Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Fialková (* 1942)

• narozena 12. února 1942 v Plzni

• otec Ladislav Čechura se zúčastnil plzeňského povstání 1. června 1953, zatčen a uvězněn na šest let

• červenec 1956 – stěhování rodiny do Kyselky

• po maturitě pamětnice zaměstnána v lékárně v Kyselce a později v Chebu

• studium večerních kurzů Střední průmyslové školy v Chebu

• opakované přijímací zkoušky na vysokou školu

• sňatek v roce 1964, narození dětí, stavba rodinného domku v roce 1975

• zaměstnání v podniku Lesoprojekce

• zážitek událostí 17. a 18. listopadu 1989 v Praze

• soukromá projektantská činnost po roce 1989

• studium Univerzity třetího věku

/text: Hana Matějková/

Jana Fialková se narodila 12. února 1942 v Plzni. Byla nejstarší ze tří dětí. Po ní přišli na svět ještě bratr a sestra. Rodina Čechurových žila normálním životem jako všichni ostatní, neměla se špatně, ale ani se nedalo mluvit o přepychu. Otec pamětnice byl autodopravce a svoji živnost vybudoval na zelené louce. Jak prý sám říkal, první auto si půjčil od svého zaměstnavatele a slíbil, že ho do roka splatí. Ráno vyjel s nákladem na Slovensko a v noci nebo druhý den pak prováděl údržbu a opravy. Během pěti šesti let vybudoval vlastní živnost, a jak našla pamětnice v archivech, už v roce 1936 kupoval dům, kde zřídil zázemí své firmy. Žil tu s rodinou a dole měl garáže pro svých pět nákladních aut. Živnost provozoval až do roku 1950, kdy mu stát autodopravu znárodnil. Poté pracoval jako údržbář v družstvu Mechana. Pracovitost, která z něj dřív dělala dobrého podnikatele, ho neopustila ani teď a díky ní si získával sympatie svých kolegů i nadřízených.

Zbytečně lidi nepokoušej

Na začátku června 1953 Ladislav Čechura zaslechl, že na náměstí se bude konat shromáždění a někdo lidem vysvětlí, proč došlo k měnové reformě, když ještě o dva dny dříve prezident Zápotocký ujišťoval, že nebude. Ze zvědavosti se tam vydal. Bylo to 1. června 1953. „Domů se táta vrátil skoro za tři roky,“ vzpomíná Jana Fialková. „Nejhorší byly ty první dny, kdy nepřišel, a my jsme nevěděli, co se s ním stalo. Šířily se třeba fámy, že prorazil bránu od Škodovky a že byl oběšen.“ Dnes se mluví o plzeňských nepokojích. Na náměstí Republiky se tehdy sešlo asi dvacet tisíc lidí a střetli se s Lidovými milicemi a příslušníky ozbrojených složek. Tatínek se stal jednou z jejich obětí.

Matka dostala za měsíc předvolání k soudu a teprve tam se dozvěděla, co se s jejím manželem stalo a jak „záškodnicky“ působil. Toho 1. června šel otec s davem. Měl hůlku, jakou běžně nosil. U Škodových závodů prý klepl svou holí jednomu milicionáři do pistole, aby ji sklonil, se slovy: „‚Nestřílej do lidí, zbytečně je nepokoušej!‘ To byl ten jeho hřích.“ Ale potrestán byl nakonec za něco docela jiného. Podle pamětnice „šlo o to potrestat střední třídu“. V dokumentech se prý píše o tom, že to začali škodováci, a s tím souhlasí: „Tohle byl důvod, že se mohli plzeňští radní, celá ta vedoucí třída, zbavit nepohodlných lidí.“

