Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Hybler (* 1947)

• narodil se 22. října 1949

• vyučil se v roce 1967

• v letech 1967 a 1968 vykonával základní vojenskou službu

• v září 1968 se pokusil o ilegální překročení hranic

• do listopadu 1968 byl ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni

• trest odnětí svobody na dvaadvacet měsíců absolvoval ve věznici v Ostravě

• pracoval v zámečnické dílně

• od roku 1970 pracoval v JZD a na Státním statku Katusice

• v roce 1971 absolvoval devítiměsíční vojenskou službu

• po návratu opravoval motory traktorů a stavěl traktory

• žije v Žerčicích

Václav Hybler se narodil 22. října 1949 do rodiny, která nesouhlasila s komunistickým režimem. Jeho tatínek byl synem krejčího a maminka dcerou cestáře. Po základní škole se vyučil kovářem. V roce 1967 následovala základní vojenská služba. Václav Hybler se dal k vojenským hudebníkům.

Události roku 1968 byly spojeny také s osobním dramatem pamětníka. K těmto událostem uvedl: „Rok 1968 se neměl stát. V roce 1968 jsem byl na vojně, rukoval jsem již v roce 1967. Od ledna, v období Pražského jara, vypadalo vše slibně, mnohé se zdálo být uvolněnější, muselo se vše splnit a důstojníci jednali rozumně. I přesto, že se o šikaně mluvilo, nic takového jsem na vojně nezažil. Pracoval jsem v technické úpravně, kde jsem využil své řemeslo, se kterým jsem byl spokojen. V tomto roce jsme věděli, že se něco chystá, ale nevěděli jsme co. Nikdo netušil, že by nás Sovětský svaz mohl přepadnout. To nikdo nevěděl. Ti, co sem přišli první, to byli spíše Mongolové, takoví tupí, opravdu tupí, dá se říci negramotní vojáci.“

Dále se Václav Hybler zmiňuje o tom, jak okupanti chtěli obsadit kasárna. Asi týden stála jejich kasárna obklíčená sovětskými vojsky. Protože vojáci odmítli spolupracovat se sovětskými „bratry“, byl jejich pluk označen za rebelský. Když se nakonec dostali okupanti dovnitř, padlo rozhodnutí, že všichni českoslovenští vojáci musí kasárna opustit. A tak byli převeleni do Bratislavy, údajně na základě toho, že z nich udělali kontrarevoluční pluk. Václav Hybler vzpomíná na rozkaz, který byl vydán v 16 hodin odpoledne: do tří dnů musí všichni z kasáren odjet do Bratislavy. Jeden z velitelů, který za partou vojenských hudebníků přišel, jim sdělil:

„‚Hoši, já bych tady nebyl ani hodinu.‘ To stačilo, naštvaní jsme byli na to na všechno, ještě ten večer jsme se sebrali a šli jsme pryč, že tam nebudeme, že půjdeme do světa. Představovali jsme si Kanadu nebo Austrálii – jako mladí, dvacetiletí kluci jsme měli úplně jiné představy, než že budeme poslouchat špinavý a usmolený vojáky, i ty jejich uniformy byly horší než za první republiky.“

V září 1968 se tři vojáci, mezi nimiž byl i Václav Hybler, rozhodli k útěku za hranice Československa. Odcizili auto, se kterým vyrazili směrem na Znojmo k rakouským hranicím. V obci Křídlůvky ráno kolem čtvrté hodiny zastavili, protože nevěděli, co dál.

„Viděli jsme stoh balíkový slámy, tak nás napadlo vytahat ty balíky, a to auto tam šoupnout. Tak jsme ho tam schovali, balíky zarovnali a šli jsme dál k hranici. No a tam jsme pak viděli hraničáře. My jsme nevěděli, jak to tam chodí. Ráno jsme viděli, jak je tam rozvezli po té hranici. No a tak, že počkáme do večera. A pak přeběhneme. Čekali jsme do večera a ten jeden hoch, ten elektrikář, dostal strach. Tím to bylo všechno špatně. Chtěl počkat a vše si dobře promyslet. Tak jsme se rozhodli, že tedy počkáme. Dál jsme uviděli další stoh slámy, který mohl být od hranic dvě stě metrů. Tak jsme vylezli na ten stoh, bylo 19. září, bylo krásné počasí, měli jsme všechno jako na dlani. Jak říkám, ráno je rozvezli po budkách, po dvou hodinách je vystřídali, přivezli jiný, no a večer, když se začalo šeřit, tak přijel náklaďák, všechny je odvezl a nikdo tam nebyl.“

„To jsme nevěděli, že druhý den náhodou zdejší zemědělci začali rozebírat ten stoh slámy a našli tam to auto. Tady věděli, že jsme zmizeli, protože to nikdo nevěděl, my jsme o tom nikomu neřekli. A teď když tam našli auto s boleslavskou značkou, tak jim došlo, že jsme tam. Tak to tam začali hlídat trochu lépe, ale pořád se nic nedělo. Třetí den to bylo to samé, přišel večír a tenkrát mu ten kolega řekl: ,Hele já už tě zastřelím, protože tohle už špatně dopadne.‘ No ale oni zase ti hraničáři si mysleli, že když našli to auto a nenašli nás, že už jsme pryč.“

Čtvrtý den dostali hlad a jediný voják, který na sobě měl civil, protože měl jít na konci září z vojny domů, došel do vesnice pro jídlo.

„On nešel do krámu, ale šel do hospody, no a tam nás udal. Pak už to šlo rychle.“

„Odpočívali jsme v takovém ďolíčku, tam jsme krásně odpočívali na sluníčku, a najednou jsem řekl: ‚Hele, Vašku, támhle se hýbe tráva‘, a už to bylo, najednou po nás stříleli, kulky kolem nás jen pískaly, nebylo to nic hezkého.“

„Tak jsem se dostal na Ruzyň do vazby, no a tam mě asi po týdnu vyšetřovatel navštívil. Kde byli oni, to nevím. Vyšetřovatel nás vyslýchal a ptal se, proč jsme to udělali, a tak jsem mu to řekl, tak jako to říkám vám. On byl taky rozumný na tu dobu a říkal: ,Tohle neříkejte, to by nebylo dobré, řekněte, že to bylo z mladické nerozvážnosti, a určitě dostanete nižší trest, protože doba je taková, jaká je.‘ Asi to řekl všem, protože všichni máme napsané z mladické nerozvážnosti a dostali jsme poměrně velice, ale velice nízké tresty. Já jsem dostal dvaadvacet měsíců.“

Po prosincovém soudu byl pamětník umístěn do vězení v Ostravě-Heřmanicích, kde pracoval v zámečnické dílně, a místo aby ho potrestali, mu ještě pomohli. Naučil se totiž práci, ke které by se v civilu nejspíš nikdy nedostal.

Dále se Václav Hybler zmiňuje o tom, že později, v sedmdesátých letech, měl příležitost se sovětskými vojáky hovořit, ovšem nikdy je neměl v lásce a s jejich příchodem na naše území striktně nesouhlasil.

„Neublížili mi (komunisté), v podstatě mi pomohli, ale nemám je rád z jednoho důvodu, protože lhali, lhali a lhali.“