Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Drahovzal (* 1934)

Horší to bylo po válce

  • narozen 27. 4. 1934 v Bojišti u Trutnova

  • otec Čech, matka Němka

  • 1939 – otec utekl k čs. zahraniční armádě na Západě

  • za války časté návštěvy gestapa

  • svědkem pochodu smrti

  • po roce 1945 pobyt v lágru v Trutnově

  • konflikty s přistěhovalci

  • dopis z Velké Británie o úmrtí otce při letecké nehodě

  • 1946 – návštěva hradu a setkání s Hanou Benešovou

  • 1949 – nástup do učení na slévače

  • 1954 – vojenská služba

  • přestěhování do Slatiny nad Úpou

  • práce v JZD

František DRAHOVZAL

(narozen 27. 4. 1934 v Bojišti u Trutnova, Československo)

Horší to bylo po válce

Dětství v Bojišti

František Drahovzal se narodil 27. dubna 1934 v Bojišti, malé vesnici u Trutnova.[1] Obec se nachází v příhraniční oblasti a za první republiky zde žila početná německá populace. Území bylo součástí Sudet a tento fakt se projevil nejen ve válečných letech, ale zejména v poválečném životě.

Matka Františka Drahovzala byla občankou Německa. Před válkou se starala o domácnost a pečovala o své čtyři děti. František z nich byl nejstarší, měl ještě mladšího bratra a dvě sestry. Prarodiče z matčiny strany provozovali v Bojišti malou hospodu. Otec Františka Drahovzala, také František, byl původem z Čech a živil se jako kuchař. Působil ve Špindlerově Mlýně, kde se seznámil s jeho matkou, a poté v Praze.

Před začátkem války František Drahovzal stihl prožít jen krátké období nerušeného dětství. Vzpomíná, jak mu prarodiče často vyprávěli o dobrém živobytí za první republiky. Děda dovážel do Trutnova kořalku a v hospodě stáčel vlastní lahvové pivo, měl dokonce nákladní automobil.

Válečná léta

Se začátkem války nastoupil František Drahovzal do obecné školy. Tam strávil čtyři roky a poté navštěvoval malé gymnázium v Trutnově. Zde byl jako Čech v menšině, přesto vzpomíná, že učitel se choval ke všem stejně a jeho původ mu nikdy nebyl přítěží. Někteří ze spolužáků to však špatně nesli.

Horší zacházení zažil v civilním životě. V roce 1938 musela každá rodina prokázat, že nemá židovský původ. K tomu sloužily obsáhlé dotazníky v němčině, načež docházelo k přepisování rodných listů do němčiny.

V Trutnově, jakožto větším městě, byla situace více vyostřená. František Drahovzal byl v sedmi letech svědkem ničení židovského hřbitova. „Němci strhli synagogu a rozbíjeli náhrobky. (...) Komunisti tam pak postavili baráky.“

Otec Františka Drahovzala byl členem Stráže obrany státu a brzy po začátku války se rozhodl pro útěk do čs. zahraniční armády na Západě. Bylo to těžké životní rozhodnutí, ale v Sudetech by ho čekalo jisté odvedení do německé armády. Proto v roce 1939 opustil republiku. Malý František tak svého otce viděl naposledy v pěti letech, přesto na něj nikdy nezanevřel a vypráví o něm s láskou. „Když někdo měl narozeniny, tak táta dělal dorty. Dřív nebyly ledničky, tak se to dávalo vychladnout za okno. Jednou takhle průvan, bum a dort spadnul z prvního poschodí.“

Po odchodu otce a manžela vypomáhala Františkova matka rodičům v hospodě. „Matka to měla těžký, byli jsme čtyři. Kdyby nás nepodporovali prarodiče, tak bysme asi nepřežili.“ Po krátkou dobu také pracovala na dráze. Za války hospoda moc neprosperovala, nekonaly se zábavy ani veselky. Jen si čas od času Němci udělali přednášky, taková „fašistická estráda“.

I ostatní aspekty života v Sudetech musely jít za války stranou. „Bylo chudo, ani Němci si nežili dobře.“ Vždy bylo zážitkem, když matka Františka přivezla ze svých cest po Čechách alespoň nějaké sladkosti. Ty jinak v Sudetech nebyly nikde k sehnání, ani pro Němce.

