Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Ducháčková (* 1927)

• narozena 1. dubna 1927 v Nové Vinoři u Prahy

• otec Josef Vodvářka byl roku 1944 zatčen a vězněn v terezínské Malé pevnosti

• 25. března 1945 pamětnice zažila bombardování kbelského letiště

• osvobození Československa prožila ve Staré Boleslavi

• po válce se s manželem přestěhovali do Jablonce nad Nisou

Jarmila Ducháčková se narodila 1. dubna 1927 v Nové Vinoři u Prahy. Dětství prožila za první republiky ve Kbelích, na okraji hlavního města, kde její otec pracoval na letišti.

Pamatuju si to, jako by to bylo včera

Její rané vzpomínky sahají do doby druhé poloviny třicátých let. Tehdy jako dítě školou povinné na vlastní oči viděla prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, který projížděl přes Kbely. „Tenkrát jsme byli asi sedmiletí žáci, tak jsme vyšli před školu, měli jsme školu přímo u silnice, a dostali jsme praporky do ruky a mávali jsme na přijíždějící auta a pan prezident nám pokynul.“ Radostné dětství však nemělo mít dlouhé trvání.

Nikdo nevěděl, co se bude dít

Nacistická moc v Evropě se postupně upevňovala a v roce 1938 byla válka na spadnutí. V září téhož roku proběhla všeobecná mobilizace Československa a vojáci byli připraveni bojovat za svou vlast. Mezi povolanými byl i Jarmilin otec. Dne 30. září přišel náhlý zvrat – vrchní představitelé Itálie, Velké Británie, Francie a Německa podepsali takzvanou mnichovskou dohodu. Tato smlouva znamenala pro Československo ztrátu pohraničního území, Sudet, ve prospěch Hitlera. Mnoho Čechoslováků přišlo o svůj domov a museli se vydat do vnitrozemí. Zmobilizovaná armáda byla rozpuštěna. Nastalo temné období v historii Československa.

Po silnici jezdili němečtí vojáci v autech a na motorkách

Patnáctého března 1939 se osudy Československa zpečetily. Proběhla okupace Československa německými vojsky. „Autobusy ten den nejezdily a strašně padal sníh. Já jsem šla se svojí spolužačkou do Kbel domů. Po silnici jezdili němečtí vojáci v autech a na motorkách.“ V následujících dnech se Slovensko odtrhlo od zbytku republiky a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava ovládaný německou říší.

Doba se zhoršovala

V době vypuknutí druhé světové války v září 1939 Jarmila navštěvovala základní školu ve Vysočanech. Později ve válečných letech vystudovala Střední odbornou školu pro ženská povolání. Jak roky postupovaly, atmosféra v protektorátu houstla. S nástupem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1941 se podmínky pro život v protektorátu přitvrdily. Popravy a perzekuce byly na denním pořádku. Zahraniční odboj se tehdy odhodlal k zásadnímu kroku a vyslal do Čech vycvičené parašutisty s jediným cílem – zbavit se krutého protektora Heydricha. Dne 27. května 1942 provedl Jan Kubiš a Jozef Gabčík útok na Reinharda Heydricha, který na následky zranění zemřel. Nastaly represálie a bylo vyhlášeno stanné právo. Nacisté začali intenzivně pátrat po atentátnících.

Naši doma umírali strachy

Podle svědectví odvedlo neznámé děvče prchajícímu Kubišovi jízdní kolo z místa, kde ho zanechal. Tou dívkou byla Jindřiška Nováková, která byla později popravena v Mauthausenu. V té době byly všechny dívky z blízkého okolí Libně odvezeny do Petschkova paláce a svědkyně měly určit tu správnou. Pražské dívky ve věku kolem čtrnácti let byly v možném nebezpečí. Jarmile bylo tehdy patnáct let. „Jela jsem k zubaři a ten zubař byl v Libni… Zrovna hlásili v rádiu, že byl atentát a že hledají holku, která odvedla to kolo… Naši doma úplně umírali strachy, protože slyšeli to hlášení a já jsem byla zrovna na kole pryč.“ Jarmila se naštěstí přese všechno vrátila v pořádku domů.

Dunění jsme slyšeli až ve Kbelích

Po úmrtí nacistického pohlavára Heydricha pokračovala rozsáhlá pomsta na českém lidu. Kvůli falešné stopě nacisté srovnali se zemí obec Lidice nedaleko Prahy a všechny muže a děti zabili, ženy byly poslány do koncentračních táborů. „Když vypalovali Lidice, slyšeli jsme, jako když v dálce bouří. Až později jsme se dozvěděli, že to žádná bouřka nebyla, ale že to byly ty Lidice.“

Jednou se táta nevrátil z práce

V roce 1944 přišla rána pro celou Jarmilinu rodinu – jejího otce totiž zatklo gestapo. „To bylo v době, kdy vypuklo Slovenské národní povstání, a jak kolem toho někdo něco řekl, tak byl hned vinen.“ Jarmilina otce drželo gestapo na Pankráci, kde byl také vyslýchán. „Matce přišel z Pankráce dopis, který musel otec napsat… Byly jsme z toho s mámou zničené.“ Později byl převezen do Terezína a odtamtud se dostal do polského Goleniówa (Gollnow), kde zůstal až do svého propuštění.

Sirény houkaly často, ale nikdy nás nebombardovali

V závěru války bylo stále častěji slyšet zvuk letadel a sirén varujících před nálety, ale bombardování nikdy nepřišlo. Všechno se změnilo 25. března 1945, kdy spojenecká letadla provedla nálet na Prahu a jedním z jejich cílů mělo být kbelské letiště. „Měli jsme zrovna uvařený oběd, jen zasednout a jíst, a najednou zahoukaly sirény… Letadla duněla tu neděli víc než obvykle a začalo to bouchat. Tak jsme utekli do sklepa a tam jsme se zavřeli.“ Jarmila se svými blízkými nálet přečkala ve sklepě, a když z úkrytu vylezli, čekalo je nemilé překvapení. „My jsme měli domek, rodinný, celkem malý, a měli jsme zahrádku a tam jsme měli asi pět nebo šest zásahů. Měli jsme rozbitou střechu, všechna okna rozbitá… Všechno bylo plné střepů.“ Nálet za sebou zanechal mnoho mrtvých a zraněných, Jarmila však vyvázla bez úhony. Ale protože byl jejich dům v dezolátním stavu, přestěhovala se pamětnice k tetě do Staré Boleslavi.

Poprvé jsme potkali Rusy

Na jaře roku 1945 již bylo zcela jasné, že se válka chýlí ke konci. Začalo osvobozování Československa a obyvatelé vítali s nadšením přijíždějící ruské vojáky. „Když přišli Rusové do Staré Boleslavi, tak si tam hned rozložili polní kuchyň a vařili si oběd a ptali se, jestli taky chceme. Byli takoví hodní, docela. Bylo to šťastné setkání lidí s těmi vojáky.“ Jarmila stejně jako ostatní prožívala euforii z konce války. Důvodů k oslavě bylo však více, protože koncem května se Jarmile narodila první dcera. Na začátku roku se pamětnice s manželem přestěhovala do Jablonce nad Nisou.

Jednou to bylo hezké, jednou to nebylo hezké

Čtyřicet let nesvobody prožila Jarmila bez větších problémů. S manželem a dvěma dcerami žili v Jablonci nad Nisou, ani jeden z nich nebyl nikdy členem komunistické strany. V roce 1989 zemřel manžel pamětnice, a sametovou revoluci tak prožila hořkosladce. „Byla jsem smutná, že to nezažil můj muž, ten by býval byl strašně rád.“