Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Amálie Jakubovská (* 1940)

• narozena 29. června 1940 v české vesnici Šumice v rumunském Banátu

• na konci druhé světové války se ukrývali v okolí vesnice

• od útlého věku zapojena do hospodářských prací

• otcovi sourozenci se po druhé světové válce rozhodli pro návrat do Československa

• v době budování rumunského socialismu odváděli státu povinné zemědělské dodávky

• pamětnice strávila celý život prací v zemědělství

• od 90. let až donedávna poskytovala turistům ubytování

• v roce 2023 žila v Šumici

Banátští Češi v Šumici zůstali v 19. a 20. století odříznutí od okolního světa, odkázáni jen sami na sebe. Neměli příliš možností k placené práci a dalším zdrojům příjmu. Vystačit si museli s vlastní úrodou a s tím, co jim příroda nadělila. „Šest neděl od porodu, a už jsme šly na pole. Děti jsme braly s sebou a dávaly je do chládku. Měly jsme větší košíky, odložily jsme je tam, aby se houpaly. Bály jsme se taky hadů,“ líčí Amálie Jakubovská z Šumice a nechává nahlédnout do drsného způsobu života v rumunském Banátu.

Pro české přistěhovalce nebylo jednoduché zvyknout si na zdejší podmínky, odlišné od těch, na které si navykli v Čechách. V druhé polovině 20. století se v okolních lesích podařilo na několik desítek let obnovit těžbu dřeva. Muži v ranních hodinách odcházeli pracovat do těžařského závodu do lesů a ženy je mezitím zastoupily na polích i v hospodářství. Tvrdá dřina v lese, v zimě i v létě, představovala pro místní muže záruku stálého výdělku. „I v zimě dělali venku po lesích. A všichni, celá generace, pomřeli. Manžel měl 52 roků. Dostal problémy se srdcem, sesypal se a naráz umřel. Ani důchod neviděl,“ připomíná manželka zesnulého.

Většina českých osadníků přišla do rumunského Banátu ve dvacátých letech 19. století. Oblast osídlili postupně v několika kolonizačních vlnách. Založili tu vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice, Svatá Alžběta a na dnešním území Srbska také Češko Selo. Severněji pak vznikly vesnice založené českými Němci, jednalo se o Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.

Šumice v rumunském Banátu byla založena roku 1827 rodinami z Plzeňska, které rozprodaly svůj majetek, aby se vydaly na dlouhou cestu do „země zaslíbené“. Původně měla ležet v blízkosti vesnic Koptur a Korny v úrodné oblasti na břehu Dunaje, ale jejich tehdejší obyvatelé tam české přistěhovalce nechtěli. Kopturští a Korňanští proto podplatili důstojníky 13. hraničářského pluku z Karansebeše, kteří zde vyměřovali území nové osady Šumice. Při příchodu osadníků z Čech zneužili jejich neznalosti rumunského jazyka a vytlačili je z úrodného údolí do nehostinných kopců. Šumice vznikla přibližně ve výšce 600 metrů nadmořské výšky. V roce 1830 měla 123 českých obyvatel a při sčítání v roce 2017 zde žilo už jen 62 Čechů, jejichž počet rok od roku klesá. 

Slyšeli jsme, že je zajali do Ruska

Amálie Jakubovská (rumunsky Iacubovschi), rozená Veverková, se narodila 29. června 1940 v Šumici v době, kdy světem otřásala druhá světová válka a dotýkala se i životů českých krajanů. Ač by se mohlo zdát, že kopcovitý terén poskytoval ideální bezpečí, na konci války se tu schylovalo k válečné bitvě.

