Aglaë Hagg-Thun

„Zpětně, když mi bylo skoro třicet let, jsem pochopila, proč nás otčím ani matka nikdy nevzali domů do Čech. Žádná prázdninová cesta, žádný víkendový výlet, nikdy jsme nejeli do Čech. To neexistovalo. Znali jsme tu zemi jen z vyprávění. Ohromné lesy, ohromná pole. V Čechách bylo všechno lepší, slunce lépe svítilo a měsíc byl méně studený atd. atd. atd. Někdy v pubertě jsme si řekli: No, to jsou blázni, takhle to přece nemohlo být. To jen trauma, stesk a touha po domově přiměly rodiče tolik přehánět. Když jsme se ale s bratrem po pádu komunismu v roce 1989 poprvé vrátili do Čech, vypadly nám oči z důlků. Protože lesy byly opravdu větší, stromy byly opravdu vyšší, pole byla opravdu žlutější. A teprve tehdy jsme si uvědomili nádheru moravské a české přírody. Předtím jsme tomu nevěřili. A proč jsme se tam za celou dobu komunismu s rodiči nemohli podívat? To jsme si také uvědomili až později. Protože by je za jejich pašeráckou činnost okamžitě zavřeli. Na hranicích na ně čekala KGB. To nám samozřejmě neřekli, abychom to nevěděli. Co nevíš, to ti neublíží. Nikdo nás nemohl vydírat. Protože jsme ani nevěděli, že naši rodiče pašují. Jestli někam posílali balíky s oblečením, tak to bylo podle nás jen pro nějaké chudáky, kteří něco potřebovali. Ale to, že to překročilo mez, kterou to překračovat nemělo... Bible. Ano, ty Bible tam byly, o těch už jsem věděla, že se pašují. Relativně brzy. Léky, samozřejmě, ty akce s léky začaly u nás, zpočátku to byly jenom vitaminy pro Václava Havla, když byl ve vězení, pro Dominika Duku, když byl ve vězení. A pak se to institucionalizovalo a léky se posílaly i do klášterů a na farnosti a do dalších komunit, protože jich prostě tam nebylo dost, zejména po revoluci v roce 1968. A tahle pomocná kampaň existuje dodnes a jmenuje se Akce svatého Lukáše.“

„Mnohem více pozornosti jsem věnovala krizi v roce 1968, české krizi. Když přicházeli čeští uprchlíci, Maltézská pomocná služba (Malteser Hilfsdienst) už byla plně etablovaná, bylo to o dvanáct let později. Byly tam i sanitky, měli vlastní auta, jedno nebo dvě. To znamenalo, že lékařská pomoc mohla být přivezena až k hranicím v Neu-Nagelbergu. Moje maminka musela být tři nebo čtyři týdny mimo domov, vzpomínám si, že se mi po ní stýskalo. To už jsem si plně uvědomovala, bylo mi to všechno jasné. Zůstala tam. Otec tam samozřejmě tak dlouho zůstat nemohl, protože byl zaměstnaný a musel chodit do práce, pracoval ve státním archivu. Mluvím o svém nevlastním otci Bertholdu Waldsteinovi. Ale on to řídil, byl to šéf Malteser Hilfsdienst. A také tam trávil hodně času, v Neu-Nagelbergu přijímal uprchlíky. Poskytovali jim lékařskou péči, léčili zranění, nemoci, kašel, chrapot, cokoli, co si během útěku přivodili. Distribuce oblečení byla tehdy spíše v rukou Červeného kříže. Ale samozřejmě poskytování jídla a pití, vaření čaje atd., to bylo obzvlášť důležité. Pokud vím, moje teta Lilly Waldsteinová tam jezdila jen o víkendech, protože také pracovala, a nemohla si tak snadno vzít volno, ale volno si brala. Mnoho institucí chápalo, že humanitární pracovníci musí být uvolněni z práce, aby mohli být vysláni na hranice, a proto toho mohli udělat poměrně hodně. Stavěly se stany.“