Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Havlenová (* 1932)

Člověk má žít tak, aby nikomu neublížil, spíš aby pomohl

  • narozena 5. března 1932 v Bitěticích u Pelhřimova

  • rodina vlastnila větší zemědělské hospodářství

  • v květnu 1945 nacisty v Terezíně popraven její bratranec Jaroslav Dvořák

  • na celou rodinu dolehla poúnorová komunistická perzekuce, zejména násilná kolektivizace

  • v roce 1951 odmaturovala na čáslavském gymnáziu a následně zahájila svou profesní kariéru ve Šluknovském výběžku jako učitelka základní školy

  • na Šluknovsku se seznámila s Jaroslavem Havlenou pronásledovaným komunistickým režimem, za něhož se později provdala

  • vyučovala na základních školách ve Velkém Šenově, Dolní Poustevně a Rumburku

  • po roce 1968 manželé Havlenovi po předchozích negativních zkušenostech s komunistickou totalitou žili především soukromým životem

  • matka dvou synů Vladimíra a Jiřího

  • po odchodu do důchodu a smrti manžela žije v Rumburku

Československý venkov poznamenalo dvacáté století hned několika osudovými způsoby. Nejcitelnější rány mu zasadily dva totalitní režimy, které neblaze ovlivnily životy pracovitých a houževnatých sedláků, jejichž pevný vztah k půdě zpravidla předurčilo dědictví předchozích generací. Komunistický režim neumožnil potomkům dlouhých selských rodů navázat na práci svých předků, navíc je trestal pro jejich rodinný původ. Osud pamětnice Vlasty Havlenové a její rodiny patří k typickým příkladům výše uvedeného tvrzení. 

Tradiční selský rod

Tatínek Vlasty Havlenové byl sedlák a potomek selské generace, která žila na Pelhřimovsku. Jeho předchůdci žili ve vesnici Strměchy, ve které se také narodil Vlastin dědeček Vojtěch. Pro něho rodiče koupili větší hospodářství v nedaleké obci Bitětice, kde pak od roku 1890 Vlastin tatínek vyrůstal mezi jedenácti dětmi a podle tehdejších pravidel venkova se coby nejstarší syn stal pokračovatelem selské tradice. Další z bratrů vystudoval v Čáslavi učitelský ústav a později působil jako školní inspektor. Pamětnice se narodila do časů první republiky 5. března 1932 a při vzpomínce na své rodiče a život na statku uvádí: 

„Moje maminka byla ze sousední vesnice a byla taky děvče ze zemědělské rodiny. Jenomže hospodářství, kde byl tatínek, maminka, malé dítě a babička, nestačili sami obdělávat, a tak tatínek začal najímat zaměstnance. Tehdy se říkalo, že mají čeledína a služku. Do roku 1936 žila ještě moje babička a z mého nejranějšího dětství si pamatuji na to, jak nás byla pořád plná chalupa dětí, protože vdané sestry se svými dětmi jezdívaly babičku potěšit. Já jsem vlastně měla pořád kolem sebe kupu dětí. Nejhorší pro naši rodinu byl asi rok 1941, to zemřela maminka a já jsem měla ještě mladší sourozence. Byla jsem nejstarší a bylo mi v té době devět let.“ 

Ovdovělá otcova sestra se na statek přestěhovala a převzala úlohu maminky, kterou rodina ztratila. Pamětnice vzpomíná, že zažila velmi zaostalý venkov: „Já si třeba pamatuju, že než jsem začala chodit do školy, svítilo se petrolejovou lampou. Elektřina se do té malé vesnice zaváděla až roku 1938. Když se připravovalo krmení pro dobytek, tak řezačka na jetel byla poháněna tzv. žentourem. Já už si dneska nedovedu představit, jak to vypadalo. Koně roztáčeli jakýsi hřídel, který byl napojený na řezačku, a ta byla v provozu. Mlátička se poháněla motorem, který nebyl ještě elektrický. Když elektřina byla zavedena, tak to zemědělství hodně pomohlo, protože třeba tatínek hned nechal zřídit pro dobytek a koně napáječky. Koupil stroje na elektrický pohon a možná to zemědělství tehdy během války i nějak vynášelo, že mohl koupit dost strojů.“ Tatínek kromě práce v hospodářství rád četl a oplýval širokým rozhledem a vzděláním. Znal třeba zpaměti celou Erbenovu Kytici