„Mělo se to tu blízko setkat. Nahnali nás do všelijakých roklí, s námi tam byli další přátelé. Báli jsme se, že to tady budou střílet, tak jsme utíkali,“ vzpomíná pamětnice zřejmě na střetnutí nacistických a sovětských jednotek v nedalekých Božovicích (Bozovice) v roce 1944. „Z vesnice odvedli sedm nebo osm kluků, které vzali na vojnu a víckrát nepřišli. Slyšeli jsme, že je zajali do lágru v Rusku, kde jedli jen trávu. A když už neměli co, pomřeli tam.“

Co se neurodilo na poli, nebylo 

Amálie Jakubovská vyrůstala v rolnické rodině, oba její rodiče Matěj a Veronika Veverkovi pracovali na polích, stejně jako desítky rodin z Šumice. Dobytek patřil k nejcennějšímu, co rodiny vlastnily. Nenašli byste v Šumici dítě, které nechodilo s kravkou na pole, do práce se zapojila celá rodina. Od útlého dětství pomáhala Amálie i její starší bratr Václav. Na konci léta sklízeli obiloviny, které vozili do mlýna v nedaleké Putně. „Co se neurodilo na poli, to nebylo. Níčko je hojno všeho, máme i nějaký důchod. To dřív ve vsi neměl žádný, lidi dělali jen na polích. To se změnilo až po revoluci,“ vypráví pamětnice.

Škola byla v Šumici už od roku 1857. Začátkem 20. století rumunské ministerstvo školství umožnilo působení učitelů z Čech, proto se Amálie a její vrstevníci mohli učit českému jazyku. Výuku českého jazyka a angažování učitelů z Československa však přerušil proces poválečného návratu do staré vlasti, který zasáhl všechny české vesnice v Banátu. Z Šumice odešlo do Čech hned několik mladých a chudých rodin, které již nedokázaly čelit ustavičné bídě, jaká od počátku války panovala a neměla konce. Zprávy uvádí, že na základě dohody mezi Rumunskem a Československem zmizela z českých vesnic do roku 1948 až třetina obyvatelstva, která zde žila.

Odešli do Čech a za rok z nich byli páni

„Učitel nám odešel do Čech. Sebral odsud rodiny, naslíbil jim, jak je tam dobře. Odvedl je a řekl jim, že budou mít stavení po Němcích, že je odtamtud vyhnali. Zavedl je tam, napustil je a utekl. Nevěděli, kam jít, měli hodně dětí a tady neměli co jíst. Šli po něm, že ho zmlátí nebo zabijou a víckrát se neukázal. Naškrabali se tuhle a támhle, začali v Čechách pracovat a za rok se sem přišli podívat, můj strýček, mého táty bratr. Přišel už jako pán, že je to tam hezčí a lepší,“ vypráví Anna Jakubovská.

K návratu do původní vlasti se nahlas uvažovalo i v rodině Veverkových, ale obávali se, co je v Čechách čeká. Uplynulo teprve jedno století, když se jejich předkové nechali zlákat k cestě do rumunského Banátu. I tehdy stála na počátku vidina slibnějšího života, na jejímž konci čekalo trpké zklamání, kdy si museli svá stavení vybudovat od nuly. Po druhé světové válce zájemcům o přestěhování do rodné země předků slibovali půdu s usedlostí, což československá vláda předem vyloučila, ale nikdo z banátských Čechů o tom nevěděl. A tak po příchodu do Československa následovalo rozhořčení a zklamání, jaké mohli znát z historické zkušenosti.

Dřív děti hodně mřely, ale mysleli, že to má tak být

Několik dalších let pak výuka v Šumici probíhala výhradně v rumunštině. Amálie Jakubovská po čtvrté třídě zůstala pracovat doma v hospodářství. Kdyby chtěla odejít za zaměstnáním, musela by do města, čímž by nijak neulehčila stárnoucím rodičům. Chodila prodávat na trh do 40 kilometrů vzdálené Oršavy. Sýr, smetana nebo máslo byly tím jediným, za co rodina mohla utržit peníze a pořídit například ošacení nebo další nezbytné věci.

Na lékařskou odbornou péči však místní zanevřeli. V Šumici nikdy odborný lékař neordinoval a vyslat sem lékařskou pomoc nebylo v minulosti prakticky možné. V krajních a výjimečných případech se nemocného podařilo dopravit k lékaři do Caranšebes nebo Božovic, ale zápas s nemocemi místní sváděli především za pomoci léčivých bylin. „Dřív se kdovíjak nechodilo k doktorům. Lidi se léčili doma. Slýchávala jsem od starých, že dřív děti hodně mřely, na slepé střevo nebo všelijakou malou věc. Ale mysleli, že to tak má bejt,“ dodává Amálie Jakubovská.

