Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Jeník (* 1959)

• narozen 14. 8. 1959 v Rimavské Sobotě na Slovensku

• otec potomkem maďarského šlechtického rodu, matka z rodu bohatých Rusů prchajících před bolševiky

• za normalizace začal spolupracovat s podzemní církví na Ostravsku, především s ThDr. A. Huvarem

• 1982 zatčen a vyslýchán ve vazbě

• 1985 práce v dole Rudý říjen

• přelom 1987/1988 emigrace do Říma a příprava svatořečení sv. Anežky České

• po revoluci pracoval pro Československou stranu lidovou

Od začátku špatný kádr

Ladislav Jeník se narodil 14. srpna 1959 v Rimavské Sobotě na Slovensku, kde jeho otec zrovna dohlížel na stavbu cukrovaru. Jeho maminka Terezie Belková pocházela z ruské továrnické rodiny, která byla vyhnána bolševiky a dostala se přes Polsko do Československa, kde si za zbytek rodinného bohatství nakoupila pozemky a začala hospodařit. V padesátých letech byli ovšem prohlášeni za kulaky a opět o všechno přišli. Jeho tatínek Ladislav Racz pocházel z maďarské šlechtické rodiny. Když byly malému Ladislavovi tři roky, jeho rodiče se rozvedli a s maminkou se odstěhoval na Ostravsko. Příjmení Jeník má po svém druhém otci. „Ten táta mě nechtěl jenom tak nechat, oni si ty své mužské potomky chránili. Dokonce mamka říkala, že mě chtěl nechat unést, za což ho prý zavřeli. Tak ten Jeník mě jakoby adoptoval a dal mi své jméno,“ vysvětluje. Ale ani jeho druhý otec nevydržel u rodiny dlouho, vstoupil do strany, stal se úředníkem a to v rodině kulaků nešlo, a tak se Ladislavova matka nechala opět rozvést.

Celá rodina byla hlubokého katolického založení a chodila pravidelně do kostela. I to se později přičetlo ke špatnému kádrovému profilu Ladislava, ale zároveň mu to otevřelo dveře do života.

Na ulici přestala hrát americká muzika

Ladislav vyrůstal během uvolněných šedesátých let. Jeho strýc hrál v bigbandu na klarinet, každou sobotu a neděli hrála na ulici americká muzika, tančil se twist. Jednoho dne se najednou všechno utlo. Jako devítiletého kluka se ho to moc nedotklo. Vnímal sice, že dospělí jsou vystrašení a bojí se války, ale oni jako kluci lezli po tancích, občas dostali nějaký dárek od vojáků a měli z toho „bžundu“.

Nesouhlas s režimem

Ladislav chodil na základní školu v Bohumíně a v roce 1974 nastoupil na průmyslovou školu železniční v Šumperku, kde bydlel na internátu. Nikdy se neúčastnil politických akcí, které škola pořádala, vždy se dokázal na něco vymluvit. Jako jediný na škole nevstoupil do SSM, a tak když přišli, aby podepsal protest proti Chartě 77, měl jasno: „Já ty lidi neznám, nikdy jsem je neviděl, nic mi neudělali, tak nevím, proč bych měl něco podepisovat a soudit někoho.“

I tak ale vzpomíná na střední školu jako na jedno z nejhorších období života. Nikdy nedokázal pochopit, jak je možné, že inteligentní lidé, kteří je učili, je nutili do „komunistických rituálů“ a trestali je ve chvílích, kdy se jich nechtěli účastnit. Po nepodepsání tzv. Anticharty se věci ještě zhoršily. Ze školy ho sice nevyhodili, ale Ladislav poprvé pocítil, co to znamená, když se o něj začne zajímat StB.

Podzemní církev pod vedením pátera Huvara

Ladislav se jako mladý praktikující katolík velmi rychle a přirozeně dostal ke kontaktu s podzemní církví. Ostravskou buňku podzemní církve vedl ThDr. Antonín Huvar, který dokázal mladé kluky nadchnout pro víru. Ladislav si dodnes pamatuje větu: „Kluci pamatujte si, křesťanství, které se aspoň trochu neprojevuje tím, že máte na rukou mozoly od lopaty, není křesťanství.“ Ladislav pak každý týden odjel v pátek večer z internátu v Šumperku domů do Bohumína, tam se podílel na činnosti podzemní církve a v neděli odpoledne se zase vracel zpět na internát. To mu poskytovalo dostatečné krytí, aby o něj nikdo nějakou dobu nejevil zájem. Tiskl na cyklostylech, předával informace a pomáhal organizovat podzemní činnost.

