Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Janasová, roz. Zajícová (* 1956)

• narozena 6. června 1955 ve Vítkově

• otec byl vedoucím drogerie, matka učitelkou

• její starší bratr Jan se 25. února 1969 upálil na Václavském náměstí v Praze

• v prohlášení vyzval občany k boji proti komunistické totalitě

• pozůstalá rodina byla šikanována, otec vyloučen z KSČ, matka vyhozena ze školství

• Marta měla z politických důvodů zakázáno studium na vysokých školách

• stížnostmi si vyvzdorovala přijetí na Vysokou školu báňskou

• po promoci v oboru ekonomika a řízení hutnictví prodávala v drogerii

• poté pracovala ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Dobré

• po roce 1989 nastoupila v ČSOB, až do důchodu řídila pobočku banky v Opavě

Je středa 26. února 1969 a třináctiletá Marta Zajícová se připravuje k odchodu do školy. Rodiče už jsou v práci. Maminka ve škole, otec v drogerii. Bratr Jaroslav spí, protože se dlouho do noci učil na zkoušku. „Najednou se u nás objevili cizí lidé a chtěli mluvit s rodiči. Vzbudila jsem bratra a ten mě poslal pro maminku do školy se vzkazem, aby spěchala domů, protože přijeli nějací lidé z Prahy a chtějí něco kvůli Honzovi. Vyřídila jsem to a maminka mě ještě poslala pro tatínka. Utíkala jsem tedy do obchodu. Když jsem to oběhla a přišla domů, vystrčili mě na chodbu a zavřeli se v kuchyni. Pak jsem už jen slyšela, jak maminka křičí. Potom otevřeli dveře a řekli mi to,“ popisuje Marta Janasová, jak se dozvěděla, že se její osmnáctiletý bratr Jan den předtím v Praze na Václavském náměstí upálil.

Šťastné dětství ve Vítkově

Marta se narodila 6. června 1955 jako třetí dítě Marty a Jaroslava Zajícových ve Vítkově. Do malého města na Opavsku přišli z Vysočiny krátce po skončení druhé světové války a vyhnání německých obyvatel. Maminka pamětnice učila na základní škole matematiku, fyziku, chemii a přírodopis. Otec, vyučený drogista, byl vedoucím drogerie. Bratr Jan byl o pět let starší, Jaroslav o osm roků. „Bydleli jsme v domě vedle školy, kde byla velikánská zahrada. Brankou se dalo projít na školní hřiště, kam jsme si chodili hrát a sportovat i s dětmi z okolí,“ popisuje.

Na oba rodiče vzpomíná s láskou. „Otec byl vysoký, příjemného vzhledu, inteligentní, sečtělý, s velkým přehledem. Zákazníci ho měli rádi, protože jim vždycky uměl poradit. Maminka přísně dohlížela na plnění školních povinností, vedla nás k četbě, hudbě i divadlu. Podporovala a podněcovala nás v našich zájmech. Zároveň byla veselá a dobrosrdečná. Nikdy nám nebránila vodit si domů kamarády a vždycky je také pohostila. Oba rodiče se zajímali o to, co děláme,“ vzpomíná.

Když jí bylo asi pět let, otec vážně onemocněl. „Dostal embolii, vypadlo to s ním velice zle. Zaslechla jsem, že už mu takzvaně sbírali na věnec. Tato zkušenost rodiče vedla k tomu, že chtěli, abychom měli praktické odborné vzdělání a byli schopni se v případě, že by se s tatínkem něco stalo, uživit,“ říká. To byl podle ní důvod, proč nechtěli dát syny na gymnázium. Jaroslav vystudoval strojní průmyslovku, Jan chodil na střední školu železniční, i když ho více než mašinky zajímala literatura. Hodně četl, jako chlapec vymýšlel pohádky, později psal poezii. Nakladatelství Olympia vydalo v roce 2016 sbírku jeho veršů.

Podle Marty byl Jan veselý, šikovný a měl smysl pro humor. „Dělali jsme spolu spousty vylomenin. Učil mě jezdit na kole, plavat, potápět se, lézt na stromy. Chtěl, abych se uměla bránit, učil mě různé chvaty a klukům ze školy se chlubil, že bych je přeprala. Jednu dobu mě terorizovala parta holek. Nikomu jsem o tom neřekla, Honza si ale všiml, jak si vyčesávám z hlavy vytrhané vlasy a vytáhl to ze mě. Mučitelky vyhledal a pohrozil jim, že jestli nepřestanou, pořádně je zmaluje,“ vypráví Marta. Chránit slabší patřilo k jeho zásadám. Byl také pravdomluvný. „Když něco provedl, nevytáčel se a hrdě se přiznal. Našeho tatínka to až provokovalo. Já byla schopna v takových situacích zalhat, Honza ne. Po jeho smrti se k nám dostala jeho poslední písemka z průmyslovky. Napsal učiteli, že látce nerozumí, a že než by opisoval, raději si nechá dát pětku.“

