Richard Hofmann (* 1944)

Richard Hofmann

„Tady na Mokřanech byla škola. Já jsem v tom údolí, kus dolů po potoce, tenkrát pásl krávy. Nikdo o tom tenkrát nevěděl, že to tam likvidují. Odstřelovali to. Prostě to vyhodili do povětří. Já jsem ležel na mezi a najednou taková strašlivá rána. A vidím, nad lesem se točí školní lavice. Jaké tenkrát byly, ten zelenej stolek, asi pro čtyři děti. A ta letěla nad ten les, točila se jako vrtule. Kamení začalo pršet… Já jsem utíkal schovat se do lesa, abych nedostal nějakým kamenem. Protože to letělo strašně vysoko a daleko. To byly detonace jako hrom. A bylo to snad prý z toho důvodu, že se tam ukrývají diverzanti a narušitelé, kteří přecházejí hranici a tam se schovávají. Takže se to takovýmhle způsobem likvidovalo.“

Richard Hofmann se narodil 4. listopadu 1944 jako jedno z pěti dětí mladého sedláka ze Spáleniště nedaleko Petrovic na Šumavě. Jeho otec nastoupil v necelých osmnácti letech na vojnu a celou 1. světovou válku strávil střídavě na frontě a v italském zajetí. Po vzniku Československé republiky musel ovšem na vojnu znova jako příslušník Československé armády. Potom se vrátil na Šumavu, do svého rodiště ve Vlastějovech, začal hospodařit a zakrátko našel v nedalekém Spáleništi svoji budoucí manželku, schovanku tamních bezdětných manželů, ke kterým šla z velmi početné, ale chudé rodiny na vychování.

 

Hrůzou zešedivěl

Brzy ale přišla další válka a otec musel rodinu opustit znova. Tentokrát byl nuceně nasazen v říši. S postupem německých vojsk putoval do Ruska k takzvanému baucuku¹⁾ a u města Tula přestavoval širokorozchodnou železnici na běžnou evropskou. S následným ústupem Němců se vrátil do Německa a ocitl se uprostřed právě bombardovaného Norimberka.

 „Když šla fronta zpátky a oni s ní, skončil v Norimberku. Tam při jednom náletu zešedivěl. Vyprávěl, že to byly kruté nálety. Utíkal se schovat do nějakého krytu. Jenže v něm byly nějaké Polky a s nimi němečtí vojáci. Jeho tam samozřejmě potřebovat nemohli, tak ho vyhnali. Když už nevěděl kam, skočil do kanalizace. Říkal, že to byl strašný zážitek. Země se chvěla, leckde se to bortilo, před ním, za ním… Tak za ten nálet hrůzou zešedivěl. A nakonec bylo velké štěstí, že se do toho krytu nedostal, protože když vylezl ven a šel kolem, právě vytahovali ty, kteří se tam schovali. Všichni byli mrtví. Ten kryt zásah nedostal. Ale vedle něho vybuchla bomba a ten tlak vzduchu jim roztrhal plíce. Poranění neměli žádné, jen byli zežloutlí. Tak říkal, jaké měl štěstí, že kdyby ho bývali nevyhnali, tak v tom krytu zahynul.“

 

Válečná odysea

To už na nic nečekal a v chaosu dalšího náletu se vytratil a vydal se na cestu domů. Tam dorazil právě na konci války. Šťastně se shledal se svou rodinou, které se také nežilo lehce. V důsledku národnostních třenic byla jeho žena s dětmi nucena několikrát měnit bydliště. K ničemu horšímu naštěstí nedošlo.

 „Sestry už byly na světě. Matka s nimi nejdříve bydlela u statkáře Henschla v Jiřičné. Jenže to byl Němec, po válce byl potom popraven, a ten na mámu tlačil, aby se dala zapsat k Němcům. Ta ovšem nechtěla, tak se raději odstěhovaly a bydlely v Milínovech. Potom v Lubech a nakonec jsme skončili v Jesení. Tam už jsme byli do konce války.“

 

Ke zdi, Čech nebo Němec

„Ovšem k nějakým větším národnostním nepokojům tu prý ani za války nedocházelo. Protože tady přeci jen každý nějakou tu obživu měl. Měli alespoň kousek pole a nějakou kravičku. A přitom dělali v lese nebo někde u sedláka… Takže tady ta obživa nějaká byla. A to zalidnění tu nebylo tak velké jako na tom severu. Byly samozřejmě nějaké výjimky, to je všude, ale v jádru tady spolu ti lidé celou válku tak nějak vycházeli. Například pašovali zezdola z ,kraje‘ obilí a odtud dolů naopak třeba máslo. A dělalo se to načerno. Všichni byli ohrožení. Protože ať by přišli na Němce nebo na Čecha, tak šel ke zdi.“

 

Sami v prázdné vesnici

Hofmannovi tedy začali opět normálně žít a hospodařit. Ani tentokrát to však nevydrželo dlouho. Spáleniště bylo z drtivé většiny německé a jeho obyvatelé byli téměř všichni po válce odsunuti. Hofmannovi jako jediní hospodáři uprostřed vysídlené vesnice překáželi dalším záměrům pastvinářského družstva, kterému tamní pozemky a další majetek připadly. To jsme teprve v roce 1947!