Nacistická okupace

V pohnutých dobách nacistické okupace Vlastin otec podporoval své sourozence, kteří žili ve městech. Sám se musel potýkat s četnými hospodářskými kontrolami a nucenými dodávkami. Ve válečném období však jedenáctiletá Vlasta statek opustila a přestěhovala se ke svému strýci do Čáslavi, kde také začala chodit do školy. Celou rodinu však v době nacistické totality postihla fatální tragédie. Vlastina bratrance Slávka, syna legionáře Jaroslava Dvořáka, zatklo počátkem roku 1945 gestapo. Jaroslav působil v odbojové organizaci Předvoj a 2. května 1945 byl v Terezíně zastřelen. Pamětnice na svého bratrance vzpomíná: „Byl to úžasně veselý kluk. Slávek k nám jezdíval každé prázdniny, pomáhal na poli. Pamatuji si, jak po práci sedával s harmonikou a hrál písničky na přání, ač byl samouk. Hrozně rád s tatínkem chodíval do lesa.“ 

Další tragédie rodinu minula jen o vlásek. Ve vesnici se schovávali partyzáni a celé rodině se málem stal osudným mentálně zaostalý chlapec Frantík, který se na statku staral o dobytek. Vlastina tetička nesla partyzánům jídlo v prádelním hrnci do sena, kde se ukrývali. Možnému maléru se předešlo jen díky velké duchapřítomnosti otce i tety: „Když se jednou mělo seno shazovat, tak tatínek nebyl doma. Frantík tam vylezl a stoupl jednomu člověku na obličej. Ten pochopitelně vykřikl a Frantík utekl a hrozně křičel. Tatínek šel do vrat a vedle něj dva četníci, protože byla hláška, že tam někde spadli a musí tam někde být. Byla to opravdu krutá situace, ale nakonec to dopadlo dobře. Tatínek se na Frantu rozkřikl, ačkoli nikdy nekřičel, a řekl: ‚Proč jsi nepozdravil? Jak se to chováš? Utíkej a řekni tetě, ať uvaří pánům četníkům čaj.‘ Teta už ten křik slyšela, vyběhla a viděla četníky. Věděla, o co se jedná, a Franta jí to samozřejmě hned pověděl. Řekla mu: ‚Ty hlupáku, to byl Hron, ten si z tebe dělá zase legraci, já vím, jak ti ubližuje a jaký na tebe je. Když někde ve vsi řekneš, že jsi stoupl chlapovi na obličej, tak se ti budou smát a udělají z tebe hlupáka. Tohle nikde neříkej.‘ To na něj platilo, takže to dopadlo dobře.” 

Na život obce a všeobecnou atmosféru v ní dolehl i krutý osud nedalekých Leskovic, které nacisté v květnu 1945 vypálili. Vesnice se také na konci války musela smířit s nuceným odevzdáním koní ve prospěch armády. Pamětnice zažila situaci, kdy škola, kterou navštěvovala, byla od prosince 1944 do května 1945 obsazena německými dětmi a české vyučování prakticky neprobíhalo. Nacistická nesvoboda však skončila a třináctiletá Vlasta pociťovala velké nadšení. Netušila, že klidné časy nebudou mít dlouhého trvání.

Následky poúnorové perzekuce 

Únorové události roku 1948 zastihly pamětnici na čáslavském gymnáziu. Celou tehdejší situaci považovala za překvapivou a nečekanou. Před konsternovanými studujícími se objevila nová učitelka s přihláškou do Československého svazu mládeže s dovětkem, že členstvím v této organizaci je podmíněno jejich další studium. Odvolán byl také původní ředitel gymnázia. Nástup komunistické totality však představoval i konkrétní neblahé dopady pro Vlastinu rodinu: „Špatně to dopadlo pro mého strýčka, který byl v té době školním inspektorem a zároveň po volbách v roce 1946, kdy myslím, že v Čáslavi zvítězila národně socialistická strana, místopředsedou národního výboru. Po Únoru byl pochopitelně okamžitě funkce místopředsedy a inspektora zbaven. Byla to pro rodinu docela krutá situace, neboť mu bylo v roce 1948 padesát šest let. Ženil se dost pozdě, protože se chtěl ženit, ale začala válka, tak se nevzali. Oženil se až po válce a měli dva měsíce starou holčičku. Byla to otázka existence rodiny, jestli vůbec dostane nějakou penzi, co bude dělat, protože zdraví neměl nějak zvlášť valné, a že by pracoval manuálně, nepřicházelo v úvahu.” 

