Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gejza Horváth (* 1948)

• narodil se 15. dubna 1948 v Písečné na Moravě, vyrostl v romské osadě na Slovensku

• od dětství se věnoval hudbě a hrál v kapelách

• v 17 letech zvažoval emigraci

• v roce 1967 nastoupil vojenskou službu ve Znojmě

• 21. srpen 1968 střežil muniční sklad Purkrábka za Znojmem

• po vojně žil nějaký čas u rodiny v Brně

• zaměstnán u Pražských komunikací v Praze a Brně

• hrál s romskými kapelami

• v roce 2000 absolvoval žurnalistický kurz

• spoluzaložil romské periodikum Romano hangos

• v roce 2006 mu vyšla prvotina Trispras

• je aktivním autorem a své povídky vydává i na Facebooku

Díky hudebnímu nadání a péči rodičů o to, aby ho mohl co nejvíce rozvinout, získal Gejza Horváth zkušenosti, které jeho vrstevníci z osady většinou nezakusili. Kontakt s profesionálními hudebníky mu otevřel cestu do světa a stal se plnohodnotným členem obou kultur – romské i gádžovské.

Gejza Horváth (*15. 4. 1948) vyrůstal v romské osadě Kolinovce, kde žili jeho rodiče a babička. Narodil se do doby, která byla k Romům přívětivější než ta válečná. Sám ji nazývá dobou „romského obrození“. Nehrozily už deportace do koncentračních táborů nebo např. odplata za spolupráci s partyzány. Pro Romy znamenal počátek vzestupu vlády komunistů v Československu příležitost k rovnému přístupu k zaměstnání a vzdělání pro jejich děti. Celkově si Romové po roce 1948 v porovnání s první polovinou 20. století zvýšili svoji životní úroveň. Přesto však jen zřídka dosahovali životních standardů ostatních obyvatel slovenského území.

Dětství a školní léta

Od osmi let se Gejza učil hrát na akordeon. Docházel do Lidové školy umění v Krompachoch a vystupoval se školním sborem. Na vztahy v hudební škole vzpomíná takto: „Setkával jsem se s dětmi, se kterými nás spojovalo umění. Zahráli jsme si společně písničku a tam už nebylo to: ´Ty jsi Cigán.´ To jsme byli všichni stejní. Oni chodili k nám a já jsem chodil k nim. Byl jsem vítaný, respektovaný.“

Oproti tomu na základní škole si Gejza všímal rozdílného přístupu k slovenským dětem a těm z osady. Učitelé se k romským žákům chovali s nadřazeností a slovenští spolužáci si drželi odstup. Hodně záleželo na sociálním statusu rodiny, který si Gejza udržoval díky tatínkovi, jenž byl všestranný řemeslník. Přesto však jako dítě silně vnímal rozdíl mezi tím, jak mu projevují pativ (úctu) „jeho“ lidé a ostatní neromové: „Doma, tam jsem se cítil dobře – měli mě rádi. Tam jsem něco znamenal. Měl jsem svoji cenu.“
Po dokončení druhého stupně základní školy v Krompachoch Gejza pokračoval ve studiu na hudební škole a živil se muzikou. Podal si i přihlášku na hudební konzervatoř do Košic, ale studium nenastoupil. Spolu s kamarádem se rozhodli zkusit štěstí jako muzikanti v cizině. Odjeli do tehdejší Jugoslávie, ale Gejza nedokázal opustit rodinu a vrátil se zpět. S kamarádem se setkali znovu až po mnoha letech, když se zvedla železná opona.

Vojenská služba

V roce 1967 nastoupil Gejza povinnou dvouletou vojenskou službu ve Znojmě. Hned po narukování začal hrát v posádkovém orchestru a nelitoval. Účinkování s tělesem skýtalo mnohé výhody, např. omluvu z ranního apelu nebo cvičení, a kapela také sloužila coby útočiště před vojenskou šikanou.

Srpnová ruská okupace v roce 1968 ho zastihla na hlídce muničního skladu na Purkrábce za Znojmem. Dostali instrukce, že pokud by se okolo někdo pohyboval, nesmějí střílet. Byl vyhlášen první stupeň pohotovosti a vojáci vyfasovali výzbroj i výstroj. Také atmosféra v kasárnách se změnila: „My jsme nevěděli, co nás čeká. Ale co bylo zajímavé – ti nadřízení změnili chování a skoro se nás báli. My jsme byli síla, oni tam nebyli nic. Plukovník, major se nás bál. Najednou nás nepředbíhali v jídelně a dávali nám přednost. Až mi to bylo směšné.“

Gejza si také vzpomíná, že v prvních dnech, kdy Rusové obsazovali kasárna, skupinka radistů systematicky rušila vysílání okupantů. Poté, co se jejich počínání provalilo, přišel z velení pochopitelně zákaz a někteří skončili i potrestáni. „Bylo to období v mém životě, kdy jsem se poprvé cítil společensky ohrožen, protože jsme nevěděli, co z toho vznikne. Díky Bohu žádná válka nebyla. A my jsme byli nachystaní. Dostával jsem dopisy z domu, že si mám dávat pozor, co dělám a kdyby byla válka, že mám utéct,“ vzpomíná na dobu okupace.

Druhou část vojny pak dosloužil na Slovensku v Nemšové (okr. Trenčín) a při práci v závodě na demontáž tanků se spřátelil s ruskými vojáky a poznal i jejich lidskou civilní stránku.

Umělecký život v Čechách

Po zkušenosti z „velkého světa“, který poznal během výkonu vojenské služby, se Gejzovi nechtělo vrátit natrvalo domů do osady. Ačkoliv tam na něj stále čekala jeho láska, která trvala od dětství, rozhodl se odejít na zkušenou za příbuznými do Brna. Živil se hudbou a naskytla se mu příležitost nastoupit do zaměstnání v Praze. Nějaký čas pak žil sám, a teprve když se stal prověřeným pracovníkem, mohl si do maringotky, kterou sdílel s dalšími najatými dělníky, přivést i manželku a později i syna. Na začátku 70. let se pak přestěhovali do Brna, kde si koupili rodinný dům a opravili ho. 

Znovu začal hrát s kapelami a projel část Evropy. Po revoluci v roce 1989 poznal díky muzice i kus světa. Od mládí si rád vymýšlel, fabuloval. Jak říká, psal domů krásné dopisy z vojny. A tak se konečně - podobně jako např. jiná romská autorka Irena Eliášová - poté, co vypravil do světa svoje dvě děti, začal věnovat spisovatelství naplno.

V roce 2000 v Praze absolvoval i žurnalistický kurz a stal se jedním ze zakladatelů redakce romského čtrnáctideníku Romano hangos (Romský hlas), který se věnuje společenské a kulturní tematice. Povídkovou prvotinu, sbírku vyprávění o životě v osadě na Slovensku s titulem Trispras vydalo v roce 2006 nakladatelství G plus G. Gejza Horváth píše česky i romsky a své nejnovější povídky publikuje i na svém facebookovém profilu.