Cyklostylů na Ostravsku bylo asi dvacet, ale nikdo nevěděl přesně, kde jsou ty ostatní schovány. Faráři, z nichž někteří prošli procesy v padesátých letech, byli zkušení a věděli, že omezené vědomosti jsou cestou k tomu, aby podzemní církev mohla dále fungovat. Tiskly se především informace o tom, co se děje v církvi v celém Československu. „Někde na Slovensku estébáci přišli a příšerně zbili nějakého faráře a ono se to stalo někdy v pět hodin odpoledne, a my jsme to v osm večer věděli a v šest hodin ráno se to tisklo na cyklostylu,“ vzpomíná Ladislav Jeník, který nikdy nepochopil, jak faráři vše věděli tak rychle. Páter Huvar je prý naučil ještě jednu důležitou věc: „On nás učil si z toho režimu dělat duchovní srandu a také nás naučil respektovat ty estébáky i jako lidi, a to jsem ocenil pak, až když jsem byl starší.“

První zájem StB

Na přelomu třetího a čtvrtého ročníku střední školy se Ladislav s páterem Huvarem a dalšími mladými lidmi vydal opravovat faru v Odrách. Po tomto výjezdu se změnilo v jeho životě několik věcí. Začal u nich zvonit domovní důvěrník a na Ladislava se vyptávat. Po návratu z prázdnin do školy zjistil, že si na něj někdo vyžádal posudek. Musel se začít hodně učit, protože hrozilo, že ho vyhodí ze školy při sebemenší zámince, a tak mu ubylo času na činnost s páterem Huvarem. I tak se ale snažil nepřestat a jezdil alespoň na jeden den v týdnu někam pomoct.

Zájem StB vyvrcholil v říjnu 1977. Jeden den Ladislava ze školy odvezli přímo na psychiatrickou kliniku v Olomouci, kde si ho nechali dalších několik měsíců. Vyptávali se ho na rodiče, na dědu, na Moskvu a po nějaké době změnili téma: „A najednou se mě začli vyptávat, proč chodím do kostela, kdo tam se mnou chodí v ty soboty a neděle a proč chodím k tomu Huvarovi stavět a opravovat ty fary...“ Jednoho dne si ho zavolala doktorka a napíchala Ladislava drogou za přítomnosti příslušníka StB. Omámený mladík nebyl schopen lhát a musel odpovídat na otázky. „Já jsem nebyl schopný zalhat, a kdyby se mě ta doktorka adresně ptala na něco, tak já bych řekl, že ano. Ale oni se mě blbě ptali. Takže jsem měl štěstí, že jsem nikoho neprásk.“ Smyslem tohoto výslechu bylo z Ladislava dostat, kde jsou cyklostyly, kdo tam chodí, kdo celou organizaci podzemní církve vede a jak funguje. Po třech měsících, kdy Ladislavovi neřekli žádnou diagnózu, dovolili jeho matce přijet a odvézt si ho domů.

Práce ve slévárně a teologická univerzita

Po maturitě na střední škole v Šumperku si Ladislav podal přihlášku na vysokou školu do Ostravy. Protože nebyl přijat, musel jít pracovat. Jako potomek kulaka ale nedostal lepší místo než ve slévárně kovů v Bohumíně u vysokých pecí, kde strávil další čtyři roky jako dělník. Po práci stále docházel do podzemní církve. „Jednou když do toho spadnete, tak toho nemůžete nechat,“ vysvětluje. Seznámil se s dalšími lidmi, například s Josefem Zvěřinou, který jim čas od času přijížděl dělat na faru teologické přednášky. „On byl jeden z mála, který tu Chartu podepsal, ale obecně v těch katolických kruzích panovala taková ostražitost vůči Chartě a to katolické podzemí tomu moc nedůvěřovalo,“ vzpomíná.

Ladislav Jeník dodává, že to bylo především proto, že Chartu podepsalo i hodně bývalých komunistů. V podzemní církvi mezitím vznikla i teologická univerzita pro ty, kteří se nedostali do semináře v Litoměřicích a zároveň prošli náročným kolečkem doporučení a prověrek. Ladislav Jeník se chtěl pustit do studia, ale páter Huvar mu řekl: „Já tě vidím jako fotra u rodiny.“ A tak dál pomáhal především s tiskem skript.

Zatčení a soud

„Heleďte, já ani pořádně dodneška nevím, jak jsem se tam dostal. Normálně si pro mě přišli na slévárnu,“ popisuje své zatčení v roce 1982 Ladislav. Poté, co si pro něj přišli do práce a prohlédli mu skříňku, ho ještě odvedli domů a prohledali mu byt. Následně byl odvezen do Ostravy do vazby, kde byl zadržen čtyři měsíce. Zde byl podroben výslechům a psychickému nátlaku. „Já jsem jednou napsal domů matce dopis, že jediný styk s venkovním světem mám, že přes to vězeňské okno vidím na věž ostravské radnice a vidím na její hodiny a že i ona se na tu věž určitě dívá a vidí ty hodiny z druhé strany. Takže jsme tak skrze ty hodiny spojeni. Oni přišli druhý den a hřebíkama mi zamlátili to okno,“ popisuje.