Kritický srpen 1968

Pražské jaro roku 1968, kdy začaly demokratizační reformy prosazované především prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem, vneslo svěží vítr a naději na zlepšení poměrů i do Vítkova. „Bratři nosili domů knihy od Ladislava Mňačka nebo Josefa Škvoreckého, které zanedlouho skončily na indexu. Najednou se u nás četly Literární noviny. Začala se odhalovat pravda o politických procesech nebo připomínat Masaryk. Sledovali jsme v televizi filmy československé nové vlny. Když se rodičům zdálo, že jsem na nějaký film moc malá, a nechtěli mě nechat se dívat, Honza se mě zastal a řekl, že když tam něco bude, zakryje mi oči. To sice dělal, ale s roztaženými prsty,“ směje se Marta.

Dne 21. srpna 1968 začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v čele se sovětskou armádou. Cílem invaze bylo zastavit reformy a potlačit údajnou kontrarevoluci. Marta, stejně jako její bratr Jaroslav vzpomíná, že otec vyzval oba syny, aby emigrovali. „Řekl klukům, že vybere všechny peníze z banky, že jim je dá a ať se seberou a jedou pryč, protože tady to už nemá žádný smysl. Neposlechli ho.“ Jan se ihned zapojil do protestů proti okupaci. Společně s kamarády odstraňoval nebo otáčel směrové cedule, vylepoval letáky, účastnil se mítinků a demonstrací.

Podle Marty Jana dráždila přítomnost sovětských vojáků už před srpnem, když byli v Libavé na velkém vojenském cvičení států Varšavské smlouvy. „Dělal tehdy brigádu u táty v obchodě. Chodili tam nakupovat i ruští vojáci. Jednoho oslovil a rusky se ho ptal, co tady dělají. Táta se zlobil, že to bylo riskantní a že se mu mohlo něco stát,“ vzpomíná. Když Jan po prázdninách nastoupil v Šumperku do čtvrtého ročníku železniční průmyslovky, kasárna, která stála přímo naproti škole, následující měsíc obsadili sovětští vojáci. Byla tam několikatisícová posádka. „Když přijel domů, nadával, že je to šílená armáda. Líčil, jak se oficíři chovají hnusně k podřízeným. Přítomnost sovětských vojáků ho štvala a drásala,“ říká Marta. Mezi studenty a Sověty docházelo i k incidentům. Vojáci údajně vnikli na internát a kradli tam. „Také Hozovi vzali svetr. Kluci si stěžovali, ale nikdo to nechtěl řešit,“ říká Marta. Rodiče Jana nabádali, ať se do ničeho neplete a ať se hlavně učí, aby odmaturoval.

Rozjitřený hladovkou a atmosférou v Praze

Dne 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil student filozofické fakulty Jan Palach. Jan Zajíc odjel bez vědomí rodičů do Prahy, zúčastnil se hladovky na podporu Palachových požadavků a prožil atmosféru manifestačního pohřbu, kterého se zúčastnilo kolem dvou set tisíc lidí. Už během hladovky podle svědků řekl, že je schopen se obětovat stejně jako Palach, pokud to dříve neudělá někdo jiný.

„Vrátil se z Prahy pohublý a změněný. Rodiče se s ním zavřeli v pokojíčku a dlouho s ním mluvili. Všichni tři pak brečeli. U večeře Honza vykládal, jak ho to v Praze oslovilo, jak jsou tam teď lidé krásní a jak se vzepjali. Popisoval, jak jim nosili čaj i svetry. Někdo mu daroval teplejší boty, protože tam přijel jen v polobotkách. Mluvil o setkání s bohoslovcem Oldřichem Vítem,“ vzpomíná Marta. Později se rodina dozvěděla, že zatímco někteří hladovku porušovali, bratr striktně nejedl tři nebo čtyři dny. Marta nepochybuje, že hladovění bratra ještě více rozjitřilo a znásobilo jeho smutek a rozhořčení nad vývojem v zemi.

