Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Janeček (* 1927)

• narozen v srpnu roku 1927 v Náchodě

• otec a dědeček – slavní podnikatelé a výrobci automobilů

• matka za války podporovala slovenské partyzány a osvětimské vězně

• otec za války vyvíjel v Anglii zbraně

• studium reálného gymnázia v Rychnově nad Kněžnou

• totální nasazení v rodinné továrně Jawa v Praze

• studium ČVUT v Praze, nebylo mu umožněno získat titul

• studium Pražské konzervatoře

• vojenská služba u PTP, těžba uhlí v dole Nosek

• po většinu života působil jako hudební pedagog

• autor metodiky hry na housle

Významných osobností se jménem Karel Janeček bylo a je mnoho. Pamětník nemá nic společného se skladatelem a teoretikem Karlem Janečkem (1903–1974), ač sám věnoval prakticky celý život hudbě – byl houslista a hudební pedagog, který sám vychoval generace muzikantů. Nemá nic společného ani s Karlem Janečkem výrobcem chodských dud, který žil v první polovině 20. století. Plést si ho nesmíme s jeho otcem Františkem Karlem Janečkem, natož pak s dědečkem Františkem Janečkem. Ačkoli měl pamětník původně kráčet v jejich šlépějích a všechno nasvědčovalo tomu, že se tak stane, politický vývoj nakonec jeho život otočil jiným směrem.

Jawa vede!

Karel Janeček se narodil v srpnu roku 1927 v Náchodě a do jeho tří let žili s maminkou a sourozenci u babičky ve Zlíči u Ratibořic. Pak jeho otec, podnikatel, koupil zámek v Kvasinách v podhůří Orlických hor a pustil se do přestavby. Částečně tu mělo vzniknout rodinné sídlo, část hodlal přestavět na továrnu. V roce 1931 se sem rodina stěhovala.

Tatínek pomáhal budovat rodinnou tradici a spolupracoval s dědečkem Františkem Janečkem. Zbrojovka Ing. F. Janeček vyráběla do roku 1927 především zbraně, dědeček pamětníka byl autorem řady patentů v této oblasti. Pak začali hledat pro svůj podnik nový výrobní program. Společně vybudovali slévárnu v Týnci nad Sázavou, pustili se do výroby magnetů, zabývali se vývojem kovových gramofonových desek, hodlali vyrábět šicí stroje a podobně. Nakonec se v roce 1931 pustili do výroby automobilů a motocyklů, a tak vznikla dodnes známá značka Jawa.

V době, kdy Karel rostl z plenek, otec budoval rodinnou automobilku. V polovině 30. let jeho vozy vyhrávaly trofeje na prestižních domácích závodech. „V roce 1934 se Jawa 700 zúčastnila závodu na 1000 mil, to bylo dvakrát Praha–Bratislava a zpátky. Získala 2. místo!“vzpomíná pamětník.„Pro rok 1935 jsme vyrobili 6 nádherných vozů, a ty nejenom že to vyhrály a dostaly Cenu prezidenta republiky za nejlepší týmy, ale zlepšily i rekord z roku 1934 skoro o dvě a půl hodiny. A to už je cosi!“Karel Janeček taky připomíná, že automobilový sport v té době měl úplně jiného ducha, než má dnes. Bral se ohled na lidský rozměr soutěže. „Při tom závodu došlo na otcových vozech k dvěma těžkým haváriím, jedna skončila smrtí a druhá dvouletým maroděním závodníka Turka. A proto se můj otec a dědeček rozhodli, že toho vítězství nikdy nepoužijí v reklamě. A taky nikdy nepoužili. To bych chtěl vidět dnešní závodní firmy, které by to tak udělaly! Tehdy existoval smysl pro etiku.“František Karel Janeček našel slavného anglického závodníka Gerry Pattcheta, který začal jezdit ve vozech Jawa, a dařilo se mu natolik, že se stal držitelem rychlostního rekordu. Podnikatel a závodník se spřátelili a zůstali v kontaktu po zbytek života.