Hned následující den po otcově uvěznění, když přišla Jana Fialková do školy, pozval si ji soudruh ředitel a hned se vyptával, co je s otcem a proč nepřišel do práce. Jí bylo tehdy jedenáct let a mísil se v ní pocit studu se strachem. Nejdříve zapírala, i když nikdy předtím dobrovolně nelhala. „‚Jak to, že otec nepřišel do práce? On je nemocný?‘ vyptával se ředitel. ‚Ano,‘ zalhala jsem. ‚A co mu je?‘ Vzpomněla jsem si, že měl potíže s nohou, tak jsem řekla: ‚Noha.‘ Hned na mě začal řvát, že jsem lhářka prolhaná, a snažil se mi dokázat, jaký jsem zločinec.“

Pamětnice pokračuje: „Zanedlouho, asi začátkem září, přišel matce výměr k vystěhování z bytu, protože soudruh z vedlejšího domu si nepřál mít takové lidi ve své blízkosti. Ale podle dokumentů už 1. června funkcionáři KSČ a předseda KNV rozhodli o tom, že buržoazii je nutno stěhovat tak, aby to pro ni byla rána. A bylo navrženo, aby se vystěhovávaly celé ulice a bylo to dobře vidět. Strana odsouhlasila, že lhůta bude minimální, že jeden den se vydá výměr a druhý den proběhne stěhování.“ Matka se tenkrát odvolala, protože výměr přišel na jméno bratra pamětnice. Ale asi o měsíc později přišel další s tím, že se musí druhý den stěhovat do Božanova. Kdyby se prý nevystěhovali sami, bude použito násilí. Matka proto rychle převezla děti k babičce a dědovi na Bílou Horu, víc nestihla.

Radujte se z cizích dárků, jako byste je dostali sami

Dědečkovi tehdy bylo přes sedmdesát let, ale musel začít hospodařit. Aby všechny uživil, začal orat a pracovat na poli a nemohl se rozmýšlet, jestli ho něco bolí nebo je slabý. „Dnes si sama uvědomuji, jak v tomhle věku už člověka bolí celé tělo,“ dodává pamětnice. Maminka nedostávala od státu skoro žádné peníze. I rodinné příspěvky ve výši asi 310 korun, na které měla nárok, jí zkrátili asi na 140, prý aby se dostalo na lidi, kteří je potřebují víc. Pamětnice navíc později našla dokument, kde matka psala, že i těch 140 korun jí upřeli a dostala pouhých 42 korun.

O Vánocích otec poslal z vězení dopis. Litoval, že jim sám nemůže dát žádný dárek. „A napsal větu, kterou si pamatuju celý život: abychom se radovali z dárků, které dostanou ostatní, jako bychom je dostali sami. Myslím, že díky tomu umím nezávidět.“ Otec byl vězněn i s duchovními, a ačkoliv sám neměl vzdělání, z dopisu zazníval jejich vliv. Přesto když otec později umíral, nepřál si církevní obřad. Pamětnice je přesvědčena, že pro všechna příkoří, která zažil, na víru zanevřel.

Okamžik otcova návratu si Jana Fialková pamatuje dodnes. Večer přišla domů ze cvičení, otec seděl u stolu a sestřička klečela pod stolem, držela se nohy stolu a brečela, ať jde ten cizí pán pryč. Po propuštění se musel odstěhovat z Plzně, „aby tam nekazil morálku“. Asi za deset dní si našel práci v Kyselce u Karlových Varů a odstěhoval se tam. A protože to bylo v lednu, se ženou se domluvili, že děti ještě dokončí školní rok v Plzni. Otec mezitím v Kyselce všechno připravil a 1. července 1956 ho rodina následovala.

Bydleli ve stáčírně minerálních vod. Ta se nacházela mimo vesnici v lese a spojení do Karlových Varů bylo špatné. Jana Fialková začala chodit na jedenáctiletou školu do Karlových Varů. Prospívala dobře, ale každodenní provoz značně komplikovala jejich izolace na vesnici. „Nemohla jsem chodit se spolužáky ani na čaje, ani sportovat, protože poslední autobus jel v 18:20. Mně bylo čtrnáct patnáct let a chodit domů přes les, to bylo hrozné,“ vzpomíná. Matka pracovala v Kyselce na půl úvazku jako družinářka a otec byl údržbář. A protože byl zvyklý hodně pracovat, „tak šel na ranní, najedl se a pak šel hned na odpolední, všechno za jedny peníze. Udělal nějaké zlepšováky a dostal odměnu tři sta padesát korun. Když ale dal postupně stáčírnu do pořádku, požádal ho ředitel z Františkových Lázní, jestli by dal do pořádku i jejich stáčírnu.“