Pochodeň číslo dvě měla zářit k boji

Když Jan přijel naposledy domů na víkend, řekl rodičům, ať ho za týden nečekají, protože půjde na horu Šerák. Rodiče se starali, aby se dobře oblékl a nezmrznul tam. Marta doplňuje, že bratr chodil na hory a do přírody často a rád. „Založil dokonce trempskou osadu, jezdil na čundry a potlachy.“ Když v neděli odjížděl do Šumperka, Marta ho jako obvykle doprovodila k vlaku. „To jsem ho viděla naposledy. Byl velmi smutný.“

Jan Zajíc šel ještě v pondělí do školy. V úterý ráno 25. února, v den jednadvacátého výročí komunistického puče, odjel do Prahy. Vlakem s ním cestovali ještě asi tři kamarádi. Kolem půl druhé odpoledne se v průchodu domu číslo 39 na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil. Předtím se ještě natřel pastou na parkety. Měl v úmyslu vyběhnout na náměstí, aby ho vidělo hodně lidí, to se mu ale nepodařilo. Po pár krocích zemřel na chodbě domu. Tragickou zprávu oznámili rodičům druhý den ráno jako první zástupci vysokoškoláků a středoškoláků.

Byl mezi nimi bohoslovec Oldřich Vít, se kterým se Jan setkal během protestní hladovky. Jemu adresoval provolání občanům republiky, ve kterém se odkazoval k Palachovi: „Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako pochodeň číslo dvě,“ napsal a vyzval lidi k boji: „Nenechej si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! Stávkujte, bojujte! Ať moje pochodeň svítí na cestu ke svobodnému a šťastnému Československu!“

Pohřeb s černou nevěstou a družičkami

Jan si výslovně přál, aby se jeho pohřeb konal v Praze. Zástupci Veřejné bezpečnosti rodině oznámili, že je rozhodnuto poslední rozloučení v Praze nepovolit a že pokoušet se o to by bylo zbytečné. Jan Zajíc byl pochován 2. března ve Vítkově za přítomnosti několika tisíc lidí. Podle některých zdrojů jich bylo kolem osmi tisíc. Přijely i stovky studentů z Prahy. Státní bezpečnost obřad nenarušila. Jakékoliv další připomínky činu Jana Zajíce i Jana Palacha ale důsledně potlačovala. K masovým protestům, které předznamenaly události 17. listopadu a konec komunistické totality, došlo až za dvacet let během takzvaného Palachova týdne. Demonstranti si tehdy připomínali také oběť Jana Zajíce.

Pohřeb rodině pomohli zorganizovat lidé z Vítkova. „Rodiče byli ochromeni bolestí a žalem, nebyli ničeho schopni,“ vzpomíná Marta. Smuteční obřad byl vypraven podle starého zvyku, kdy pohřeb svobodného mládence připomíná svatbu. „V čele průvodu před rakví šli kněží, černá nevěsta se zlomenou svící symbolizující zmařený život a bílá nevěsta s družičkami. Přišlo strašně moc lidí. My jsme to ale moc nevnímali. Maminku jsme museli celou dobu podpírat,“ říká Marta.

Řada spolužáků věděla, co Jan připravuje

Šokem pro Janovy rodiče i sourozence bylo, když se dozvěděli, že o jeho záměru věděla řada spolužáků včetně jednoho nebo dvou učitelů. „Rodiče byli s bratrem Jaroslavem v Šumperku pro Honzovy věci a setkali se také s některými jeho spolužáky. Snažili se mě chránit a moc mi toho tenkrát neřekli. Přijeli ale zdrcení. Nedokázali pochopit, stejně jako tomu nerozumím ani já, proč jim nikdo nedal vědět, co strašného Honza chystá. Pro jeho záchranu bychom udělali cokoliv. Když Honza v úterý chyběl ve škole, někdo ze studentů to řekl třídnímu. Zřejmě ředitel pak zavolal na Veřejnou bezpečnost, ale asi už bylo příliš pozdě ho zastavit,“ říká Marta. Dodává, že rodičům tehdy v Šumperku také došlo, jak špatné pro Jana muselo být, že měl pořád na očích ruské vojáky.

Rodina se dozvěděla, že Jan před smrtí organizoval vzplanutí další živé pochodně, kterou měla být jeho kamarádka, studentka šumperského gymnázia Eva Vavrečková. Upálit se měla 8. března na Mezinárodní den žen. „Honza jí nechal v Praze v úschovně na nádraží věci, které k tomu potřebovala. Napsal jí také text provolání,“ říká pamětnice. Rodiče a policisté dívku uhlídali. Později emigrovala do Kanady.

