Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Daniela Fischerová (* 1948)

Pravda a láska zase nezvítězila, ale ještě jsme to neprojeli

  • narodila se 13. února 1948 v Praze

  • v roce 1965 maturovala na Střední všeobecně vzdělávací škole Voděradská v Praze

  • v letech 1965–1970 absolvovala obor scénáristika a dramaturgie na FAMU

  • v letech 1970–1971 působila ve scénáristickém oddělení Barrandov

  • v letech 1972–1976 byla zaměstnána jako redaktorka nakladatelství Orbis

  • od roku 1978 se věnuje především psaní

  • externě vyučovala na Literární akademii Josefa Škvoreckého a na Divadelní akademii múzických umění

  • členka výboru Českého centra Mezinárodního PEN klubu

  • držitelka ocenění Vlastní cestou za celoživotní dílo

  • v roce 2021 žila v Praze

Psaní Danielu Fischerovou okouzlilo již v dětství. A díky cestě za tímto snem časem nahlédla i do jiných oblastí, kde je klíčovým nástrojem slovo - do světa psychoterapie a do světa divadla. Na této cestě také potkala lidi, kteří se stali pro její život zásadními - zakladatele psychoterapie u nás Ferdinanda Knoblocha, scénáristu Františka Daniela, režiséra Luboše Pistoriuse i Václava Havla. Velmi brzy objevila i svět jógy a meditace, kde našla spirituální domov, zdroj síly i naděje. Z ticha meditace se ale vždy vrací zpátky ke slovům a dál je neúnavně skládá do dětských říkanek, rozhlasových her, povídek i románů. 

Byla jsem denní snivec a jsem jím dodnes

Daniela Fischerová se narodila 13. února 1948 v Praze. Její otec Jan Fischer pocházel z Libčic u Prahy, maminka Olga, rozená Franková, z Chornice na střední Moravě. Maminčina rodina byla chudá, babička se musela jako mladá vdova postarat o domek a čtyři děti. Druhá světová válka znamenala další veliké ztráty. Tragický osud měli maminčini bratři, pravděpodobně oba museli narukovat do německé armády a oba byli po válce vězněni; jeden z nich ve vězení zemřel. Maminčina sestra Marie se zamilovala do německého vojáka. Láska skončila jeho odchodem, ale vesničané nezapomněli a po válce neváhali mladou ženu kamenovat. Maminka se z tohoto prostředí dostala díky stipendiu pro nadané děti a nakonec se jí podařilo vystudovat na Sorbonně hispanistiku.

Rodina otce vlastnila cihelnu a babička Mína byla jednou z prvních žen, které vystudovaly na Univerzitě Karlově matematiku a fyziku. Před svatbou učila na reálce, ale po narození čtyř dětí se již svému oboru nevěnovala. I její manžel předčasně zemřel a nakonec na ni dopadlo znárodnění. Přesto se jí podařilo umožnit čtyřem dětem vysokoškolské vzdělání. Otec byl ze sourozenců nejstarší a všestranně nadaný. Vystudoval konzervatoř a stal se hudebním skladatelem. Po převratu v roce 1948 už ale nemohl dokončit doktorandskou práci.

„Vítězný únor zvítězil nad všemi ostatními měsíci, nad celou společností, dějiny se daly jinudy. Můj tatínek měl v té době již odevzdanou a schválenou doktorandskou práci z hudební vědy, ta spadla ze stolu, neměla dost socialistické téma a tatínek dostal doktorát až po sametové revoluci, kdy najednou ti úctyhodní staří pánové a staré dámy dostali zasloužené pocty.“

Daniela Fischerová vyrůstala jako jedináček, a to jí spolu s introvertní snivou povahou otevíralo bránu do vlastních světů. Nejdříve to byl překvapivě svět matematiky, který začala odkrývat tak intenzivně, že po psychologickém vyšetření nastoupila rovnou do druhé třídy. Tady se ale začala od matematiky odklánět k psaní příběhů, povídek a básniček; stával se z ní „denní snivec“, kterým se cítí dodnes. Co jí naopak chybělo, byla prostorová představivost, ale když se na závěrečném vysvědčení objevily trojky z rýsování, kreslení a dílen, chápavá třídní učitelka je tajně přepsala na dvojky a cesta na dvanáctiletku byla otevřená.

