Miloslav Dočkal

* 1927

  • „Objevili jsme tam na komíně čočku. Byl tam Rusák, kterej tam klečel u tý čočky, měl sepnutý ruce a říkal: ,Ruděnka, ruděnka. Vsjó buděť - kušání, aj děvušky...“

  • „Zavolal si mě (velitel) a říká: ,Máte hlad!?‘ Já říkám: ,No...‘ Tak mi dal nějakej rohlík a kousek salámu a hned mně cpal lejstro: ,Koukejte, vy máte na táboře dobrou pověst. Tady podepište, že byste nám občas něco řek, jak to chodí, co je na táboře novýho, jestli se tam něco neděje a tak.‘ Estébák! Já jsem mu říkal: ,Já si to ještě rozmyslím.‘ - ,Dobře, dobře, tak běžte nazpátek do bunkru... My vás zase zavoláme.‘ Říkal jsem to Ádovi Petrovskýmu a on na to: ,Víš co, dělej ze sebe, že seš (labilní), rozklep se tam...‘ Já říkám: ,Dobře, tak to zkusíme.‘ Tak mě zavolali a zas mě pohostili. Věděli, že mám hlad, že jo. A znovu mně vrážel lejstro. Chvíli jsem se na něj díval a on říká: ,Tak podepište!‘ - ,Nepodepíšu!‘ Jak měl mapy v ruce, složený listiny, třísknul s tím o zem, zrudl, až jsem si myslel, že mu praskne v obličeji céva, a zařval: ,Vééén, lumpe! Ty pudeš domů, ale nohama napřed. Vééééén!!!‘ Tak jsem vypad ven. Nelíbilo se mu to, že nechci podepsat. Ještě jsem tam byl potom čtrnáct dní, dohromady měsíc. Ádovi jsem to vyprávěl, ten se moh umlátit smíchy...“

  • „Já řeknu, co jsem zažil. Jeden civil mně přinesl kus pečenýho kuřete. Tak jsem říkal: ,To je fajn!‘ Tam jsme nosili koks. Tak jsme si vždycky zavázali rukávy (u kabátu), hodilo se to přes rameno a nasypal se tam koks. Tak jsem jsem tam hodil to kuře. Vždycky byl filcuňk - jedna nebo druhá pětice. Tak jsem si říkal: ,Bude to třeba dobrý. Jako naschvál, moje pětice. Do prkýnka dlouhýho. Tak to půjdu do díry.‘ A bachař: ,Co to tam máte?!!‘ - ,Pane veliteli, pečený kuře!!‘ - ,Ty lumpe, ty si ze mě budeš dělat šoufky, já tě zavřu, až zčernáš... Marš!!‘ Šel jsem a mazal jsem. Když to slyšeli kluci, mohli se uchechtat. On mě vyhodil normálně. Protože kdybych říkal: ,No, to nic, tam nic není‘, tak by řek: ,Vysypte to a hotovo.‘ A on si myslel, že si z něj dělám srandu...“

  • „Byl tam kamarád Áda, kterej za války opravoval v Anglii letadla. Zavřeli ho, jako zavírali i ostatní piloty (...) Vylezli jsme každej nahoru na svoje dílo a najednou slyšíme: ,Pomóc, pomóc!‘ Ádu to zasypalo. Ze stropu spadla obrovská plotna - přímo na něj. Jeho kamarád musel rozbíjet ten kámen sbíječkou. Chvíli jsme tam stáli a pak šli pro prkno. Na prkně mu vypadlo kus mozku z hlavy. Snášeli jsme ho dolů a přišel tam důlní, odvezli ho dolů. My jsme z toho byli opravdu skleslí - před chvíli kamarád a najednou byl mrtvej. Seděli jsme tam a vypravovali si o něm, jaká je ho škoda. (...) A najednou tam přišel naddůlní: ,Jak to, že neděláte!‘ My jsme říkali: ,Pane naddůlní, teď nám to zabilo kamaráda.‘ - ,No a?!‘ Jako kdyby to byla moucha... A jeden Slovák, kterej si nenechal nic líbit, vzal sekyrku a říká: ,Cóó?‘ V životě jsem neviděl naddůlního tak utíkat... Ale neměli jsme z toho nic, ani to nenahlásil.“

