Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Jelínková (* 1924  †︎ 2015)

• narozena 19. března 1924 ve Slezské Ostravě

• otec František Chovanec legionář v Rusku

• totální nasazení

• otec zemřel na následky výslechu gestapem

• zažila bombardování Ostravy v srpnu 1944

• pomoc vězňům na Velkodole Stalin v Ostravě-Heřmanicích

• pomoc vězni Miloši Krejčímu

• v září 1952 zatčena v Praze

• potratila při výslechu StB

• odsouzena ke dvanácti letům vězení

• manžel Eduard Jelínek také uvězněn

• prošla věznicemi v Ostravě a Pardubicích a nápravně pracovním táborem Želiezovce

• dne 15. října 1959 podmínečně propuštěna

• účastník manifestací v listopadu 1989 v Ostravě

Jako většina žen i Jiřina Jelínková toužila celý život po dítěti. Její přání se však nikdy nesplnilo. Důvody nebyly kariérní ani rodinné, její touhu zničily zrůdné praktiky komunistického režimu. V roce 1952 prošla ve třetím měsíci těhotenství několikadenním výslechem v konspiračním bytě v Praze. Nikdo na její stav nebral ohled a Jiřina Jelínková přímo před zraky estébáků potratila. Po návratu z vězení pak byla v tak špatném psychickém stavu, že si netroufla přivést dítě na svět. Vysněného potomka se nikdy nedočkala.

Válka ji připravila o otce

Jiřina Jelínková, rodným příjmením Chovancová, se narodila 19. března 1924 ve Slezské Ostravě. Tam také prožila své dětství. Názorově ji hodně ovlivnil otec František Chovanec, který jako bývalý legionář z Ruska zažil tamní bolševickou revoluci a s těmito zkušenostmi rozhodně nepatřil k zastáncům komunistické ideologie. Jiřina Jelínková vzpomíná, že ctil demokratické principy první republiky a velmi ho zasáhly události kolem mnichovské dohody.

V té době pamětnice navštěvovala dívčí reálné gymnázium ve Slezské Ostravě. Chodilo tam také mnoho židovských dívek z Ostravy. Na gymnáziu měly svou třídu a v ní prý studovalo sedmnáct dívek židovského a jen tři dívky nežidovského původu. Jiřina byla jednou z těchto tří. Měla tak spoustu židovských kamarádek, které i po vyučování pravidelně navštěvovala. Nejvíc jí ve vzpomínkách utkvěla Dora Klementová. „To byla taková hezká a čestná holka. Moje maminka o ní říkala, že je takový lidumil, protože když Dora viděla, že doma mají nějakou věc, co nám chybí, tak nám ji donesla.“ Jednoho dne ale všechny židovské spolužačky z gymnázia vyloučili. Dora se pak ještě zastavila za Jiřinou, aby jí na památku předala medailonek. „Chtěla mi ho dát, ale tatínek říkal, ať nic neberu, že lidé pak řeknou, že jsme tady bůhvíco měli a že jsme to ukradli,“ vzpomíná Jiřina Jelínková na poslední setkání se svou přítelkyní. Podle archivních záznamů nacisté transportovali Doru Klementovou 26. září 1942 do Terezína a o měsíc později do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde zahynula.

Jiřina gymnázium ve Slezské Ostravě nedokončila. Rok před její maturitní zkouškou bylo uzavřeno a pamětnice měla přejít do určeného gymnázia. Tam ale byla jedním z povinných předmětů řečtina, kterou se Jiřina nikdy dřív neučila, takže tam nenastoupila. O několik měsíců později měla pamětnice odjet v rámci totálního nasazení do zbrojovky v Kuřimi, při zdravotních testech u ní však zjistili tuberkulózu. Několik měsíců se proto léčila a pak ji zařadili na povrchové práce v Dole Ida v Heřmanicích, tehdy nesoucím německý název Hoffnungschacht.