Rodiče nikdy nebyli ve straně, a dokonce si nepřáli, aby dcerka chodila do Pionýra. To ale bylo holčičce líto, jako malé dítě přirozeně chtěla prožívat to, co její spolužáci a nakonec si tohle přání prosadila. Naopak na hodiny náboženství, na které ji rodiče přihlásili kvůli všeobecnému vzdělání, chodit rozhodně nechtěla.

„Tehdy začala vysílat televize jako civilizační novinka, kde byl jediný pořad pro děti s námi všemi milovanou Štěpánkou Haničincovou. A to nepovinné náboženství se časově krylo s vysíláním pro děti. Já chtěla Štěpánku, nikoli Pána Boha, a vybrečela jsem si doma, že už nemusím chodit na nábrdle.“ Přesto, že rodiče si nikdy s režimem nezadali, o mnoha věcech se před dítětem raději nemluvilo. Například o osudech svých strýců a tety se dozvídala až mnohem později.

Z praxe v psychoterapeutické komunitě žiji a píši dodnes

Díky tomu, že Daniela nastoupila rovnou do druhé třídy, maturovala v 17 letech, v roce 1965. Už tehdy si byla jistá, že se chce věnovat psaní. Hledala obor, který by byl tomuto přání nejbližší, a rozhodla se pro studium dramaturgie a scénáristiky na FAMU. Aby vůbec mohla jít k přijímacím zkouškám, musela mít roční praxi mimo umělecký obor. A protože ji právě v té době upoutal článek, který zachycoval zkušenosti s tehdy zcela neznámou psychoterapií probíhající na zámku v Lobči pod vedením MUDr. Ferdinanda Knoblocha, zatoužila pracovat právě tam.

Nejdříve se to vzhledem k jejímu věku zdálo téměř nemožné, ale nakonec ji později známý psychiatr na roční praxi přijal. „Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě udělala. Sice jsem myla podlahy, stlala postele, dělala pracovní terapie, ale také jsem na stříbrném podnose dostala stovky lidských příběhů, směla jsem do všeho mluvit. Věřím tomu, že z toho roku žiji dodnes, z toho roku píši dodnes a myslím si, že to byl zcela výjimečný čas.“

To je nějaká dobrodružná hra pro mládež

Talentové zkoušky na FAMU, při kterých psala povídku a recenzi filmu O slavnostech a hostech, udělala a byla přijata. Ročníkovým vedoucím šesti studentů se stal scénárista František Daniel. Ten byl ale pozván do USA, aby tam založil filmovou školu po vzoru FAMU s tím, že za rok se ke svým studentům vrátí. To už se ale nestalo, přišel rok 1968. Ten byl pro Danielu Fischerovou obtížný po všech stránkách.

V dubnu toho roku si stopla auto, které mělo nehodu. Z následků vážného úrazu se pak v nemocnicích dlouho zotavovala. Srpen trávila v rehabilitačním zařízení v Kladrubech, tam se dozvěděla o napadení vojsky Varšavské smlouvy. „Před šestou ranní nám sestřičky na pokoji pustily dráťák a já jsem slyšela vzrušené rozčilené hlasy, jak říkají: ,Tanky zleva, tanky zprava, vojáci se blíží, utíkejte! Tam se střílí!‘ A moje první myšlenka byla dramaturgická: ,To je nějaká dobrodružná hra pro mládež. A kterého idiota napadlo, nasadit to do vysílacího schématu na šestou hodinu ranní, kdo to bude poslouchat?‘ A vyšla jsem na chodbu, v Kladrubech jsou dlouhatánské široké chodby, a v tom ranním šeru se sjížděli lidé na vozíčku, lidé o berlích, lidé s jednou nohou, lidé bez nohou, hodně jich plakalo a všichni jsme se sunuli do televizního pokoje. Ty první dny jsme měli dojem, že začíná třetí světová válka.“

