Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Holas (* 1952)

• narodil se 11. listopadu 1952 v Praze

• v roce 1965 vstoupil do turistického oddílu Psohlavci, který tajně pracoval podle idejí předválečného skautingu

• v roce 1968, v době obnovení skautské organizace Junák, složil skautský slib a začal pracovat jako skautský rádce, později jako vůdce

• v době normalizace, kdy byl Junák rozpuštěn, se Psohlavci schovali pod pláštík Svazarmu, posléze TJ Slavia Žižkov

• v roce 1979 založil rodinu

• v ilegalitě Psohlavci pracovali do revoluce 1989

• po revoluci 1989 pamětník založil nový skautský oddíl Triquetrum

• vystudoval gymnázium pro pracující a VŠ – ekonomiku průmyslu

• věnuje se cykloturistice, navštěvuje Univerzitu třetího věku, kde studuje evropské duchovní dějiny

Jaromír Holas se narodil 11. listopadu 1952 v Praze do rodiny elektrikáře, který vyrůstal v dětském domově, kde pod vlivem řádových sester přilnul ke katolické víře a k antibolševismu.

Otcovy názory na komunistický režim si malý Jaromír plně uvědomil někdy ve druhé třídě základní školy a silně ovlivnily nejen jeho dětství, ale i další směřování, které ho nakonec dovedlo k tehdy ilegálnímu skautingu, jemuž se věnoval prakticky celý život.

Nechci doma žádnýho bolševika!

„Ve škole byla povinná četba knihy Timur a jeho parta, kterou jsem četl a byl jsem i několikrát na filmu. Timur se stal mým prvním hrdinou. Když jsem pak splnil všechny podmínky ke vstupu do Pionýra a měl jsem být s ostatními dětmi šátkovaný v Leninově muzeu, řekl jsem to otci. Ten se hrozně rozčílil a křičel, že doma nechce žádného bolševika a že na žádné šátkování nepůjdu...“ vzpomíná Jaromír Holas.

Když se ho ve škole ptali, proč nepřišel, proč sabotoval svůj vstup do Pionýra, bezelstně odpověděl, že nechce být bolševikem.

„Zírali na mě a zavolali si otce do školy. Otec jim vysvětlil, že to mám od něj, a já se tedy nestal pionýrem. Celá třída byla šátkovaná, mimo tří romských kluků, o které bolševici neměli zájem, a já jsem se stal vyvrhelem třídy,“ vzpomíná Jaromír Holas, který v nepřátelské školní atmosféře našel zastání jen u tří podobně postižených romských kluků, s nimiž se spřátelil.

Byl jsem rád, že v Pionýru nejsem

Jako malý kluk těžko chápal, proč se rodiče staví proti komunismu, nejlépe mu to prý vysvětlil dědeček jeho spolužáka ruské národnosti. „Vyprávěl mi hrozné příběhy z Ruska, které mi připadaly skoro neuvěřitelné. Vyprávěl, že on sám musel před ruskými bolševiky utéct, protože půlku jeho rodiny vyvraždili, aniž věděl proč. Emigroval do Československa ve třicátých letech, ale po skončení války v květnu 1945 měl strach, že ho Rusové odvlečou zpátky do Sovětského svazu a pošlou do gulagu, což se stalo spoustě ruských emigrantů. Asi na něj prý nějak zapomněli a byl rád, že tady zůstal. Když mi to vyprávěl, byl jsem rád, že v Pionýru nejsem.“

Psohlavci

Když se rodina Holasových přestěhovala na Žižkov a pamětník nastoupil do nové školy, seznámil se s klukem z tábornického oddílu Psohlavci. Vzpomíná, že oddílů bylo v Praze třináct, o existenci mimopražských oddílů neví. Každý oddíl Psohlavců měl zhruba dvacet dětí, převážně v nich byli chlapci ve věku dvanáct až šestnáct let. Psohlavci vycházeli z českého skautingu, který jeho zakladatel Antonín B. Svojsík v roce 1911 zorganizoval pod hlavičkou spolku Junák – český skaut. Do znaku si dali junáci bílou lilii s černou psí hlavou uprostřed, který převzali od malíře Mikoláše Alše, jenž tímto symbolem ilustroval román Aloise Jiráska Psohlavci o statečných strážcích hranic.

„Když jsem se s Psohlavci seznámil, už byl rok 1964 a režim se začal uvolňovat. Do oddílu jsem vstoupil v roce 1965 a poznal jsem, že jsou to skauti. Fungovali jako tábornický oddíl pod hlavičkou ČSTV (Československého svazu tělesné výchovy a sportu) a měli dovoleno nosit hnědé šátky a krojové košile. S radostí jsem vyměnil hnědý šátek za rudý, který jsem stejně nikdy neměl, a byl jsem moc rád, že mám oporu na téhle druhé straně,“ vzpomíná na šťastnější období Jaromír Holas. Jak ale záhy pochopil, i zde platily určité meze.

