Geanny García Delgado

* 1984

  • „My jsme doma ještě v 90. letech nesměli nic prodávat. Táta a děda byli jediní, kteří něco vydělávali. Všechno se hodně zdražilo, nebylo co kupovat a co jíst. Pamatuju si, když se sestra narodila, byly výpadky elektřiny. Osm až šestnáct hodin denně jsme občas neměli elektřinu. Sestra se narodila v červnu, v největším horku. Pamatuju si, že jsme se museli večer a v noci střídat, abychom ji ovívali vějířem, protože ona chudák nemohla spát.“ (…) "Tohle období mám hodně spojené se sestrou. Měl jsem vždycky pocit, že ji musím chránit. A bylo těžký ji chránit. Před vším.“ (…) „Když máte někoho, koho máte rád, pokusíte se mu dát všechno, anebo aspoň chcete, a nebylo to možné. Porovnávám, kolik jsem měl hraček já a kolik měla ona, neměla skoro nic, hrála si s hrnci a lžičkami a tím, co bylo doma. To jsou ty malé věci, které pak začínají bolet, hlavně když vnímáte, když jste trošku starší, jak to bylo všechno těžké. Pamatuju si, jak maminka musela vařit na uhlí, nebyla elektřina. Zní to hezky v Čechách v létě, když máme grilovačky, ale když je to nutnost a když máte černé ruce, černé oblečené a černé hrnce. A když je to jediná možnost... Pamatuju si, jak musela vyvářet plenky taky na uhlí. A bohudík jsme měli uhlí. Potom nebylo mýdlo. Pamatuju si, že jedno mýdlo na prádlo, něco jako Jelen v Čechách, stálo v té době až 120 kubánských pesos, skoro jako 120 korun.“

  • „Mi invento para Cuba sería una máquina que borrara todo eso. No todo lo malo, pero que borrara todas las heridas que hay históricas en la gente. Y que en caso de que Cuba cambiara hoy, tomaría muchísimos años en recuperarse. [Můj vynález pro Kubu by byl stroj, který by to všechno vymazal. Ne všechno špatné, ale který by vymazal všechna zranění, která lidé dějinami získali. Protože kdyby se Kuba změnila dnes, trvalo by to spoustu let, než by se zvedla.] Ta zranění, která jsou v lidech… Vynalezl bych stroj, který by byl schopen smazat všechna ta psychická zranění, která jsou v lidech. Já to občas vidím pořád v české populaci, jak ten komunismus pořád přežívá v lidech, ve způsobu, jak se lidé chovají, jak to pořád trvá, po třiceti a více letech. A to Češi zažili mnohem kratší komunismus než Kubánci. Takže kdybych to spočítal. I kdyby se na Kubě odehrála změna teď hned, jak spolu mluvíme, trvalo by to více než třicet či čtyřicet let generací bolesti. Takže kdybych vynalezl takový stroj, byl bych úplně šťastný. Protože vím, že nic jiného se nedá zatím vymyslet. Protože to bude trvat, a to je největší bolest. Vymyslel bych ten stroj, protože Kuba bez těch zranění a bolesti by se mohla rychle postavit na vlastní nohy. Kubánci jsou… Jsme šikovní, pracovití, a se správnými podmínkami bychom byli schopni postavit tu zemi na vlastní nohy a udělat z toho krásnou zemi. A do takové země bych se chtěl vrátit.“

  • „Dům, kde bydlela babička, byl ozdobený pouze portréty hlavních hrdinů a osobností Kubánské revoluce. Měli jsme obrovské portréty Fidela Castra, Raúla Castra, Camila Cienfuegose, Che Guevary… To byly ozdoby. Jednou při rodinné oslavě napadlo jednoho bratrance, který je vtipálek, že schová obraz Camila Cienfuegose někam pod postel. Když si babička uvědomila, že ten obraz chybí, vytáhla mačetu a začala křičet, ať se ten obraz okamžitě objeví. Až tak věřila. To byly poslední roky jejího života. Úplně do smrti věřila. S mačetou v ruce. Vlastně je to typický obraz vesnického bojovníka na kubánských polích.“

