Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Mgr. Alice Dubská , CSc. (* 1938)

• narodila se 19. května 1938 ve městě Sereď na Slovensku

• otec Jan Sekáč tragicky zemřel, když jí bylo několik měsíců, matka zemřela, když jí bylo 11 let

• vystudovala chemickou průmyslovku v Banské Štiavnici

• mezi lety 1960 a 1965 vystudovala divadelní vědu na FFUK v Praze

• v roce 1964 se provdala za Josefa Dubského, absolventa Přírodovědecké fakulty UK

• po dokončení studia začala pracovat na Filozofické fakultě UK jako asistentka

• v roce 1967 se stala pracovnicí Kabinetu pro studium českého divadla ČSAV

• specializovala se na dějiny českého loutkového divadla

• v roce 1973 obhájila kandidátskou práci

• po zrušení Kabinetu pro studium českého divadla v roce 1993 začala pracovat na Pedagogické fakultě UK

• v letech 1997–2003 se vrátila do obnoveného Kabinetu pro studium českého divadla v rámci Divadelního ústavu

• mezi lety 1997 a 2010 přednášela dějiny českého loutkářství na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU

• od roku 2010 do roku 2013 učila na Vyšší odborné škole herecké v Praze-Michli

• v roce 1998 získala docenturu na AMU/DAMU

• v roce 2023 žila v Praze

Životní cesta Alice Dubské nebyla jednoduchá. Narodila se do války, na jejímž prahu otec tragicky zahynul, o matku přišla v 11 letech a musela se brzy začít spoléhat sama na sebe. „Jestli se chceš mít trošku lépe než my, musíš se učit, to je základ všeho, říkávala mi. Celý život jsem tedy měla v hlavě, že nesmím ustupovat, musím se snažit, abych něco věděla a dokázala,“ říká pamětnice, která si v odborných kruzích vysloužila přízvisko ‚První dáma dějin českého loutkářství‘.

Válečná léta

Narodila se 19. května 1938 na Slovensku ve městě Sereď do rodiny Margity a Jana Sekáčových. Otec měl firmu pro malbu pokojů a truhlářské práce. Zemřel při autonehodě před Vánoci 1938, když jí bylo šest měsíců a válku prožila s maminkou. Margita Sekáčová si během války zařídila obchod, mlékárnu a cukrárnu, který ale musela v poslední fázi války zrušit, protože ztratila dodavatele. Alice, která nastoupila v roce 1944 do první třídy, strávila první školní rok prakticky doma, protože školu obsadil německý lazaret. Mezi její první vzpomínky patří bombardování na konci války. „Vzbudil mě pískot kolem páté ráno, už bylo světlo. A najednou prásk, a do naší kůlny, kterou jsme měli za domem, spadla bomba. Měla jsem tam kočárek s panenkou.

Poté byli v Dolné Stredě, asi pět kilometrů od Seredi, u prarodičů, kteří měli domek s velkou zahradou. Vzpomíná, že most přes Váh zničili Němci a ruská armáda našla brod v těsné blízkosti obydlí prarodičů. „Děda říkal, že nemůžeme zůstat v domě a na zahradě vykopal takové velké účko jako kryt, vypolstrovaný pytli. Donesli jsme si tam peřiny a tam jsme strávili tři dny, venku se střílelo.“ Poprvé spatřila dědečkovy slzy, když vyšli z krytu a u kostela viděli rozstřílenou lipovou alej.

Najednou jste ve vzduchoprázdnu

Maminka se po válce podruhé vdala a vrátila se do Seredi, kde získala malý byt. Druhý manžel ale trpěl tuberkulózou, o čemž zpočátku nevěděla. Většinu času trávil v léčebně v Tatrách. Přestože Alice s maminkou žily v chudobě, necítila se chudá, a to díky péči maminky, která ji podporovala v četbě a jak mohla, kupovala jí knížky. „Maminka byla velice sečtělá, uměla německy, francouzsky, hrála na klavír a chystala se na studia do Prahy. Po předčasné smrti otce jí to ale nebylo z existenčních důvodů umožněno,“ přibližuje rodinnou historii pamětnice.