A tak se rodina Čechurových opět přestěhovala. Matka nyní pracovala ve Františkových Lázních jako expedientka ve stáčírně a vydržela tam až do důchodu. Otce od šedesáti let pronásledovaly vážné nemoci. Nejprve infarkt, poté mrtvice, znovu infarkt a znovu mrtvice. Po poslední mrtvici už byl zcela nepohyblivý. Matka s ním tehdy zůstala doma a starala se o něj až do jeho konce. „Jsem jí za to vděčná. Naše rodina se vždycky o svoje staré dokázala postarat.“

Bez vzdělání, bez práce, bez vyhlídek

Ještě žili v Kyselce, když se přiblížila maturita a pamětnice se rozhodovala o svém budoucím povolání. Toužila studovat farmacii. Chemie jí šla. Často také slýchala, že je učitelský typ, spolužákům pomáhala s učením a byla oblíbená. Ředitel školy si ale zavolal žáky s kádrovým škraloupem, mezi nimi i ji, a každému zvlášť řekl, že ho nemůže doporučit na vysokou školu. Jana Fialková se dozvěděla, že když po maturitě nastoupí do zaměstnání, za rok už nikdo nebude hledět na její rodiče a rozhodující budou její pracovní výsledky. Pak by případně mohla zkusit školu.

Měla štěstí a po maturitě nastoupila do lékárny v Karlových Varech jako sanitářka. Když se přiblížily přijímací zkoušky na vysokou školu, přihlásila se. Poprvé šla dělat přijímačky bez doporučení a samozřejmě ji nepřijali. Rok nato žádala ředitele lékárny o doporučení, ale odmítl ji s tím, že je tam příliš krátkou dobu. „Přijímačky jsem ale vždycky udělala, protože to pro mě byla brnkačka,“ vysvětluje pamětnice. Už se domlouvali o praktických věcech nástupu, ale nakonec zase nic. Poté se přestěhovali s rodiči do Františkových Lázní a Jana Fialková začala pracovat v lékárně v Chebu. Znovu se neúspěšně pokusila o přijímací zkoušky. A nakonec přišla i o práci.

Byla v těžké situaci. Bez vzdělání, bez práce, bez vyhlídek. Když končila jedenáctiletku, někdo jí poradil, ať to zkusí ve večerních kurzech Střední průmyslové školy v Chebu, že tam je rozumný pan ředitel Maňas. Tak ho navštívila a řekla mu všechno na rovinu. Přijal ji. Ale protože bylo září a na přijímačky už bylo pozdě, chodila tam s jeho vědomím načerno, s tím, že se to později všechno vyřeší.

Horší to bylo s prací. Už to vypadalo, že dostane místo ve františkolázeňském bytovém podniku, ale zřejmě když zjistili, „co je zač“, nedovolili jí nastoupit. Ředitel podniku ji však odkázal na svého známého a díky němu dostala práci v projekčním oddělení podniku Báňské projekty Teplice (detašované pracoviště v Ostrově). Tam ale nedostala doporučení ani na večerní průmyslovku. Takže do školy chodila večerně a načerno. Potom se stalo, že v ročníku ubylo studentů a škola sama měla zájem, aby se její docházka zlegalizovala, a tak ji přijali i bez doporučení zaměstnavatele.

