Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdalena Horetzká (* 1922  †︎ 2017)

• narozena roku 1922 do židovské rodiny v obci Šurany na Slovensku

• od roku 1939 rasové perzekuce

• v roce 1942 podstoupila unikátní transplantaci mozkové hypofýzy

• v roce 1944 byla i s rodinou umístěna do ghetta v Šuranech

• v červnu 1944 přesunuta do katakomb Komárno

• léto 1944 - transportována i s rodinou do KT Osvětim-Birkenau

• transport do KT Plašov nedaleko Krakova

• v roce 1945 transportována znovu do KT Osvětim, prošla selekcí u Mengeleho

• v roce 1945 transportována na práci do Ober-Altstadt – Horní Staré Město nedaleko Trutnova

• v Ober-Altstadt – Horní Staré Město osvobozena Rudou armádou

• od roku 1947 žije v Karlových Varech

• v roce 1949 přežila železniční neštěstí u města Kúty na Slovensku

• zemřela v roce 2017 v Praze

Magdalena Horetzká se narodila 18. prosince 1922 ve slovenské obci Šurany, která leží mezi Novými Zámky a Nitrou. Směrem k Novým Zámkům se mluvilo maďarsky, směrem k Nitře slovensky. Rodiče mluvili slovensky, maďarsky a německy. Matka se jmenovala Gizella Horetzká a povoláním byla švadlena. Otec Zikmund Horetzky pracoval v šuranském mlýně a cukrovaru jako skladový účetní. Vychodila židovskou obecnou školu a měšťanku, kde se naučila slovensky. Z obchodní školy v Nitře ji však pro její židovský původ po roce 1939 vyloučili. Matce byla zrušena živnost. 

„V následujících letech jsem už jako Židovka nemohla chodit do školy. Mamince vzali živnost, otce propustili z práce. Maminka byla tak vyhlášená švadlena, že žena starosty, ale i jiní lidé zamhouřili oči, a tak pro ně šila dále i bez živnosti. A nic se jí nestalo, nikdo ji neudal, prostě šila dál… Z této doby, z konce roku 1939, si vzpomínám na nepříjemný incident. Když Šurany obsadilo maďarské vojsko, tak se v tamním římskokatolickém kostele obyvatelé vzbouřili proti okupantům. Propukla přestřelka a zastřelili jednu dívenku, Marušku Kokošovou. Tuto událost připomíná před šuranským kostelem pomníček. Její maminka měla jen jednu nohu a žebrala. Otce asi neměla.“  

Simondsova nemoc

Když v roce 1942 začaly transporty Židů ze Slovenska, příbuzní paní Horetzké z matčiny strany z Nitry a Seredi byli mezi prvními, které čekal transport na Východ, tam je čekala smrt. Tou dobou Magdalena onemocněla tzv. Simondsovou nemocí – odumření mozkové hypofýzy. „Když v nemocnici nic nezjistili, tak Flora (příbuzná) se obrátila na nějakého profesora Szondiho, u kterého mě objednala. Tento profesor Szondi byl maďarský psychiatr, který založil metodu psychologie osudu a je známý svými testy s fotografiemi psychotiků, podle kterých u pacientů objevoval skryté vlohy a sklony osobnosti. Když jsem k tomuto profesorovi vkročila, tak okamžitě řekl diagnózu, jmenovala se Simondsova nemoc, totiž odumření mozkové hypofýzy. Změřil mi jen tlak a teplotu. Pak mi řekl, že mi zbývají jen dva měsíce života, ale že zná chirurga, který se zabývá transplantací hypofýzy a i jinými transplantacemi.“ Život jí transplantací zachránil profesor Kubányi. Tehdy bylo takto operováno devět případů na celém světě. Operace se podařila a po pár měsících se Magdalena zotavila. V Budapešti, kam musela docházet na lékařské kontroly, jí ale společně s tetou zatkli. 