  • „Já mám malý příběh, který vypráví, jak to vypadá, když se potkáte s kapitalismem, s něčím jiným, než co znáte z celého života. A stalo se mi to dvakrát. Jednou, protože jsem do výstavy potřeboval popisky. Výstava v roce 2011 se odehrávala v Praze v Národní galerii. A kousíček od té Národní galerie, na Veletržní ulici, bylo copy centrum, potřeboval jsem vytisknout popisky. A jak to bylo jednoduché, rychlé, levné, dostupné! Věc, která umožňovala tu práci, aby ta práce šla dobře! Byl jsem tam, vytiskl jsem to, a vycházím ven a tam jsem dostal poslední krizi. Kvůli tomu, co říkám - jednoduché, dostupné, levné. Protože z Kuby si myslím, že to máme všichni Kubánci, kteří jsme tam žili alespoň pár let v dospělosti anebo hlavně v pracovním životě, máme trošku geneticky zakódováno, že všechno je těžké. A že do všeho musíte dát hodně síly, abyste toho dosáhli. To znamená sehnat jídlo. Nebo zajet někam veřejnou dopravou. Nebo sehnat materiály pro svou práci. Postavit něco. Opravit něco. Všechno stojí hodně síly, fyzické i psychické. To byla ta první krize, když to [v Praze] bylo tak jednoduché. Jsou to symboly, není to nic konkrétního. Pro někoho to možná neznamená vůbec nic. Ale pro mě to znamenalo, že jsem stál na ulici, díval jsem se, co se děje, co se stalo, nevěděl jsem, co mám dělat. A třeba druhá věc, už více materiálního hlediska. Dostal jsem jiný den pobytu v Praze taky nějakou existenční krizi, asi z toho všeho, co jsem zažil, z toho, co mě obklopilo. Pamatuju si, že jsem si koupil krabici džusu. Vypil jsem ho litr a ta deprese zmizela. A uvědomil jsem si, že mít některé jednoduché věci je důležité hlavně pro psychické zdraví, pro zdraví mysli. To jsou ty dvě věci, které se tenkrát spojily v roce 2011. Byla to ale střelba do prázdna. Ve mně se nestalo nic jiného, ani tenkrát jsem neuvažoval o emigraci, nejspíš jsem se hodně těšil, že se vrátím domů a budu sdílet všechno, co jsem se naučil, všechno, co jsem viděl, všechny kontakty, co jsem získal na Pražském Quadriennale. Že to budu sdílet, bude to fungovat, bude to zajímavé. Že tím alespoň trochu změním tu realitu, to divadlo, scénografii u nás. Ale nic se z toho nestalo, i když jsem se snažil, myslím tím po návratu na Kubu. Po těch zkušenostech. Nikoho to vůbec nezajímalo, co se stalo a proč se to stalo. Takový festival, který v té chvíli pro mě hodně znamenal. Taková špička v kariéře kurátora scénografie, nic z toho nebylo, a uvědomil jsem si, že z profesní strany se nic nezmění. Jestli jsem dosáhl takové pracovní špičky a nic z toho nebylo, tak jsem si říkal, že tam je něco, co není úplně v pořádku. Ale vrátil jsem se, o emigraci jsem tenkrát neuvažoval. Žil jsem potom další čtyři roky ze živých vzpomínek, co jsem zažil na Pražském Quadriennale.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.08.2023

    (audio)
    délka: 02:45:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Shelter City Prague
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl bych Kubě vynaleznout stroj, který by vymazal bolest z lidské paměti

Geanny García Delgado, 2023
Geanny García Delgado, 2023
zdroj: Post Bellum

Geanny García Delgado se narodil 2. prosince 1984 v městečku Güines na Kubě, přibližně 50 kilometrů od Havany. Jeho babička byla vedoucí postavou uličního Výboru na obranu Revoluce a doma vládla pevnou rukou v souladu s ideály Kubánské revoluce. V letech 1988–1995 vychodil Geanny základní školu Héroes de Girón (Hrdinové Girónu, dle invaze USA na Kubu v Zátoce sviní) a v letech 1995–1998 tzv. střední školu (či druhý stupeň ZŠ dle českého školství) ESBU (Escuela Secundaria Básica Urbana Juan Borrel). Maturitní studium dokončil roku 2001 na výběrové internátní venkovské škole IPVC Instituto Preuniversitario Vocacional – Melena del Sur, a nastoupil na roční povinnou vojenskou službu. Roku 2002 si splnil první sen a začal studovat na Univerzitě umění (Universidad de las Artes) v Havaně obor scénografie. Po absolutoriu nastoupil do Galerie Raúla Olivy pod mentorským vedením Jesúse Ruize, kde setrval až do své emigrace do České republiky. Roku 2011 byl vybrán jako kurátor za národní kubánskou delegaci na Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, kde představil svou práci o generacích kubánských scénografů. Pobyt v Praze pro něj byl zlomový a když si po návratu na Kubu uvědomil, že i přes veškerou snahu se v jeho profesním životě nic nezmění, rozhodl se připravit poslední kubánskou expozici pod názvem „Zóna nebezpečí“ na další Quadriennale roku 2015 a po jeho realizaci emigrovat do České republiky. Dnes žije v Chrudimi a pracuje v tamějším Muzeu loutkářských kultur. Hovoří bezchybnou češtinou, v České republice našel svou „zónu bezpečí“ a Prahu označuje jako „Havanu číslo 2“.