Průmyslovka jí šla snadno. Když došlo na maturitu, napadlo ji, a ředitel Maňas jí to schválil, dát si přihlášku na stavební fakultu. Ze školy měla to nejlepší doporučení, z práce také, dokonce i z národního výboru. Ale přesto si ji pozvali ještě na uliční výbor do Ostrova. V posudku někdo napsal, že proti ní nic nemá, že ji ani nezná, ale že její otec asi nezměnil své mínění. A tak její přihlášku roztrhali. „Byla jsem nešťastná, brečela jsem: ‚Proč mi to děláte? Vždyť já jsem nic neudělala! Mně bylo tenkrát jedenáct let! A potrestaní jsme byli celá rodina. Tak proč mě ještě pronásledujete?‘ Tenkrát mi zástupce ředitele řekl větu, kterou si budu pamatovat do smrti: ‚My vám nemůžeme dát vzdělání, jako nemůžeme dát flintu vojákovi, když nevíme, jestli ji neobrátí proti nám.‘“

Jana Fialková tu situaci málem neunesla. Byla tehdy vyčerpaná z práce, ve škole se připravovala k maturitě a k tomu matka ležela skoro půl roku v nemocnici. A v tu chvíli ztratila veškerou naději. „Pro mě se tenkrát zhroutil svět,“ ohlíží se dnes. Bratr byl ještě malý a rodiče by nezvládli, kdyby měla dál studovat. A tak to celé vzdala...

Červený svetříček

Ve vztazích k mužům byla pamětnice podle svých slov „spíše zpátečnická“. Jako „dcera kriminálníka“ byla neustále pod dohledem okolí, a musela se proto chovat vzorně. Aniž po tom toužila, zůstávala vždy v ústraní a ve společnosti se necítila dobře. Své sehrála také izolace na venkově u Kyselky. Také životní úroveň Čechurových byla jiná. Ostatní chodili na odpolední čaje, ona si mohla dovolit jen taneční. Spolužáci jí říkali Červený svetříček, protože celé tři roky nosila stejný svetřík, za který byla vděčná, protože jí na něj teta dala vlnu z angorských králíků a maminka ho upletla. Spolužáci ji znali, jen když potřebovali opisovat.

S budoucím manželem se minula už na večerní průmyslovce, ale osobně se s ním seznámila až později – to byla s kamarádkou poprvé a naposledy v životě na maškarním plese. Jí bylo jedenadvacet let a krátce nato, ve dvaadvaceti, se vdávala. Narodily se jim s manželem dvě děti. Nesčetněkrát se stěhovali a nakonec si postavili dům na dědečkově zahradě. To bylo v roce 1975, kdy zemřel otec pamětnice. Maminka dožila u bratra. Jana Fialková se o ni starala až do konce.

Dnešní mladí si neuvědomují, jak se tenkrát žilo, je přesvědčena pamětnice: „Začínala jsem s 600 korunami hrubého, to bylo čistého 540, pak jsem měla 700 a 840 korun. Po svatbě a narození prvního dítěte bral manžel 1200 čistého. To si člověk nemohl dovolit zůstat s dítětem doma. Navíc mateřská byla pět měsíců, z toho měsíc před narozením a čtyři po něm, a potom žena musela jít do práce, i kdyby se jí nechtělo. Sice se říká, jak bylo lacino, kostka másla stála 10 korun. Ale když se to přepočte na nynější platy, bylo by to dnes kolem 150 korun. Kilo masa 20–25 korun. Rohlík stál 30 halířů, dnes by se to násobilo patnácti. Botičky jsme synkovi koupili za 70 korun v říjnu a v prosinci vypadaly, jako by je měl po sedmi sourozencích, protože byly z nějakého papundeklu. Takže jsme museli koupit nové. Divím se, jak jsme vůbec vyžili. Levné byly tenkrát akorát syrečky – za korunu devadesát.“

Pamětnice byla zaměstnána v podniku Lesoprojekce. Po revoluci pracovala částečně pro soukromníky a pak nastoupila do Vojenských staveb. Odsud odcházela do důchodu. Ale i jako penzistka dál projektovala, převážně rodinné domky. Bohužel nezvládla technologický přechod k počítačům. Nemohla si soukromě počítač dovolit, a nestihla se tedy včas přeškolit. Takže v pozdějších letech už dostávala jen nárazové zakázky, její ruční práci ale málokdo dokázal ocenit.