Nástup komunistů v roce 1948 Margita Sekáčová rozhodně nevítala. Alice si pamatuje, že když si lidé museli pořizovat nové občanské průkazy, maminka to rezolutně odmítla. „Žádní komunisté mě nebudou nutit, abych se dala fotografovat. A vydržela to,“ vypráví. Pouhý rok poté ale její maminka náhle zemřela na následky cévní mozkové příhody.

„Bylo to strašné, najednou jste ve vzduchoprázdnu. Nedá se popsat, jak moc mi chyběla. Měla jsem příbuzné, kteří se pohádali, protože si mě všichni chtěli vzít. Strýc i maminčiny sestry mě měly rády, ale všechny měly svoje problémy a já jsem nikoho nechtěla obtěžovat tím, jak jsem se cítila smutná,“ vysvětluje pamětnice důvod, proč se přihlásila na chemickou průmyslovku v Banské Štiavnici, kde byla na internátu. „Tam jako bych ožila. Předtím jsem se stále něčeho bála, ale tam jsem začala být po dlouhé době zase šťastná. Bylo to i tím, že jsem byla na internátu, kde jsme byli všichni bez rodičů, nejen já.“

Dcera živnostenského živlu

Zázemí, kam se mohla vždy vrátit a byla v něm vítána, měla v rodině strýce, které je dodnes vděčná. „Měli dceru, mou vrstevnici, a ta mi nikdy nedala ani náznakem najevo, že k nim nepatřím nebo že ona je něco víc, když je dcera.“ Alice Dubská musela řešit i praktické záležitosti. Jako sirotek prý nedostávala sirotčí důchod a strýci, který si ji jako nezletilou vzal do péče, stát odmítl snížit daně a nebral ani žádné příspěvky.

„Nic jsem nedostala, všichni říkali, že můj tatínek, který zemřel v roce 1939, byl živnostník. Měl pojištění u nějaké moravské firmy. Po jeho smrti byla ta firma už v cizině. Maminka tam poslala všechny doklady, ale vůbec jí neodpovídali a po válce řekli, že už nikdo neví, kde ta pojišťovna skončila. Přesto, že tatínek zemřel před válkou, byla jsem považována za buržoazní dítě, a to i když jsem byla dospělá a byla jsem kandidátkou věd. Měla jsem jet například na služební cestu do Itálie, zavolali si mě na osobní oddělení a kádrovák řekl, že jsem měla tatínka živnostníka.“ Marně vysvětlovala, že firmu, která se zabývala malováním bytů a truhlářstvím, měl její tatínek na začátku války, když mu bylo 31 let. „Musel mít firmu a musel tam mít zaměstnance, i když on pracoval tak jako oni, dělali všichni společně. Ten kádrovák ale řekl, že jsem živnostenský živel,“ vzpomíná Alice Dubská.

Od smrti maminky si začala uvědomovat svou zodpovědnost za sebe samu. „Říkala jsem si, že musím všechno zvládnout a byla na sebe přísnější, než kdyby mě deset maminek ochraňovalo a hlídalo. Nedovolila jsem si nic, o čem jsem si myslela, že není správné,“ říká Alice Dubská.

Studia a kariéra v Praze

Po maturitě pracovala jako laborantka v Ružomberoku, ale nenaplňovalo ji to. Měla zájem o literaturu a umění, a proto se na radu bývalého profesora ze školy přihlásila na studium dějin a teorie divadla v Praze. Divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze studovala mezi lety 1960 a 1965. V roce 1965 se také provdala za Josefa Dubského, absolventa oboru kvantová chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Do roku 1967 pracovala jako asistentka na Filozofické fakultě UK, ale jak říká, šlo o kancelářskou práci, zařizování stipendií a ubytování. To ji nenaplňovalo, toužila se věnovat historii, a proto sebrala odvahu a přihlásila se na konkurz do Kabinetu pro studium českého divadla ČSAV (Československá akademie věd).