„Byly tu především roztroušené usedlosti. Když se to vysídlilo, tak co tu zbylo, lidi vyrabovali. Napřed přišla ta první vlna, to byli opravdu ti zlatokopové. Ti ukradli, co mohli. Potom přišli další. Ti se tu usadili. Někdo vydržel, někdo zase utekl. Ty větší obce, jako bylo například Zhůří, tam už to bylo obydlené hned celé. Už tam byly i nějaké instituce, nějaká ta národní správa, už tam byl policajt… Ale když to potom zabraly Vojenské lesy, tak se tady udělal ten vojenský prostor a museli to vystěhovat všechno. A všechno se zbořilo.“

Několik německých rodin zůstalo. „Třeba tady na Mokřanech byl nějaký Fajt, na tom Horním Kochánově, mezi Keplemi a námi, tam byl pan Stadler a tady nad námi byli Šmídů. V prvních dvou případech byli oba Němci, u těch Šmídů byla ona Češka a on Němec. Ti tu tedy zůstali. Ale většinou to šlo všechno do odsunu.“

 

Kolektivizace s Pánem Bohem

Hofmannovi dostali náhradou hospodářství na Dolním Kochánově, kam se nakonec po mnoha dalších peripetiích pan Richard Hofmann vrátil a dnes tam spokojeně žije. Tehdy ovšem přicházely pohromy v rychlém sledu. Brzy tu byl únor 1948 a po něm tzv. kolektivizace zemědělství. Odlehlost a další specifické podmínky Hofmannovy napoprvé zachránily od nejhoršího. V jejich končinách se zkrátka kolektivizovalo těžko. Nebylo s kým. „Tady to mohli zkolektivizovat jen s Pánem Bohem.“ říká dnes s úsměvem pan Hofmann. Zůstali hospodařit na svém, odváděli však dodávky zemědělských produktů státu a dostávali za ně směšné úhrady. Byl to úděl i většiny z těch několika málo původních německých hospodářů, kteří se nějak vyhnuli odsunu. V další vlně budovatelského nadšení a kolektivizace, v roce 1960, však již bylo hospodářství zabaveno Státními statky i jim. Rodiče zde ještě chvíli pracovali jako zaměstnanci, brzy zde však životní podmínky byly tak těžké, že se rozhodli odstěhovat do Svojšic.

 

Měl větší dodávky než celé JZD

Jiní dopadli hůř. Zejména bohatší sedláci, na jejichž pozemky a majetek si noví mocipáni dělali zálusk. Ty už do JZD tlačili razantněji. A vzepřít se tomuto systému bylo prakticky nemožné. Objem povinných dodávek jim byl stanoven tak nereálně, že nebylo prakticky možné je plnit, a následky byly většinou tragické.

Například v beztak hospodářsky obtížné poválečné době nedostali potravinové lístky, bez nichž bylo obstarávání již tak těžko dostupných potravin velmi ztíženo, případně se nesmírně prodražilo. Někteří občas splnění dodávky řešili tak, že sháněli chybějící produkty u sousedů v okolí. Nakonec ale většinou sedlák nemohl tak absurdní požadavky plnit, byl obviněn z protispolečenského chování, odsouzen jako nepřítel lidu do vězení, majetek propadl státu a jeho rodina šla za směšný plat pracovat do JZD nebo státního statku.

„Bylo to dělané tak, že třeba tady za Petrovicemi, říká se tam Na Zbraslavi, byl sedlák. Měl asi přes dvacet hektarů. Ten se nepoddal a do toho JZD nevstoupil. Ale také míval na to konto dodávky větší než celé petrovické JZD. Takže třeba dodávku brambor, masa, mléka… Kolikrát to musel i leckde shánět. Protože jakmile by to nedodal, zavřeli by ho, rodinu vystěhovali na státní statek a tam by dělali za pár šupů. A majetek by jim zkonfiskovali. Takových lidí bylo. Třeba na Těšově, tam byl nějaký Fuks, potom na Krušci, tam byl další. Měl poměrně velké hospodářství, byl to vesnický kulak. Tak ho zavřeli, rodinu naložili na náklaďák a odvezli je na Těšov. Dělali tam na statku a veškerý majetek propadl státu. Zabralo to JZD nebo statky, nebo kdo v té vsi právě úřadoval.“

 

Vzorný pluk

Richard právě v té době nastupoval prezenční vojenskou službu u protiletadlové obrany v Mostě. O prvním volnu se na Kochánov ještě podíval, potom už však byl konec. Na příhody z vojny vzpomíná dnes většinou s úsměvem, ovšem mluví tu i o velké buzeraci, mazáctví a šikaně.

