Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v. v. Bedřich Jiránek (* 1924  †︎ 2015)

• born on 30 April 1924 in Úpice near Trutnov

• joined the Government Forces in 1942

• transferred to Italy at the beginning of 1944

• deserted to the Italian guerrilla, took part in ambushes

• crossed the border to France with his fellow fighters in summer 1944, joined on 30 October 1944 in Amiens the 1st Czechoslovak Armoured Brigade

• became a tank crew member, fought the siege of Dunkerque

• after the war worked at uranium mines in Jáchymov and Příbram

• he lived with his wife in Votice

• died on September, 9th, 2015

Bedřich Jiránek se narodil 30. dubna 1924 v Úpici nedaleko Trutnova do české rodiny. Jeho otec pracoval původně jako lesní dělník, doma si přivydělával výrobou betlémů a figurek do divadel. Zemřel na tuberkulózu, když mu bylo pouhých třiatřicet let. Maminka se narodila ve Švédsku, kam její rodiče emigrovali. Bedřich měl bratra, který se vyučil truhlářem, a sestru, která pracovala v nemocnicích v Brně a v Trutnově.

Incident v kině

Babička se snažila z Bedřicha vychovat správného katolíka, každý den proto musel chodit na náboženství. Přitom byl ale jako kluk podle svých slov „u každého průšvihu“. Po záboru Sudet prarodiče s maminkou rozhodli, že rodina zůstane v Úpici, která byla jen kousek od nových německých hranic. Začátkem války pracoval Bedřich ve fabrice. V roce 1941 byl v kině na filmu Heimkehr o návratu Němců do Sudet. V průběhu promítání se někdo z publika postavil a na celý sál zavolal: „Vyližte nám s tím prdel! Už toho máme dost!“ Ukázalo se, že přímo před Bedřichem seděl jeho německý mistr z továrny, který si myslel, že to řekl právě on. Bedřicha za to pak druhý den zbil. Později se Bedřichovi stal úraz, rozřízl si zápěstí a byl poslán k židovskému lékaři. Ten, když se dozvěděl o incidentu v kině, řekl jen, že za to mohl Bedřich také skončit jako totálně nasazený.

K vládnímu vojsku

Maminka se po smrti manžela marně snažila sama uživit celou rodinu. Navíc se bála, že by Bedřich mohl být totálně nasazen. Rozhodovala se tedy, jestli syna poslat do kláštera, nebo k vládnímu vojsku. Když si ověřili, že nejde o kolaborantské jednotky, rozhodli se pro druhou možnost. Bedřich narukoval v roce 1942. V roce 1944 byl spolu s většinou příslušníků vládního vojska poslán do severní Itálie k pomocným a strážným pracím. Protektorátní úřady se totiž bály jejich případné diverze, německé a italské jednotky navíc musely odejít na frontu.

Během jedné obhlídky utekl Bedřich s dalšími patnácti českými vojáky italským hlídkám a přidal se k italským partyzánům. Toulali se v horách kolem Turína a Udine, organizovali přepady, sbírali zbraně a snažili se uživit, jak jen to šlo. Jeden z Čechů vyvařoval rýži, a tak měli každý den rýžovou polévku s příchutí různých druhů jehličí. Když se o jejich působení dozvěděla londýnská vláda, letecky jim shodila nějaké zásoby. Během jedné akce se dostali do granátového střetu s Němci, při němž byl těžce raněn Bedřichův kamarád.

Přechod do Francie, nástup k tankistům

V srpnu 1944 přešli zběhlí vojáci přes ledovec do Francie. Přihlásili se do cizinecké legie v Lyonu, poté vstoupili do 1. československé samostatné obrněné brigády a s ní se dostali do městečka Falaise, kde měli prodělat základní výcvik – pěší, tankový i rádiový. Poté, co jej absolvovali, se rozhodovalo o jejich dalším zařazení. Bedřich byl původně přiřazen k „mrtvolkářům“ – tj. saniťákům, ale vzepřel se a nakonec skončil u druhého tankového praporu. Jeho velitelem byl vášnivý sokol, a když vojáci dokázali udělat na povel přemet, salto nebo někam vylézt, dostali hned na den volno. V tanku dělal Bedřich většinou řidiče, někdy také radistu, a dokonce i nabíjel kanón.

Do ostrého boje se s tankem dostal poprvé 28. října 1944 během obléhání Dunkerque. Vzpomíná na vyplašené vzdávající se německé vojáky. „Pátého listopadu nám to ale vrátili i s úroky,“ dodává. Při jedné operaci vedl jako řidič tank, kam neměl, a odhalil tak pozice nepřátel. V přístavu Dunkerque zaplavili ale nacisté mořskou vodou velkou část vnitrozemí, takže těžká technika se stala nepoužitelnou a vojska musela být evakuována. 

Návrat do vlasti

Koncem války naložili českoslovenští vojáci veškerou techniku na vlaky a zamířili k domovu. Bedřich viděl, že „angličtí a američtí letci odvedli při bombardování důkladnou práci“. Vzpomíná také, že když Američané přistihli Čecha v důvěrném styku s Němkou, dali mu pokutu 50 dolarů. „Mě ale nechytli,“ konstatuje. Na území Československa přijeli legionáři již opět v tancích. Plzeň, kam zamířili, byla mezitím osvobozena Američany. „Ti blejskali prsteny na rukou, my jsme proti nim byli úplní proletáři,“ říká k tomu. Později bylo českým vojákům v tisku vyčítáno, že měli přispěchat už dříve, když Plzeň volala o pomoc, ale Bedřich žádnou takovou výzvu neslyšel.

Poválečný život, práce na dolech

Armáda nicméně po válce propouštěla, takže zde Bedřich brzy skončil. Původně dělal různé pomocné práce v nemocnici v Maršově. U pošty ani dráhy se pro něj místo nenašlo, takže po roce 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa a absolvoval půlroční školu u Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Broumově. „Myslel jsem si, že budu mít místo, kde nevyhazují z práce,“ říká k tomu. Zde absolvoval fyzický trénink, základy práva, stejně jako ideologickou přípravu. Nastoupil jako strážník v Broumově. Jakožto bývalý voják ze západní fronty byl však brzy propuštěn. Přijal nabídku zaměstnání na uranových dolech v Jáchymově. SNB chtěla, aby donášel na politické vězně, on však odmítnul. Naopak s řadou z nich, například spisovatelem Karlem Peckou, navázal dobrý vztah. „Bavili jsme se o všem,“ vzpomíná na politické vězně. Bedřich později přešel na důl Bytíz na Příbramsku. Celkem fáral pětadvacet let, do toho po večerech vystudoval hornickou průmyslovou školu. Mezitím se oženil – jak sám říká – „s nejhodnější holkou v Evropě“. Se svou paní mají čtyři děti.