Otec pamětnice se za války zapojil do odboje a skončil na gestapu u výslechu. „Byl tam asi čtrnáct dní a to stačilo, aby mu později přestaly fungovat obě ledviny najednou,“ vypráví Jiřina Jelínková. Otec se sice dožil konce války, ale o pár dní později, 28. května 1945, zemřel. Stačil se tak ještě postarat o rodinu během bombardování Ostravy v srpnu 1944, kdy americké bombardéry těžce poškodily centrum města. Rodina prožila nálet v krytu, který otec vykopal před domem. „Bylo to jako hrob, akorát v širším provedení, a byly tam lávky, abychom tam mohli sedět. Náš dům naštěstí netrefili, ale o dva domy dál zůstala jenom díra.“

Bylo mi jich strašně líto

Jiřina Jelínková i po válce pracovala na Dole Ida v Ostravě-Heřmanicích. V Ostravě se seznámila s Eduardem Jelínkem, který pracoval na cizineckém oddělení Sboru národní bezpečnosti (SNB), a v roce 1947 se za něj provdala. Pro oba novomanžele znamenal následující rok obrovskou změnu. Po únoru 1948, kdy převzala moc ve státě komunistická strana, manžela ze SNB vyhodili. Později našel místo v zásobování na krajském národním výboru, a když v roce 1951 v rámci tzv. „akce 77“ mělo být zařazeno sedmdesát sedm tisíc úředníků do výroby, dostal se i Eduard Jelínek na dělnickou pozici.

Jiřina Jelínková po únoru 1948 dále pracovala na Dole Ida, který změnil název, tentokrát na Generalissimus Stalin a později Velkodůl Stalin. V dole ale začali zaměstnávat také politické vězně a pamětnice se s nimi jako vedoucí osobního oddělení dostávala do styku. Chtěla jim pomoci, a tajně proto zprostředkovávala korespondenci s rodinami. „Viděla jsem, že ti lidé hrozně trpí. Chtěla jsem jim alespoň trošičku pomoct, věděla jsem, že je to pro dobrou věc. Třeba takový nečekaný dopis jejich rodinám velice pomáhal. Ten, kdo má s vězením zkušenost, ví, co to je, když dostane napsané to, co ten člověk opravdu cítí. Nikdy jsem ty dopisy nečetla, i když je nezalepili. Ale určitě tam nepsali: ‘Mám se dobře a dobře mi tak’,“ vysvětluje své důvody Jiřina Jelínková. Předala takto nejméně deset dopisů a několik balíčků. Dávala si ale pozor, aby se její činnost neprozradila, a při styku s rodinami vězňů vystupovala pod smyšleným jménem Olga Černá.

Jeden z vězňů, kterému pomohla, se jmenoval Miloš Krejčí a na dole pracoval jako táborový písař. Pamětnice mu zprostředkovávala nejen korespondenci s rodinou, ale také ho podporovala potravinami a cigaretami. Miloš Krejčí nebyl podle archivních materiálů s velkou pravděpodobností politickým vězněm a do vězení se dostal, když mu v roce 1947 Mimořádný lidový soud v Brně dle retribučních zákonů udělil sedmnáct let vězení za kolaboraci s nacismem. „To snad ne... To byly takové jednoduché řeči, které jsme si mezi sebou vyměnili. Nemohli jsme se vybavovat. To jste mě tedy překvapil,“ reagovala udivená pamětnice, když jsem jí oznámil, že Miloše Krejčího s velkou pravděpodobností odsoudili dle retribučních zákonů. Na rozdíl od vězňů, kteří na dole pracovali v dělnických profesích, se prý Jiřině Jelínkové osobní složka Miloše Krejčího nikdy nedostala do ruky.

Miloši Krejčímu se z vězení podařilo uniknout a následně Jiřinu Jelínkovou kontaktoval, aby mu pomohla s útěkem za hranice. Pamětnice s pomocí manželova bývalého kolegy Bohumíra Důbravy obstarala v dubnu 1951 Krejčímu falešný řidičský průkaz a přes svého příbuzného, poručíka Československé armády Lumíra Vaněčka, nákres možných přechodů do západního Německa. „Já jsem si byla vědoma, že riskuji. Jenže jsem si říkala, že když bude pryč, tak budu klidnější, protože on všechno věděl o mých aktivitách. Měla jsem enormní zájem, aby zmizel. Hlavně když jsem zjistila, že jsem těhotná,“ dodává pamětnice.