„Babička měla obrovskou knihovnu a v ní také staré časopisy, z nichž jsem si vystříhával obrázky skautů. Tenkrát mě náš vůdce zvaný Pedro pověřil, abych udělal nástěnku vedle libeňského divadla, a já se toho rád chopil. Pověsil jsem tam obrázky tábora z roku 1967 a napsal jsem tam ‚Nyní‘ a vedle toho jsem nalepil obrázky skautských táborů z roku 1935 a nadepsal jsem to ‚Dříve‘. Když to pak šel Pedro zkontrolovat, málem omdlel. Sundal to a vysvětlil mi, že takhle to ještě pořád nejde, že by to u komunistů neprošlo. Pak ale přišel rok 1968 a to už bylo něco úplně jiného,“ říká pamětník.

Pionýr versus Psohlavci

Tábornický oddíl Psohlavci založený na základě myšlenek skautingu se od Pionýra značně lišil.

„Pionýr jezdil na tábory, kterým jsme říkali výkrmny. Děti přijely na místo, kde jim vařily kuchařky, měly postavené stany, sruby, přijely s kufry. Jen co vstoupily do tábora, hned dostaly jídlo... Kdežto my jsme přijeli na holou louku, museli jsme jít do lesa, porazit pár soušek, udělat si kůly, postavit si stan, obít ho krajinkami, postavit si postele, trvalo nám to všechno tak dva dny. Když to bylo postavené, družiny byly rozdělené na služby, které vařily pro celý tábor. Takže jsme si museli sami postavit táborová kamna, zařídit kuchyňku, nakoupit, uvařit, uklidit. Byl to tedy obrovský rozdíl. Byli jsme na to hrdí. Ti pionýři nemuseli nic dělat – tedy co se týká práce. Jinak sportovní aktivity a hry tam měli také. My jsme si to ale museli všechno vydřít. Skládali jsme také slib Psohlavců a ti nejlepší tajně, někde v lese, i skautský slib,“ říká pamětník, který skautský slib skládal v roce 1968 už legálně, protože v období Pražského jara se do hry vracely nejrůznější zakázané spolky a organizace, mimo jiné také skautský Junák. Nově nabytá svoboda však netrvala dlouho. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 komunisté opět utužili režim a Junáka rozpustili. Jaromír Holas si do svých skautských memoárů zapsal:

„Bylo nádherné jaro 1971. Konečně se mohly sejít všechny družiny. Pionýrská organizace nás nedostala, i když se o to snažila. Zabavila nám násilně klubovnu a všechen majetek. Oddíl byl rozpuštěn a družiny pracovaly jen jako kluby časopisu ABC. Pedro a známí skauti nám zajistili, abychom mohli s oddílem pracovat pod hlavičkou Svazarmu Prahy 2. Sešly se tři zdecimované družiny Havranů, Tygrů a Vlků. Před rozpuštěním nás bylo třicet jedna, nyní jen třináct, ale i tak to bylo krásné číslo. Vydrželi jen ti nejaktivnější a ti, jejichž rodiče se nebáli. Protože v době, kdy na mládežnickém nebi vládl Socialistický svaz mládeže a s ním pevná záruka té ‚správné‘ komunistické výchovy Pionýrskou organizací, tlačila nás spousta rodičů, abychom do Pionýrské organizace vstoupili. To jsme ale nemohli, protože již pouhé slovo pionýr v nás vzbuzovalo úděs. V oddíle to byla ta nejhrubší nadávka. Pionýrům jsme potají říkali ‚Bratrstvo rudé pracky‘...“

Otravovaly nás ideologické kontroly

Psohlavci se tedy schovali pod křídla vstřícného Svazarmu, ovšem i ten museli po nějaké době opustit.

„Prý jsme se chovali příliš skautsky. Nosili jsme skautské košile, hnědé šátky a na rameni svazarmovský znak s rudou hvězdou, což byla taková úlitba. Nejdříve nám ve Svazarmu říkali, že když budeme nosit tu rudou hvězdu, můžeme si dělat, co chceme, což jsme dělali. Ale to se jim přestalo líbit, báli se průšvihu.“

Nakonec je přijali v tělovýchovné organizaci Rady odborů Slavia Žižkov, kde už se Psohlavci chovali umírněněji.