Zavládl veliký smutek i strach. Změny se samozřejmě odrazily i na FAMU. František Daniel tehdy trávil prázdniny v Československu a svých šest studentů pozval k sobě domů. Tam jim s lítostí a přes všechna rizika, která to s sebou neslo, prozradil, že chce v Americe zůstat. Velkoryse jim ale nabídl pomoc s emigrací i možnost dostudovat u něj v Santa Monice. Nabídku tehdy využil jeden ze studentů. Daniela zůstala v Československu nejen kvůli vztahu se svým budoucím manželem, ale i proto, že její tvorba byla úzce spojena s českým jazykem a nedovedla si představit, že by tomu bylo jinak.

Každý měsíc jsem šla pro nějaký honorář a nic jsem za to neodevzdávala

Začínalo období normalizace. Navíc počátek roku 1969 poznamenala rodinná tragédie, kdy Danielina maminka spáchala sebevraždu. Bylo nemožné to tehdy pochopit a bylo to těžké i po celý další život. Ani studium už nedávalo příliš radosti, poměry na fakultě se změnily, musel například odejít Milan Kundera, který vyučoval dějiny literatury, i další lidé.

Oporu našla Daniela ve svém budoucím manželovi Jindřichu Špicnerovi. Byl synem vídeňských Čechů, kteří do Československa přišli po válce s naivní představou, že své původní vlasti pomohou. Jindřichovým oborem se stala chemie. Osm let po svatbě, kdy jejich dcerce Johance bylo pět let, prodělal vážné onemocnění, s jehož následky se potýkal po celý život. Daniela říká: „Pro mě je to výstraha, jak se může život bez sebemenšího varování změnit.“

Dalším velkým zlomem bylo seznámení s jógou. Nejdříve to měla být cesta, jak zlepšit své zdravotní potíže po autonehodě, ale nakonec Danielu oslovily i duchovní souvislosti a společenství lidí, mezi kterými našla přátele.

Pracovní kariéru začala Daniela Fischerová v nově vzniklém scénáristickém oddělení na Barrandově, kam mohli nastoupit všichni, kteří scénáristiku právě dostudovali. Nic z toho, co tam vytvořila, se ale nedočkalo realizace, a tak nastoupil pocit zbytečnosti i studu: „Nikdy v životě jsem se nestyděla za své profesní postavení jako toho roku, kdy jsem si každý měsíc šla pro nějaký honorář a nic jsem za to neodevzdávala, nikdo po mně nic nechtěl, takže když mě po roce vyhodili, cítila jsem to jako velkou úlevu.“ 

Ani následující práce v nakladatelství Orbis ji příliš neuspokojovala, naštěstí po dvou letech nastoupila na mateřskou dovolenou. Od té chvíle se do zaměstnání v pravém slova smyslu již nevrátila a po mateřské vykročila na tehdy velmi nejistou dráhu svobodného povolání. Začínala s psaním omalovánek a leporel, což byl tehdy bezpečný prostor bez ideologie, ale nakonec jí byla tato oblast tak blízká, že dětské básničky tvoří dodnes.

Neměla jsem v úmyslu psát společenskou kritiku

Na konci sedmdesátých let přišla od kamarádky nabídka na napsání muzikálu o Françoisi Villonovi pro liberecké divadlo. Rozhodla se, že to zkusí, aniž by měla velká očekávání nebo touhu psát společensky kritický text. Téma si o to ale přímo řeklo. Divadlo tehdy hru Hodina mezi psem a vlkem odmítlo a zdálo se, že se už nikdy nedostane na divadelní prkna. Po delším čase ale zavolal neznámý muž, představil se jako Milan Klíma a oznámil jí, že hra zaujala režiséra Luboše Pistoriuse. Daniela se tehdy v divadelním světě příliš neorientovala a chtěla mít jistotu: „Zeptala jsem se: ,A je to slušný člověk?‘ V telefonu bylo dlouze slyšitelné ticho a pak ten pan Milan Klíma řekl: ,Pistorius, to je ten nejslušnější člověk českého divadla.‘“

Luboš Pistorius tehdy spolupracoval s řadou zakázaných autorů a byl přesvědčený, že hru napsal někdo takový pod cizím jménem. Až při společném podrobném zkoumání textu uvěřil, že je před ním skutečná autorka. Hra byla překvapivě schválena k uvedení v Realistickém divadle. Premiéra byla připravena na neděli 23. března 1979 a v sobotu z ÚV KSČ telefonovali, že je zastavena.