Po nějaké době začali dávat k Ladislavovi na celu polské spoluvězně a mezi nimi i členy Solidarity. I to mělo svůj účel. Jak se Ladislav dozvěděl po čtyřech měsících, když opustil vazbu, komunisté rozšířili po Bohumínu fámu, že podzemní církev spolupracuje se Solidaritou. „My jsme dostali befelem z Vatikánu neúčastnit se politických věcí.“ Jenže fáma již byla rozšířena a s tím už se nedalo nic dělat. Po dalším měsíci a půl se Ladislav Jeník dozvěděl, že je obviněn z rozvracení republiky. To však po dalším měsíci bylo změněno na pobuřování. Ladislavovi byl přidělen ex offo právník, který už při seznámení se spisem řekl, že pobuřování shodí a že je to nesmysl. Nakonec byl Ladislav Jeník odsouzen za to, že se údajně připravoval na opuštění ČSSR bez povolení úřadů s tím, že ještě nedokonal trestný čin a ani jeho pokus. Po odvolání a s pomocí kardinála Tomáška dostal Ladislav Jeník pouze tříletou podmínku a peněžitý trest 9000,- Kčs.

Nejtěžší práce na dole

V roce 1985 si Ladislava Jeníka předvolali dle jeho slov „na estébárnu“ do Ostravy a dali mu tam na výběr. Buď podepíše na deset let práci v dolech, anebo mu aktivují podmínku a ještě k ní připočtou příživnictví. „Vám stejně nic jiného nezbyde. My to zařídíme, že vás nikde jinde nevezmou,“ řekl mu kapitán Vojvodič. Následující den se Ladislav přihlásil na dole Rudý říjen, kde dostal práci. Byl přiřazen do skupiny horníků vytvořené z propuštěných vrahů a násilníků. Navíc jeho skupina chodila na ty nejtěžší práce a Ladislav přímo rubal uhlí. Taková práce je samozřejmě velmi únavná a Ladislav často zažíval stavy, kdy únavou nemohl jíst ani spát. Navíc žil v neustálém strachu z toho, že ho někdo z jeho party „oddělá“, protože to se tehdy stávalo. Naštěstí se mu podařilo víceméně spřátelit, pokud to tak jde nazvat, s předákem své skupiny, který nad ním pak držel ochrannou ruku.

Práce v dolech měla ale i své výhody. Nemohl už dělat horší práci, nikdo ho nijak politicky neotravoval a komunismus se zde projevoval především v rubačských rekordech, které dělali tzv. „úderníci“. Mezi další výhody patřil i relativně vysoký plat. Avšak nic nedokázalo vyvážit neskutečnou dřinu a každodenní riskování života v čele šachty. Nicméně po nástupu Gorbačova se situace trochu uvolnila, a tak se Ladislav mohl kromě tisknutí církevních textů vrátit i k víkendovým výjezdům s páterem Huvarem a dalším podobným akcím.

Místo do lázní do Itálie

Všechno začali lékaři v porodnici, když Ladislavova žena rodila jejich syna. Porod, který dlouho nikdo nemonitoroval, se nakonec vymkl kontrole a paní Jeníková skončila s roztrhanou dělohou. V omámení pak podepsala souhlas se sterilizací. Co podepsala, zjistila až druhý den po probuzení. Rodinou to otřáslo a dali vědět kardinálovi Tomáškovi, protože takových případů bylo v dalších křesťanských komunitách víc. „Při jedné takové návštěvě v Praze mi kardinál Tomášek říká: ´Zamysli se nad tím, jestli byste neodešli ven.´“ Kardinál Tomášek nezůstal jen u slov.

Ladislav dostal z práce v dolech do rukou vazoneurózu a měl zaprášené plíce. To samozřejmě nešlo přehlédnout, a tak dostal pro celou rodinu poukaz na rekreaci v Bulharsku. To byla ta dobrá příležitost. Vlak do Bulharska jel přes Jugoslávii a kardinál Tomášek zařídil, aby na Ladislava a jeho rodinu čekali v Záhřebu Františkáni, a ti ho pak vlakem z Nové Gorice poslali do Říma. Šel přímo do Vatikánu a zazvonil na dům biskupa Hnilici, a tam našel útočiště. Emigraci však těžce nesla část rodiny, která zůstala v Československu, mohla studovat a pracovat pak v různých národních výborech. Někteří z nich stále s Ladislavem nemluví, protože fakt, že jeden pátek vyfáral z dolu a druhý pátek hlásil v rádiu Vatikán, se komunistům nelíbil, a tak se mstili na jeho rodině.

