Ludvík Jersák

„Poslední odjela matka Ivana (Čápa) v roce 1986, vše už tam zakázali a řekli, odejděte odsud. – ‚Kvůli blízkosti vojenské oblasti?‘ – Kvůli vojenské oblasti a také v tu dobu tam byl ředitel a ten nechal opravit rybníky a nasadili tam ryby. Ve Stěpanovce už žila jen ta jedna žena, nikdo jiný už tam nežil a oni se rozhodli, že ten dům zbourají a dali jí byt v Čapajevsku. – ‚Vy jste také přešli takto do města?‘ – My jsme utíkali z kolchozů. Tam se za práci neplatilo. Já, když jsem se dostal do průmyslu, tak už jsem peníze dostával. Ne moc, ale dostával. Všichni utíkali. Z kolchozů nepouštěli. Já odešel na vojnu a už jsem se do kolchozu nevrátil, jiný šel na školu a už se také nevrátil. Takhle mládež utíkala a zůstali tam jen staří. A ti, když zestárli, tak si je děti vzali k sobě do města. A domy postupně chátraly, během patnácti, dvaceti let, nebyla škola, nebyl obchod, nebyla elektrika. A co už tam dělat?“

„Měl ochrnutou levou ruku. Byl to následek jedenáctiměsíčního vězení. Tehdy KGB brala nevinné lidi přímo z pole. Dávali je do vězení v Syzrani, vyslýchali a nutili je k podpisu, že jsou nepřátelé státu. On nepodepsal. A když pak skončil Ježov jako šéf NKVD, věznice byly přeplněné lidmi, tak se otce ptali, za co tam je. Odpověděl, že neví, že nic nepodepsal. Trýznili je a pak je vedli ke stolu a drželi je za ruku, aby to podepsali, někteří napsali jen křížky, byli negramotní. – ‚A otec byl týrán u výslechů?‘ – No jistě, mučili je. Stavili je ke stěně a nechali je 24 hodin stát, ochrana seděla a střídala se a oni pořád stáli, dokud neztratili vědomí. Pak je někam odnesli. V celách jich bylo hodně, spolu s otcem seděl i otec Ivana Čápa. Bylo to velmi kruté. Někteří to nevydrželi.“