Potratila při výslechu

V září roku 1952 pamětnici pozvali v pracovní záležitosti na ministerstvo paliv a energetiky do Prahy. Neměla žádné podezření, protože tuto pracovní cestu již předtím několikrát absolvovala. Na hlavním nádraží v Praze k ní však znenadání přistoupili dva muži a donutili ji nasednout do auta. „Zavázali mi oči a už jsem se vezla, a neřekli mi nic. Já jsem ještě říkala: ,Prosím vás, to je nějaký omyl. Já jsem z Ostravy, já nejsem zdejší.‘ A chovala jsem se jak blbec, protože mě ani ve snu nenapadlo, že mě můžou takhle sebrat.“

Zavezli ji do jakéhosi bytu v Praze. Dodnes netuší, kde se nacházel. „Byla jsem v místnosti, která neměla okna,“ dodává. Ve dne v noci ji pak pět dní vyslýchali estébáci. „Těch pět dní bylo vcelku. To jsem šla spát, nešla spát, protože ani jsem nelehla a už jsem vstávala. Tím oni vám ty nervy tak naruší, že potom nevíte, kde co bylo. To už bylo všechno páté přes deváté.“ Estébáci přitom museli vědět, že je těhotná, protože u sebe měla přídavkové lístky a těhotenský průkaz. Ale nebrali na to vůbec ohled a Jiřina Jelínková o dítě přišla. „Začala jsem jim tam u výslechu krvácet. Nejdřív jsem myslela, že jsem se počurala nebo něco. Víte, to jsou takové pocity... Těžko bych vám dneska řekla, jak to probíhalo. Pamatuju si, že jsem přišla na záchod s tou jednou čůzou, a tam jsem se zhroutila. A potom už mě nevyslýchali.“

Jiřinu Jelínkovou převezli do věznice u Krajského soudu v Ostravě. „Ještě celý měsíc jsem krvácela, a hodně jsem krvácela. Potom jsem konečně šla k doktorovi, ale to byl praktický doktor. Gynekolog mě vůbec neprohlédl. Jakési kapky mně tenkrát dal.“ StB zatkla i jejího manžela a po celou dobu mu dávala lživé informace o Jiřinině těhotenství. „Nechali ho v tom, že budu rodit. Tak on na sebe bral některé věci, o kterých ani nic nevěděl, jen abych se dostala domů a rodila na svobodě. Takhle udržovali manžela v nevědomosti.“

Eduard a Jiřina se poprvé viděli až po půl roce, 22. ledna 1952, u Krajského soudu v Ostravě, který projednával jejich proces. „Manžel, když mě viděl… Myslel si, že budu těhotná, a já jsem vážila čtyřiapadesát kilo! Na ty jeho oči nezapomenu. Vždycky jsem říkala: raněná srna a on. Nikdy jsem neviděla tak vylekané oči. Oni mu až do soudu neřekli pravdu. Šel tam s tím, že budu brzy  rodit.“

Jiřina Jelínková za trestný čin pomoci k velezradě u soudu dostala dvanáct let vězení, propadnutí celého jmění a ztrátu čestných práv občanských na pět let. „Mně to nic nedělalo. Říkala jsem si, zavřít mohou, pustit musí. Byla jsem zničená z manžela, když jsem viděla, jak na něj působí, že nejsem v jiném stavu,“ vzpomíná pamětnice na své pocity po vynesení rozsudku . Její manžel Eduard Jelínek dostal za trestný čin sabotáž a nadržování pět let vězení, propadnutí jmění a ztrátu práv na tři roky. Spolu s manželi Jelínkovými odsoudil Krajský soud v Ostravě za napomáhání Miloši Krejčímu další tři lidi k trestu odnětí svobody od jednoho do pěti let.

Chtěli jim rozvrátit manželství

Jiřina po soudu putovala nejdříve do věznice v Praze na Pankráci a následně do ženské věznice v Pardubicích. Manžela přemístili do nápravně pracovních táborů u jáchymovských uranových dolů. Po uplynutí poloviny trestu ho propustili. Jeho první kroky na svobodě vedly za Jiřinou do věznice v Pardubicích. Velitel věznice Bohumil Mikovec svolil k návštěvě. „Měla jsem hodinovou návštěvu, a to jen proto, že Eda byl první muž, který se vracel z Jáchymova bezprostředně za svou ženou,“ vypráví Jiřina Jelínková a dodává, že manžel během těch necelých tří let ve věznici pod vlivem všech okolností, zejména ztráty dítěte, zcela zešedivěl.