Ubytování devíti tisíc poutníků

V Římě Ladislav znovu nastartoval svůj život. Pracoval jako externí hlasatel pro Rádio Vatikán, měl možnost častého přímého kontaktu s Papežem Janem Pavlem II. a měl odjet do Chicaga řídit český Velehrad, katolické centrum pro české krajany. Mezitím se živil jako zedník a číšník a začal studovat antropologii a filosofii na univerzitě Sv. Jana Lateránského. Role se trochu pozměnily a Ladislav nosil vytištěné cyklostyly z Čech k papežskému stolci, aby měli přehled, co se u nás děje, a večer je četl v rádiu. Do toho všeho Jan Pavel II. rozhodl, že je načase vysvětit Anežku Českou. „Pan profesor Vrána tehdy říkal Sv. Otci: ‚My máme takové proroctví, že až bude blahoslavená Anežka Přemyslovna svatá, tak v českých zemích bude mír a pokoj.‘ On se tak zasmál a říká: ‚Tak to už abychom to rychle udělali!‘“

Vyhlásila se sbírka na ubytování poutníků z Čech po všech českých komunitách v západním světě. Kardinál Tomášek poslal do Říma lidi z arcibiskupství, aby pomáhali s organizací přijíždějících poutníků, kterých mělo být puštěno dvanáct tisíc. Ladislava napadlo, že by šlo zařídit ubytování poutníků po klášterech v Římě a okolí, vyžádal si tedy od Jana Pavla II. pověřovací listinu a ubytoval jich devět tisíc. Celý týden před samotným svatořečením nedělal nic jiného, než že objížděl a organizoval. Během mše, kdy se Anežka Česká prohlašovala za svatou, usnul v autě před Vatikánem.

Proroctví se rychle naplnilo a do pěti dnů padl v Československu komunistický režim. O sv. Anežku a Přemyslovce se začal zajímat celý svět. Ladislavovi za organizaci poutníků poděkoval sám papež Jan Pavel II. Otevřela se však nová otázka. Stále mohl jít na Velehrad do Chicaga, ale také se mohl vrátit domů, do čerstvě svobodné země.

A pak přijel papež

Ladislav si vybral druhou možnost. Nechal se přesvědčit představiteli Československé strany lidové, aby jim pomohl dostat se do Evropy, protože za tu chvíli, kterou strávil v Římě, navázal velkou síť kontaktů s italskou Křesťanskou demokratickou stranou. Po návratu do Čech se stal šéfem mezinárodního oddělení lidovců.

Na tomto oddělení pak zval různé návštěvy do Prahy a seznamoval doktora Bartončíka (tehdejšího předsedu Lidové strany) a Richarda Sachera (místopředsedu) s evropskými politiky. Díky svým blízkým vztahům s papežem jezdil i často do Říma na osobní schůzky s ním, což se ale nelíbilo nejvyšším českým ústavním činitelům. Ladislava však napadlo, že by mohl papež přijet sem. Zavolal tedy do Vatikánu a domluvili se, že začnou s přípravami. Jako první si papež vyžádal osobní setkání s doktorem Bartončíkem a Ladislavem Jeníkem. To ovšem nemohlo projít bez toho, aniž by Josef Bartončík nenahlásil návštěvu ministru zahraničí a prezidentovi, a tak se ze soukromého setkání stal první oficiální kontakt mezi Vatikánem a českou vládou. Ladislav Jeník pak vedle organizace návštěvy jako takové domlouval i příjezd papežovy ochranky, která měla školit české policisty. Pro lidovce pracoval až do konce léta 1990. Silně ho ovlivnila kauza „Bartončík“, která vypukla těsně před volbami, a tak z politiky odešel.

V roce 1994 založil firmu, která distribuovala zdravotnické prostředky v České republice a na Slovensku a o dvanáct let později ji prodal. V roce 2005 byl sražen autem v centru Hradce a utrpěl zlomeninu páteře.

Ladislav Jeník dodnes rád vzpomíná na pátera Huvara, který ho velmi silně ovlivnil a ukázal mu cestu životem v nejdůležitějším životním období. Díky spolupráci s ním se mohl dostat až do Říma ke svatému otci a mít přímý vliv na některé z nejdůležitějších okamžiků našich novodobých dějin - svatořečení Anežky České a první porevoluční návštěvu Jana Pavla II.