, 99C a 99D. S dvouhodinovým zpožděním a díky pomoci místního pracovníka se na místo nakonec dostal a práci získal. 

Válka ve Vietnamu, hippies a kamarád od Velehradu

Milan Jiříček emigroval do USA v době války ve Vietnamu, hippies a woodstocku. Popisuje, jak bylo téma války všudypřítomné a jak to vnímal jako dvaadvacetiletý. „Museli to vnímat všichni, protože to bylo kolem nás. Začalo to hippie éru, kdy mladí lidé šli do ulic a pálili odvolací lístky. A snímky z války byly hrozné,“ popisuje pamětník, že bylo jednoduché se k protiválečnému postoji připojit. Měl i obrovské štěstí, že jej minulo narukování. Když se tehdy losovalo v tzv. Draft lottery, vylosovali i jeho narozeniny, což znamenalo, že jej čeká narukování. „Měl jsem kliku v tom, že manželka byla zrovna těhotná, byl jsem tam nový, a tak mně to odpustili, tak jsem nemusel,“ vzpomíná Milan Jiříček na další tento moment.

Jednoho z jeho českých kamarádů, který pocházel od Velehradu, do války ve Vietnamu povolali. „Přežil to,“ vzpomíná a dodává: „Vrátil se malinko zmatený, ale šlo to, začátky byly dobré.“ Pomalu to s ním ale šlo z kopce a nakonec se jeho kamarád zbláznil. Milan Jiříček znal víc veteránů, popisuje, že společnost jimi pohrdala a dívala se na ně jako na zabijáky dětí. Traumata vojákům bránila vrátit se znovu do života v Americe, až zpětně se začalo mluvit o posttraumatické stresové poruše. Například jednou v práci jeden z pamětníkových kolegů, veterán z Vietnamu, zaútočil na mistra a ten se před ním dal na útěk. Ukázalo se, že veterán měl flashback, kdy si na chvíli myslel, že je stále ve Vietnamu a je v ohrožení života.

V prostředí protestních akcí proti válce, kontrakultury a psychedelického rocku tehdy vznikala i kultura hippies. „To ses akorát tak oblékal, poslouchal jsi jejich písničky a hulil jsi trávu. A byl jsi hippie,“ popisuje Milan Jiříček.

Hledání domova

V Americe bylo těžké najít si domov. Pamětník se často stěhoval a usazoval se napříč celými Spojenými státy. Když se v New Jersey rozešli s manželkou, přestěhoval se do zasněženého Colorada, které si oblíbil díky lyžování. Následovaly čtyři roky na Aljašce, po čtvrtém létě v nejsevernějším státě se ale rozhodl přestěhovat, protože nedostatek slunce pro něj byl depresivní. Žil nějakou dobu na jihozápadě, v Arizoně, a odtamtud se přesunul do Kalifornie, kde našel svůj domov v Newport Beach.

Vystřídal i množství zaměstnání. Zkušenosti z  elektrikářské praxe využil ještě v New Jersey, později pracoval v karosárně v General Motors. Dodnes vzpomíná, jak tehdy fungovalo domlouvání platu. Práce byl dostatek, a když se s vedoucím nedomluvil na výši platu, našel si něco jiného. V Coloradu stavěl domy, v Kalifornii si dokončil stavební licenci a stavěl mobilheimy. „Někde se narodíš, ale domov si musíš vybrat,“ popisuje pamětník svoji dobrodružnou cestu. Po pěti letech získal americké občanství, dodnes je vděčný Richardu Nixonovi, který svojí otevřenou politikou vůči emigrantům z východní Evropy dal možnost vybrat si vlastní domov. „Vždycky budu Američan. Čechoameričan? Asi jo. Ale Američan jako první. Protože tam jsem žil víc roků než tady, prožil jsem tam celé mládí a dospívání,“ popisuje pamětník, jak vidí svoji identitu.

Wild & Crazy Guys

Naučit se pořádně anglicky pamětníkovi podle jeho slov trvalo alespoň tři roky. Ze začátku byl hodně propojený s československou komunitou, později si našel přátele i mezi Američany. Jednou si s kamarádem vyrazili na německé pivo do hospody (to americké se prý nedalo pít) a po chvíli, kdy si česky povídali, k nim přišel majitel a začal se zajímat, odkud jsou. Vzal je mezi své přátele a takto se Milan spřátelil i s místními. Působili mezi nimi jako exoti, „měli z nás prču, ale měli nás velice rádi. Kolikrát nás i obdivovali, že jsme vyrazili do světa. To by oni neudělali. Přijali nás výtečně,“ vzpomíná Milan Jiříček.

Svoji roli v obrazu emigrantů z Československa sehrál i tehdejší skeč z televizní show Saturday Night Live nazvaný Two Wild & Crazy Guys. V parodickém duchu zde s neohrabaným chováním vystupovali v rolích dvou českých emigrantů, bratrů Yortuka a George Festrunkových, herci Steve Martin a Dan Aykroyd. Milan Jiříček se ale nikdy necítil uražený, rád se zasmál a hlavně cítil, že jej jeho noví přátelé v Americe mají rádi. Nějakou nedůvěru, že pochází z komunistické země, nikdy nepociťoval.

Za pět let zpět

Původní plán Milana Jiříčka byl opustit Československo na pět let s tím, že do té doby se poměry v zemi sužované okupací promění. Netušil, že komunistická vláda může vydržet až do roku 1989. Pro kontext, sovětská vojska zemi opustila až v roce 1991, „k 30. červnu 1991 v 925 transportech Československo opustilo 73 500 vojáků a 39 000 jejich rodinných příslušníků, 1 220 tanků,“ uvádí web Informačního centra vlády.

Pamětník udržoval kontakt s rodinou převážně písemně. Občas poslal v obálce dolary, později bylo možné si s rodiči telefonovat. Když se matka podruhé provdala, její nový manžel se dostal kvůli dopisu adresovanému Milanu Jiříčkovi do problémů. Požádal kamaráda, aby mu odeslal dopis z Vídně, protože se v něm rozepsal o politické situaci. Jenže, „kamarád“ jej udal policii. Nakonec za trest vyfasoval „pouze“ zákaz postupu v práci. 

Americký pas v rukou pohraničníka

První návštěvu do rodného kraje pamětník uskutečnil ještě před pádem komunismu, sám si už nevzpomíná, co to bylo za rok. Pamatuje si ale, jak tehdy úředníci koukali na jeho americký pas s jeho jménem bez diakritiky. Těch čtrnáct dní byla pro něj velká party, po dlouhých letech se setkal s rodinou a kamarády, které naposledy viděl ve svých dvaadvaceti letech. Po sametové revoluci se do Československa vrátit nechtěl. Domov měl stále v Newport Beach.

Návrat do Česka

Když jeho matce zemřel manžel, rozhodl se jí ulehčit v její samotě a přestěhovat se za ní. Od roku 2009 žije Milan Jiříček v Česku. Zpátky do Ameriky, kde stále žijí jeho dva synové, Milan Jr. a David, se nechystá. „Když mě kluci pozvou, tak ano, ale jinak ne, už tady dožiju. Líbí se mi tady, pivo máte výtečné a hulení je tady taky. Ty základní věci, co potřebuju k životu,“ dodává pamětník s huronským smíchem.

Svoji povahu dobrodruha shrnuje Milan Jiříček i ve svém poselství budoucím generacím: „Nebát se neznámého, vyzkoušet to, ale být opatrný. A bacha na lidi!“ Hned však dodává, že sám měl na lidi v životě štěstí.