Solidarita slábla s postupující normalizací

Nedlouho po smrti Jana Zajíce začala tvrdá normalizace pod vedením Gustáva Husáka, který byl zvolen do čela komunistické strany. Marta vzpomíná, že solidarita s rodinou začala slábnout. „Hodně dřívějších sympatizantů se od nás začalo odvracet. Mnozí se báli, že by mohli mít za styky s námi problémy. Přišel k nám dokonce jeden člověk, který žádal fotky z pohřbu, na kterých byl. Bál se, aby se to někde neobjevilo. To už bylo na rodiče moc,“ vypráví pamětnice. Obavy byly namístě. Například bohoslovec Oldřich Vít byl vyloučen ze školy. Problémy měla také učitelka Anna Fojtíková z Vítkova. Při proslovu na pohřbu vinila z Janovy smrti i stát, ve kterém byli mladí lidé nuceni vyrůstat v tragickém nesouladu krásných frází a neblahé skutečnosti.

Paní Zajícová byla vyhozena ze školství s odůvodněním, že když neuměla vychovat vlastního syna, není v zájmu socialistické společnosti, aby vychovávala jiné děti. V té době už učila na textilním učilišti, kam přešla ze základní školy. Měla tam potíže kvůli tomu, že nebyla v komunistické straně a chodila do kostela. Manželé Zajícovi byli katolíci, všechny tři děti byly pokřtěné a zažily slavnost prvního svatého přijímání. Jaroslav Zajíc, který kolem roku 1950 vstoupil do KSČ, byl ze strany vyloučen poté, co sám požádal o ukončení členství. V drogerii však mohl zůstat a později tam pracovala jako prodavačka také jeho manželka.

Už od prvního výročí smrti Jana Zajíce příslušníci Státní bezpečnosti pravidelně hlídali hřbitov ve Vítkově. Lidi, kteří chtěli u Zajícova hrobu zapálit svíčku nebo položit květiny, odchytávali už ve vlaku a vraceli je zpátky anebo je odvezli daleko za město. „V blízkém kamenosochařství mívali také kameru. Když byla na hřbitově vykácena alej stromů, rodiče byli přesvědčeni, že musela padnout proto, že bránila výhledu StB na náš pomník,“ říká Marta. Disidenti, chartisté a další lidé se k Zajícovu hrobu celých dvacet let přesto vraceli nejen 25. února, ale také na výročí sovětské okupace.

Zákaz studia na všech univerzitách

Marta byla jedničkářka a na střední školu se ještě dostala bez problémů. „Chtěla jsem být dětskou lékařkou, uvažovala jsem proto o střední zdravotnické škole. Rodiče mě ale nechtěli pustit z dohledu, tak jsem šla na vítkovské gymnázium,“ vypráví. Ve čtvrtém ročníku si vyplnila přihlášku na medicínu do Brna. Komise, která přihlášky posuzovala, jí nedala doporučení. „Zástupce ředitele mi sdělil, že vzhledem k tomu, z jaké jsem rodiny, mám zakázané všechny univerzity v republice. Řekl, že mám možnost, tak jako všichni mladí lidé po Únoru, projevit loajalitu k socialistickému zřízení v pracovním procesu. Pak by mi možná povolili dálkové studium,“ vzpomíná Marta, která odmaturovala na samé jedničky.

V posudku, který napsalo vedení gymnázia, se později dočetla, že její rodina je závadná, protože nebere smrt jejího bratra jako rodinnou tragédii, ale jako politický čin. Dalším důvodem proti jejímu studiu mělo být to, že rodiče začali pravidelně navštěvovat bohoslužby. Proti rozhodnutí komise se neúspěšně odvolali. Marta změnila přihlášku z medicíny na Vysokou školu báňskou a trvala na jejím odeslání s argumentem, že to není univerzita. Na zkoušky ji sice pozvali, ale nepřijali. Odvolání a stížnosti až na prezidentskou kancelář byly rovněž neúspěšné. Pozvali si ji na krajský výbor KŠC, kde jí zopakovali, že její studium je nežádoucí.

Přes známé sehnala místo v malé lékárně v Raškovicích v podhůří Beskyd, kde pracovala jako sanitářka. Kádrový profil si snažila vylepšit přes svazáckou organizaci. Učila se a po roce se na radu přátel hlásila na farmacii na Slovensko. V Bratislavě neuspěla mimo jiné proto, že otec byl vyškrtnut z KSČ. Znovu se přihlásila na báňskou do Ostravy, kde byl nedostatek uchazečů na hutnickou fakultu.

