Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Jaromír Foretník (* 1914  †︎ 2006)

„Já jsem si udělal špatnej obrázek o našem národu. Já jsem nikdy nic nikomu neudělal, a ti lidi podléhali tlaku komunistické strany, že se se mnou aj báli mluvit.“

  • narozen 17. 12. 1914

  • absolvoval reálku v Brně v roce 1933

  • prezenční služba u 10. pluku v Brně

  • studium na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě (absolvoval v roce 1934 s hodností poručíka)

  • poručík u hraničářského parkánu ve Štúrovu

  • pobyt ve Francii, odtud se dostal k cizineckým legiím v Oranu v Alžíru

  • po napadení Francie Němci útěk do Velké Británie

  • služba v 311. peruti jako navigátor, posléze jako navigační instruktor

  • při pohotovosti působil jako navigátor v dopravní jednotce Transport Command

  • po válce pracoval převážně jako dopravní dispečer

Jaromír Foretník se narodil 17. 12. 1914. V Brně vystudoval reálku, ze školy vyšel v roce 1933. Ihned po škole nastoupil na prezenční vojenskou službu, sloužil u 10. pluku v Brně, kde po jednom roce dostal nabídku studia na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Využil toho zejména z ekonomických důvodů, neboť v této době bylo těžké sehnat jakoukoliv práci. Školu absolvoval v roce 1934 s hodností poručíka a byl zařazen jako poručík do hraničářského praporu č. 11 ve Štúrovu na Dunaji, kde sloužil tři roky až do Národního povstání.

„Tehdy jsem vnímal cosi jako povinnost vojáka a byl jsem tlačen i ekonomickými důvody. Dostal jsem odstupní plat na tři měsíce, ale peníze brzy docházely, a já jsem nechtěl zatěžovat rodiče, u kterých jsem v Brně bydlel.“

Na Slovensku byl propuštěn, krátce nato se rozhodl odejít do Polska, konkrétně do Krakova, kde byl český konzulát. Tam bylo středisko, kde vojákům dali k dispozici turistickou ubytovnu – v květnu roku 1939 už tam mohlo být téměř 150 vojáků. Po třech týdnech se skupina rozdělila na tři tábory – jedni hodlali odstoupit a další dvě skupiny se rozdělily na východ a na západ. Foretník se přidal k západní skupině, která čítala asi 50 lidí, a byli vypraveni přes přístav v Gdyni výletní lodí do Francie.

„Francouzi na situaci nebyli připraveni, a navíc měli minimální organizační schopnosti.“

Z přístavu vojáky odvezli do opuštěného mlýna za Paříží, nějaké zásoby měli, něco vyžebrali... Odtud je převezli na fotbalové hřiště zbrojovky, které se nacházelo asi 20 km za Paříží na řece Marně, kde už bylo vše částečně zorganizované. Dostali stany a nejdůležitější vybavení pro přežití – polní kuchyně, nářadí, atd. Jednoho dne k nim přišel konzul s oznámením, že jim francouzská vláda nevydá pracovní povolení, protože je ve Francii obrovská nezaměstnanost. Poradil jim však, že se mají přidat k cizineckým legiím.

„Je to sice formalita, ale pomohlo by Vám to při cestě domů po válce.“

Poté byli převeleni do střediska Fort Saint-Jean nedaleko od Marseille, kde byla čekací stanice na transport do Alžíru. Střediskem cizinecké legie, kam byli záhy odvezeni, byl tábor Sidi Bel-Abbés v Oranu v Alžíru, asi 50 km od pobřeží. Zacházeli s nimi slušně, byli dokonce povýšeni na desátníky. (Proslýchalo se, že tam velel jeden generál, který byl speciálně na ně vysazený.)

Nenadálá událost nastala, když byli posláni do města Alžíru. Tehdy už se Foretník domluvil docela dobře francouzsky – komandant mu řekl: „ ,Co tady děláte? Vy jste cizinecký legionář, ale my jsme koloniální pluk Premiere Régiment Sénégalaise (kde byli samí černoši)! Ale když už Vás sem odveleli, tak Vám přidělíme četaře.‘ S ním nás vyslali na hlídky ke kulometným hnízdům na útesech nad mořem.“

Černošský vojín mu vždycky přinesl snídani, na oběd chodili do jídelního stanu. Jako běloch, natožpak jako Čech, tam byl úplně sám. Jediný běloch byl jejich francouzský četař, který tam ovšem příliš nechodil. Když se po dvou týdnech objevil, tak se ho pan Foretník zoufale zeptal, co má vlastně dělat. On řekl: „Víte, Monsieur Foretník, tady nikdo nic nedělá. Ale když už jste tady – obejděte každé dva tři dny ta kulometná hnízda (bylo jich asi 10), zkontrolujte, vyčistěte a naolejujte kulomety...”

Tam se skutečně nedalo nic víc dělat. Strávil tam asi 2,5 měsíce. Pak je odvezli zpět do Francie, do tábora v Agde, kde se začaly vytvářet pluky, neboť mezitím začala masivní mobilizace. Kompletní pluk byl vždy odvelen na frontu. Foretník byl u prvního pluku, ale štábní kapitán Bruha se o něm dozvěděl, pravděpodobně v zápisech, a oslovil ho kvůli agendě a kmenovým záležitostem.

Začal tam tedy dělat statistiku a díky tomu začal potkávat stále více Čechů, kteří se dozvěděli o cizineckých legiích. Pan Foretník je všechny zaváděl do kmenových listů.