Pro komunistický režim to však bylo pořád málo, a tak se estébáci po manželově návratu snažili s pomocí našeptávačů rozvrátit jejich manželství. Když se Jiřina Jelínková doslechla, že manžel má milenku, a půl roku od něj nedostala psaní, dokonce chtěla zažádat o rozvod. „Eda třeba dostal navštívenku, že za mnou může přijet. Ale dostal ji o týden později. Čili ona už byla neplatná. Dopisy posílal třeba cestou vlakem. Když jel, tak někde vystoupil a tam hodil dopis. Dopis nepřišel a náčelník mi tenkrát říkal: ,Kdyby ten dopis došel k nám, já jsem neměl důvod vám cokoliv pozastavit.‘ Čili to byla pardubická StB, která zřejmě dostávala veškerou korespondenci. A Eda se zase dozvěděl, že já tam mám chlapa. Že mám mukla. Nevím, kde bych ho v ženském lágru sebrala. Dokonce že je z jižní Moravy a že mi vždycky večer zpívá. A že je tam na nějakých pracech. Eda byl taky z toho zničený... Ode mě nedostával dopisy, já jsem od něj nedostávala dopisy. Nemohli jsme se domluvit.“ Manželovi se ale nakonec podařilo do věznice přijet na návštěvu, a tak si mohli konečně všechno vysvětlit.

Více než sedm let v kriminále

Jiřina Jelínková strávila v komunistických kriminálech více než sedm let. Nejprve necelý rok v nápravně pracovním táboře v Želiezovcích na jižním Slovensku, kde odsouzené ženy většinu roku pracovaly na zemědělských pracích. A dalších šest let života v ženské věznici v Pardubicích. Ve svém vyprávění vzpomíná na spoluvězeňkyně, se kterými se stýkala i po propuštění, i na dozorce, kteří s nimi prý zacházeli lépe než dozorkyně. Vypráví o korekci, ve které se nejméně třikrát ocitla za malicherné přečiny, o tajných večírcích trestankyň v celách, při kterých si ženy z psích sucharů a švestek dokázaly připravit švestkové knedlíky. Vzpomíná také, jak po polovině trestu žádala o podmínečné propuštění a jeden z velitelů jí veselým hlasem oznámil, že bylo zamítnuto. „Teď to do mě vjelo a začala jsem řvát: ,Pro vás je rok, že na jaře nasadíte kačenu a na podzim ji sežerete, a rok je pryč. Ale já chci děcko!‘“

Pamětnice také vypráví, že pro mnoho žen nebyl pobyt ve věznici hlavním trestem, ale bály se návratu domů, kde je čekaly pomluvy a opovržení. Jedna ze spoluvězeňkyň to vyřešila po svém. „Jmenovala se Zuzana, byla ze Slovenska a vždycky říkala: ,Moje ubohé děti, ty se mě nedočkajú.‘ Měla výstup 28. srpna, to si vzpomínám jako dnes, byl to asi rok 1958. Najednou v deset hodin všichni ven. Seřadit se a stály jsme. Jedna chyběla. Byla to právě Zuzana. Tenkrát to tam bylo rozkopaný. Odněkud přijeli psi s posádkou. Pročuchávali, prochodili, nenašli. Ráno v pět hodin Zuzanu objevili na záchodě. Jak na potvoru se na ten záchod nebyl nikdo podívat a ona se oběsila a ještě si podřezala žíly. A toho osmadvacátého si pro ni přijel manžel, protože měla výstup. Ona si neuměla představit, že se vrátí do té své vísky a že si na ni budou všichni ukazovat, že byla v žaláři. Co mohla udělat? Řekla někomu něco blbýho a za to ji odsoudili. Kolik takových lidiček sedělo jenom za takovou blbost, která by se normálně přešla mávnutím ruky. To jsem tenkrát skutečně brečela, že ta Zuzana takhle dopadla,“ vypráví pamětnice a lituje, že si již nevzpomíná na celé jméno této nešťastné ženy.

Chudší než Eva z ráje

Dne 15. října 1959 náhle Jiřinu Jelínkovou podmínečně propustili z vězení. Návrat do civilního života ale nebyl vůbec jednoduchý. Manžele Jelínkovy připravil soud o všechen majetek, vzali jim úspory, byt s veškerým vybavením, osobní věci a Jiřině dokonce při odchodu z vězení ani nevrátili šperky, svatební medailon a hodinky, které měla při nástupu trestu. „Eva z ráje, když šla, tak měla fíkový list. Já jsem ani ten fíkový list na cestu neměla. Neměla jsem vůbec nic. Neměla jsem kalhotky, no nic. Ani lžičku do kávy. Všecko nám vzali, včetně bytu. My jsme ten byt renovovali, opravovali jsme všecko jak blbci. Tenkrát byla taková bytová krize, že jsme na něj čekali čtyři roky. A jak jsme ho dostali a zařídili ho, tak nás zavřeli.“