„Ještě v září jsem nevěděla, co se mnou bude. Můj případ se opět dostal na krajský výbor KSČ. Za rodinu tam šel bratr, kde mu nakonec řekli, že tedy ano, že mě vezmou, ale že nesmím být ani nejlepší, ani nejhorší a nesmím nikde vykládat, kdo jsem. Byla jsem šťastná, že budu ve škole, ať je jakákoliv,“ vypráví. Promovala v oboru ekonomika a řízení hutnictví. Pro mladou inženýrku ale nikde nebylo místo.

Po promoci prodavačkou v drogerii

„Pamatuji si na pohovor ve Vítkovických železárnách. Personalista mi řekl, že pro inženýrku teď místo nemá. Vyptával se, jestli jsem z paneláku, anebo z rodinného domu a jestli umím pracovat rukama. A nabídl mi místo jeřábnice. Domů jsem přišla s brekem. Protože jsem musela pracovat, abych nebyla příživník, táta mě zaměstnal jako prodavačku v drogerii,“ popisuje. Opět přes známé pak získala místo ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Dobré u Frýdku-Místku, kde pracovala asi čtyři roky. Zkoumala produktivitu práce v hutních údržbách.

„Když to zpětně hodnotím, marnili jsme čas jakousi pseudoteorií. Kdyby mě nenutili popisovat nesmyslné haldy papíru, ušetřili by aspoň lesy. Ještě dnes mám vztek na kádrováka, který mě šikanoval. Kdybych ho potkala, šlápla bych mu podpatkem do úsměvu,“ říká. V roce 1984 se vdala. Se dvěma dětmi pak byla až do roku 1989 na mateřské. S manželem si sehnali byt v Ostravě. Protože to byl muzikant, který tehdy pracoval v zahraničí, většinu roku trávila s dětmi u rodičů ve Vítkově.

Druhý pohřeb po jednadvaceti letech

S rodiči ve Vítkově prožívala i konec vlády KSČ v listopadu 1989. „Rodiče byli neskutečně šťastni, že se toho dožili. Brzy si uvědomili, že by se snad teď mohl instalovat pomník, který pro Honzu před téměř dvaceti lety vytvořil Olbram Zoubek,“ vypráví. Sochaře, který udělal posmrtnou masku i náhrobek také Palachovi, o to tenkrát požádala její matka. Zoubek souhlasil. Na pískovcový blok chtěl umístit desku s reliéfem lidského těla. Kámen měl stát na čtyřech mohutných kovových koulích. Komunisté umístění díla na hřbitově zakázali. Reliéf zůstal až do roku 1990 v sochařově ateliéru v Praze, koule byly schované u Zajícových ve Vítkově.

„Olbram Zoubek pomník dokončil podle původního záměru a 25. února 1990 se konala ve Vítkově velká tryzna. Bylo to skoro jako druhý pohřeb. Přijelo strašně moc hostů včetně mnoha lidí z Občanského fóra. Uprostřed toho byli rodiče. Bylo to velice emotivní,“ vzpomíná pamětnice.

Smrtí svého bratra se Marta trápí celý život. „S postupujícím věkem je to pro mě ještě horší. Jen představa, že by tak umřelo moje dítě! Obdivuji naše rodiče, že se z toho nezbláznili. Kdyby Honza žil, určitě by se hodně angažoval proti komunistům. Jistě by ho zavřeli. Mnohem raději bych ho navštěvovala ve vězení, než mu nosila kytky na hrob,“ říká Marta. Utěšuje ji naděje, že bratrova smrt nebyla zbytečná. „Bolelo mě, že jeho strašlivá oběť neměla žádnou odezvu. Když byl pak v lednu 1989 Palachův týden a mladí demonstranti se znovu a znovu nechali mlátit a pouštět na sebe proudy vody, řekla jsem si, že jejich odhodlání jistě povzbudil i Honza.“

Jeho památka posilovala i rodinu. „Semkli jsme se a snažili jsme se čelit všem nespravedlnostem. I když nás mnozí zavrhli, poznali jsme nové hodnoty a skvělé lidi, kteří nám pomáhali a vyjadřovali podporu,“ říká Marta. Patřili k nim i disidenti a umělci z Prahy jako třeba Olbram Zoubek.

Na otázku, co by vzkázala příštím generacím, Marta Janasová odpověděla: „Ať už nikdo nic takového nedělá. Bojujte, ale živí.“

Po pádu totality Marta hledala nové zaměstnání. Do výzkumného ústavu se rozhodně vrátit nechtěla. Zvažovala, že by mohla prodávat knihy nebo pracovat v cestovní kanceláři. Nakonec nastoupila do nově založené Československé obchodní banky v Ostravě. Asi deset let tam vedla platební odbor. Dalších patnáct let řídila pobočku banky v Opavě. Je v důchodu, žije v Ostravě.