Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magda Marie Horňanová (* 1920  †︎ 2017)

• narodila se roku 1920 v Žilině v židovské rodině

• od roku 1935 studovala hru na klavír na konzervatoři v Praze

• zúčastnila se demonstrace 28. října 1939

• od roku 1940 pokračovala ve studiu v Bratislavě

• díky falešným dokladům a úkrytu s rodinou přežila holocaust

• přišla o šestadvacet členů rodiny

• po válce se odstěhovala s rodinou do Prahy

• manžel Ladislav Horňan dočasně v dělnické profesi - akce „Sedmdesát tisíc z administrativy do výroby“

• s manželem vychovala tři děti

• po jejich emigraci v roce 1968 byli vyšetřováni StB

• v osmdesáti letech začala psát knihy

• je autorkou sedmi románů

Co je to lidská důstojnost a svoboda? Jaké hranice má statečnost člověka? Jak je možno zachovat si svou víru se zkušeností hlubiny, v níž zmizely miliony obětí šoa? Jak si odůvodnit vlastní přežití uprostřed masových vražd doby nacismu a tváří v tvář ztrátě takřka celé rodiny? Před takové závažné otázky život postavil učitelku hry na klavír, spisovatelku židovského původu Marii Magdalenu Horňanovou, která se narodila roku 1920 v Žilině.

Narodila se dva roky po skončení první světové války a po počátku demokratického státu rodičům židovského původu Tereze a Rudolfu Preissovým, kteří měli v Žilině obchod s konfekcí, textilem a galanterií. „Rodiče měli tři domy, později přišli o všechno. Vypracovali se z ničeho, dědeček byl venkovským učitelem a měl sedm dětí,“ vzpomíná pamětnice. Příbuzní z maminčiny strany byli Vídeňáci a tím pádem byla mateřským jazykem Marie Magdaleny Horňanové němčina.

Marná naděje

V patnácti letech začala studovat na pražské konzervatoři hru na klavír. V roce 1939 se účastnila protinacistické demonstrace, při níž utrpěl smrtelná zranění Jan Opletal. „Byl to pochod obrovské spousty lidí, který navozoval dojem, že se něco mění, že když se spojíme, můžeme něco dokázat. Byli to studenti a k nim se přidali i staří lidé. Byli jsme ale příliš malý národ na to, postavit se nesmyslným dogmatům nacistů s jejich bláznivými cíli. Hitler nebyl psychicky normální člověk.“

Fašismus krůček po krůčku

Rok po počátku okupace ještě studovala v Praze a poté už zde nebylo možné zůstat. Studia dokončila v Bratislavě. Pamětnice mohla přímo pozorovat nárůst protižidovských nálad ve většinovém obyvatelstvu, který se v plné síle projevil během pouhých několika měsíců. Řada lidí byla ráda, že Židé potichu kamsi mizí „na práci“. Svou roli sehrála závist namířená k bohatým židovským obyvatelům a despekt k těm chudým. Nikdo v té době neměl tušení o existenci koncentračních táborů. Židovské obyvatelstvo tak bylo bez protestu přinuceno podrobit se takzvaným protižidovským zákonům. „Židé nesměli chodit na veřejná místa, jako například koncerty nebo divadla, cestování vlakem museli mít písemně povolené a cestovat v části vagonu určené Židům, veškeré nemovitosti, šperky a valuty či jiné cennosti museli odevzdat, za což dostali potvrzení, které bylo k ničemu. Na viditelné části oděvu pak museli mít připevněnou židovskou hvězdu.“

Člověk jako každý jiný

Marie Magdalena Horňanová však od nástupu fašismu až po počátek svého života v ilegalitě na tato omezení nepřistoupila. Jezdila vlakem bez vystaveného dokladu, navštěvovala koncerty, když předpokládala, že nepotká nikoho z těch, kdo by ji mohli poznat, a chodila bez židovské hvězdy, přestože si uvědomovala, že při přistižení jí za to hrozila poprava. „Raději bych zahynula, než bych se nechala ocejchovat jako dobytek. Věděla jsem, že jsem člověk jako každý jiný, že svoboda je to nejdůležitější v životě. Ignorovala jsem protižidovské příkazy, které byly nesmyslné. Souviselo to s tím, jak jsem milovala hudbu. Máte-li ji v srdci, tak neuznáváte žádné dirigování.“

