Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Dufková (* 1927  †︎ 2015)

• narozena 29. 7. 1927 v Úlicích u Chomutova (rodiče Jaroslav Kinský a Božena Kinská, rozená Jílková)

• 1932 stěhování k babičce Jílkové do České Třebové

• 1942 uzavřena vinařská škola v Mělníku – nastupuje na obchodní akademii do Mýta

• 1945 pracuje v Karlových Varech v Národní správě autoopraven (strýc Josef Jílek)

• 1946 pracuje v Karlových Varech na poštovním inspektorském úřadu (doktor Svačina)

• 1947 pracuje na ředitelství pošt v Plzni (viceprezident Hertzl)

• 1948 účastní se oslav osvobození Plzně americkou armádou, zatčení

• 1948 cvičí na XI. všesokolském sletu v Praze

• 1952 vymístění v Holeritu

• přijímá nabídku Františka Nečáska, 1953 nastupuje do Československého rozhlasu

• 1953 vybrána pro televizní studio

• 26. 7. 1953 se stěhuje do uvolněných prostor Měšťanské besedy

• 1955 svatba s Rudolfem Dufkem

• 1958 stěhování ČST do Jindřišské ulice

• 1960 narození dcery Martiny

• 1971 stěhování na Kavčí hory

• vedoucí výroby v Československé televizi až do odchodu do penze v roce 1985

• zemřela v roce 2015

Dětství a rodina

Marta Dufková se narodila 29. července 1927 v Úlicích u Chomutova. Rodičům Jaroslavu Kinskému a Boženě Kinské, rozené Jílkové, se o rok a půl později narodil syn Jiří. Brali se v Hradci Králové, a jelikož Jaroslav Kinský zdědil zámeček v Úlicích u Chomutova, odstěhovali se tam. Bratr Boženy Kinské Josef Jílek, který byl v Praze poštovním radou, zajistil švagrovi místo předsedy tamního poštovního úřadu. Božena Kinská pracovala jako účetní na poště v Chomutově. Rodiče se počátkem třicátých let rozešli a později rozvedli. Otec se odstěhoval a matka zůstala na zámku v Úlicích. Děti byly poslány k babičce Jílkové do České Třebové. Babička Jílková z rodu Benešových z Morešic provozovala s manželem Josefem Jílkem starším obchod s vínem a bydleli ve vile v Nádražní ulici, po smrti manžela vedla babička obchod sama. Po jejím odchodu na odpočinek rodinnou firmu převzala jedna ze dvou jejích svobodných dcer, Marie Jílková. „A tak jsem byla odkojená vínem,“ říká Marta Dufková, která v České Třebové začala chodit do obecné a poté čtyřleté měšťanské školy.

Po podepsání mnichovské dohody a zabrání Sudet dostala maminka Marty Dufkové na výběr, buď přijme německé občanství, nebo se má do osmačtyřiceti hodin vystěhovat. Rozhodla se pro odjezd za matkou a svými dětmi do České Třebové. Balila sama, nákladní vagon, ve kterém bylo vše uloženo, však dorazil vyloupený, jen se zbytkem zařízení kuchyně a ložnice.

Rodina rozhodla, že i po studiích bude Marta Dufková pomáhat v rodinném podniku, a tak roku 1942 nastoupila na vinařskou školu v Mělníku. Ta však byla německými úřady měsíc po začátku školního roku uzavřena. Řekli nám:

„‚Tady končíte!‘ Byli tam samí kluci, tak je asi chtěli do výroby.“

Martě Dufkové se ještě v říjnu toho roku podařilo nastoupit na dvouletou obchodní akademii do Mýta.

