Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Husová (* 1927)

• narodila se 23. srpna 1927 v Bystřici u Benešova

• s matkou žila od deseti let ve Vlašimi, otec zemřel v roce 1942

• po válce se přestěhovaly za prací do Litvínova

• v roce 1951 se provdala za Stanislava Husu, narodila se jim dcera Alena

• v roce 1953 zatkli její matku Annu Kalfusovou za napomáhání k útěku na Západ

• o měsíc později zatkli také manžela, oba byli postaveni před soud a souzeni za vyzvědačství a v matčině případě také za velezradu

• manžela odsoudili ke čtyřem letům nucených prací v Jáchymově, později byl přeložen do Opavy, propustili ho po dvou a půl letech

• matce byl vyměřen trest osmi let, propustili ji v roce 1959 na prezidentskou milost

• pamětnice žila s dcerou v Praze u tchyně, později i s manželem, než si postavili rodinný dům

• žijí v Suchdole, mají dceru, vnučku a dvě pravnoučata

Marie Husová se narodila 23. srpna 1927 v Bystřici u Benešova do rodiny Kalfusových. Ačkoli neměla sourozence, rodiče na ni příliš času neměli. Věnovali se hospodářství, které zdědil po svých rodičích její otec. Měla ho velmi ráda, ale rodinu ničil jeho kladný vztah k alkoholu a záporný k práci. Zděděný majetek se neustále zmenšoval a nakonec rodině zůstalo jediné pole. Když pamětnice chodila do čtvrté třídy, našla si maminka Anna práci ve Vlašimi, odkud se vracela domů pouze na víkendy. Marie Husová pobývala s otcem, ale protože byl často nemocný, také u jeho sestry. Tak to vydrželo rok, než si maminka našla lepší byt a s dcerou se do něj odstěhovala. Tatínek zemřel u své starší sestry v Praze během druhé světové války, v roce 1942. Pohřeb se konal v době heydrichiády na pražských Olšanech. Společně s příbuznými šli pustými ulicemi ze Žižkova až ke krematoriu.

Okupace a čas války

Marie Husová vzpomíná na období mobilizace, kdy vlašimský starosta vyzýval občany k obraně české půdy; lidé se scházeli a provolávali: Nedáme z Československa ani píď! „Ale bohužel: v osmatřicátým roce jsem už chodila do šesté třídy, v březnu padal sníh. Seděli jsme ve škole, zaslechli jsme strašný hluk, utíkali jsme k oknu a viděli jsme, jak kolem školy jedou vojáci. Na konci té řady byla taková polní kuchyně s komínem. To už nás Němci obsadili. Nestřílelo se.“ Pamětnice si vybavuje hrůzu, kterou jí naháněl pochod německých vojáků v kožených holínkách.

Do třídy k nim v důsledku mnichovské dohody přišlo z pohraničí několik nových spolužaček. Marie Husová se nejvíce skamarádila s Miladou Klíčovou z Teplic a jejich přátelství trvalo i poté, co se přítelkyně odstěhovala zpět. Vysídlování obyvatel Sedlčanska a Neveklovska se dotklo i jejích příbuzných. Dělili se s nimi poté o statek, kde měla každá rodina přidělenou místnost. Když se mohli po pětačtyřicátém roce vrátit domů, někteří našli své původní domovy zdevastované.

Během války pamětnice nastoupila do vlašimské továrny na munici jako praktikantka v kanceláři. Při továrně byl zbudovaný pracovní tábor, ve kterém pracovala maminka. Mimo jiné sem Němci totálně nasadili dívky ze Středočeského kraje ročník 1925. Marie Husová se s nimi přátelila. Bombardování Vlašimi nezažila, ale při přeletech letadel se spouštěl poplach: „Siréna zahoukala a všichni jsme museli z továrny. Maminka čekala u brány a spolu jsme utíkaly do polí.“

Když seděla na konci války v ordinaci lékaře, za okny opět sledovala odjíždějící Němce na vozech s hákovými kříži. Nedlouho poté se roznesla zpráva o Hitlerově smrti. Německá vojska táhla pryč, střídána ruskými. V té době bydlely obě ženy dočasně u Sedláčkových na náměstí. Na dvoře se ubytoval ruský voják, řidič nákladního auta, ve kterém i spal. Na vrata pověsil ceduli, že místo je již obsazené, a tak se k nim další vojáci nenastěhovali.

Litvínov

Nedlouho po válce se pamětnice s matkou odstěhovaly na radu přátel do Litvínova, kde získala Anna Kalfusová práci a ubytování na svobodárně. Nestěhovaly si ani nábytek, protože předpokládaly, že se do Vlašimi brzy vrátí. Marie Husová získala práci na pracovním úřadě a po čase dostala na starost Stalinovy závody.

Maminka se ještě z Vlašimi znala s Brunem, vysídleným Němcem, který se i po odsunu často vracel a pašoval, co mohl. Začalo to u kávy z Čech a ponožek z Německa. Čeho bylo hodně tam, vozil sem, a naopak. Občas ale bylo nutné pomoci přes hranice i někomu potřebnému. Maminčin vedoucí a dobrý známý, pan Moravec, měl v Německu přítelkyni. Často za ní chodil a pohyboval se po stejné trase jako pašerák Brennen alias Bruno. Anna Kalfusová se k nim občas připojila a s převáděním lidí jim pomáhala. Pamětnice o maminčiných záležitostech mnoho nevěděla a ani se o to v době, kdy byla ještě svobodná, nezajímala. Až na jednu výjimku. Bruno mamince přivedl paní Eishammerovou, odsunutou Němku, se kterou dříve pracovala a na niž v poválečné bídě nebyli v Německu zvědaví. V zimě bojovala o přežití a měsíc, po který ji maminka tajně v ubytovně schovávala a nosila jí jídlo, pro ni byl velkou vzpruhou. Bruno jí pak zase pomohl přejít zpátky.