„My jsme vůbec měli vojnu jako řemen. Byli jsme vzorný pluk vyznamenaný Řádem Rudého praporu, který nám předával ministr Lomský. Když jsme nacvičovali na převzetí toho řádu, tak jsme měsíc dennodenně večer po zaměstnání šlapali z kasáren dolů na náměstí v Mostě, to byly tři kilometry, a do půlnoci jsme tam nacvičovali ten parademarš. To nebyla psina. Než jsme tam došli, a teď do zblbnutí jsme nastupovali na tom náměstí. Obcházeli jsme blok a zase přicházeli z druhý strany a teď jsme nacvičovali to seřazení a ten parádní pochod. A když se jim zdálo, že to málo zní, že málo šlapeme, tak za trest nás buď hnali ty tři kilometry nahoru poklusem nebo jsme museli v noci přes město zpívat.“

 

Z dolů a ze zemědělství nebylo úniku

Po návratu z vojny nastoupil do práce zpět ke Státním statkům. Mizerné finanční podmínky ho trápily, nicméně vyvázat se a hledat práci jinde nebylo v té době jednoduché, často vůbec možné. „Z dolů a ze zemědělství nebylo tehdy úniku,“ komentuje pan Hofmann lakonicky tehdejší situaci. Jemu se to nakonec za pomoci známého podařilo a nastoupil jako řidič náklaďáku u Vojenských lesů. Na studium a případné lepší uplatnění nemohl jako syn někdejšího sedláka pomýšlet. Před vojnou absolvoval pouze tzv. zimní mistrovskou zemědělskou školu a tím to skončilo.

 

S buldozerem na Vchynice

U Vojenských lesů jezdil, jak sám říká, se vším, co mělo kola nebo pásy. Nijak slavnou, nicméně zajímavou kapitolou byla práce na buldozeru, kdy srovnával se zemí torza stavení ve vysídlených vesnicích (např. Vysoké Lávky nebo Vchynice-Tetov). Vzpomíná na zajímavá technická zařízení, která tam ještě nacházel, nebo na ukázky řemeslné úrovně zpracování zařízení tamních hospodářství a obydlí, které ukazovaly, že tamní obyvatelé nebyli takoví chudáci a primitivové, jak o nich často panovala představa. Právě při práci na buldozeru, při jedné jeho opravě však přišel o jedno oko a tím jeho „kariéra“ skončila úplně.  

 

Jedovatá Otava    

„Nakonec jsem skončil v Sole v Dlouhé Vsi na vrátnici. Tam jsem přišel k další zdravotní úhoně. Kdysi tam z pilin lisovali sedáky na toalety a pojili to různými fenoly a podobným neřádem. To Solo stojí vlastně na ostrově, obtéká ho Otava a je tam písečné podloží. Takže to svinstvo prosakovalo jednak do řeky, jednak do místní studny. Dodnes rybáři říkají, že co se chytí těsně pod fabrikou, že se nedá jíst, že to páchne tím fenolem. No a já jsem pil vodu z té studny, vařil si z ní čaj… A během půl roku jsem zjistil, že mám neustále plný nos krve. Ne že by mi přímo tekla, ale pořád jsem smrkal krev a kapesníky jsem mohl rovnou hodit do kamen. Ale jakmile jsem měl týden dovolenou, tak se to ztratilo. Nic mne nebolelo, neměl jsem celkem žádné problémy, až jednou se mi udělalo špatně, začal jsem zvracet krev, tak mne rovnou z práce odvezli do nemocnice. Nakonec se přišlo na to, že mám poškozená játra, že tam došlo k městnání krve a udělaly se mi jícnové varixy, takové křečové žíly v jícnu, a ty mi praskly. Bylo to se mnou tenkrát dost vážné. Čtrnáct dní jsem byl v nemocnici v Sušici, potom mne odvezli do Plzně, kde jsem byl asi dva měsíce. A když jsem se vrátil, měl jsem cirhózu jater, která se vlastně nedá vyléčit, dá se jen zastavit.“

 

Vzhůru zpátky na Kochánov!

Pan Hofmann potom dostal invalidní důchod, a když mu vrátili Kochánov, začal tam dojíždět a nakonec se tam přestěhoval. Po malých krůčcích zakládal své skromné hospodářství a až na smutné a bizarní peripetie kolem navracení jeho majetku tam dnes se svou ženou, obklopeni zvířaty a krásnou přírodou, tráví spokojený podzim života.

Pro Post Bellum v roce 2011 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.

 

¹⁾stavební vlak – počeštěno z němčiny, Bau = stavba a Zug = vlak. Slouží k dopravě pracovních čet, materiálu a určité části strojního vybavení přímo na trať, hlavně do míst, kde je k traťovému tělesu zhoršený nebo úplně nemožný přístup pro běžnou, po silnici dopravovanou techniku. zirafoviny.cz