Klára Gerendášová

* 1921  †︎ 2015

  • „Pamatuji si, jak mě jednou vybrali, že mám jít do kuchyně pro kávu. Místo kávy to byla barevná voda. Vzala jsem velké konve a šla do kuchyně. Tam škrábali brambory a já jsem si tam nacpala do nohavic špinavé slupky od brambor. V tom jsem stála osm hodin u ponku, kde jsem pracovala. A deset kilometrů jsem šla do tábora. Na bloku jsme měly kamna a na rouru, která vedla do komína, jsem si nalepila ty slupky a tam je upekla. A s tou špínou a pískem jsem je jedla.“

  • „Pamatuji si, jak když Spojenci bombardovali Německo, tak dozorci se vždy ukryli v bunkrech a my jsme nikam nemohly. Jednou se letadla objevila nad lágrem a z nebe padaly kilové chleby místo bomb. Haldy chleba, který jsme braly a hltaly ho. Celý dvůr tábora byl plný chleba.“

  • „Jednoho dne nás seřadili a nahnali do vagonů. Jely jsme a nevěděly kam. Pamatuji si, jak vlak těžko stoupal do kopce, až zastavil v lese. Se všemi jsem se rozloučila. Vyházeli nás z vagonů, někoho vykopli. Byla tam s námi jedna paní s miminkem. To dítě tam dozorce chytl a hodil s ním o vagon. Dítě se samozřejmě uhodilo do hlavičky a spadlo mrtvé na zem. Jeho matka zešílela, tak ji na místě zastřelili. Hnali nás a myslely jsme si, že jdeme na smrt. Držely jsme se v pětistupech za ruku a dorazily k bráně, za kterou byli k našemu překvapení živí lidé a spousta baráků. Nebylo pro nás však místo, tak nás nahnali pod stanovou celtu. Tam jsme seděly v mrazu a sněhu dva dny bez jídla a vody.“

  • „V Penigu, kde jsme pracovaly v továrně a bydlely v lágru v lese, jsem měla kamarádku. Jmenovala se Věruška, Slovenka, a byla těžce nemocná. Měla teploty a voda nebyla. A já jednou v továrně dostala hrnek polévky. Tu polévku jsem Věrušce nesla deset kilometrů do tábora, aby se napila. Rukavice jsem neměla, byla zima a mráz, až se na polévce udělal led. Ale když jsem přišla do tábora, tak ona už zemřela. Měla jsem úplně zmrzlé ruce.“

  • „Ještě vám něco řeknu. Kdo nic podobného nezažil, kdo měl v životě všechno, ten nemůže cítit s druhým člověkem. Jen ti lidé, kteří něco prožili, mohou cítit s druhými. Prožila jsem šílené věci. Viděla jsem v koncentráku, jak házejí živé lidi do kotle s vařící vodou. Viděla jsem, jak pověsili člověka a stáhli z něj kůži a dělali z ní lampy. Potkala jsem jednoho Němce, kterému usekali prsty na rukou. Šílené věci jsem viděla a šílené věci jsem zažila. Viděla jsem, jak tahali mrtvé za vlasy jak hadr až do toho pekla, kde je spalovali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, byt pamětnice, 23.03.2014

    (audio)
    délka: 02:10:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidé dokážou vytrpět víc než zvířata

Gerendášová Klára rok 1942
Gerendášová Klára rok 1942
zdroj: archiv pamětnice

Klára Gerendášová se narodila 4. února 1921 ve Velké Sevljuši (dnes Vynohradiv) v Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Pochází z židovské rodiny. Po smrti matky žila nejdříve u prarodičů a od svých čtrnácti let v Budapešti. Tam byla v roce 1944 internována v židovském ghettu. Odtud ji odvezli do venkovské oblasti u města Pásztó, kde musela hloubit protitankové zákopy. Začátkem roku 1944 byla transportována do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku a následně do pracovního tábora v Penigu. Zde pracovala u soustruhu, který jí vážně poranil dlaň. Vinou špatných hygienických podmínek se jí do rány dostala infekce a táboroví lékaři jí chtěli ruku amputovat. Ruku - a možná i život - si však zachránila útěkem z operačního sálu. O den později byl tábor evakuován a vězeňkyně nastoupily pochod smrti. Z něj se Kláře Gerendášové a dalším vězeňkyním podařilo uprchnout a dostat se k jednotce americké armády. Po válce se odstěhovala do Karlových Varů, kde žije dodnes. Celý život pracovala v pohostinství. Má syna Ladislava, který je známým hercem a hudebníkem, a dceru Annu. Paní Klára Gerendášová zemřela poslední dubnový den roku 2015.