Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Fischerová (* 1916)

Už nikdy jsem nepotkala nikoho podobného

  • narodila se 24. prosince 1916 ve Vídni

  • vystudovala Státní průmyslovou školu

  • v roce 1936 se provdala za Jana Fischera, vychovali spolu tři děti

  • manžel se zapojil do protinacistického odboje

  • otec pamětnice protestoval proti nastupujícímu komunistickému režimu, po roce 1948 skončil na rok ve vězení

  • Jan Fischer odmítl pracovat pro komunistický tisk, a tak ztratil veškeré publikační možnosti

  • manžel předčasně zemřel v roce 1960

Věra Fischerová se narodila ve Vídni do rodiny českého důstojníka císařské armády Karla Pražáka. Přišla na svět na Štědrý den druhého roku světové války – 24. 12. 1916. Rodina byla dobře situovaná, Věra i její dva sourozenci vyrůstali zabezpečeni. Maminka pocházela z dobrých poměrů, ostatně jen díky tomu si mohla vzít důstojníka: musela totiž složit kauci. Otec za války nebojoval, učil ve vojenské akademii.

Po první světové válce se rodina vrátila do Prahy. Žili v domě ve Švédské ulici na Hřebenkách, který patřil rodině z otcovy strany. Původně ho koupil strýc, spolumajitel stavební firmy Pražák a Moravec. V domě bylo třináct bytů, majitelé je pronajímali a Pražákovi tak dostali řadu zajímavých sousedů. Podle pamětnice tu bydlel i spisovatel Jakub Arbes, Karel Poláček, mnohem později i zpěvačka Naďa Urbánková. Zvlášť na pana Poláčka pamětnice vzpomíná. Byl to pohledný muž, stýkal se s tatínkem. Karel Pražák po návratu do republiky nelibě nesl, že se nemůže dočkat povýšení a dlouho setrvává v hodnosti majora. „Nic si z toho nedělej, že tě Beneš nedává vejš,“ říkal mu prý Poláček, „a vykašli se na důstojnictvo, já řeknu Honzovi Masarykovi a on tě dostane na vyslanectví.“ Poláček i Masaryk se potkávali na setkáních u Karla Čapka. Ale zůstalo jen u slibu. Karel Pražák byl později (v roce 1939) povýšen na generála III. třídy a v této hodnosti zůstal důstojníkem Vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava i v letech války.

Věra Fischerová vystudovala Státní průmyslovou školu a zvlášť ji tu zaujaly kurzy šití. Po škole proto nastoupila jako švadlena do salonu Fenclová v Praze na Národní třídě. Byl to tehdy renomovaný oděvní ateliér s velkou produkcí. „Šilo nás tam na padesát,“ vzpomíná Věra Fischerová. Tady setrvala až do svatby.

Setkání s Fischerem

Na Hřebenkách bydlel také mladý Jan Fischer. I on pocházel z dobře situované rodiny. Jeho otec byl hutní inženýr a spolupracoval s uhlobaronem Petschkem. „Fischerovi si koupili vilu na Hřebenkách vedle Lobkowiczů, princezna k nim chodila na návštěvy. Janova matka byla dáma. Měla kuchařku v bytě, když byl taťka (Jan Fischer) malý, tak měli chůvu a matka nemusela hnout prstem,“ vypráví Věra Fischerová. Její budoucí manžel projevoval od dětství výtvarný talent. Už jako pětiletý prý ležel v trávě na zahradě a kreslil vše, co viděl. Rodiče ale neměli k umělecké profesi důvěru, proto musel vystudovat práva, matka ho dokonce poslala studovat do Francie. Po škole tu půl roku pracoval jako advokátní koncipient, pak se ale vrátil do Prahy a začal malovat. Po vojenské službě v roce 1932 odjel do Anglie a zde se dál vzdělával na St. John‘s Wood Art School (jak uvádějí J. Polák a I. Pálenka v publikaci Kreslí Fischer... viz sekci Dodatečné materiály) a získával zkušenosti při zaměstnání v grafickém studiu.

Devatenáctiletá Věra se za Jana Fischera provdala v Praze v roce 1936. Po sňatku odjeli téhož roku na svatební cestu do Itálie. Jan Fischer předem zařídil audienci u papeže Pia XI. ve Vatikánu. Byli přijati jako skupina: „Nebylo nás tam moc, asi deset. Pamatuji si na papeže, že byl malý a seděl v takovém zlatém křesle. Dal nám rozhřešení a něco mluvil. Rozuměl mu taťka, protože se učil na gymnáziu italsky.“ Po tomto zážitku následovala cesta po Itálii, návštěva muzeí a galerií, jedna z mnoha, které Jan Fischer v mládí podnikl. Také Věra Fischerová byla výtvarně vnímavá a měla k umění hluboký respekt. Dodnes jí utkvěla některá mistrovská výtvarná díla, například Leonardova Poslední večeře Páně.