„U vlaku nás maďarští vojáci legitimovali, a protože jsme měly v dokladech záznam, že jsme Židé, naložili nás do policejního vozu a odvezli do věznice v Mošoni. Nevím přesně, jak dlouho jsme tam byly. Po jednom hodném hlídači jsme poslaly lístek domů. Příbuzní se snažili nás z této věznice dostat, ale nedařilo se. Po nějakém čase nás pustili, a když nás propouštěli, řekli nám, že můžeme poděkovat ministrovi Jarošovi. Pustili nás, ale jak teď domů? V Šuranech naproti našemu domu bydlel kožešník pan Dvorský, kterého maminka požádala, aby nám pomohl. Tento pán vzal doklady své manželky a dcery, takže moje teta byla jako jeho manželka a já jako jeho dcera. A tak jsme se přes kontroly dostali do Nových Zámků, kde nás zastavil muž oblečený v esesácké uniformě. Myslela jsem, že je s námi konec. Tento esesák se s panem Dvorským znal, a protože jsme museli jít domů pěšky, vzal nám zavazadla. Z Nových Zámků totiž nebylo vlakové spojení domů do Šuran. A tak jsme se s panem kožešníkem a mužem v esesácké uniformě pěšky dostaly bez kontrol domů. Dodnes nevím, kdo byl muž v esesácké uniformě zač a proč nám pomohl. Doma v Šuranech jsem se měla každý den hlásit na četnické stanici.“

Ghetto Šurany

Němci v Šuranech v dubnu roku 1944 zřídili ghetto, kam soustředili tamní židovské obyvatele, tedy i rodinu paní Magdaleny. Ghetto se nacházelo u synagogy v prostoru dvou ulic a náměstí. „Všechny byty byly přeplněné lidmi. Nebyl tu dostatek vody ani jídla a hygienické podmínky strašné. To jsme ovšem nevěděli, co nás teprve čeká. Už nevím přesně, jak dlouho jsme tam pobývali. Myslím, že asi tak dva měsíce. Po tolika letech si to člověk už nemůže přesně vzpomenout. Z ghetta jsme museli pravidelně chodit na polní práce.“

Z katakomb v Komárnu do Osvětimi

V červnu roku 1944 následoval transport šuranských rodin do katakomb v Komárně. „To byla podzemní kasárna a tam nás umístili. Ve dne jsme mohli odtud ven, měli jsme s sebou jen ruksaky s nejnutnějšími věcmi. Hlídali nás tam maďarští četníci, kteří měli čepice s kohoutím peřím.“ Pár týdnů nato pak přišel další přesun. „Z katakomb nás odvedli na nádraží v Komárně, kde již byly přistaveny dobytčí vagony. No a nahnali nás do těch vagonů. Byli jsme tam skutečně nacpaní. Mysleli jsme, že nás vezou někam na práci. Můj otec dostal po cestě ve vagonu nervový šok a začal křičet: ,Lidičky, vždyť nás vezou na smrt! Vy to nevidíte, vždyť nás vezou na smrt!‘“ Snažili jsme se ho utišit, že budeme pracovat. Vlak cestou často stál a ti, kteří nás hlídali, byli ještě maďarští vojáci a říkali nám, zda máme u sebe nějaké šperky nebo jiné cennosti, tak ať jim to dáme, že nám to stejně vezmou.“

Cesta v dobytčím vagoně trvala dva dny a paní Magdalena ji vylíčila takto: „Podlaha vagonu byla pokryta lidskými výkaly a močí. Němci dělali všechno za šera. Ještě za šera vlak zastavil, otevřely se dveře vagonu a postavy v pruhovaných šatech nás za řevu: ,Rychle, rychle, rychle!!!‘ vyhnaly z vagonů. Byli jsme v Osvětimi-Birkenau. Chtěli jsme jako rodina zůstat pospolu, ale byl tam takový zmatek, že jsem se držela jen sestřenice Julie. A ztratila jsem ostatní. To bylo naposled, co jsem viděla své rodiče.“

Z rampy paní Magdu spolu s ostatními ženami nahnali rovnou do sprch, tam se musely vysvléknout a odevzdat všechny věci. „Osprchovali nás a ostříhali vlasy a ochlupení. Všechny nás něčím namazali, čert ví, co to bylo. Každé dali nějaké hadry na oblečení.“