„Byla jsem šťastná, že vůbec nějakou školu mám. Já jsem dvacátej sedmej ročník a dvacátej čtvrtej ročník byl poslední, kterej šel do Německa, bez ohledu museli všichni. A toho se každej bál. A teď jsem si říkala – když já nebudu chodit do školy, tak se mi může stát, že najednou půjde dvacátej pátej ročník do Německa, dvacátej šestej a já budu na řadě za chvíli, tak jsem měla obavu, aby mě něco nepotkalo. To pak byl člověk bezbrannej, já bych se absolutně nemohla bránit, musela bych vzít, co nařídí.“

Českou Třebovou osvobodila v roce 1945 Rudá armáda. Pro všechny to bylo prý velké překvapení a vojáky, o kterých nikdo nic nevěděl, vítali s nadšením jako „spasitele“.

„To jsme byli velice hloupí, mně bylo sedmnáct let… Do Třebové přijeli Rusové a my jsme je vítali. To jsme udělali velkou nerozumnost. Já jsem s nimi na autě nejela, ale spousta děvčat si sedla na ty auta a pak se zjistilo, že z toho bylo znásilňování. O tom se nemluvilo, to se vědělo až později. My blbci jsme je vítali za městem, tam kdyby nás naložili, my holky jsme neměly rozum, a někam nás odvezli, tak by nás nikdo nenašel, to by si s námi mohli dělat, co chtěli. To nás vůbec nenapadlo, k tomu jsme nebyly vychovaný.“

V České Třebové se snad příjezd vojáků obešel bez jinde dokumentovaných incidentů, v každém případě k tomu Marta Dufková říká: „Zas jsem měla kliku.“

Práce v poválečných Karlových Varech

Po konci války přijel do České Třebové strýček Josef Jílek a přemluvil rodinu, aby s ním mohla čerstvě dostudovaná Marta Dufková odjet do Karlových Varů. Ke svému úřadu poštovního rady se totiž stal vedoucím Národní správy autoopraven v Karlových Varech. Potřeboval někoho naprosto důvěryhodného a schopného uhlídat podnikové finance: „Bál se, aby mu to nerozkradli.“

Karlovy Vary byly krásné město. Marta Dufková bydlela na kolonádě v podnájmu.

„Někdo mi doporučil, že v domě oplatkárny na kolonádě bydlí Němka a že se bude muset vystěhovat a abych se šla zeptat, jestli by mě nevzala do podnájmu, tak já jsem šla. Byla to hrozně hodná paní a do podnájmu mě vzala. Skoro nic jsem neplatila, protože ona když věděla, že se bude stěhovat, tak byla nesmírně slušná, a když nakonec byla připravená, že pojede do Německa, tak měla sama jen takovej kufříček a tašku, všecko tam nechala. Pořád mi říkala: ‚Martičko, všechno si vemte.‘ Jenomže já si nemohla nic vzít, neměla jsem, kam to dát. Vzala jsem si jeden ubrus a mám ho dodnes, taková to byla kvalita.“

Po perfektně zorganizovaném odjezdu Němců se Marta Dufková musela z bytu vystěhovat a najít si nový podnájem. Strýček nestíhal oba úřady najednou a zanedlouho se musel vzdát svého úřadu v Národní správě autoopraven. Marta Dufková nastoupila jako asistentka ředitele na poštovním inspektorském úřadu v Karlových Varech. Tento úřad měl na starost znovuotevření a počáteční správu pošt v bývalých Sudetech. Po splnění tohoto úkolu byl úřad zrušen. Martě Dufkové se nechtělo jít pracovat na poštu, a tak zamířila na ředitelství pošt do Plzně, kde pracovala od roku 1947 v kanceláři viceprezidenta.