„A tehdy se stalo něco prapodivného. Divadlu šéfoval herec Zdeněk Buchvaldek, samozřejmě straník jako poleno, populární herec ze seriálu Muž na radnici, a tento Zdeněk Buchvaldek udělal něco, za což ať je mu dána svatozář. Přeskočil vlastní stín a navzdory befelu z ÚV KSČ řekl, že udělá premiéru a tři reprízy a podle reakcí diváků že bude jednat dál. Proběhla premiéra, proběhly reprízy a na čtvrté repríze už stáli kolem divadla policajti, drželi hasičský řetěz a tím to skončilo. Řekli, že už té legrace bylo dost a hra šla z programu. Svým způsobem to odnesli všichni hlavní zúčastnění, ale nelitovali jsme toho a celou tu dobu zkoušek a ty čtyři večery repríz považuji za jednu z úplně nejšťastnějších a nejkrásnějších dob svého života.“

Jsme dospělí a víme, co děláme

Sedmdesátá léta se přehoupla v osmdesátá, která Daniela Fischerová vidí jako to nejhorší období, kdy už nikdo ničemu nevěřil: „Kdo v té době vstupoval do strany, pro toho není omluvy, byl to ryzí kariérismus.“ Ale i tady byly okamžiky radosti a nezapomenutelných setkání. Když v roce 1983 pořádal Václav Havel oslavu svého návratu z vězení, byla tam pamětnice pozvána. Tehdy ho potkala poprvé osobně: „Můj první dojem z Václava Havla byl, že je to překotně slušný a zdvořilý člověk.“

Od té chvíle se setkávali pravidelně. Spojovaly je i domácí univerzity, které Daniela považuje za lepší polovinu svého vzdělání. Ale nebylo to jen vzdělání intelektuální, kterým v té době procházela. Bylo to i hlubší poznávání druhých a sebe sama prostřednictvím psychoterapeutického výcviku v komunitě SUR. A opět vše začalo zdánlivě náhodně, přednáškou, kterou pro účastníky tehdy vedla. Nakonec se stala součástí tohoto společenství na dlouhých pět let. Ani po dokončení výcviku se psychoterapii nechtěla upsat profesionálně, ale do života i do své tvorby si nesla poznání, že každý v sobě máme nějakou bolest, každý máme trn v patě, ať to zvenku vypadá, jak chce.

Setkávání s disidenty tehdy samozřejmě přinášelo potíže, které dopadaly na celé rodiny. To se stalo i v době, kdy Daniela Fischerová přijala pozvání od Václava Havla na Hrádeček. Nechtěl tam být týden sám a navrhl, že by mohli společně psát. Byl to čas naplněný tvorbou i večerními rozhovory. To ale nemohlo uniknout Státní bezpečnosti (StB) a přišel výslech. A protože StB měla své metody, kličky a způsoby vydírání, na výslech byl překvapivě pozván manžel pamětnice. Vyslechl si lživá obvinění své ženy, které plně důvěřoval, a jakoukoliv spolupráci odmítl.