Boje druhé světové války se nedotkly Bojiště přímo, rodina Drahovzalových přesto procházela těžkými časy. Němci matku Františka Drahovzala často vyslýchali a jinak ponižovali. Důvodem bylo její manželství s cizincem, Čechem. Několikrát ročně tak s Františkem jako nejstarším synem musela navštěvovat gestapo. Nejčastěji se vyptávali na otce, kam utekl a co tam dělá. „Normálně jí tam vyhrožovali.“ Došlo také k anulování manželství.

Svědkem pochodu smrti

Když byl František Drahovzal na návštěvě u babičky v Trutnově, stal se svědkem pochodu německých zajatců přes Bojiště. „Zrovna jsme byli v Trutnově u babičky (...) šel tam pochod zuboženejch vězňů (...) měli jsme takový krabičky, něco jako borůvky, my jsme to tak jedli a koukali, a najednou ty vězňové, že to chtěj. Tak jsme jim to dali. A hnedka ty Němci, který je hlídali, hned je tloukli.“

Pochod směřoval směrem z Trutnova do Bojiště, kde se zastavil přímo před hospodou prarodičů. Místním sedlákům pak němečtí velitelé nařídili zapřáhnout koně a naložit vězně na vůz. Takto vysílená kolona zdolala kopec vedoucí z Bojiště. František Drahovzal společně s bratrem pochod stále sledovali.

Sedláci vyvezli vězně na kopec, přičemž někteří se snažili utéct do pole. Němci začali střílet do vzduchu a všichni se vrátili. Následně průvod pokračoval do Nového Rokytníka. „Tam sehnali všechny z vozu dolů a najednou z kulometu je tam stříleli. (...) Ty ubožáci, co nemohli ani chodit. (...) Sedláci tam pak museli vyházet díru a těma hákama, jak maj hasiči, tahali ty mrtvoly do těch děr. To byl jeden velkej hrob a u silnice byl ještě malej hrob, tam jich zakopali asi pět nebo šest. (...) S bráchou jsme to všechno viděli.“

Osvobození a konec války

Přechod ruské fronty proběhl v Trutnově poměrně v klidu. V roce 1945 bylo Františku Drahovzalovi 11 let a stále vzpomíná, jak okolo jejich domu denně procházelo množství utečenců, většinou Němců, kteří prchali před přicházející frontou.

Rudá armáda následovala, ale ze strany Rusů nedošlo k žádným větším konfliktům. „Když potom Rusáci odtáhli, já jsem si jenom mohl říkat, byli na nás příjemný, žádný vylomeniny nedělali. Horší to bylo po válce, jak odtáhli Rusové a přišly Revoluční gardy.“

František Drahovzal byl svědkem důkladných prohlídek každého stavení Revolučními gardami. Více než identifikace Němců je zajímalo zlato a jiné cennosti. Kdo se nechtěl majetku vzdát či odmítl spolupracovat, byl topen v místním rybníku. Několik lidí tak utonulo.

Od poloviny roku 1945 František i celá jeho rodina museli nosit bílé pásky na znamení německé národnosti. Podle toho s nimi také bylo zacházeno.

Nucený odsun

Na jaře roku 1946 byl nařízen odsun německého obyvatelstva. Matka Františka Drahovzala o tom naštěstí byla informována předem, a tak alespoň měli možnost sbalit si s sebou to nejnutnější. Povoleno bylo 25 kg zásob.