V Osvětimi byly se sestřenicí a dalšími děvčaty ubytovány v rozestavěném baráku, kde nejprve musely spát na zemi, později na patrových pryčnách. Zde nepracovaly, celé dny však musely stát nekonečně dlouho na takzvaném apelplatzu. K jídlu dostávaly každá kousíček chleba a řídkou polévku v hrnci, který koloval mezi vězeňkyněmi. Stávalo se také, že na poslední se nedostalo. Chléb si na spaní musely dávat k hlavě, aby jim jej nikdo nevzal. „Ubytovali nás ještě v nedostavěném baráku, kde byla okna napříč a Němci ze záliby stříleli do těch oken a smáli se. Ležely jsme na zemi. Pak přinesli nějakou teplou vodu, ve které něco plavalo. Byla to polévka. Julie to odmítla, že jíst nebude. Říkala jsem jí: ,Budeš to jíst! Jestli chceš žít, tak budeš!‘ Bylo to hrozné jídlo, ale nedalo se nic dělat. Měly jsme strašný hlad a byla jsem svědkem, že hlad dokáže strašné věci.“

Magdalena Horetzká pokračuje v popisu osvětimského pekla: „Naproti našemu apleplatzu byly ostnaté dráty a za těmi dráty byli muži, kteří neměli šatstvo, a to byly už jen kostry. Viděly jsme tam také takové žebřiňáky, na které nakládali mrtvé, a když je na ten vůz házeli, tak to znělo, jako když spadne kus dřeva na zem. A odváželi je. Jedna žena ze zoufalství utíkala k těm drátům, samozřejmě byl konec jejího utrpení.“ Pokusy o útěk končily v naprosté většině případů tragicky: „Pamatuji si, jak esesáci přivedli jednu ženu, která chtěla zřejmě utéct. Před námi ji tam trýznili. Musela na kolena, bili ji do nekonečna, až ji ubili. Pak ji odtáhli, nevím kam.

„V Osvětimi jsme byly dost dlouho, ale člověk tam ztratí pojem o čase, takže přesně nevím. Jednou nás nahnali do jednoho baráku, kde seděli další vězni, kteří nám měli vytetovat čísla. Mysl jsem měla dobrou, koukala jsem, která vězeňkyně hezky píše. Nějak jsem se dostala k Rumunce, která mi tetovala číslo. A věděla jsem, že jedna spolužačka mojí sestřenice Flory se vdala do Rumunska, zrovna do Sedmihradska, a byla učitelka. Tak jsem se té dívky, která mě tetovala, ptala, protože uměla maďarsky, jestli náhodou neznala tuto učitelku. Ona odpověděla: ,Jo znala, ale už nežije.‘“

Plašov u Krakova

Paní Magdalena si už přesně nepamatuje, jak dlouho v Osvětimi pobývala. Jednoho dne jí i sestřenici vytetovali na levé předloktí číslo. „Od té doby jsem byla číslo A – 217 02. Po tetování nás znovu osprchovali a musely jsme ven do zimy nahé, kde nám dali nějaké šaty. A to už nás vzali zase do vagonů a vezli někam na práci. Odvezli nás do pracovního tábora Plašov na předměstí Krakova. Byl tam kamenolom. Byl to hrozný tábor. Jediné štěstí bylo, že tam nebyla plynová komora. Jinak tam dozorci měli psy a poprvé jsme se setkaly s takzvanými kápy. Byl tam velký vyasfaltovaný apelplatz. Později jsme se dověděly, že pod tím asfaltem jsou vlastně také mrtvoly. Bydlely jsme v dřevěných barácích, které byly plné blech, myší a krys. V kamenolomu jsme nosily kamenné kvádry, jeden kvádr jsme nosily vždy po dvou. Nebo jsme do úmoru kopaly čekanama. Byla to bezvýznamná práce, jen trýznění.“

Přitom však bylo možné narazit i na ohleduplnější kápa: „Na práci nás vodil a dohlížel nad námi kápo, byl to takový starší pán. Ten, ač byl kápo, a několikrát jsem se přesvědčila, že kápové byli často horší než esesáci, byl na nás hodný. Jednou jsme se ho zeptaly, co znamená to slovo kápo, a on nám německy odpovídal: ,Das mann schlagen zoll.‘ Jako že nás má bít, ale on nás nebil. Nakonec nám řekl: ,Nedělejte a já vám dám znamení, až půjde dozorce, abyste začaly pracovat.‘ Napříště jsme se k tomuto muži na apelplatzu chtěly zase dostat, jenomže pro nás přišel zase jiný kápo. Ostatní kápové už nebyli takoví jako ten starší pán. Vzpomínám si na jednoho z těchto kápů, byl to takový mladý muž, údajně pocházel z Rakouska, jmenoval se Erich, krasavec to byl. Ten na nás křičel, řval a nadával a nutil do práce. Byl hezky oblečený. Pak jsme se později dozvěděly, že ho Němci zneužili jako homosexuála a on spáchal sebevraždu.“