Falešné doklady

Po ukončení konzervatoře pracovala pamětnice jako ošetřovatelka v nemocnici. „Vyučovali nás vynikající lékaři, kteří byli vyhozeni pro svůj židovský původ ze svých pracovišť do židovské nemocnice v Žilině.“ Mladá žena se vdala za Ladislava Horňana po jeho dlouhém dvoření. V roce 1942 se jim narodila první dcera Marta. Rodina Preissových se mezitím snažila ochránit před transportem. Bratr pamětnice absolvoval dokonce operaci nosu, aby se zbavil typicky židovského vzhledu, rodina přestoupila k římskokatolické církvi, Magdalena Horňanová získala od spolužačky zapůjčené doklady, aby si mohla nechat udělat falešné. Rodiče pamětnice s bratrem napadlo v zoufalství skrýt se ve vlastním domě v centru Žiliny, který jim už nepatřil, ale mohli doufat, že ve sklepě by je nikdo nehledal. Stačilo, aby nepozorovaně dorazili na místo tramvají. V poslední chvíli je však uviděl muž, který je dříve osobně znal a udal je na Gestapo. Bratrovi matka šeptem na Gestapu řekla, že si přeje, aby předstíral, že s nimi nemá nic společného, a zachránil si tak život. Rudolf a Tereza Preissovi záchranu syna zaplatili deportací do Osvětimi a v ten okamžik ho viděli naposledy.

V ilegalitě

Mezitím Magdalena Horňanová s manželem a dcerkou hledali útočiště. Pamětnice se vydala i přes riziko, že budou odhaleni, na úřad požádat o pomoc. Úředník se choval velmi odměřeně a stroze, Magdalena Horňanová byla hrůzou bez sebe, neboť kancelář byla ve druhém patře a ona by v případě nutnosti nemohla utéci. „Počkejte,“ řekl úředník a delší dobu se nevracel. Když se objevil, podával jí balík s nejnutnějšími věcmi a potravinami pro dítě. Poskytl také radu, že dobré místo pro úkryt bude bouda v polích u Istebníku, která sloužila jako přístřešek pro hlídače. Ve vlhké chatrči strávila rodina několik měsíců a žila z peněz, které utržil bratr pamětnice za prstýnek po rodičích, jediné dědictví, které zbylo a které si napůl rozdělili.

Sbohem

V roce 1944 měla sen, ve kterém se s ní rozloučili rodiče. „Do dneška si to neumím vysvětlit a nikdo mi to neuměl vysvětlit. Ale měla jsem skutečně v říjnu 1944 sen, že jsem viděla svoji matku ve velkém shromáždění již velmi zbídačelých lidí a děti byly mezi nimi, jenom ženy a děti. A maminka mi řekla: ‚Magdo, já se s tebou loučím, já už tady nebudu.‘ – Já když jsem se otočila, viděla jsem v jiném shromáždění mého otce. Dodatečně bylo zjištěno, že skutečně velmi pravděpodobně z 12. na 13. října 1944 zahynuli, postupně po sobě, ve sprchárnách takzvaných, které prostě místo vody pouštěly jedovatý plyn. A prý ten plyn vyráběli v Žilině.“

Úkryt ve sklepě

To již krajem postupovala fronta. Rusové přešli a Horňanovi zůstali v prostoru, kde zůstali Němci. Oblast byla často bombardována a v chajdě přestalo být bezpečno, nový úkryt nalezli ve sklepě nedaleké vily díky ochotě majitelů. Na prvorozené batole působily zvuky bomb jako něco legračního, dělalo se smíchem: „Žžžžž… Bum!“ V této situaci Horňanovi přežili až do dubna 1945, kdy přišlo osvobození.