Dostali jsme nábytek a rádio TESLA

V 18 letech se Amálie provdala za Jana Jakubovského, muzikanta a chlapce z hospodářství v Šumici. Manželství se tu tradičně uzavírala výhradně mezi českými katolickými rodinami. Svatební veselku slavila celá vesnice a v doprovodu šumických muzikantů trvala několik dlouhých dní. Manželé se nastěhovali do domu Jakubovských, místa v něm bylo dost. Ve stavení žil jen Janův otec, jelikož matka mu zemřela, když mu bylo šest let.

Otec Amálie Jakubovské Matěj Veverka uměl něco i z truhlářského řemesla a pro novomanžele zhotovil dřevěný nábytek. Od příbuzných z Oršavy pak novomanželé Jakubovští obdrželi svatební dar – rádio značky TESLA. „Neuměli jsme ho spouštět ani zastavit, tak jsme ho dávali jen do prízy [elektřiny], a tak to hnali. Lidi k nám chodili poslouchat,“ směje se vzpomínce Amálie Jakubovská.

Za Ceaușesca jsme schovávali mléko, máslo i smetanu

Krajané v Rumunsku udrželi spojení s rodinami z Československa i přes nástup komunistické strany k moci v obou zemích. Dopisovali si a někteří mohli své rodinné blízké navštívit, což ale vzhledem k uzavřeným hranicím států nebylo jednoduché. Vlast svých předků Amálie Jakubovská nikdy neviděla, musela se spokojit jen s líčením svého otce, který v Československu navštívil své sourozence.

„Můj táta se tam byl podívat, měl tam dvě sestry a bratra. Dřív se tam nesmělo, jen s nějakýma rechtama. Říkal, že je to tam hezký, že se tam dá koupit laciné maso kosťové a libové, všelijaké. Tady jsme maso neměli za Ceaușesca, jenom nožky z prasete,“ vypráví pamětnice a podivuje se nad tím, že i v Československu vládla komunistická strana více jak 40 let.

Počínání rumunských komunistů si Amálie Jakubovská dobře vybavuje. I tady usilovala místní komunistická frakce o potlačení projevů náboženství. Například do Čiklavy se každoročně konaly poutě, které žádný z funkcionářů nevítal s nadšením. I když místním vyhrožovali a omezovali průběh průvodu, na poutní místo se věřící opakovaně vydali.

Kvůli kopcovitému terénu českých vesnic se nepodařila kolektivizace zdejších zemědělských hospodářství. Rumunsko upustilo od myšlenky založení místních zemědělských družstev již počátkem šedesátých let. Lidé z Banátu však museli povinně odvádět zemědělské dodávky, které nenazvou jinak než „kóty“, a nevyhnuli se ani prohlídkám hospodářství. „Schovávali jsme to, aby viděli, že máme málo. To platilo i pro mléko, máslo i smetanu, na všechno. Ale ve městech žili ještě hůř. A pak se strhla revoluce a pobilo se strašně lidu,“ shrnuje pamětnice poslední roky socialistického Rumunska.

Převládla touha po jednodušším životě

Po pádu diktátorského režimu Ceaușesca v roce 1989 se země vydala cestou pluralitního demokratického systému a přešla na tržní hospodářství. Politické změny přinesly i reformu v důchodovém systému. Amálie Jakubovská mohla pobírat penzi po zesnulém manželovi. Také začala provozovat ubytování turistů z Čech, kteří sem přijížděli od devadesátých let.

Otevření státních hranic však na druhou stranu spustilo i třetí vlnu stěhování do Česka. Za vylidňováním českých vesnic stála přirozená touha po jednodušším životě. „Níčko ještě pole máme, ale nezdělává se. Máme velké stromy, všude plno jablek, ale my už tam sotva dojdeme a naše děti jsou ve městech. Jen to tam zůstane zvěři,“ uzavírá své vyprávění Amálie Jakubovská.