Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Jedlička (* 1908  †︎ 2010)

Nebylo kam utíkat. Na jedné straně byli Rusové, na druhé Němci.

  • narozen 18. února 1908 v Hlinsku na Volyni

  • již v roce 1930 sloužil na vojně v Deblinu v Polsku

  • roku 1939 se v 27. dělostřeleckém pluku Vladimir Volyňsk podílel na obraně Lvova

  • byl nuceně nasazený ve Zdolbunově

  • bojoval v československém sboru jako voják 2. tankového praporu

  • jako řidič studebakeru prošel karpatsko-dukelskou a ostravskou operací

  • pět let byl předsedou JZD v Renotech (dnes součást Uničova)

  • zemřel 15. října roku 2010

Václav Jedlička se narodil v roce 1908 v Hlinsku na Volyni. Za svůj život zažil několik politických převratů a změn režimů. Narodil se v carském Rusku ještě za vlády Mikuláše II., zažil první světovou válku, Říjnovou revoluci a v letech 1919–1921 polsko-sovětskou válku, která skončila připojením této části Volyně k Polsku. „Žádnej nemohl nic dělat. Přišli Poláci, byli páni Poláci. Přišli Rusové, byli páni Rusové.“

Pamětník se po ukončení obecné školy šel učit ke strýci na zámečníka. Bylo to v Hlinsku při stavbě mlýna, který byl poháněn motorem na dřevoplyn. Později se pro svou šikovnost stal jeho hlavním mechanikem. Práci musel přerušit už v roce 1930, kdy byl nucen narukovat na vojnu do polské armády. Půl druhého roku si odsloužil u 28. dělostřeleckého pluku v Deblinu (blízko Varšavy).

Začátek 2. světové války

Po návratu z vojny se opět pustil do práce ve mlýně. To už se ale blížil rok 1939, kdy německé vojsko vpadlo do Polska. Václav Jedlička byl okamžitě mobilizován polskou armádou a nastoupil na obranu Lvova. „Já jsem byl tenkrát taky mobilizovanej. Držel jsem obranu Lvova. To je hlavní město Volyně. Byl jsem mobilizovaný v 27. dělostřeleckém pluku. Asi čtrnáct dní jsme tam byli, možná víc, a byli jsme rozbiti na kašu. A já jsem domů přišel z té války jako žebrák. Byli jsme ve Lvově. Bránili jsme Lvov proti Němcům. Ale přišla ruská armáda a zabrali to Rusové.“ Vojáci složili zbraně a čekal je transport do některého ze zajateckých táborů. Při deportaci vlak náhodou zastavil u vesnice Ozerany nedaleko Hlinsku. Václav Jedlička požádal hlídkujícího vojáka, zda si může odskočit, přitom v nestřežené chvíli utekl do lesa a tím se dostal z dosahu Rusů.

Během obsazení Hlinsku sovětskou armádou byl místní mlýn rozkraden. Pamětník proto začal pracovat doma jako zámečník. V červnu 1941 zaútočilo na Volyň německé vojsko. V rychlém postupu obsazovalo jedno město za druhým a Václav Jedlička tak zažil další změnu režimu ve svém životě. Němci pro svou vojenskou mašinérii potřebovali čím dál více pracovních sil. Na Volyni i v jiných obsazených územích docházelo k hromadným nuceným náborům, což se nevyhnulo ani Václavu Jedličkovi. Byl nuceně nasazen ve městě Zdolbunov, kde pomáhal ve stolařské dílně. Práci v nuceném nasazení ukončila až blížící se ruská fronta.