  • „Tam byl bachař-gauner, co hned dával do korekce a podobně... Tak jsme si říkali, že to bude risk, ale že na něj něco narychtujem. Tak si jeden vrazil čepici dolu, sehnal si od civila brejle, ohrnul límec a vyskočil před ním z baráku, ale z jinýho... a takhe kolem něj šel. ,Jak to, že nezdravíte?!!!‘ - ,Polib mi zadek, ty blboune.‘ - ,Co si to dovolujete!‘ - ,Neštvi mě, nebo ti dám po hubě...‘ - ,Có?!‘ A kluk se dal do běhu, vlít do jinýho baráku, vlez tam oknem, všechno si sundal a zase kolem něj prošel a: ,Pane veliteli, dobrý den.‘ Ten byl rozzuřenej, že ho div neranila mrtvice.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Budislav, 07.08.2008

    (audio)
    délka: 02:52:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celou dobu jsem počítal s tím, že to jednou komunisti složej

dockal1.jpg (historic)
Miloslav Dočkal

Miloslav Dočkal se narodil 13. června 1927 v Budislavi v malorolnické evangelické rodině. V Budislavi vychodil pět tříd obecné školy a v Proseči čtyři třídy měšťanské školy. Spolu se svým bratrem Blahoslavem pak vypomáhali při zemědělských pracích. Kromě toho navštěvoval Miloslav Dočkal od roku 1944 průmyslovou školu v Litomyšli, od roku 1946 potom vystřídal několik dělnických zaměstnání, než se opět vrátil na usedlost svého otce. Na konci války se partyzánům v Budislavi podařilo ukořistit několik pušek, se kterými potom převážně mladí vesničané toužili bojovat proti odcházejícím Němcům. V létě roku 1949 Miloslava oslovil syn řezníka z Budislavi Josef Lněnička a přizval ho k činnosti, kterou sám již několik měsíců s dalšími přáteli na Budislavi a v Proseči prováděl. Lněničkova skupina měla v úmyslu především zastrašovat ty komunistické funkcionáře na okrese, kteří byli příliš horliví nebo se osobně podíleli na šikaně místních obyvatel, především zemědělců a živnostníků. Na počátku září 1949 navrhl Dočkal Lněničkovi plán na vyloupení obchodu s železem a střelivem v Proseči a získali tak další munici pro několik pistolí, které Lněnička vlastnil. Jejich činnost však neunikla StB. Po celoročním vyšetřování a konstruování složitého případu stanuli ve dnech 4.-7. 10. 1950 na lavici obžalovaných před Státním soudem v Litomyšli. Miloslav byl odsouzen za zločin velezrady k 25 letům vězení. Odseděl si plných jedenáct let. Pobýval ve věznicích Pardubice, Chrudim, Litoměřice, Plzeň-Bory, v lágru Vojna u Příbrami a v opavské věznici, odkud byl při amnestii 9. května 1960 propuštěn. Minulost politického vězně ho však pronásledovala. Vrátil se do rodné Budislavi, kde se mezitím komunisté pevně etablovali. Nejdříve pracoval v Litomyšli u pozemních staveb, ale po několika dnech musel skončit - byly to důsledky těžké práce v šachtě, které mu nedovolovaly takovou zátěž. Nastoupil do litomyšlských Juranek jako soustružník, ale komunističtí funkcionáři se rychle postarali o to, aby o dobré místo hned přišel. Pod pohrůžkou, že vystěhují celou širokou rodinu z okresu, ho donutili ke vstupu do JZD a musel vzít práci v mrazu za třetinový plat. Za několik let získal lepší místo jako soustružník v Poříčí a setrval tam až do odchodu do důchodu. Je členem litomyšlské pobočky KPV, je ženatý, má dva syny.