Jednou se Anně Kalfusové na svobodárně uklízečka svěřila s tím, že její zavřený manžel utekl z věznění, kde si měl odsedět trest za urážku hlavy státu. Poté, co se asi půl roku skrýval na nejrůznějších místech, odjel za manželkou do Litvínova. „Když přišel Bruno, maminka mu o všem řekla, dohodli se a pana Volfa přes ty kopečky – to ještě nebyly zátarasy směrem na východní Německo – převedli. Potom zachytili na Svobodné Evropě, že skutečně prošel. Pak ale nevím, jak se to provalilo. Zřejmě z té německé strany, protože maminku tam vyslýchali a Bruno tam byl zavřený, a tak se to asi provalilo přes něj.“

Nejdřív maminka, potom manžel

O tom, že se něco chystá, napověděl dopis z Vlašimi. Na Vánoce roku 1952 psala mamince paní Míková. Popisovala, jak se na ně přišla vyptávat policie. Konkrétně chtěli vědět, jak rodina vystupovala za války. Sousedku zajímal důvod téhle pozornosti, na což policisté odpověděli, že prověřují státní zaměstnance z důvodu bezpečnosti a to se týká také Marie Husové.

V únoru maminku poslali na školení. Když se už dlouho neozývala, pamětnice jí napsala dopis. Zpátky jí přišla velmi zvláštní odpověď, mamince velmi nepodobná, že vyrazila za jejím nadřízeným, aby se dozvěděla víc. Měsíc poté zavřeli také manžela pamětnice, Stanislava Husu. Podle ní s kauzou nijak nesouvisel, ale jak jí řekl právník, zklamal jako vojenský důstojník republiku tím, že Annu Kalfusovou, svoji tchyni, neudal. Odsoudili ho na čtyři roky.

Marii Husovou s ani ne dvouletou dcerou Alenkou vystěhovali ze služebního bytu. Odešly na pražský Žižkov, kde měla její tchyně pokoj s kuchyní. Pomáhala snaše s péčí o dceru, zatímco doma vyráběla oblečení na zakázku. Pamětnice na oplátku entlovala oděvy, které paní Husová šila. Vycházely spolu dobře. „Protože můj muž byl zavřený kvůli mojí mamince, tak jsem měla strach, jak se ke mně bude chovat, když u ní budu bydlet, ale chovala se ke mně výborně.“ Spolu jezdily jednou za čtvrt roku Stanislava navštěvovat. Nejdřív do Jáchymova, kde se v hluku velké návštěvní místnosti přepažené sklem snažili vyměnit pár slov. Později do Rožmitálu, jáchymovské pobočky, kde se věznění muži pohybovali jako průsvitné bílé přízraky. Je to období, na které Marie Husová stále velmi nerada vzpomíná. O manžela, který pracoval v dole, měla strach, odloučení i okolnosti jeho věznění ji trápily. Když Stanislava přesunuli do věznice v Opavě, pracovní podmínky se pro něho zlepšily.

Přes mříž babičku neuvidí

Podobně těžké byly návštěvy maminky. Pamětnice za ní jezdila do Mladé Boleslavi i do Pardubic. Ani na jednom místě ji nechtěli nechat s matkou v jedné místnosti, měly se na sebe vestoje dívat skrze mřížku masivních dveří. Když ale vzala na návštěvu Alenku, stěžovala si, že takhle vnučce babičku ukazovat nebude. Posadili je pak na lavici a postavili k nim bachařku. Od té doby už se s matkou v pardubické věznici setkávala vždy v jedné místnosti a vsedě. Anna Kalfusová se ve vězení setkala mimo jiné s herečkou Jiřinou Štěpničkovou. O jejich odbojných aktivitách vyprávěla po návratu z vězení.

Přes známou z ministerstva pracovních sil se Marie Husová dostala k práci pro družstva. Vydělané peníze stačily pokrýt náklady na cesty vlakem do věznic a na balíčky, které nakupovala pro manžela a matku. Oba byli navíc odsouzeni v roce 1953 během měnové reformy, což mělo na rodinu neblahý dopad i po finanční stránce. Marii s Alenkou naštěstí živila tchyně.

Stanislava pustili z vězení po dvou a půl letech. Prezidentem byl v té době Antonín Zápotocký. Po propuštění rodina ještě několik let bydlela u manželovy maminky. Husovi se po neúspěšném hledání vlastního bytu rozhodli, že si postaví dům, a koupili si parcelu v Suchdole.

Maminku z výkonu trestu dostala až milost prezidenta Antonína Novotného v roce 1959. Strávila za mřížemi šest let, a ačkoli již měla nárok na penzi, nedostala nejdřív vůbec nic a po čase jen tři sta korun. Se Stanislavem se začátkem sedmdesátých let pokusili u Krajského soudu v Ústí nad Labem docílit zrušení rozsudku z roku 1954, ten však návrh zamítl. Anna bydlela s rodinou své dcery v Suchdole a našla si práci v zahradnictví, později jako vrátná na zemědělské škole. Kontakt s mladými lidmi a s cizinci ji těšil, byla oblíbená a dožila se dvaadevadesáti let.