V československém sboru

S příchodem sovětského vojska se začali volyňští Češi houfně hlásit do československého sboru. Učinil tak i Václav Jedlička a spolu s ním i naprostá většina bojeschopných Čechů z Hlinska. Narukoval 17. března 1944 ve městě Rovno. Nejprve byl přidělen k 13. pěšímu praporu a následně k 2. tankovému praporu, kde se stal zbrojířem a měl na starosti nabíjení tanku. „Měli jsme nějaký to cvičení, to trvalo pár týdnů. Potom jsme byli na karpatsko-dukelské operaci. Potom byla ta Dukla. To byl strašnej masakr. Já jsem to v tom tanku nesnesl, já jsem byl na průdušky… A když jsem byl asi tři týdny v nemocnici, tak jsem přišel a ten můj velitel mi říká: ‚Víš co? Já ti dám rychlokurz a budeš jezdit autem.‘ Tak jsem dostal ruskýho šoféra. Jezdil jsem s ním asi čtrnáct dní. Pak mě přezkoušeli a dostal jsem auto.“ Kurzem pro řidiče prošel v červnu 1944. Karpatsko-dukelské operace se tudíž nezúčastnil jako tankista, ale řidič studebakeru. Při operaci zahynulo mnoho vojáku obsluhujících tanky, ale i jako řidič zažil pamětník nejednou chvíle strachu o svůj život nebo o život svých kamarádů. Postupem času ztrácel čím dál víc přátel. „Byl to známej kluk. Řidič tanku. A ten tank byl zničenej, že nemohl dál jet. A on dělal řidiče a byl zraněnej. Bylo to u Dukly, na začátku těch bojů. Ten raněnej kluk se jmenoval Jaroslav Horáček. A křičí: ‚Hoši! Pojďte mně pomoct! Já jsem raněnej, já nemůžu vylézt z tanku.‘ A ten tank hořel. Tak on chudák byl raněnej a v tom tanku uhořel. My jsme mu nemohli pomoct. Tam nikdo do toho nemohl. V tanku je munice a ono to tam explodovalo. No, byl raněnej a jako řidič seděl před tím oknem. Jenomže on by tím oknem bejval možná utekl, ale měl něco s nohama.“

Jako řidič 1. československé tankové brigády se Václav Jedlička také zúčastnil ostravské operace. Boje o průmyslové centrum Moravy začaly v březnu 1945. Dne 24. března začala bitva o blízký železniční uzel ve městě Žory, kde Němci vybudovali silnou kruhovou obranu. „To jsem byl u tankistů. To byl strašnej masakr. Za čtyři hodiny celý město hořelo.“ Po dobití města Žory musela tanková brigáda bojovat ještě více než měsíc, dokud konečně nedosáhla svého cíle – osvobození Moravské Ostravy. Hlavním úkolem Václava Jedličky bylo doplňovat zásoby zbraní tankům. Jezdil v noci bez použití světel, což byl na rozbitých cestách nelehký úkol.

Konec války ho zastihl ještě u Ostravy. „Najednou se strhla strašná kanonáda. Všechno střílelo! Říkám: ,Sakra, snad se Němci prorvali zpět. Co se děje?‘ – ‚Prý je vyhlášený konec války!‘“

První dny po válce

Po válce Václav Jedlička ještě krátce sloužil v armádě u města Podbořany ve vojenské skupině Žatec. Demobilizován byl v hodnosti četaře a přidělen mu byl statek v Renotech u Uničova, kde už bydleli i jiní příslušníci československého sboru pocházející z Hlinska. „Tady v Renotách to byli všechno známí z Volyně.“ V přiděleném hospodářství ještě bydlela bývalá majitelka německého původu paní Dokoupilová. Spolu vycházeli velmi dobře. Nebyla žádnou nacistkou, i proto ji mrzelo, že jejího bratra v prvních dnech po konci války zbytečně zastřelili. „Můj předchůdce, majitel tady toho statku, byl Němec. Tady byla pancéřová pěst a leželo to na dvoře. A lidi z Červenky tady rabovali a poručili tomu majiteli, aby ten panzerfaust odnesl. A on ho vzal a šel. A ten druhej, co stál venku, tak myslel, že jde na ně s panzerfaustem, tak ho zastřelil.“

V Renotech

V roce 1947 reemigrovali za Václavem Jedličkou rodiče. Byli sami rádi, že z Volyně odjeli, v posledních letech tam pro neustálá terorizování obyvatelstva nebyl snadný život. Čím dál více se tam také radikalizovalo chování banderovců. Samotná rodina s nimi měla při odchodu z Hlinska ještě velké problémy. „Když byla tady ta repatriace, měli se stěhovat z Volyně do Čech. Táta samozřejmě zabil prase, nadělal klobásy, připravil se na cestu do Čech. Nachystali se, ale on tam měl souseda Ukrajince a nebyli s tím sousedem kamarádi. Ten soused přechovával banderovce. Ti banderovci, když se měl sem táta stěhovat, tak ho obrali. Všechno mu sebrali. Všechno. Aj i šatstvo. Ve spodkách a košili šel ráno k sousedovi. Jak dopadl? Samozřejmě mu Češi dali druhý oblečení. Takže sem do Čech táta přijel v oblečení, které mu darovali lidi.“

Zanedlouho vstoupil Václav Jedlička do JZD, jehož se stal na pět let předsedou. Po sloučení místního JZD s družstvem v Dětřichovicích se stal hlavním mechanizátorem. V tomto zaměstnání setrval až do důchodu. Stále ale zůstal velmi aktivním. Ještě v 92 letech řídil svého oblíbeného trabanta. Nyní žije v Renotech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)