Výsledkem byl nejen nucený odchod ze zaměstnání v Potravinářském ústavu, ale i ukončení kandidatury, na které pracoval: „Takhle to tehdy chodívalo. Václav Havel nám potom napsal a hluboce se nám omlouval, cítil se za to odpovědný. Psal nám, jak lituje toho, že lidé takhle tvrdě doplácejí na přátelství s ním. A my jsme mu oba řekli, ať si s tím nedělá hlavu, že jsme dospělí a víme, co děláme.“

Věděla jsem, že prezidentkou být nechci

Přišel 17. listopad 1989 a s ním celá plejáda emocí. Daniela, její muž i dcera Johanka se svými spolužáky se vydali na Albertov a nakonec došli až na Národní třídu: „Zažili jsme ještě tu chvíli, kdy už štítonošům došla trpělivost a opravdu se vmísili mezi dav a mlátili obušky tak, jak je napadlo. Jindřichovi a mně se povedlo nějak promotat bočními uličkami, utekli jsme z té vřavy a pěšky jsme šli domů. Byl večer, vlastně už začínala noc, a já na to pamatuji jako na jednu z chvil největšího strachu a největší hrůzy, jakou jsem kdy zažila, protože jsme netušili, kde je naše patnáctileté drobné dítě. A v tu chvíli nebylo kam telefonovat, abychom se zeptali, kde naše dcera je. Díky bohu, dostala se také po svých domů. A já si pamatuji na takový mocný okamžik, jak jsme se sešli, a v předsíni – jak jsme byli ještě oblečení v zimních kabátech a v zimních botách – jsme se Jindřich, Johanka a já objali a dlouze jsme se drželi.“

Později Johanka vzpomínala, jak je, ještě děti, chránili před obušky neznámí lidé, kteří nad nimi udělali střechu z rukou. Strach se během pár dní změnil ve velikou naději. Václav Havel se stal prezidentem a předsevzetí, že se budou dál setkávat, vzalo za své. Zůstala ale pravidelná setkání „staré party“ v Lánech. A také Václav Havel přichystal své dobré přítelkyni velké překvapení; přál si vychovat prezidentského nástupce a nabídl to právě jí. Daniela Fischerová ale byla na rozdíl od něj přesvědčená, že tohle není její cesta.

„Za prvé v té situaci pro mě nebylo nejmenší lákadlo, druhá věc byla, že jsem věděla s jistotou, že bych v té roli selhala jak intelektuálně, tak určitými vlastnostmi, a nejhorší bylo, že jsem viděla, jak mnoho slušných, poctivých lidí vstoupilo do politiky a ten charakter někde upadl. A já nemohla ručit, že by se mi to nestalo.“

Smrt Václava Havla ji zasáhla o to víc, že byla přesvědčená, že odcházel hluboce zklamaný. Jistou naději ale vzkřísil jeho pohřeb, kdy se lidé zase rozpomněli, koho ztrácejí: „Když zemřel, tak mě kdosi požádal, abych napsala krátký fejeton na téma jeho smrti a fejeton končí takto: ,Ve chvíli, kdy tyto řádky píšu, tvoji rakev vezou Prahou a stěny dóžó se už rozestoupily. Tisíce lidí stojí v zebavém prosinci venku, i televizní rosničky jsou třetí den v černém, velká vlna smutku zaplavuje kraj. Taky za tebou truchlím, velmi. Tu společnou hru o stavu světa jsme už nenapsali. Ale tvá figura by třeba řekla: ,Pravda a láska zase nezvítězily, že?‘ A ta moje na to: ,To víš, že ne, nebuď labuť! Ale neprojely to. Ještě to neprojely. A o tom celé to drama je.‘“

A tyto závěrečné věty pro Danielu Fischerovou platí dál. To, že se politické poměry nemění tak rychle, jak bychom si přáli, ji po zkušenostech z doby po roce 1968 tolik nepřekvapilo. Co jí ale dnes hodně vadí, je „lidské zesprosťačení“. Slovo, které v sobě může nést krásu a moudrost, ztrácí svoji hodnotu. Ona mu ale zůstává věrná, její dětské knihy probouzejí další generace čtenářů a nezapomíná ani na tvorbu pro dospělé. Je autorkou dlouhé řady knih, rozhlasových her i filmových scénářů. V roce 2019 získala od Českého centra PEN klubu ocenění Vlastní cestou za celoživotní dílo. A vlastní cestou kráčí neochvějně dál.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Monika Hodáčová)