Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Hroník (* 1929)

Dělej vše, co pokládáš za správné a co tě nezabije

  • narozen 15. srpna 1929 v Bratislavě

  • v roce 1946 založil Svaz středoškolského studentstva jako protiváhu Československého svazu mládeže (později SSM), hrozilo mu vyloučení

  • v 50. letech kvůli politickým názorům nezískal doklady o úspěšném dokončení vysokoškolských studií, posléze se živil jako údržbář

  • z důvodu rodinné tradice i existenčních důvodů zůstal v armádě jako voják z povolání a stal se členem KSČ

  • v lednu 1968 na mimořádné komunistické schůzi vojenské akademie v Brně veřejně podpořil Dubčekův směr a odsoudil vedoucí úlohu strany

  • v 70. letech byl pro své dřívější postoje vyloučen ze strany a vyhozen z armády

  • následky nesla i jeho dcera

  • pamětník v současnosti žije v Brně, těší se z vnoučat a pravnoučat

Jeho otec se účastnil bojů první světové války. Po mučení gestapem v roce 1941 zůstal až do smrti v péči psychiatrů. On sám na střední škole aktivně vystoupil proti mocenským tendencím komunistické strany. Později na vojně přijal nabídku stát se vojákem z povolání a členem KSČ. V 70. letech ho pro veřejně vyjádřenou podporu Dubčeka i další otevřené postoje proti invazi vojsk Varšavské smlouvy z armády i strany vyhodili. Následky po letech nesla i jeho dcera.

Z mučení gestapa se táta už nikdy nevzpamatoval

František Hroník se narodil v roce 1929 v Bratislavě. Jeho otec František Hroník starší1 nastoupil v létě 1914 do rakousko-uherské armády. Už na Štědrý den téhož roku převedl svou jednotku na frontě v Karpatech do zajetí k Rusům. V roce 1916 vstoupil do československých legií v Rusku. O rok později požádal spolu s dalšími 6500 legionáři o lodní převoz do Francie, kde se zúčastnil bojů u Verdunu, za což byl vyznamenán Verdunskou medailí. Za své poválečné působení v Paříži obdržel v roce 1922 jedno z nejvyšších francouzských vyznamenání – rytířský Řád čestné legie. Po návratu do Československa byl v roce 1930, už v hodnosti podplukovníka, jmenován přednostou intendance 12. pěší divize Československé armády v Užhorodu, kam se přestěhovala celá rodina. „Moc si toho nepamatuji. Vím, že jsem se tam jednou mámě ztratil na trhu a byl jsem vyděšený. Asi půl hodiny mě hledali,“ vzpomíná na dětství na Podkarpatské Rusi František. V roce 1933 se rodina – opět z důvodu převelení otce – stěhovala do Brna.

Do jejího klidného života zasáhla nacistická okupace. Československá armáda zanikla v roce 1939 takřka z minuty na minutu. Pamětníkův otec se stal vrchním zemským radou, ale bez pracoviště. Zůstával doma. V roce 1941 sepsal petici. „Nevím přesně, co v ní bylo. Ale odjel s ní do Prahy, aby ji předal prezidentu Háchovi. Vůbec ho k němu nepustili a gestapo ho ihned zatklo. Po čtrnácti dnech ho propustili, ale zdraví měl už nadobro pochroumané. Až do smrti byl v péči psychiatrů.“ Na doporučení přátel nechala matka svého manžela zbavit svéprávnosti. Nemusel se posléze hlásit gestapu. Domácnost ale i tak po celou válku pravidelně kontrolovala německá nájemnice, která patřila k NSDAP. „Matka ji pustila maximálně do předsíně. Pořád ale vyzvídala.“ Františkův otec zůstal až do smrti v roce 1960 v důchodu.

Vem, Jeníčku, vem flintičku, zastřel Hitlera

Okupaci Československa 15. března 1939 má František spojenou se stěhováním, modlitbou i dětskými popěvky proti Hitlerovi. „Otec nesnesl pohled na Masarykova kasárna obsazená německým wehrmachtem, a tak jsme se stěhovali o kousek dál. (…) Také si pamatuji, jak mě tehdy matka vzala za ruku, klekli jsme doma před křížem a modlili se. (…) Ve škole jsme měli vlastenecky zaměřené učitelky. Chodili jsme na výlety a zpívali různé popěvky. Například: ‚Vem, Jeníčku, vem flintičku, zastřel Hitlera.‘“ Ke konci války pamětník několikrát zažil bombardování Brna. Například budova gymnázia na Antonínské ulici, kterou František navštěvoval, byla obsazena ochrannou německou policií. V listopadu 1944 tak studenti hostovali na Poříčí v tehdejším učitelském ústavu. František na pokyn ředitele zůstal v jeho pracovně a v případě blízkého výbuchu měl vše hlásit policejnímu ředitelství. „Opravdu něco blízko padlo. Volal jsem na ředitelství, ale marně. Nikdo to nebral. Pak jsem pochopil. Ředitelství bylo v ruinách. Byl to depresivní pohled.“

