Prof. RNDr. Jiří Hála

„Já si pamatuju, že jsem tam prodělal řadu nemocí. Nejvíc, co mě trápilo, byl opakovaný zánět středního ucha. Ten Petr Haimann, můj kamarád, mi vždycky připomíná, jak mi záviděl, že jsem mohl plakat, protože jeho maminka mu nedovolila, když byl nemocný, aby plakal. Potom mě vzali do nemocnice, že mě budou operovat, a to já dodnes obdivuju ty doktory, co tenkrát uměli udělat. Je to osmdesát let zpátky, kromě toho vybavení, jaké tam bylo, nebyla antibiotika. A oni se to rozhodli řešit trepanací lebky. Rozsekali hlavu na obou stranách a vyčistili to. Od té doby nemám s ušima problém. Před operací narkóza, to se ještě používal éter. To vám dali na nos gázu a nakapali na ni éter a čekalo se, až odpadnu. Byl u mě takový mladý doktor a ten kontroloval, kdy usnu, a tak se se mnou bavil a nevím, jak je to možné, jak člověku utkví v paměti takové drobnosti. Ptal se mě, kde bydlím, a já jsem mu říkal, že dědeček postavil dům a ten je zelenej. On mi říkal, ať si nevymýšlím, že jsem se na to díval v létě zelenými brýlemi. A ten dům má dodneška původní, zelenou omítku. Druhou věc si pamatuju, že za mnou přišel dědeček, to byl od maminky táta. Ti prošli Terezínem a pak skončili špatně. A přinesl mi pomeranč, to bylo v Terezíně něco nevídaného. Ony tam totiž jezdily transporty Červeného kříže, které tam vozily takové věci. Jak se to rozdělovalo, nevím, možná za to musel dát něco svého. Tak to byl první pomeranč v životě, na který si pamatuju, a já vždycky když přijdu do obchodu a vidím pomeranče, tak vidím dědečka, jak drží pomeranč.“