Přelomový rok 1948

„Osmačtyřicátý rok, ten to teda přehoup, to bylo neskutečný. Ve čtyřicátým osmým to bylo nádherný, ten byl krásnej. Od pětačtyřicátého do osmačtyřicátého se to tvořilo a v čtyřicátým osmým to bylo takový vyvrcholení, už jsme věděli, co chceme, a pak ten schod, ten byl strašnej.“

„Nic lepšího jsem nevěděla než se v roce 1948 účastnit oslav osvobození Plzně, no a samozřejmě – mládež, jsme pochodovali, vyzpěvovali americkou hymnu… a najednou přijel zelenej anton a všechny nás tam z toho houfu naházeli a odvezli nás na policii.“

Zatčení čekali na výslech. Nesměli spolu promluvit. Vyšetřovatelé se ptali na všechno, lahůdkou bylo při výslechu jméno Kinská a působení paní Marty v Sokolu. Druhý den musela jít hned po příchodu do práce za panem viceprezidentem. Ten ji uvítal:

„‚Martičko, co jste to vyváděla?‘ A já povídám: ‚Nic jsem nevyváděla.‘ ‚Ale my tu máme hlášení z policie.‘ ‚No já jsem normálně oslavovala osvobození Plzně, co je na tom špatnýho?‘ ‚No to je právě to špatný. My vás máme potrestat, jak vás potrestáme?‘“

Pan viceprezident Hertzl zvládl nepříjemnou situaci dobře. Přeřadil Martu Dufkovou do písárny s vědomím, že na tomto místě se pracuje na normy, a tak bude mít paní Marta vyšší plat a zároveň bude sestup o několik pracovních stupňů brán jako dostačující trest.

Marta Dufková cvičila za Plzeňskou župu na XI. všesokolském sletu v Praze. Radost z akce jí pokazilo počasí – hodiny stáli v dešti a kakaem pro zahřátí si polila blůzu, ve které pak musela cvičit v první řadě.

Touha po cestování přivedla Martu Dufkovou ke studiu angličtiny a k práci ve firmě Holerit, která zaváděla počítačové zpracování dat. Nechala se do této firmy ze svého místa na poště vymístit. V Holeritu pracovala na projektu zavádění počítačů do rozhlasového vysílání. Tento projekt však byl po roce ukončen z důvodu nepotřebnosti zaváděných metod. Ředitel rozhlasu František Nečásek poté nabídl pamětnici místo v rozhlase, ta nabídku přijala a v roce 1953 nastoupila do karlínského rozhlasu.

Temná i šťastná padesátá léta

„V padesátých letech naší rodině vzali obchod, všechny zásoby. Udělali nám prohlídku bytu. Moje maminka pro mě měla příbory, který tam našli, normální nerez příbory, ale konce měly pozlacený. To bylo za výlohou – že jsme zrádci národa, máme velký zásoby a poškozujeme socialismus… že jsme zrádci socialismu a okrádáme stát a shromaždujeme. Byli jsme v novinách, všude se o tom mluvilo, to jsme si užili… To, co u nás našli, ty zásoby, dali ve městě do výlohy… pro výstrahu jako zrádci socialismu… To jsme teda dopadli. Prohledali celou vilu od půdy po sklep.“

Komunisté chtěli rodinu vystěhovat z vily, ale nenašli pro ni umístění.

„Nás neměli kam dát, nebyly byty.“

Maminka Marty Dufkové Božena Kinská dostávala přidělené byty, v kterých nikdo nechtěl bydlet a ve kterých bydlet nemohla. Z šikany úřadů nervově onemocněla a byla dokonce hospitalizována, nakonec se uzdravila a zůstala bydlet se zbytkem rodiny.

Marta Dufková se roku 1955 vdala za Rudolfa Dufka a o pět let později se jim narodila dcera Martina. Rudolf Dufek pracoval jako analytický chemik ve výzkumném ústavu v Panenských Břežanech. Jeho největším pracovním úspěchem byl vynález čištění platiny pro lékařské využití. Skupina složená ze tří bezpartajních spolupracovníků však nemohla dostat státní cenu, honorovanou 50 000 korunami, ale pouze cenu národní, honorovanou 10 000 korunami.