„Když byl vyhlášený konkurz na akademii na dějiny českého loutkového divadla, přišel za mnou vedoucí katedry František Černý a ptal se, jestli bych se tam nechtěla přihlásit. Já jsem o loutkovém divadle neměla patřičné znalosti, ale on mě povzbudil, že na to mám celý rok. Rok jsem tedy tvrdě studovala a konkurz jsem vyhrála. Dodnes nevěřím, že jsem to za ten rok všechno zvládla,“ vzpomíná pamětnice, pro kterou se dějiny loutkářství staly vášní. „Zjistila jsem, že to bylo to nejzajímavější, co jsem mohla dělat. Moc mě to bavilo a úplně jsem se do té práce zamilovala.“

Kvůli KSČ musela obhajovat vědeckou práci dvakrát

V roce 1968 obhájila kandidátskou práci, kterou však musela obhajovat znovu kvůli revizi Komunistické strany Československa (KSČ), jež probíhala po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. „Jeden den jsem obhájila svou kandidátskou práci a za krátkou dobu mi přišlo oznámení, že to neplatí, protože KSČ bude revidovat všechny ty lidi, kteří byli členy té komise. Teprve pak že to budu muset obhajovat podruhé. Mě se to ale ani tak moc nedotklo a využila jsem získaného času a ještě jsem na své práci zapracovala,“ říká Alice Dubská. Kandidátskou práci „Vývojové problémy českého divadla ve 20. a 30. letech 20. století“ obhájila podruhé v roce 1973.

Uvnitř svoboda, zvenčí cenzura

V Akademii věd prožila celou éru normalizace a jak říká, dlouhou dobu to bylo jediné pracoviště, kde se člověk mohl opravdu věnovat tomu, co ho zajímá. „Nebuzerovali nás tak jako jinde, skutečně jsme mohli podle svého vědomí a svědomí pracovat. V Kabinetu jsme neměli víc jak osm pracovníků a eventuálně jednu sekretářku. Měli jsme často schůze, kde každý mohl říkat, co člověk chtěl, nebylo žádné politické tabu. To bylo dobré,“ vzpomíná na výjimečně svobodné prostředí.

Během své kariéry se Alice Dubská i její kolegové potýkali s cenzurou, která přicházela zvenčí a fungovala jako jeden z nástrojů totalitní moci. Když například pracovala na kandidátské práci o loutkovém divadle meziválečného období a citovala malíře, který v té době napsal něco v tom smyslu, že konečně má stát snahu všechno zlepšit, ukázalo se to jako velký problém. „Dostala jsem smlouvu s ústavem, že mou práci vydají v rámci svých publikací. Ale za několik dní se mi omlouvali, že to nejde, že bych to musela celé předělat. Hlavně tu myšlenku, jak všichni důvěřovali republice. Štvalo mě to, ale co se dalo dělat,“ vypráví Alice Dubská.

Dalším příkladem cenzury byly problémy s vydáním Encyklopedie umělců Národního divadla, na které pracoval celý tým Kabinetu mnoho let. „Chtěli jsme mít v publikaci každého, kdo měl kdy v Národním divadle nějakou uměleckou smlouvu. Bylo velice těžké psát ty medailony, protože spoustu informací jsme museli dohledávat a ne vždy byly zdroje zachovány,“ říká Alice Dubská, která měla například za úkol napsat medailony několika italských tanečnic. „Byla strašná náhoda, když se mi podařilo o nich něco najít, například ze společenských rubrik, kde o nich byly zmínky v souvislosti s jejich vdavkami,“ přibližuje náročnost tohoto knižního projektu. Měla na starosti také obrazovou přílohu a podle smlouvy se mohla těšit na slušný honorář. Opět ale zasáhla cenzura.