Rychlé šípy

Zakrátko se jim narodily tři děti. Jako nejstarší ze sourozenců přišel na svět v roce 1937 syn Jan, po něm dcera Věra a jako poslední Helena. Věra Fischerová s nimi byla doma, její manžel měl svobodné zaměstnání. Od rodičů dostal dům v Praze-Motole a v horním patře domu vznikl ateliér. Dole žila rodina, nahoře trávil Jan Fischer celé dny pilnou prací. Kreslil do československých novin i časopisů. Jeho výtvarný rukopis se vyznačoval schopností zachytit zkratkou pohyb a emoci, proto se věnoval tak často sportovní kresbě a karikatuře. Ve volné tvorbě se zaměřoval na olejomalbu. Jeho talent se ale neomezoval jen na výtvarné umění. Byl také schopný hudebník, zpíval, hrál na cello a klavír, doma se scházeli s kolegy hudebníky a věnovali se hudbě. Hudba se také stala námětem jeho některých výtvarných prací. Tento všestranný umělecký talent, kombinovaný navíc s literárními a intelektuálními schopnostmi, zřejmě zdědil po předcích. Podobně zajímavou osobností byl i jeho strýc Hugo Boetinger, karikaturista známý pod pseudonymem Designerius. Sám Jan tuto všestrannost předal i svým dětem, například dcera Helena se v dospělosti profilovala jako tanečnice a baletka, syn je matematik a současně se věnuje tanci.

V roce 1938 se Jan Fischer setkal s Jaroslavem Foglarem. Vznikla z toho spolupráce, díky níž je Jan Fischer dnes znám nejvíc – začal kreslit první díly Foglarových příběhů Rychlé šípy. K jejich setkání došlo v redakci, zřejmě v Melantrichu na Václavském náměstí. „Tam někde Foglar pobíhal, potkal mého manžela a říkal mu: ‚Poslouchej, nechtěl bys zkusit malovat... já teď dělám něco pro kluky. Jmenuje se to Rychlé šípy.‘ A on říkal, že to zkusí, ale nechtělo se mu moc, ono to bylo mizerně placené. Ale začal jeden list, pak druhý, a najednou se to tak rozšířilo!“ První Rychlé šípy ještě nesly jméno Černí jezdci, až později dal autor své sérii název, který vstoupil do historie české literatury. Jan Fischer se stal prvním, kdo dal hlavním hrdinům výtvarnou podobu. Tato společná série vycházela v časopise Mladý hlasatel pět let – vydávání časopisu zastavili nacisté v roce 1941.

V letech nacistické okupace se Jan Fischer podílel na ilegální činnosti. Rodinu prý příliš neinformoval o podrobnostech, ale spolupracoval na ilegálním časopise V boj a pracoval s dr. Hrubanem (zřejmě redaktor Vladimír Hruban). Pamětnice vzpomíná na setkání Fischera a Hrubana a na to, že si domlouvali tajná poznávací znamení s dalšími osobami. Jan Fischer v rodinném domě ukrýval „anglickou vysílačku“, a když jednou přišlo do domu gestapo, vylekal se a přemístil ji na zahradu do altánu. Podle svědectví Věry Fischerové moc nechybělo a její manžel by za války přišel o život. Odboj se organizoval do malých buněk a tu, jejímž členem byl Fischer, pozatýkalo gestapo.

Šel na Václaváku a teď najednou cítí, že po něm jdou. A někdo vám mu našeptal: ‚U Národního divadla běž dolů, uteč těmi uličkami.‘ Představte si, on to udělal a tím se zachránil. Ti tři byli zastřelení a taťka by byl taky zastřelený.“ Tehdy byl zatčen také dr. Hruban a skončil v koncentračním táboře, odkud se už nevrátil, zemřel tam na tyfus. Podle svědectví Karla Bureše, spoluautora Rychlých šípů, z Fischerovy buňky přežil ještě jeden člověk, na jehož jméno si však nevzpomíná (viz publikaci V týmu s Foglarem).