V pracovním táboře Plašov se rozdělily cesty paní Magdy a její sestřenice, která zde onemocněla. „Sestřenice Julie, která byla v lágru Plašov se mnou, tam dostala spálu. Dali ji tedy do jiného baráku. Už ani nevím, jakým způsobem se mi podařilo pro ni ukrást takové malé zelí. Svůj chleba jsem nejedla, střádala jsem ho a házela jí ho přes plot. Myslím, že jí to zachránilo život. Její nemoc nás na celý zbytek války rozdělila, protože když ji dali do jiného baráku, odjížděla i jiným transportem pryč z Plašova.“

Znovu v Osvětimi

Když se ke Krakovu přiblížila Rudá armáda, evakuovali nacisté vězně z Plašova zpět do Osvětimi. „Zase nám ostříhali vlasy, které nám mezitím dorostly. Vyhnali nás ven na mráz, musely jsme se postavit do kruhu. A začala selekce. Obcházel nás známý vrah – lékař Mengele. Myslela jsem si, že je se mnou konec, protože si určitě všimne mých jizev po transplantaci. Děvčatům, která stála kolem mě, se podařilo skrýt mé jizvy. Mengele si jich nevšiml, to bylo moje velké štěstí. Možná to byl osud, ve který nevěřím, nevím.“ V Osvětimi musela paní Magdalena znovu vystát další spoustu nekonečných hodin na apleplatzu. „Vzpomínám si, jak jednou u sprch začala jedna z dívek blouznit. Jmenovala se Erika Wollnerová. Myslely jsme, že je s ní konec, ale její sestra Marta, nevím odkud, přinesla trochu vody. Erika ji do dna vypila a vzpamatovala se. Podotýkám, že ve sprchách esesáci pustili buď vodu, a kdo byl vybrán na smrt, tak plyn.“

Ober-Altstadt

Za nějaký čas zařadili Magdalenu do dalšího transportu. Cílem se stal pracovní tábor v českých Sudetech Ober-Altstadt – Horní Staré Město poblíž Trutnova. Vězeňkyně posílali do místní textilky. „V továrně jsem pracovala u stroje, kde se za chodu musely navazovat nitě a dolévat olej do stroje. Pracovala jsem od dvou hodin odpoledne do dvou do noci. Dlouho mi trvalo, než jsem se to naučila. Jedna z těch polských děvčat, která nebyla tak hodná, mi jednou řekla: ,Jestli se to nenaučíš, tak tě udám Němcům!‘ Ostatní Polky jí řekly: ,Jestli to uděláš, tak budeš vidět, co s tebou uděláme.‘ Nakonec mě neudala. Za nějaký čas jsem se to naučila. Dokonce jedna z nás tam, nevím kde, sehnala pletací jehlice a přízi, tak jsem si tam upletla teplé podkolenky, které jsem nosila ještě dlouho po válce.“

I zde před prací museli vězni dlouho stát při pravidelném sčítání. „Jednou se stalo, že při sčítání Němci zjistili, že jedna vězeňkyně utekla. Tak nás nechali stát a stát. Pak nám řekli, že tu dívku chytili a zastřelili. Nebyla to pravda, protože po válce, když nás osvobodili, se objevila. Schovával ji nějaký Čech.“ 

„Při práci na nás dohlížela mistrová z Ober-Altstadtu, která byla hrozná. Dohlížela na nás také jedna esesačka, která nebyla špatná. Byla také z toho města a později jsme se dozvěděly, že byla bez práce a někdo jí nabídl, aby se dala k esesákům, že dostane práci. Tato žena nosila vězňům z domova obvazy a jídlo, věděla, že ji neudáme. Měla neustále spory s jedním esesákem, kterého jsme potkaly již v Plašově. Byl velmi krutý, neustále se oháněl revolverem a pořád nás někam hnal jak dobytek.“