Marta Dufková shrnuje svůj přístup k lidské hlouposti, šikaně komunistického režimu a náročným pracovním dnům:

„Já vám dokážu, že mi náladu nezkazíte. Já jsem ráno šla, už jsem hopsala, měla jsem dobrou náladu, vrátný jsem zdravila a oni mě.“

1953–1985 – léta v Československém rozhlase a televizi

Marta Dufková nepracovala v karlínském rozhlase dlouho. Brzy byla přes svůj odpor přeložena na „Stalinku“, kde se spolu s Miroslavem Rážem zabývali přípravou na finanční vedení televizního studia, pro které s nimi již počítal Karel Kohout. Musela se naučit hospodaření s financemi a co všechno se musí sledovat. První studio bez jakéhokoli zázemí bylo zprovozněno v květnu 1953 v Měšťanské besedě.

„Neměli jsme budovu, Beseda nám byla uvolněna v květnu a bylo tam jen studio, nic jiného, ani kanceláře, ani maskérny… Všecko se uvolňovalo postupně. Měli jsme na starosti ty lidi z Besedy vystěhovat, a to byl problém. Nebyly byty a nikdo z těch lidí nechtěl jinam než do centra Prahy… to bylo absolutně nemožný. Jsem si říkala: ‚Jestli já nepřijdu o nervy, to bude zázrak.‘“

Marta Dufková se do Měšťanské besedy mohla se svojí agendou přestěhovat 26. 7. 1953.

„Měli jsme čtyři místnosti, to byla celá televize. V jedný byl ředitel Kohout se sekretářkou, v druhý jsem byla já s doktorem Rážem, ve třetí byli kostyméři, rekvizitáři a takovejhle mančaft a ve čtvrtý byli maskéři.“

Další velkou obtíží bylo sehnat kvalifikované pracovníky, kteří by se práci v televizi rychle naučili. Karel Kohout působil na Barrandově a podařilo se mu odtud přetáhnout velké množství kvalifikovaných pracovníků. Marta Dufková k tomu podotýká:

„Nevím, co jim nasliboval, všichni šli do neznáma, ten film byl jasnej a o televizi nevěděl nikdo nic.“

Problém byl i s hlasateli.

„Mezi prvními hlasateli byly herečky z Národního divadla… režisér Hudeček hlásil a pak říkal: ‚Já tomu nemůžu věřit, že jsem začínal v televizi jako hlasatel…‘ Pak to Národní divadlo zarazilo – herečky nesmí účinkovat, je to pod jejich úroveň, kazí si výslovnost, že prostě mluví jinak v televizi než na prknech. Tak jim to zarazili. Vypsali jsme konkurz a hledali nové dámy, to bylo taky zábavný, kdo všechno se hlásil, to byste se pobavili.“

Jedním z kolegů, na které Marta Dufková nejvíce vzpomíná, byl Jaroslav Volák, malíř pozadí.

„Architekt Zázvorka přetáhl malíře pozadí, jmenoval se Volák. Byl to takovej malej člověk, jako kulička vypadal. Na štaflích měl kýble s barvama, okolo pasu samý štětce, velký, malý, a teď nahoře na těch štaflích pochodoval po studiu a dvojhlasně si pískal. Tam se na něj chodili lidi koukat jako na atrakci.“

Ve studiu se stále něco dělo. Na jedné straně se bouralo, na druhé stavělo. V Měšťanské besedě Marta Dufková pracovala do roku 1958, pak se přestěhovala do Jindřišské ulice. Byly to krásné prostory s výhledem a skvělý pracovní kolektiv. Stále něco slavili a nikomu se roku 1971 nechtělo přestěhovat do „monstrózního podniku“ na Kavčích horách. Tam se musela se svými věcmi stále stěhovat. Postupně se tam dostavovalo, zavádělo a muselo se hodně topit, aby panely dobře vysychaly. Marta Dufková vzpomíná na náplň své práce:

„Nasazovala jsem výtvarníky na pořady, dostala jsem, co se bude natáčet a kdo to bude dělat jako producent a režisér. Já jsem se s tím režisérem musela sejít a na základě scénáře jsme se domluvili, kdo to bude dělat, kdo bude architektem a kdo kostýmním výtvarníkem…“