Tady to půjde do háje

Válku přežila rodina Fischerových bez úhony, Jan Fischer za války dokonce vystavil svoje práce v galerii Rubeš (podle některých zdrojů šlo o formální krok, aby prokázal před úřady výtvarnou aktivitu). Pamětnice vzpomíná na ruské důstojníky, kteří byli ubytovaní ve dnech osvobození v jejich domě. A bydleli u nich i západní vojáci, s nimiž byl Jan Fischer už dříve v kontaktu, snad v souvislosti s vysílačkou. Když viděli Fischerovy kresby a malby, nabízeli mu vystěhování na Západ. „Člověče, nech to tu všechno a jeď s námi, my ti dáme vilu, vezmi děti a nech to tady, tady to bude v háji,“ vypráví pamětnice. Manžel ale nabídku odmítl. „Víte, co řekl? Já to nemůžu udělat rodičům.“ Celou rodinu ale zasáhl rok 1948, kdy se k moci v Československu dostali komunisté. Rodina přišla o dům na Hřebenkách. Otec pamětnice Karel Pražák se prý účastnil protikomunistických protestů, za což byl po únoru potrestán ročním vězením a následně měl být odeslán do česko-polského pohraničí. Fischerovi v Motole ale rodičům pamětnice nabídli ubytování. Otec zemřel na konci padesátých let, zřejmě v roce 1959.

Jan Fischer po válce dál pokračoval v kreslířské práci, vrátil se znovu i k obnoveným Rychlým šípům. Ale i on po roce 1948 narazil. Když se sdělovací prostředky ocitly pod ideologickým tlakem, některé zanikly a zbylé měnily svůj charakter. Jan Fischer se snažil pokračovat, jak uvádějí autoři publikace Kreslí Fischer, píše Foglar. Jeho styl se ale stále více lišil od oficiálně vyžadované politické agitky. Odmítl například spolupracovat s tehdejším Dikobrazem: „Řekl jim: ‚Já u vás kreslit nebudu.‘ Vzal klobouk, ‚maucta‘ a šel. A oni řekli: ‚Jak to, že nebudete? Neprakta, Nesvadba a ještě několik teď malují, a vy nemalujete? A víme to, že malujete do francouzských novin.‘ A on šel radši do sodovkárny.“ Přesněji řečeno, po stupňujících se útocích proti němu se nejdříve nervově zhroutil, jak uvádí literatura. A nakonec přišel o práci kreslíře a zůstal rok bez práce. Vyloučili ho ze Svazu výtvarných umělců. Rodinu v tomto těžkém období finančně podporovali rodiče obou manželů. Pak dostal práci v sodovkárně, ale nemohl ji dělat dlouho kvůli silným bolestem zad, které u něj projevily. Zkusil práci v lakovně, ale taky ji nemohl dělat dlouho, až se mu nakonec podařilo najít místo v propagačním oddělení Meopty Radotín, kde setrval až do své předčasné smrti.

Nečekaná smrt

Jan Fischer zemřel předčasně ve věku třiapadesáti let. Zdravotní potíže se u něj sice objevovaly už předtím, ale nikdo jim nepřičítal hlubší význam. Pamětnice vypráví, že ho občas postihovalo zmrtvění končetin, jako například při společné dovolené ve slovenských horách: „Občas si lehl a nehnul rukama. Ale za týden vstal a zas maloval.“ Mohl vzniknout dojem, že utrpěl menší mozkovou příhodu, ale Jan Fischer se vyhýbal lékařům, jak jen mohl. Poslední společná fotografie s manželkou a nejmladší dcerou zachycuje muže s klidným vážným výrazem a vyhaslýma očima. Kolaps přišel na začátku ledna roku 1960. Kvůli velkým bolestem hlavy pro něj musela přijet záchranka. Žena se v tu chvíli zhroutila a do nemocnice musela Jana Fischera doprovodit nejmladší dcera Helena. Ve chvíli, kdy poznal, že jede do nemocnice, ztropil v sanitce nepředstavitelný křik. Zemřel 6. ledna roku 1960. Důvodem byla meningitida, tedy zápal mozkových blan. V některých pramenech se uvádí, že si ji přivodil jízdou na motorce bez pokrývky hlavy, pamětnice je ale přesvědčena, že to byl následek dlouholetých tvůrčích omezení ze strany komunistického režimu.

Věře Fischerové bylo v té době třiačtyřicet let. Nikdy později už se ale neprovdala. „Muži mě nelákali. Slyšela jsem o sobě, že jsem vybíravá, ale já si přece nemůžu vzít každého.“ Nepotkala prý už později nikoho, kdo by měl srovnatelný rozhled a znalosti a zároveň umělecké nadání jako její manžel. „Víte, říkali o něm, že mohl být světový!“

Dnes je jí 98 let. Žije v Praze v domově pro seniory odkázaná na pomoc druhých lidí. Její rodina je daleko v zahraničí, s dcerami ale udržuje telefonický kontakt. Věra Fischerová ani dnes neztrácí zájem o dění kolem sebe a nepřestává žasnout nad krásou života. „Když se podívám na včeličku, jak saje pyl, copak to všechno není zázrak?“


 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vilém Faltýnek)