„Němci v té době překročili přes Belgii do Francie, a ve francouzských řadách nastal absolutní chaos. Němci postupovali bleskovým tempem na jih, ve francouzských jednotkách se rozhostila panika a vyhlásilo se heslo: ,Zachraň se kdo můžeš.´“

Některé jednotky se držely, ale brzo zkolabovaly nebo padly do rukou nepřítele. Foretník měl štěstí, že se setkal s Čechy, kteří odněkud sebrali nákladní auta, a jel s nimi až k hranicím Španělska. Ale to už cítil, že jim Anglie podá pomocnou ruku. V přístavu Port Wander čekala anglická dopravní loď, středně velká, a ke břehu vyslala čluny.

„Když vystoupil kapitán, shromáždil se kolem něj dav – Francouzi, Belgičani, Poláci. Kapitán vykřikl do davu uprchlíků: ,Bereme jenom Čechy!‘ “

Pak vypluli přes Gibraltar do Liverpoolu. Museli ale plout velkým obloukem, protože Němci už tam měli nastražené ponorky. Tam už to bylo pečlivě organizované, jednalo se o vesnici Cholmondeley, kde už byl vojenský režim. Organizovalo se to velmi rozumně, podle vyučení, profese nebo zájmů, kdo kam chtěl jít. Foretník přes jednoho známého oznámil, že by chtěl k letectvu, ačkoliv s ním do té doby neměl nic společného.

„Nikdy v životě jsem ani neseděl v letadle, ale známý mi řekl: ,Ty budeš jako palubní střelec, jako pěšák, ty ani žádný výcvik nepotřebuješ!“

Dostali se na letiště Gosford, kde bylo kompletní vybavení pro bombardéry. Na letišti je rozdělili na jednotlivá stanoviště podle profesí; v jejich jednotce bylo asi 30 vojáků, většinou to byli přeškolení dopravní piloti. Sídlili na polním letišti East Wretham, kde sice nebylo příliš luxusní vybavení, ale dalo se tam obstojně žít.

Když začal létat jako palubní střelec, musel si zvykat hlavně fyzicky – „člověk neměl přivyklý žaludek...“ Nejprve dělali obhlídkové „freshmenské“ lety nad přístavy ve Francii. Potom ale zjistili, že mají nedostatek navigátorů, a tak deset střelců narychlo přeškolili na navigátory.

Školní výcvik nemohli prodělat, neboť trval téměř rok, a oni je potřebovali co nejdříve, a tak to nechali na jednom českém poddůstojníkovi, který jim vysvětlil základní navigátorskou činnost (plotting) nad mapou. Létali nad Calais, Bretagne a do Porůří (Kassel). Létali až v pěti tisících metrech, takže na ně kaskáda německých kulometů nedosáhla. Foretník musel jako navigátor odlétat 200 hodin.

Začínal u 309. bombardovací perutě, kterou potom změnili na protiponorkovou hlídku (Coastal Command). Šlo o hlídkování kolem Biskajského zálivu. Neměli miny, ale podhladinové pumy, které vybuchovaly až při styku s ponorkou – při tom nebyly tak velké ztráty.

Poté byl poslán do školy pro uchazeče o nástup do letectva na jihu Anglie, kde měl vyučovat praktické aspekty navigace ve školách.

Asi po měsíci za ním přišel ředitel školy, že musí navštěvovat všechny předměty, které se vyučovaly, nejen jako výpomoc při hodinách navigace. Byla to zřejmě pomsta jednoho důstojníka, kterému se znelíbil kvůli nedostatečné „úslužnosti“ jakožto cizinec. Když odmítl, ředitel mu odvětil: „Takto se u nás v Anglii nechová, pokud odmítnete, budete znovu nasazen k letectvu.“ Foretník mu odpověděl: „Mně to vůbec nevadí.“ Za deset dní byl odvolán zpět na letiště, kde ho uvítali s otevřenou náručí.

Působil v jednotce Transport Command, která létala na trase do Itálie. To už byl Foretník pokročilý navigátor. Jednou je dokonce poslali jako posádku na Island, kam vezli zásilku pneumatik. Tam si vyzkoušel nové navigační techniky, např. sextant – navigování podle konstelace hvězd.

Když se ptal ve Francii na Němce, říkali mu, že vědí, jak na ně vyzrát. Když se zeptal jak tedy, odpověděli mu: „Půjdeme na ně v noci.“ Zatímco Francouzi se snažili využít svých intrik a pokoutných nápadů, Angličané věří sami v sebe, jsou hrdým národem. Ale to je dáno už výchovou. „My máme Oxford, Cambridge, a co máte vy?“ Co na nich Foretník oceňoval, byl jejich bezvadný charakter. Angličané mají neuvěřitelnou úctu ke své zemi a ke královně, respektive tehdy ke králi Jiřímu.

Po válce dostal ještě tříměsíční plat, pak si ale musel najít zaměstnání. Byl narychlo přeškolen na tesaře. Následně se uplatnil jako dopravní dispečer.

„Vždy jsem v životě narážel na víceméně špatné lidi. Udělal jsem si špatný obrázek o našem národu, který vždy podléhal nějakému tlaku, tehdy komunistickému režimu. Musel jsem čelit předsudkům v komunikaci se mnou, neboť jsem byl zapsán jako Zápaďák.“

Korespondenci udržuje jedině s kamarádem z jednotky, Doubkem, který přímo z Anglie odcestoval do Austrálie.

Pokud by to bylo možné, rád by uskutečnil populární rozpravu na téma „Jak se navigovalo za války v Anglii“.

„Dnes už navigace nic neznamená, zmáčkne se knoflík, a je to.“

Za války ale musel člověk vykazovat spoustu znalostí a dovedností, pokud chtěl být dobrým navigátorem. Jakýkoliv omyl mohl mít katastrofální následky. Angličané pro navigaci udělali opravdu mnoho – létali pouze v noci a bylo nutné vymyslet spoustu pomocných technik a fíglů, které se musely přizpůsobovat podmínkám.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ivana Toporcerová)