Označili nás za rozvracečskou organizaci vůči jednotě mládeže

Po parlamentních volbách v roce 1946 založil František spolu s dalšími studenty Svaz středoškolského studentstva pro Zemi moravskoslezskou. „Obávali jsme se absolutní moci komunistů a chtěli jsme být protiváhou Československému svazu mládeže, který byl pod vlivem KSČ.“ Svaz měl i své stanovy, které se ale po únoru 1948 vrátily s vystříhanými potvrzovacími kolky. „Označili nás za rozvraceče jednoty mládeže.“ Pamětníkovi hrozilo nepřipuštění k maturitě. Vedení školy nakonec rozhodlo o potrestání dvojkou z chování. Pro aktivní vystoupení v rámci středoškolských studií Františka nepřijali na právnickou fakultu.

Vystudoval obor s ekonomickým zaměřením na brněnské Vysoké škole sociální (dnes Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity). I tam ho ovšem provázelo negativní hodnocení z gymnázia. „Mým největším zločinem bylo, že se ke mně lidé stahovali a odmítali pak vstoupit do Československého svazu mládeže. Vedení školy se samozřejmě snažilo o stoprocentní angažovanost studentů ve svazu.“ František úspěšně promoval, ale na základě politického rozhodnutí záměrně nedostal dokumenty o ukončení vysokoškolského studia. Odcestoval do hor, kde si brigádně přivydělával jako údržbář na horské chatě, a v říjnu 1952 narukoval na vojnu.

Stát se vojákem z povolání bylo výhodné, automaticky jsem podepsal i přihlášku do KSČ

Už při výkonu povinné vojenské služby dostal František nabídku stát se vojákem z povolání. „V důsledku napjaté politické situace to tehdy nabízeli všem frekventantům. Svou roli sehrála rodinná tradice a také to pro mě bylo výhodné. Dokumenty o dokončeném vysokoškolském vzdělání jsem totiž stále neměl a také jsem už plánoval svatbu. S přihláškou do učiliště pro vojáky z povolání dávali rovnou i přihlášku do KSČ, automaticky jsem to podepsal. Brzy jsem ale začal mít potíže.“ V roce 1956 se pamětník vážně zranil, a když po dlouhodobé rekonvalescenci nastoupil opět vojenskou službu, fyzická kondice už nebyla stejná jako dřív. Toužil se dostat do zahraničí, a tak využil své jazykové schopnosti a pokračoval v armádě jako tlumočník.

Ke konci roku 1959 opětovně vycestoval do Egypta, vzít mohl i celou rodinou. Po pár měsících jejich pobytu ale vojenská kontrarozvědka přišla na skutečnost, že František v dokumentech zatajil, že jeho strýc Josef Bezdíček2 je vicerektorem papežské koleje Nepomucenum v Římě. V souvislosti s úmrtím otce bylo jeho zahraniční působení v létě roku 1960 ukončeno o něco dříve. Po návratu do vlasti následovalo kádrové potrestání a oficiální důtka pro zamlčené skutečnosti ohledně příbuzného v zahraničí. František nesměl být vyslán do „kapitalistické ciziny“.

Řekli mi, že pro můj profesní růst by bylo dobré, abych šel dělat pomocného dělníka do ostravských hutí

Na začátku roku 1968 začal pamětník aktivně vystupovat proti starému vedení komunistické strany. Na mimořádné schůzi KSČ celé vojenské akademie v Brně přednesl koncepci, která kritizovala vedoucí úlohu strany v armádě. Na 21. srpen 1968, den, který znamenal postupný konec společenského a politického uvolňování v Československu, vzpomíná v souvislosti s tím, jak ruští vojáci obsadili jeho pracoviště v kasárnách v Černých Polích.3 „Pořád opakovali, že hledají západní vojáky. Vysvětlovali jsme jim, že tu žádní nejsou.“