„To je taková generační záležitost. Mladej si chce vzít mladýho, starej k sobě rovnýho. To je taková potíž těm lidem vyhovět. Umělci jsou malé děti, s těma jednat není legrace, jsou náladoví a někdy přijmou vaše připomínky, někdy se zarputěj a neustoupí v ničem. Je to taková veselá práce…“

„Na  štábu se dohodla příprava, architekt dostal scénář, a když měl návrhy na stavbu, musel udělat konzultaci se stavbou, jestli to přijmou – na určitou stavbu byly určitý hodiny, jestli se to tam vejde a jestli se bude všechno stavět, nebo jestli se použijou hotový prvky…“

„Pořád to jelo – něco se bouralo, něco se stavělo… Když se třeba v sedm večer skončilo, tak to do rána muselo bejt zbouraný a ráno nastoupila další parta, která začala stavět.“

„Já jsem byla vedoucí výroby v tom oddělení a pak tam byli architekti, kostýmní výtvarníci a další lidi, okolo padesáti, a ty jsem dirigovala. Aby si každej vydělal a byl spokojenej. Základní plat byl malej a pak se každá práce hodnotí, a to hodnocení je složitý, aby ty lidi neremcali… To hodnotila komise ty smluvní věci, to byl třeba výtvarník Born, architekt Zázvorka, architekt Svoboda z Národního divadla, fotograf Einhorn, všechny takovýhle kapacity, ti tam docházeli a ti to hodnotili. Já jsem pro to dala podklady a teď vždycky chtěli vědět: ‚Kdo to dělal?!‘ Já jsem říkala: ‚No nikdo, řekněte, jak to vypadá, jaký je to kvality, jste spokojenej, nebo nejste.‘ Oni furt chtěli vědět jméno… a to já jsem nikdy nechtěla říct… Tak jsme spolu bojovali až do konce.“ 

Jako nestraník byla Marta Dufková a její práce pod drobnohledem, cokoli nesedělo nebo se nestíhalo plnit, musela zdůvodňovat a obhajovat před komisí. Zvláště smlouvy o dílo se bedlivě hlídaly a „šťouralo“ se do nich neustále.

„Byla otázka, jestli vám to zdůvodnění přijmou, nebo nepřijmou. To byly takový nervy. Každej na to měl jinej názor a pořád jsem byla v průšvihu, když jsem ráno šla, tak jsem si říkala – co zas dneska bude?“

Zvláště po roce 1968 by ji z práce rádi vyhodili, ale nikdo ze soudruhů její místo nechtěl. Stále čekala, kdy ji „vysypou“, ale zřejmě se nikdy nepodařilo najít nějakou náhradu. Tak alespoň nikdy nedostala plné prémie. Pracovní nasazení bylo vysoké. 

„Jeden mistr si usmyslel a zásadně mi volal v šest nula pět ráno, protože začínali v šest. ‚Mistře, co se děje?‘ A on: ‚My tady tomu nerozumíme.‘ ‚Čemu nerozumíte? Vždyť jste to přeci konzultovali.‘ ‚Vy jste říkali, že všechno bude z fundusu a tady není nic.‘ ‚Ale to mě vůbec nezajímá, vy jste to na předávačce převzali, a tak to musíte udělat, jak už to uděláte, to je mi jedno.‘ A tohle jsem měla denně. Sotva jsem přišla do televize, tak to zase začalo… přes den jsem nic neudělala. Svoji práci jsem mohla dělat, když to skončilo, když skončil blázinec po sedmé hodině… A neustále problémy.“

Po sedmé hodině Marta Dufková připravila projekty a plán prací na další dny. Do práce chodila na devátou hodinu dopolední a domů okolo desáté jedenácté hodiny večer. Do důchodu odešla v roce 1985 a jedním z prvních kroků, které udělal její nástupce, bylo zřízení asistentského místa.

Marta Dufková zemřela 27. července 2015.