Ing. Zdeněk Friml

„Měli jsme celoškolní schůzi a tam vystoupila kovaná komunistka, paní profesorka Sovová, a nutili nás podepsat rezoluci, že žádáme trest smrti pro Miladu Horákovou. Naštěstí se tam našel v té době odvážný a rozumný kantor, který prohlásil: ,Vážení, ty děti by neměly chtít něčí smrt, my odhlasujeme něco jiného.' Tak já jsem odhlasoval, že žádáme co nejpřísnější potrestání. Stejně jsem ale vůbec nevěděl, o čem jednám, o čem mluvím. Byly to dost složité doby.“

„,Pane inženýre, máte zařízení, tak se odpoledne sebereme a jdeme, já zařídím elektriku!' Trochu jsem se rozmýšlel, přiznám se, ale vzal jsem zařízení a odjel jsem na náměstí. Tam už čekali, zapojili jsme to do krámu do elektriky, roztáhl jsem aparaturu, kterou jsem měl. Pro zajímavost, první shromáždění jsme ozvučovali dvěma plechovými tlampači, dvakrát patnáct wattů, to je výkon starého autorádia, jedním mikrofonem a zesilovačem, který jsem měl doma na poslech svých desek. Bylo to takhle jednoduché. Nebyli jsme na tom psychicky zrovna dobře. Byli jsme na jaroměřské podsíni naproti radnici a nezapomenu na chvíli, kdy jsme najednou z kopce na náměstí nejdřív uslyšeli a pak uviděli dav lidí, který skandoval: ,Už jsme tady!' a další hesla. Konečně nám bylo jasné, že to bude, že nás nikdo nesebere, nevymlátí, neodveze, nezlikviduje aparaturu.“