Ještě po upálení Jana Palacha v lednu 1969 dávala podle pamětníka společnost najevo svůj odpor vůči okupantům. „Jeho oběť byla veliká. I ve světě to mělo obrovskou odezvu. U nás se ale pak čím dále více postupovalo cestou sovětizace. Vše bylo od sovětských poradců. Oni ale nedávali rady, dávali rozkazy.“ Po následných prověrkách vyloučili Františka v roce 1970 ze strany a posléze ho také vyhodili z armády. Ve spisu, který o něm vedla vojenská akademie, se o jeho vyloučení ze strany i propuštění do zálohy můžeme dočíst, že po květnu 1969 se za své „chyby“ omluvil, ale zůstal politicky pasivní a nepomáhal konsolidaci na svém pracovišti. Kromě toho v lednu 1968 vyvíjel aktivní činnost proti vedoucí úloze strany, a proto je nezpůsobilý ke službě vojáka z povolání. V 70. letech byl pamětník také zařazen do seznamu „pravičáků“. Seznamy sloužily k vyloučení „nepřátel“ normalizačního režimu ze státní správy, školství, sdělovacích prostředků atd.

„Nutno ale říci, že mé propuštění probíhalo podle předpisů. Podle těch mně měla být při odchodu z armády nabídnuta tři zaměstnání v civilu.“ Františkovi se předtím podařilo zpětně získat dokumenty potvrzující jeho dokončené vysokoškolské vzdělání. Zároveň do předběžných materiálů uvedl svou dlouholetou tlumočnickou a překladatelskou praxi v anglickém a španělském jazyce. „Musel jsem pak před komisi, kde mi sdělili, že v mých oborech pro mě nemají uplatnění, ale že pro můj profesní růst by bylo dobré, abych šel dělat pomocného dělníka do ostravských hutí.“

StB mi nabízela spolupráci

Po vyhazovu z armády se František živil jako tlumočník a překladatel na volné noze. V činnosti pokračoval i po roce 1989 až do svého odchodu do důchodu.

Po propuštění do civilu v 70. letech ho sledovala vojenská kontrarozvědka. „Jeden mě navštívil doma. Ptal se na rodinu, zdraví a jak se mám. Něco pořád dělal v otevřené tašce na zemi. Bylo jasné, že si mě nahrával. Asi po třech letech mě pod dohled převzala StB. Dostal jsem předvolání na Běhounskou (ulice v Brně, tehdejší sídlo Státní bezpečnosti – pozn. ed.). Na stole bylo připravené občerstvení. Řekli mi, že mají zájem o spolupráci. Odpověděl jsem jim, že jsem si jako občan ČSSR vědom, že kdyby se v mé přítomnosti dělo něco nezákonného, jsem povinen to hlásit a že to také udělám, ale spolupracovat nebudu.“ Krátce nato byl pamětník předvolán k výslechu ohledně svých výdělků a úniku na daních. Podobně Státní bezpečnost vyslýchala jeho manželku a syna.

Nátlak režimu později pocítila i Františkova dcera. Přes výborné studijní výsledky na základní škole jí bylo zabraňováno v dalších studiích. Když její manžel emigroval do Kanady, režim opakovaně odmítl její žádost o trvalé vystěhování za manželem pro ni i jejich malou dcerku. Nakonec se za manželem s dcerkou dostaly v roce 1986 po politickém apelu ze strany nejvyšších kanadských představitelů. Pod dohledem StB zůstala pamětníkova rodina až do sametové revoluce.

Nemusíme se přetvařovat

Ačkoliv byla jeho rodina i před rokem 1989 dobře finančně zajištěna, což podle pamětníkových slov rozhodně nebylo zásluhou komunistického režimu, změnu v listopadu 1989 přivítal s radostí. „Demokracie přináší svobodu projevu. Možnost říkat slušnou formou, co si člověk opravdu myslí. Nemusíme se přetvařovat a máme možnost svobodného pohybu.“

Ing. František Hroník žije s manželkou Martou v Brně. Společně vychovali dvě děti. Dnes se těší ze šesti vnoučat a jedenácti pravnoučat, z nichž osm žije v Kanadě a USA.

1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Hron%C3%ADk 

2) http://www.osobnostiregionu.cz/component/osobnosti/1286-josef-msgr-bezdicek-1902-1972

3) http://www.brnosever.cz/2014/co-s-kasarnami-v-cernych-polich/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Karolina Antlová)