Vlastin strýc se navíc trápil eventuálními důsledky, které mohly jeho neteř postihnout, protože u něj bydlela. Obavy se naštěstí nenaplnily a Vlasta roku 1951 na čáslavském gymnáziu odmaturovala. Přihlášku na pedagogickou fakultu však nepodala, neboť se řídila radou svého třídního učitele, aby na sebe v už tak dost vypjaté situaci se svým kádrovým profilem příliš neupozorňovala. Naopak ji vybídl, aby se pokusila získat místo v oblastech, kde je nedostatek učitelů a kde přijímali i maturanty. Nakonec získala místo v nejsevernějším regionu Československa, ve Šluknovském výběžku, a posléze s ním spojila celý svůj profesní život. Ve stejném období prožíval náročné životní období na Pelhřimovsku Vlastin otec, který zde marně vzdoroval nastupující kolektivizaci venkova, až nakonec do Jednotného zemědělského družstva (JZD) vstoupil. Další životní cesty pamětnice se však rozvíjely daleko od domova. Svou profesní kariéru započala v kraji, který po roce 1945 změnil zcela zásadně po odsunu původního německého obyvatelstva svůj charakter. 

Učitelkou na Šluknovsku

Po absolvování přípravného kurzu ve Vratislavicích nad Nisou obdržela Vlasta telegram s pokynem, aby přijela do Rumburku. Po jednání se školním inspektorem dostala zaměstnání na základní škole v nedalekém Velkém Šenově. Na tamní školu měl nastoupit coby učitel jakýsi Jaroslav Havlena, který však o sobě již čtrnáct dní nedal vědět. Vlasta se ve Velkém Šenově zabydlela, ale po krátké době na ni čekalo nepříjemné překvapení. Po necelém měsíci se Jaroslav Havlena dostavil. Pro Vlastu jeho nečekaný nástup znamenal přechod na školu do ještě vzdálenější Dolní Poustevny. Naštěstí se zanedlouho situace na velkošenovské škole změnila a Vlasta se směla vrátit. Po čase povolilo i napětí mezi oběma začínajícími kantory. Brzy se sblížili a stali se z nich na 61 let manželé.

Pedagogové museli samozřejmě čelit různým nástrahám a požadavkům komunistické totality. Běžné byly např. povinné brigády. Negativní zážitek z chmelové brigády, na které neplatily žádné bezpečnostní předpisy ani základní hygienické normy, patří dodnes k nejhorším vzpomínkám Vlasty Havlenové ze školství. Mladá učitelka musela pochopitelně také plnit a vykazovat nástěnkovou činnost a zažila také bizarní návštěvu školní inspekce, která prováděla hospitaci pouze v hodinách manželů Havlenových. To už ale oba působili a žili v Rumburku, centru Šluknovského výběžku. Vlasta Havlenová působila až do odchodu do penze jako učitelka základní školy a její manžel své profesní působení naplnil pedagogickou činností na rumburském gymnáziu. 

Osud manžela

Vyprávění Vlasty Havlenové by nemohlo být úplné, kdyby zůstal opomenut pohnutý osud jejího manžela Jaroslava Havleny. Narodil se v roce 1924 do nepříliš majetné rodiny kameníka. Dětství prožil v jižních Čechách a jako velmi nadanému žákovi se mu záhy odkryla perspektiva středoškolských studií. Díky své tetě studoval na českém gymnáziu ve Vídni, ale s připojením Rakouska k nacistickému Německu v březnu 1938 tato nadějná epizoda jeho života skončila. Pokračoval na příbramském gymnáziu, ale neminulo jej totální nasazení. Po skončení druhé světové války studoval na FF UK učitelskou větev aprobace čeština – dějepis. Intenzivně prožíval komunistický puč v únoru 1948, kdy museli fakultu z politických důvodů opustit mnozí pedagogové i studenti. Poúnorové čistky se nevyhnuly ani dr. Zdeňku Kalistovi, později komunistickým režimem vězněnému historikovi, se kterým nadějný student Havlena úzce spolupracoval.

Jaroslav Havlena měl rozpracovanou habilitační práci a zbývalo mu vykonání poslední zkoušky (2. státní zkoušky z dějepisu). Zasáhl ovšem osud a on byl 16. dubna 1949 zatčen a držen ve vazbě v Bartolomějské ulici a posléze na Pankráci až do poloviny července 1949. Záhy stanul před Státním soudem v Praze v rámci velikého a rozvětveného politického procesu, na jehož konci byly vyneseny rozsudky smrti (např. Miloslav Jebavý) či tresty doživotního žaláře (např. Havlenův spolužák z fakulty Vladimír Struska). Jaroslava Havlenu soud nakonec zbavil obvinění. Toto rozhodnutí mělo budit před veřejností dojem, že komunistická justice přece jen setrvává na principech spravedlivého procesního řízení. Jaroslav Havlena se navíc domníval, že svou roli sehrála skutečnost, že nebyl „buržoazního“ původu a pocházel z chudé rodiny. Stále však nad ním visel Damoklův meč, neboť mu bylo otevřeno řečeno, že objeví-li se nové důkazy o jeho vině, proces se znovu obnoví.