Záchrana života sestřenice

Konec války nepřináší úlevu, vyjdou-li na světlo její zločiny a přeživší pochopí, že se svými nejbližšími se už nikdy nesetkají. Magdalena Horňanová přišla o šestadvacet členů rodiny. Přežil jen bratr a z koncentračního tábora v Osvětimi se vrátila také sestřenice. V táboře strávila pouhých několik měsíců. Přežila díky radě vydávat se za starší, než byla. Když onemocněla tyfem, lékařka ji neposlala na smrt jako ostatní. Měla blonďaté vlasy a modré oči. „Připomínáš mi mou dceru,“ řekla lékařka. „Lehni si tamhle k latrínám, dávejte jí čaj a chleba.“ – Když se s ní Magdalena Horňanová shledala, nebyla k poznání. Díky svým znalostem nabytým v nemocnici věděla, že jí nesmí podávat normální stravu. „Věděla jsem, že když je někdo tak vyhladovělý a žil o chlebu a čaji, tak jí nemohu dát ani ten chleba s máslem. Protože to bylo nemožné, já bych byla tím ty střeva zničila. Tak pomalu si zvykal organismus na normální stravu. Ale na Slovensku nezůstala poté, to nemohla, protože to bylo příliš hluboké, co se jí stalo. Já bych to řekla vulgárně, že Slováci byli papežštější než papež a opravdu oni sami navrhovali velké transporty do těch táborů smrti.“

Kde je důvod

Člověk, který zažije takovou ztrátu, je postaven před otázku, proč právě on přežil, a druzí ne. „To byl pocit, že žiju marně, že se stalo takové obrovské zlo, že to mělo potkat i mě, abych už nevěděla o ničem. Protože ty myšlenky, to se tomu nevyhnete. Myšlenky přijdou bez vaší vůle, ať již chcete, nebo ne, dobré nebo špatné myšlenky; a v tu dobu jako jediné zbylo, že nevím, proč jsem zůstala živa. Kde je důvod. Až později, když jsem začala psát, tak jsem znala ten důvod, že potřebuji dalším generacím zanechat objektivní pohled na celou tu válečnou dobu…“ Magdalena Horňanová ztratila víru: „Už v nic nevěřím. Tragédie židovského národa byla takového druhu, že se to nedá obejít.“ Než našla důvod pokračovat v životě, trvalo to asi rok nebo dva. V roce 1947 porodila Magda druhou dcerku Olgu. Sílu našla především díky svým malým dětem, které ji potřebovaly.

S koncem války konec antisemitismu nenastal. „V lidech zůstala hluboká nedůvěra v židovský národ, zapuštěná nacisty. Roli hrály také výčitky svědomí všech, kterým transporty Židů vlastně vyhovovaly, závist, nenávist.“ Horňanovi nezůstali v Žilině, odstěhovali se do Prahy. Pamětnice vyučovala na Vyšší pedagogické škole budoucí učitele hru na klavír. Manžel Ladislav byl středoškolským profesorem matematiky a fyziky. V roce 1950 se jim narodil syn Ladislav.

Z učitele učněm

50. léta přinesla útlak totalitní doby. Tu popisuje Magdalena Horňanová v románu Blechy v kožichu, který navazuje na román Neobyčejný život. Ladislava Horňana stihly následky akce nazvané „Sedmdesát tisíc do výroby“. Znamenalo to umělé převedení sedmdesáti tisíc pracovníků inteligence na manuální pracovní pozice. Ladislav Horňan byl přinucen nastoupit jako učeň kovářského řemesla vedle patnáctiletých hochů. Jeho plat byl pak 800 korun, rodina žila k tomu jen z kantorského platu pamětnice. Ta později o místo přišla úplně a hru na klavír převážnou část života vyučovala neoficiálně v bytech svých studentů.

Události spojené s rokem 1968 přinesly další hořké ovoce. Všechny tři děti se rozhodly k emigraci. „My nechceme zažít to, co vy,“ zněl důvod. „Bylo to těžké, ale nesměli jsme dát najevo, že trpíme.“ Manžele vyšetřovala kvůli emigraci dětí StB na Perštýně. Marie Magdalena Horňanová se s manželem dočkala revoluce v roce 1989, shledali se se svými dětmi a byly to pro ně poslední společné Vánoce. Ladislav Horňan odešel 9. 3. 1990.

V psaní je základ pro budoucnost

Právě devadesátá léta přinesla Magdaleně Horňanové nové výzvy. Od dcery dostala starší počítač, naučila se na něm psát a zacházet s internetem ve svých osmdesáti letech. „Píšu čtrnáct let, napsala jsem sedm knih. Dříve jsem na to neměla odvahu. Když jsem však slyšela o některých hlasech, které popírají holocaust, rozhodla jsem se psát, abych o všem, co jsem zažila, mohla podat svědectví. Můj příběh je neradostný, těžký. Ale v podstatě jsem optimista, věřím v lepší budoucnost, i když jsme ještě nedospěli do té úrovně, abychom přestali jako lidstvo vraždit a válčit.“