„Pamatuji, že jsme zrovna v sobotu doma malovali a najednou zvonil telefon. Kolega mi sdělil, že naše kniha byla zakázána. Měla jsem hrozný vztek. Tolik let jsme na tom dělali! S honorářem už jsem počítala, takže jsem si půjčila peníze a koupila si kožich. Teď nebyla kniha ani honorář a musela jsem ten kožich splácet,“ vzpomíná pamětnice.

Komunistická strana zakázala publikaci vydat, protože tam byli zařazeni i emigranti, například herec Jan Tříska nebo baletka Zora Šemberová. „Nakonec ta knížka vyšla bez nich, ale publikaci jsme rozšířili o umělce Stavovského a Prozatímního divadla a mohli jsme tak aspoň částečně odůvodnit, proč v knize nejsou všechna jména,“ vysvětluje pamětnice.

Fenomén českého loutkářství

České loutkářství není ve světě neznámým pojmem. I díky Alici Dubské bylo v roce 2016 ve společné česko-slovenské nominaci „Loutkářství na Slovensku a v Česku“ zapsáno do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Nutno tedy připomenout, čím je české loutkářství, jehož vývoj započal v době národního obrození v 19. století, pro národ významné. „Politicky se tehdy žádný loutkář ani nemusel projevovat, ale měl třeba oponu, na které byly nějaké symboly češství a už tím, že loutkoherec mluvil česky, seznamoval venkov s divadelním uměním a na úrovni venkovského obyvatelstva mu dával i zážitek emocionální. Činoherní divadla byla jen v Praze a v některých velkých městech, ochotnických divadel nebylo ještě mnoho, ale loutkáři šířili divadelní kulturu po celé zemi. Ve dvacátých letech nebylo městečka, kde by neměli aspoň jedno loutkové divadlo,“ připomíná Alice Dubská význam českého loutkového divadla, které mělo podpůrnou roli i v dobách nejtěžších, například za německé okupace či později v době komunismu, kdy si loutkové divadlo mohlo dovolit více, například v politicky zabarvených narážkách.

„Komunisté samozřejmě všechno hlídali, ale loutkové divadlo ne tolik, protože to bylo považováno za divadlo pro děti. Hrálo se ale i v divadlech pro dospělé. Po roce 1968 pak byly v divadlech velké čistky, a tak spousta umělců musela z Prahy, třeba někam do Chebu, a tam se shromáždily ty špičky. Takhle to bylo i s loutkovým divadlem, v němž pracovalo mnoho výrazných osobností, protože do ostatních divadel nemohly.“

Další kariéra a publikace

Alice Dubská působila v Kabinetu pro studium českého divadla v Akademii věd až do jeho zrušení v roce 1993. Poté pracovala na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy jako odborná pracovnice. Po obnovení Kabinetu pro studium českého divadla v rámci Divadelního ústavu se do něj v letech 1997–2003 opět vrátila. Zároveň mezi lety 1997 a 2010 přednášela dějiny českého loutkářství na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU a od roku 2010 do roku 2013 učila na Vyšší odborné škole herecké v Praze-Michli. V roce 1998 získala docenturu na AMU/DAMU za svou práci o českém divadle v 18. a 19. století.

Na svém kontě má množství vědeckých publikací. Největší badatelské dobrodružství, které ji obzvláště naplňovalo a těšilo, prožívala při práci na knize „Cesty loutkářů Brátů a Pratte Evropou 18. a 19. století“. Šlo o objev, protože kniha pojednává o prvním českém loutkáři Janu Brátovi a jeho rodu a posouvá a upřesňuje pohled na dějiny českého loutkového divadla ještě před romantizujícím obdobím působení loutkáře Matěje Kopeckého.

Slova a přání své předčasně zemřelé maminky, aby četla, aby se učila a něco věděla, tedy Alice díky své pracovitosti a píli naplnila vrchovatě. „Jsem ráda, že jsem mohla dělat, co mě těšilo a snad jsem tomu českému loutkářství trochu pomohla. Například aby se dostalo třeba na soupis evropských kulturních nehmotných památek,“ uzavírá své vyprávění první dáma dějin českého loutkářství Alice Dubská.