Propuštěný vězeň putoval na vojnu, ale díky neobvyklé benevolenci několika vojenských důstojníků svou závěrečnou univerzitní zkoušku směl přece jen dokončit. Své pedagogické působení zahájil ve Šluknovském výběžku. Od roku 1953 učil na jedenáctileté střední škole v Rumburku a tamnímu gymnáziu zůstal věrný až do svého odchodu do důchodu v roce 1986. I coby penzista tam docházel až do roku 1993 vyučovat latinu. V dubnu 1990 napsal Jaroslav Havlena dopis rehabilitační komisi Filozofické fakulty UK, ve kterém reagoval na nepřesnou a zavádějící formulaci v nahlížení na pronásledování československé inteligence v době komunistického režimu, kdy pro mnohé primárním a klíčovým historickým mezníkem zůstával především rok 1968: „Ozývám se Vám nikoli pro omluvu – ti viníci jsou dávno mrtvi – ale především pro pořádek, abyste mne mohli zařadit do počtu studentů vězněných po únoru 1948, a pak také proto, že se mne nemile dotkla Vaše formulace ‚případně i před ním‘. Nerad bych, aby i u Vás někomu dějiny začínaly až rokem 1968. Zažil jsem rozvoj fakulty po válce i její úpadek po r. 1948, mám stále před očima K. Stloukala, Zd. Kalistu, J. B. Kozáka a jiné, kteří to odnesli hůře.”[1] Jaroslav Havlena zemřel v únoru 2015.

Rok 1968 a nástup normalizace

Šedesátá léta dvacátého století hodnotí Vlasta Havlenová jako období nadějné a radostné. Atmosféra tehdejší doby dolehla i do upozaďovaného Šluknovského výběžku. Vlasta Havlenová žila tehdy svou rodinou a učitelskou profesí. S manželem se starala o syny Vladimíra (1958) a Jiřího (1961) a tehdejší politický vývoj sledovala spíše s odstupem. K pražskému jaru zaujímali manželé Havlenovi zdrženlivé a v zásadě i značně ambivalentní stanovisko: „To, co se dělo, se nám líbilo, ale když mám říct pravdu, tak jsme tomu nějak nevěřili. Mě od toho především zrazoval můj starý tatínek, kterému tenkrát bylo přes osmdesát let, a ten říkal: ‚Žiju už hodně dlouho a podívej se, jak dlouho je to v Rusku. Já nevěřím, že se to povede a udrží.‘ Vzhledem k tomu, že jsme byli oba komunismem určitým způsobem potrestáni, v tom byl možná i strach.“

Vlasta Havlenová si také vzpomíná, že ve Šluknovském výběžku, který se nachází v bezprostřední blízkosti státních hranic, panovalo tehdy zvýšené napětí a strach z vojenského cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Šířily se informace o zvýšeném pohybu vojsk v blízké NDR. Sovětská okupace v srpnu 1968 obavy Vlasty Havlenové a jejího manžela definitivně potvrdila. Období normalizace popisuje pamětnice jako pesimistické, ale kvůli předchozím negativním zkušenostem s komunistickou totalitou se s manželem stáhla do ústraní. K paradoxům tehdejší doby patří fakt, že se Jaroslav Havlena coby nestraník stal zástupcem ředitele rumburského gymnázia, které si z období pražského jara kvůli postojům mnohých pedagogů neslo nálepku kontrarevoluční instituce.

Životní filozofie

Vlasta Havlenová žije stále v Rumburku. Pravidelně se setkává se svými přáteli a udržuje pevné vztahy se svou rodinou. Společenské dění ji nenechává chladnou a na otázku, jakým životním krédem či filozofií se řídí, odpovídá skromně a neokázale, jak je ostatně pro ni zcela typické: „Člověk má žít tak, aby nikomu neublížil, ale spíš pomohl.“

[1] Archiv pamětnice Vlasty Havlenové, dopis Jaroslava Havleny rehabilitační­ komisi FF UK v Praze z 25. dubna 1990.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Filip Stojaník)