V den odsunu byli všichni Němci z vesnice shromážděni na návsi a hlídáni ozbrojenými bojovníky Revolučních gard. František Drahovzal vzpomíná na vypjatou atmosféru toho dne. „Krávy bučely, malý děti brečely (...) tak tam jeden náš učitel šel, že půjde za stráží, aby ženy mohly krávy podojit a dát nějaký mlíko dětem. Učitel měl brejle, ten mu ji napálil a rozmlátil mu brejle na obličeji. Za to, že se odvážil jít dětem pro mlíko.“

František doposud takovou agresivitu a nenávist nezažil. S bratrem se ve vypjaté chvíli rozhodli utéct. „Tu brutalitu jsme neznali, tak jsme si řekli, že utečem. Pro babičku do Trutnova. Mysleli jsme si, že v tom udělá pořádek. To bylo takový dětský myšlení. (...) Tam byl plot, tak jsme ho prolezli. A fofrem na Trutnov, přes pole. A za náma pic, pic, dvě rány. Tak jsme vlítli do takovýho úvozu a skrčený jsme běželi dál.“ Babička byla vážená občanka Trutnova a pro rodinu se ze všech sil snažila vyjednat svobodu. Vzhledem k celkové situaci to ale nebylo možné.

Další den převezli Františka Drahovzala s celou rodinou, včetně dvouleté sestry, do lágru v části Trutnova Hořejší (Horní) Staré Město. V opuštěné textilní továrně tam strávili celý čas věznění. Ze začátku jedli pouze to, co si vzali z domu. Když jim jídlo došlo, dostávali na příděl polévku, ale nebyl to ani dostatek pro přežití. „Co si pamatuju, velkej hlad.“ Bez pomoci od babičky, která jim často nosila něco k snědku, by pravděpodobně nepřežili. Snažila se pomoci i ostatním, ale bylo jich mnoho. „Lidi okolo nás umírali hlady. Další je večer zakopávali za fabrikou. (...) Bylo to těžký, to si neumí nikdo představit.“

Babičku Marii Froncovou ve svých vzpomínkách František Drahovzal popisuje především jako velmi hodnou ženu. Po čas jejich věznění v lágru, přísně hlídaném Revolučními gardami, se stále snažila o jejich propuštění. Mnoho dobrých skutků vykonala také v Bojišti jako hospodská. Například Rusové a Ukrajinci, kteří pracovali za války u německých sedláků, měli zákaz pít pivo. Babička jim ho ale vždy tajně podávala přes okno kuchyně.

Po opuštění nelidských podmínek lágru bylo rodině Drahovzalových umožněno nastěhovat se do opuštěné a vyrabované vily po odsunutých Němcích. Po krátkém čase ale museli ubytování opustit. „Pak nás zase přestěhovali, osm nás bydlelo v jedné místnosti.“

František Drahovzal také vzpomíná, jak se jel s bratrem, poprvé po věznění v lágru, podívat do svého rodného domu. Bylo to rok od nuceného vystěhování. Chtěli si dům prohlédnout a také zjistit, jestli tam zůstal ještě nějaký jejich majetek. Na cestě k domu si jich ale všimli už noví majitelé domů, přistěhovalci. „Dali nám na držku a ještě nám hodili vozíček ze stráně. Tak jsme domů přišli bez něj.“ František Drahovzal toto bral jako velkou osobní křivdu. Byli zastrašováni cizinci ve svém vlastním domě.

V tomto období byla šikana ze strany gestapa pouze nahrazena špehováním ze strany StB. Pamětník vzpomíná, jak jeho matka po návratech z výslechů vždy brečela. Jejich rodina také nikdy nedostávala potravinové lístky, výživné nebo jinou pomoc.

Vzpomínky na otce

Z kraje roku 1946 dostala babička, Viléma Drahovzalová, dopis, že její syn a Františkův otec padl za války v RAF. Po návratu prezidenta Beneše do Prahy dostali pozvánku na Hrad. „Hned jak jsem se vrátil z lágru, tak jsem šel na Hrad.“ Přijati byli Hanou Benešovou a jako výraz sounáležitosti dostali 10 tisíc Kčs. O velkou část těchto úspor však rodina přišla vinou měnové reformy v roce 1953.