Tatínek byl Littlejohn

Karel studoval gymnázium v Kvasinách, ale přišla válka a v septimě úřady ukončily výuku a celý ročník musel na totální nasazení. Pamětníkovi se poštěstilo pracovat v rodinné továrně. Teď se tu ale pod nacistickou správou vyráběly zbraně. Když se válka blížila, otec prozíravě ukryl nejrůznější zařízení, prototypy a pokusné vozy. Podle pamětníka k tomu využili nejrůznější detašované pokusné dílny, které podnik měl. A v rámci možností tak otec i za války pokračoval v konstruování nových a lepších strojů, do tohoto období patří model Aero Minor II, který se začal vyrábět po válce v roce 1946 už ve znárodněném průmyslu.

Dědeček František Janeček v roce 1941 zemřel. Tušil svůj konec, odstěhoval se do Prahy a v továrně si zřídil byt, kde dožil. „Dědeček byl celý život nesmírně pracovitý a činorodý. Měl za sebou desítky patentů. Když umíral, jeho poslední slova byla: ,Vy pracujte, já odcházím...,ʻ“ dokládá pamětník.

V té době už byl jeho syn, pamětníkův otec, v Anglii. Po příchodu nacistů totiž emigroval a vzal s sebou vynález, na kterém společně pracovali, totiž technické řešení, jak zlepšit vlastnosti střely v Gerlichově typu kónické hlavně, zejména její průraznost. „Otec to dal Angličanům v roce 1941 prozkoušet a ti to odložili, že prý se to nedá využít. Oni totiž tehdy už věděli, že Němci začnou vybavovat tanky dvojitým pancéřováním, a na to už zase taková zbraň nestačila. Ale otec v jejím vývoji pokračoval a podařilo se mu ji přivézt k takové dokonalosti, že měla téměř dvojnásobnou penetraci než zbraně normální. Vymyslel varianty jednak pro lehká děla a jednak pro pušky, pro typ, který se tehdy v Anglii nejvíc používal. Tento patent už Angličané přijali a zavedli ho pod názvem Littlejohn (neboli v překladu Janeček) do výroby.“Osvědčil se v praxi a byl hojně využit při pozdější invazi do Evropy. „Proto je dodnes vystavena ve válečném muzeu v Ottawě a celá jedna komnata je zasvěcena mému otci,“dodává pamětník.

Protože hrozilo nebezpečí, že nacistické úřady se za Janečkův odchod ke spojencům budou mstít na jeho rodině, fingovali Angličané prostřednictvím tajné vysílačky a šifry, kterou Němci uměli rozluštit, zprávu o jeho úmrtí při automobilové nehodě. Rodině se tak skutečně nic nestalo, pouze to vyvolalo zvýšený zájem gestapa a opakované prohlídky domu, zda se otec někde neukrývá. Po válce se F. K. Janeček z Anglie vrátil. Když se léčil v pražské nemocnici, navázal vztah se sestrou, která ho ošetřovala a která byla shodou okolností Kanaďanka. Odjel do Anglie, ona po čase za ním a domů už se otec vrátil jen jednou, a to pro to, aby se nechal rozvést. Zachoval se však velkoryse, veškerý majetek přepsal na ženu a děti.

„Janečkovi nám všem pomáhali“

Po roce 1948 pochopitelně Janečkova rodina o majetek přišla. A to přesto, že měli vlivné přímluvce. „Vnašem zámku v Kvasinách byli na konci války ubytovaní důstojníci té části sovětské armády, která nás osvobodila,“vzpomíná pamětník. „A národní správce se jim omlouval, že nás ještě nevystěhovali, že prý to velice brzy udělají. A jeden ruský důstojník na něj křičel: ,Zatímco jste byli zalezlí, Janečkovi nám všem pomáhali. My jsme dostávali na Slovensko právě od nich výbavu a jídlo. Ti si zaslouží, aby tady zůstali bydlet a aby z továrny, kterou samozřejmě zestátníte, dostávali do konce života podporu.‘ A slíbili na tehdejší dobu moc, asi pět tisíc korun.“O co přesně šlo? Pamětník vysvětluje, že jeho matka v době, kdy byl otec v emigraci, podporovala sovětské partyzány na Slovensku. A dokonce prý pomáhala i vězňům v Osvětimi. „Prostřednictvím jednoho lékaře jsme tam dodávali léky. Dva roky jsme tam posílali podporu.“