V Horním Starém Mstě se Magdalena nakazila skvrnitým tyfem. Byla přeřazena na nemocniční blok, kde se o ni starala ruská lékařka, která jí sehnala potřebné léky. „V tomto táboře bylo také spousta nemocných. Já jsem dostala skvrnitý tyfus, byl tam nemocniční pokoj, kde jsme ležely vždy po dvou. Ležela jsem s dívkou, která měla tuberkulózu. A tu pak vzali na další nemocniční pokoj, kam dávali případy na umření. Plakala chudinka, že tam nechce. V té nemocnici byla ruská doktorka, nevím, jestli byla Židovka nebo ne. Ona sehnala od anglických vězňů, kteří tam byli s námi, nějaké injekce. Když mi dávala tu injekci, říkala mi, že tak úzký pas, jako mám já, ještě neviděla. Ta ruská doktorka mě z toho dostala, jen ty hnisající fleky zůstaly.“

Paní Magdalena se vyléčila a zařadili ji zpátky do práce. Protože se blížila Rudá armáda, nahnali dozorci vězeňkyně několik kilometrů přes kopec a les k Trutnovu na kopání zákopů. „Kromě zákopů nás také někdy vzali na třídění brambor. Když jsme se pak z této práce vracely, esesačky nás vždy kontrolovaly, zda nějaké brambory nekrademe. Protože jsem byla velmi vyhublá, že mi až vyčnívala žebra, tak si jednou při prohlídce esesačka myslela, že mám pod blůzou schované brambory. Hned jsem dostala ránu do hlavy a v krvi jsem ležela na zemi, bez brambor…“ Tuto práci musely ženy vykonávat až do osvobození Rudou armádou. „Když se přiblížili Rusové, tak esesáci, kteří tam na nás dohlíželi, se převlékali do civilních šatů a utíkali. V Ober-Altstadtu nás osvobodili Rusové. Tu mistrovou polská děvčata zbila a předala Rusům, kteří ji údajně měli odvézt na Sibiř.“

Domů

„Na Rusy nemohu říct vůbec nic špatného, byli hodní. Dávali nám jen takové lehké jídlo. Nový starosta v tom Horním Starém Městě nám nabízel, ať tam zůstaneme, že tam můžeme pracovat a dají nám byt. Každý chtěl ale domů, zjistit, jestli se někdo vrátil nebo ne.“

Po osvobození Magdalena vážila 29 kilogramů a byla velmi vyčerpaná. Když se vyspala a nabrala sílu, vyrazila spolu s dalšími čtyřmi děvčaty na cestu domů. Vyčerpávající pouť by nemohly zvládnout bez pomoci lidí z měst a vesnic, kterými bývalé a zesláblé vězeňkyně procházely. „Přišly jsme na Slovensko a před Žilinou v Čadci jsme vyčerpáním dál nemohly. Tam na náměstí byl nějaký trávník, kde jsme si sedly. Šli kolem lidé, ptaly jsme se jich, zda je zde nějaký starosta. Že bychom chtěly někde přenocovat. Přišel pro nás tedy tamní starosta a pozval nás k sobě domů. A opravdu nám, sice na zemi, ale čistě ustlal a jeho žena nám uvařila bramborový guláš. Oni asi toho také moc neměli, protože příbory si šli vypůjčit od nějakých sousedů. Po tak dlouhé době jíst zase bramborový guláš, to bylo něco naprosto neskutečného. Moc nám to chutnalo.“ 

Doma ji ovšem nikdo nečekal. V domě, kde před válkou bydlela, žil nový majitel a rodinné věci byly rozkradené. Naštěstí se vrátila její sestřenice Julie, kterou z Plašova deportovali na práci v továrně do Německa. Ze Šuran se Magdalena a Julie vydaly do Budapešti, kde žila otcova sestra. „V Budapešti jsme bydlely v pobořeném domě u otcovy sestry. Budapešť byla po bombardování velmi rozbořená, a i když jsme byly po věznění vyčerpané, pomáhaly jsme s odklízením trosek. Dodnes mám o tom doma doklad. Denně jsem chodila do židovské jídelny Jointu a pro všechny v bytě jsem nosila oběd. Většinou to byly fazole nebo hrách, nám to ale nevadilo.“