Informace o okolnostech otcova úmrtí se František Drahovzal dozvídal postupně, v průběhu následujících let. V dopisu zaslaném velitelem československé vojenské mise ve Velké Británii stálo pouze, že: „František Drahovzal byl přechodně přidělen k britskému letectvu jako kuchař a zahynul dne 29. 5. 1943 při havárii letadla ve Skotsku.“

Samotnou nehodu ovšem zahaluje stín nejasností. Vzlet letadla s ruskou posádkou a českým kuchařem nebyl nikdy povolen. Při zřícení letadla došlo, podle očitých svědků, k úmrtí dalších tří osob, Rusů. Tato skutečnost ale nebyla nikdy zanesena v záznamech. Oproti tomu u Františka Drahovzala bylo v anglických záznamech uvedeno, že jeho smrt nastala „v důsledku plnění válečných operací“. Tyto skutečnosti vedly některé z leteckých historiků k podezření, že byl britským agentem nasazeným na špionáž u Rusů.

Jako památka na otce tak Františku Drahovzalovi zbyla pouze vojenská známka a nějaké doklady. „Nikdy jsem hrob táty ani neviděl.“

Vyučení a vojenská služba

František Drahovzal dostal na výběr své budoucí uplatnění. Možnosti byly: textilka, těžký průmysl nebo doly. „Komunisti nebyli tak blbý v 48., nechali německý fachmany ve fabrikách. Když to byli odborníci, tak si je nechali. (...) Já si mohl alespoň vybrat.“

V roce 1949 začal navštěvovat slévačské učiliště. Jako student na praxi dokonce dostával malou mzdu. Koupil tehdy do domácnosti malý sporák, aby rodina měla na čem vařit.

Po úspěšném vyučení musel v roce 1954 nastoupit na povinnou vojenskou službu. Narukoval k dělostřelecké jednotce v Sokolově. „V přijímači jsem byl najednou zavolanej do kanclíku, tam byl kapitán Černý a ten říká: ‚Váš otec byl v anglický armádě?‘ – ,Ano.‘ – ‚Tak to je mezi námi. (...) Měli jste být zítra odveleni na Slovensko k mobilnímu dělostřelectvu, ale vy nepůjdete, já jsem sloužil taky v západní armádě (...) a už o tom víc mluvit nebudem.‘“ Patnáct kluků odešlo, a František Drahovzal mohl zůstat v poddůstojnické škole.

Krátce nato onemocněl revmatickou horečkou a strávil tři měsíce v Karlových Varech. Poté byl na zbytek vojenské služby umístěn v Sezimově Ústí ve slévárně.

Další život

V padesátých letech se František Drahovzal, již se svou ženou, odstěhoval do Slatiny nad Úpou. Získal práci v družstvu, kde začínal na podřadných pozicích. „Nebylo špatný družstvo, ale žilo se... Ne dobře, ale normálně. Kdo není línej a chce dělat, tak se uživí.“

Přesto, že se Františku Drahovzalovi podařilo zdánlivě začlenit do společnosti, klid od státní moci nikdy neměl. Otec byl účastníkem zahraničního odboje, sestra se v roce 1966 provdala do Německa a všichni sourozenci ze strany matky byli odsunuti.

V roce 1968 jel na návštěvu do Německa za sestrou a jejím manželem. Hned po návratu byl pozván na výslech, kde mu nabízeli spolupráci výměnou za bezproblémové cestování přes hranice. „Bylo to ostrý, že bych na ně měl donášet. Chtěli takzvanou spolupráci. Řekl jsem: ‚Pošlete si tam svoje lidi.‘ (...) A už nás pak nikam nepustili.“ Zákaz vstupu dostal také švagr z Německa.

Během života se byl pamětník několikrát podívat na svůj rodný dům. Pokaždé byl v horším stavu než předtím. V hlavní místnosti skladovali hnůj, někdy sůl. Nyní je dům již zbouraný.

V sedmdesátých letech s rodinou dostal možnost ještě jedné návštěvy u Hany Benešové. Po chvilce vyprávění si vzpomněla na otce, který pro ni vařil v Anglii. „Vzpomněla si na něj, až brečela. Pak jsme byli pozvaní kdykoliv.“

František Drahovzal v současné době žije se svou ženou Marií ve Slatině nad Úpou. Jeho maminka na sklonku života bydlela u své dcery, Františkovy nevlastní sestry, v Novém Bydžově.


[1] Dříve se tato obec nazývala Humburky, což byl počeštěný výraz původního německého názvu Hohenbrück.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martin Reichl)