„Přesto jsme měli průšvih. V roce 1974, kdy už jsem pracoval jako oddílový vedoucí, jsem šel na táboře s kluky nakupovat, když přede mnou zastavila černá volha, z ní vystoupili dva pánové, chytli mě v podpaží a donutili mě nasednout do volhy. Dostali hlášení, že prý pořádáme ilegální skautský tábor, a požadovali vysvětlení. Ohradil jsem se, že jsme tělovýchovná jednota Slavia Žižkov a že naši jednotu založil Antonín Zápotocký. Oponovali, že je to jen taková zástěrka a že si to chtějí prověřit. Přijeli do tábora se třemi auty, pánové obcházeli děti a vyžadovali, aby jim ukázaly zápisníky, což odmítly s tím, že to je jejich soukromá věc.“

„Říkali: ‚Máte ty hajzly dobře vychovaný, nic nám nechtějí půjčit.‘ Ofotili si nástěnky, kde byla mimo jiné povinná četba, jako například Jack London, Ernest Thompson Seton, a začali nám vyčítat, že tam nemáme žádného sovětského spisovatele. Vysvětloval jsem jim, že Jacka Londona četl i Lenin, a dokonce to byl jeho poslední autor, kterého před svou smrtí přečetl, tak co je na tom závadného... Sepsali hlášení a dozvěděl jsem se, že se nás zastal předseda JZD, protože jsme mu se skauty kdysi zachránili statek před vyhořením. Hodně nám tehdy pomohl.“

Skautská svoboda na východním Slovensku

Aby se ilegální oddíl Psohlavců nadále vyvaroval podobných kontrol, jako místo pro své tábory zvolili vůdci odlehlé východní Slovensko u rusko-polských hranic. „Tam to bylo úžasný, cítili jsme se tam svobodně. Nebylo tam JZD, a tak jsme se tam spřátelili s místními, od kterých jsme kupovali zeleninu. Byly tam jen soukromé pastviny, mohli jsme si stavět tábor na louce, místní lidé nás vždy rádi viděli. Půjčovali nám i koně a vozíky, abychom si mohli vozit věci, udělali pro nás první poslední,“ říká pamětník.

Pod pláštěm TJ Slavia Žižkov přežil ilegální oddíl Psohlavců až do revoluce v roce 1989. Mezitím ho však Jaromír Holas na deset let opustil, protože založil rodinu a na skauting už nezbyl čas.

Hledání nástupce

Po listopadu 1989 založil nový skautský oddíl Triquetrum – k názvu ho inspirovala keltská symbolika. Jeho cílem bylo předat hodnoty skautingu dalším generacím a vychovat si své nástupce. Bylo to však obtížnější, než čekal. Doba se změnila, odrůstající kluci začali dávat přednost kariéře a vydělávání peněz. Hodně jich odpadalo, Jaromír Holas z toho byl už unavený, ale své úsilí nevzdal. Nakonec, po patnácti letech, se mu podařilo předat štafetu jednomu ze svých svěřenců.

„Skauting je důležitý pro morální rozvoj. Mladý člověk tam pozná, co je to přátelství. Děti pracují ve družinách, ve kterých se musí jeden spolehnout na druhého. Musí společně pracovat, bojovat v různých hrách a hledat tu správnou cestu. Poznají všechny důležité hodnoty, jako je čestnost a pomoc slabšímu, duševně méně schopnému, neustále mu věci vysvětlovat, nesmát se mu, brát ho, protože on je součást jeho družiny. V tomto mikrosvětě je pak člověk slušně připravený na ten makrosvět,“ vysvětluje pamětník, proč mu tolik záleží na tom, aby skautské oddíly nezanikaly. Dodnes se s kolegy i odchovanými skauty, dnes již padesátníky, pravidelně schází a jezdí na společné výpravy.

Soukromý život

Jaromír Holas se vyučil a nějakou dobu pracoval ve Stavoservisu jako montér vzduchotechniky. Vystudoval gymnázium pro pracující, kde se z vlastního zájmu navíc učil latinu a řečtinu. Chtěl dále pokračovat na filozofické fakultě obor vědecko-technické informace, ale jedinou školou, kterou mu režim umožnil studovat, byla ekonomika průmyslu. Jako ekonom pracoval ve Stavoservisu, ve Správě státních hmotných rezerv a od roku 2003 se až do důchodu uplatnil v pojišťovnictví. V roce 1979 založil rodinu a má dva syny. Jeho velkým koníčkem je sport a cykloturistika, kterou sdílí s manželkou. Na kole projeli celou Evropu a ze závodů si přivezli desítky medailí. Navštěvuje Univerzitu třetího věku, kde studuje evropské duchovní dějiny. Jeho životní krédo zní: „Pravý muž je stále žákem.“