Pamětník hned po válce rychle odmaturoval a vrátil se do továrny v Kvasinách, kde se vyvíjel nový automobil. Když otec odcházel od rodiny, vyjádřil přání, aby syn strojařinu studoval na vysoké škole. Karel se proto v roce 1947 vydal za otcem do Londýna a chtěl se tu zapsat na vysokou školu. Zjistil ale, že přednost mají osoby postižené válkou, a tak se nakonec vrátil zpátky do Československa, kde hodlal dva roky vyčkat. Mezitím se politická situace doma změnila a on už tu zůstal. Sourozenci postupně emigrovali, i on o emigraci uvažoval, pak si však uvědomil, že by tu matka, v té době nemocná a psychicky zlomená, zůstala docela sama, a tak se rozhodl zůstat. Ze zámku je nakonec přece jen vystěhovali. „Dvakrát nám skutečně dali slíbenou podporu, ale pak dost. Vystěhovali nás po čtyřicátém sedmém roce.“

Karel nastoupil na vysokou školu v Praze – pochopitelně na techniku, na České vysoké učení technické. Po dvou letech pochopil, že bude mít v životě potíže kvůli svému původu, sledovala ho StB, velkou část rodiny měl v zahraničí. A protože se v rodině vyskytoval i hudební talent, on i bratr měli absolutní sluch, rozhodl se přerušit a studovat hudbu. Na Pražské konzervatoři si zapsal hru na housle a zakončil státní zkouškou z hudby. Pak se vrátil na techniku, ale nebylo mu umožněno dokončit. Sice dostudoval, ale inženýrský titul si udělat nemohl.„V té době bylo běžné, že se lidé udávali,“ říká pamětník. „Ředitel konzervatoře Dr. Holzknecht mi jednou ukázal udání, které mu na mě přišlo z Kvasin. Ten člověk tam psal, že Karel Janeček si nezaslouží socialistické vzdělání. A přitom to byl člověk, kterého moje matka za války zachránila před koncentrákem.“Udavačství pamětník vnímal velmi živě. Za války prý měli Němci mezi Čechy tolik pomahačů, že si Čechů nevážili.

Převychovat, nebo zničit!

Tím, že nemohl dokončit techniku, začala hudební kariéra Karla Janečka. Vlastně ne hned. Nejprve musel na vojnu. Narukoval k Pomocným technickým praporům do dolu Nosek v Tuchlovicích. Později tu založil vojenskou dechovku a díky zkouškám kapely unikl některým povinným cvičením.

PTP byly jednotky československé armády určené pro takzvaně „nespolehlivé osoby“, muže se špatným kádrovým původem: potomky živnostníků, podnikatelů, statkářů, duchovních, šlechticů a podobně. Sloužili beze zbraně a byli zaměstnáváni těžkou fyzickou prací. U Karla Janečka jako syna a vnuka slavných českých podnikatelů nebylo pochyb. „V kádrovém posudku jsem měl napsáno: ,Převychovat, nebo zničit.‘“Ale dodává: „Idůstojníci tu byli z trestu.“Těžká práce s sebou nesla velké riziko, že si poraní ruce a nebude se moct vrátit k houslím. A také mu jednou na ruce spadl těžký kus horniny a následky má na rukou znát dodnes. K hudbě se ale vrátil.

Po návratu do civilního života se Karel Janeček soustředil na výuku. Po rozvodu s manželkou se odstěhoval na Moravu a učil dlouhá léta hru na housle na konzervatoři v Kroměříži. Na popud Josefa Suka napsal metodiku výuky hry na housle. Je autorem rozboru skladeb slavného českého houslisty Otakara Ševčíka a pod jeho jménem založil soutěž mladých houslistů. Za svůj přínos hudební pedagogice získal v roce 2010 ocenění města Kroměříž.