První kroky pamětnice na svobodě vedly za manželem, který se po úraze nacházel v nemocnici. „Tak jsem mu dala pusu a on: ,Štípni mě, štípni mě.‘ Nechtěl věřit, že už jsem to já. Vysvětlil mi, kde bydlí a kam mám přijít.“ Eduardu Jelínkovi se podařilo sehnat malý sklepní byt, kde pak manželé společně bydleli. „V pokoji jsme měli na stěnách balicí papír, takovou dřevěnou laťku a v tom byly věšáky. Na tom jsme měli pověšený, co jsme nosili. Skříň jsme nepotřebovali, neměli jsme do ní co dát. Byl tam gauč. Soused vyhazoval chromovanou postel s matracemi a Eda to naštěstí vzal. Pro případ, že bych se vrátila, ať mám na čem spát. Tak to bylo naše nové zařízení, co jsme měli. Jinak přes záchod k nám do bytu chodil potkan. Že to bylo pod úrovní ulice, tak to neměl daleko. Já jsem z toho byla úplně vynervovaná, předrážděná, jak nám to tam v noci okusoval.“

Soužití manželů Jelínkových ale prý pokračovalo, jako by se vrátili o mnoho let zpátky. „Začínali jsme jako milenci,“ dodává Jiřina Jelínková. Našlo se dokonce několik lidí, kteří manžele podporovali. „Bylo jich pár, ale byli. Na které jsme ale sázeli, ti přecházeli na druhou stranu ulice.“ Ke všemu ještě další roky manžele šikanovala StB. „V jedenáct se přišli zeptat, kde pracuju. Nebo ráno ve čtyři hodiny se přišli podívat, že utekl nějaký zločinec, jestli ho tam nepřechováváme. Tak si s náma zahrávali.“

Jiřina Jelínková sháněla zaměstnání, kde se dalo, ale nikdo ji jako bývalou politickou vězeňkyni nechtěl přijmout. Až po více než čtyřech měsících získala místo v cihelně. „Chodila jsem tam solit výhybky. To byla ještě zima. Já jsem neměla na sobě nic jiného než montérky a pod tím tričko. Potom jsem dostala těžký zánět ledvin. To mě tenkrát odvezla sanitka. Byly to moje první narozeniny, které jsem měla slavit doma. Nachystala jsem kačenu, jak jsem si přála, a Malakov dort a nevím co všechno. Ani ň jsem z toho nekoštla, skončila jsem ve špitálu na infuzích.“

Tehdy už bylo Jiřině Jelínkové šestatřicet let a ještě několik následujících let žila s manželem v chudém sklepním bytě. Za plat, který jako bývalí političtí vězňové směli dostávat, si jen těžko pořizovali základní vybavení bytu a osobní věci. Jiřina stále toužila po dítěti, ale lékař jí oznámil, že kvůli jejímu psychickému stavu nemůže zaručit narození zdravého potomka. „Dá se říct, že to byly pro mě hodně, hodně špatné roky... Já bych ale těžce nesla, kdybych musela říct, že kvůli mně to dítě trpí.“

Později si Jiřina našla zaměstnání v lékárenských službách, kde zůstala až do penze. S radostí vzpomíná na listopadové události v roce 1989, které způsobily pád komunistického režimu v Československu. Jiřina se hned zapojila do pouličních manifestací a na Masarykově náměstí v Ostravě dokonce před lidmi četla článek Miloše Zemana z Technického magazínu o neblahé budoucnosti a minulosti naší země. „Stála jsem na bedně a četla jsem lidem kolem sebe. Byla jsem tak nadšená! Teď tam kdosi řekl, abychom se modlili, a já odpověděla: ,Modlete se, protože to stojí za to. Když už jsme se dostali sem, tak ať to máme všechno.‘ A vtom na mě přišel takový tlak a nemohla jsem se nadechnout. Tak mě vezla sanitka z náměstí a skončila jsem v nemocnici,“ vypráví pamětnice. Následující dva měsíce kvůli astmatickému záchvatu strávila na lůžku.

Dne 8. srpna 2007 zemřel v třiadevadesáti letech její manžel Eduard. „Tady se dá skutečně mluvit o životním štěstí, že jsme se dočkali šedesátého výročí svatby. Že jsme spolu žili tak dlouho. Říkám vždycky, že jsem měla kliku, že mě manžel měl skutečně rád,“ poznamenává na závěr Jiřina Jelínková.