Karlovy Vary

V roce 1947 přijela Magdalena za kamarádkou do Karlových Varů a už zde zůstala. Začátky ale nebyly snadné: „Stalo se, že jsem šla v Karlových Varech po ulici, a protože byla zima a kalhoty ženy tenkrát nenosily, měla jsem na sobě ty bílé podkolenky, které jsem si upletla v Ober-Altstadtu. Najednou se do mě pustila skupinka lidí, jestli to byla nějaká hlídka, to nevím. A začali říkat, že jsem Němka, a začali mě honit po ulici jako Němku. Já jsem byla modrooká, plavovlasá, měla bílé podkolenky. No, dalo mi to práci, než jsem jim vysvětlila, kdo jsem. Ukázala jsem jim vytetované číslo na ruce, nakonec mi uvěřili.“

Paní Magdalena v Karlových Varech nikoho z rodiny neměla, proto se několikrát vydala za příbuznými na Slovensko a do Maďarska. A to často za velmi dobrodružných podmínek. „V roce 1949 jsem podnikla další cestu za Florou, podařilo se mi k ní dostat a zrovna se vrátil její manžel z ruského zajetí. Hned mi vynadal, že takovou hloupost už nikdy nemám dělat. A vyjmenoval mi všechny možné katastrofy, které mě mohly při překročení hranic postihnout. Pobyla jsem u nich pár dnů a vydala se na zpáteční cestu. Vracela jsem se přes les, dostala jsem se na polní cestu a asi v polovině cesty mne zastavil celník s tím, že na mě volal a já nic. ,Mohl jsem střílet!‘ hrozil mi. Měla jsem u sebe jen malou tašku a pár fotografií. Zalhala jsem mu, že jsem byla navštívit svého bratra, který se vrátil ze zajetí. ,Musíte jít se mnou na policii a zaplatit sto korun pokutu,‘ řekl celník. Namítla jsem, že nemám žádné peníze. Řekl mi, ať si od někoho vypůjčím. Cestou na policii mi koupil kukuřici. Došli jsme do Rimavské Soboty. Ptala jsem se na nějakou místní židovskou rodinu a dostala jsem se do obchodu, byli tam hodní lidé a hned si mě chtěli osvojit, ať prý zůstanu u nich. S poděkováním jsem odmítla, tak mi doporučili jednoho židovského statkáře a ten mi ochotně dal sto korun, poděkovala jsem s tím, že mu ty peníze ihned z Karlových Varů pošlu.“

Železniční neštěstí

V roce 1949 během jedné z cest za příbuznými do Maďarska zažila Magdalena Horetzká železniční neštěstí, ale naštěstí vyvázla bez následků. „Za Bratislavou v Kútech se najednou ve vagonu objevil kouř a se vším, co bylo ve vagonu, trhl silný náraz, lidé a zavazadla padali a vlak vykolejil. Náš vagon se převrátil. Všude tma a strašný nářek zraněných. Vagony před námi a za námi byly úplně zmačkané, prostě katastrofa. Za dlouhou dobu nás vytáhli okénkem vagonu. Sedla jsem si v Kútech na nádraží na lavičku, bylo nás tam víc těch, kteří jsme mohli chodit. Dozvěděli jsme se, že tam bylo dvaadvacet mrtvých. Cesta do Karlových Varů se o mnoho hodin protáhla.“

Vzpomínky se vynořují

V roce 1950 se Magdaleně narodil syn a až do důchodu pracovala jako administrativní pracovnice. Dnes bilancuje:„Měla jsem těžký život, ale vychovala jsem hodného syna. Než usnu, myslím na své blízké a vzpomínky se vynořují. Myslím na mladé lidi, aby je nic podobného nepotkalo a měli také vedení, které by je vedlo k tomu, aby nikomu neubližovali, byli čestní, ať už pracují v jakémkoliv oboru. Teď už žiji jen pro svou rodinu a přeji si, aby byl jejich život šťastnější a spokojenější, než byl ten můj“