Trefa do Listopadu

Před Vánocemi jezdívali Fialkovi do Prahy na nákupy a do divadla. V roce 1989 se „trefili“ právě do 17. listopadu. Už kolegyně v práci ji varovaly, že se chystají nějaké demonstrace, aby se do něčeho nepřimotala. Naštěstí se jí přihodilo to, co obvykle: zabloudila. Mířila k obchodnímu domu Máj, kde by přišla přímo do největší vřavy, ale ocitla se na Staroměstském náměstí. Následující den bylo na Václavském náměstí shromáždění mladých lidí a někteří zapalovali svíčky; od lidí se rodina dozvěděla, že „včera to byl pěkný masakr“. Všude stály žluté antony SNB. Večer šli do vinohradského divadla na Hlasy ptáků od Josefa Topola – a bylo jim divné, že neodtrhávají lístky. Na jeviště vystoupili herci a dva studenti. Řekli, že po tom, co se včera událo na Národní třídě, nemohou hrát, a ať účastníci demonstrace poví, co se tam dělo. „Tomu jsme ani nemohli věřit,“ vybavuje si tehdejší atmosféru v hledišti pamětnice. „Říkali, že bude demonstrace. Já jsem si pomyslela, že tito herci velmi riskují, když si o tom vůbec dovolují mluvit.“ Po zpěvu hymny všichni odešli z divadla.

Tenkrát byli všichni nadšení a věřili, že se něco změní – jako v roce 1968. „Ale postupem času zjistíte, že se nic nezměnilo. Otec v šedesátém osmém žádal o rehabilitaci, ale dostal potvrzení, že se to dělo po právu. Komunisti si mezi sebou jen vyměňovali křesla.“

Univerzita třetího věku

V roce 1989 bylo Janě Fialkové sedmačtyřicet let. Že by teď konečně začala studovat? Mohla by, ale ze školy by šla rovnou do důchodu. Místo toho začala navštěvovat takzvanou Univerzitu třetího věku. V dalších patnácti letech pětkrát promovala. Studovala architekturu, dějiny práva, psychologii, literaturu, medicínu – někdy i dva obory zároveň. Dnes chodí na antropologii a na přednášky pro absolventy medicíny. Stále se snaží dozvědět něco nového. „Beru to jako hru, ne jako satisfakci – že bych si teď vynahradila, že mi komunisti nedovolili studovat. To už se napravit nedá.“

Pamětnice se nedávno setkala s knihou o dětech perzekvovaných Dcery nepřátel státu. Kniha jí mnohé osvětlila a díky ní také pochopila, že podobný osud s ní sdílelo mnoho lidí a pocity, s nimiž si v mládí nevěděla rady, vznikaly logicky z dané situace. Jak se třeba v knize píše, člověk měl vždy dojem, že byl druhořadým občanem. Netýkalo se to ani tak peněz jako spíše prestiže. Při studiu na Univerzitě třetího věku Jana Fialková zjistila, že to je to, co jí celý život chybí. Proto když poprvé promovala, byla doma velká sláva. Připravila pro celou rodinu slavnostní oběd. „Jenže v šedesáti už to nemá žádnou cenu. Je to jen hra na školu. K tomu mělo dojít v mládí.“

Nedávno měla nedorozumění se svými spolužačkami; střetly se kvůli názoru na osud disidentky a socioložky Jiřiny Šiklové. Pamětnice řekla, že bylo něco jiného pracovat v disentu, když tresty byly dvouměsíční a disent měl finanční podporu ze zahraničí, a něco jiného bylo, když její rodina byla v padesátých a šedesátých letech „úplně vyřízená“. A táhne se to s ní už téměř šedesát let a nikdy se jí nedostalo zadostiučinění. Ale spolužačky tomu nerozumí. Nechápou, že pro Janu Fialkovou je mnohem větším hrdinou její dědeček, který musel ještě ve čtyřiasedmdesáti letech orat, aby celá rodina neumřela hlady. „A často si na něj vzpomenu a řeknu si: Ještě není tak zle, jako bývávalo!“

/text: Hana Matějková/