Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Karel Cudlín (* 1960)

• narodil se 28. června 1960 v Praze

• po maturitě v roce 1979 na gymnáziu pokračoval ve dvouletém studiu na Střední škole sociálně právní v Praze

• v letech 1983 – 1987 studoval v Praze na FAMU na Katedře umělecké fotografie

• většinu své profesionální kariéry působí jako samostatný fotograf, v roce 1898 fotograf časopisu Mladý svět

• v letech 1997 – 2003 byl jedním z oficiálních fotografů Václava Havla

• autor řady cyklů dokumentárních fotografií

• více než 25 let spolupracuje s Revolver Revue; v roce 2008 obdržel cenu Revolver Revue

• v soutěži Czech Press Photo získal šestnáct cen

• v roce 2016 byl jmenován na FAMU docentem

• v současnosti (2023) externí pedagog FAMU a Akademie Michael

• od roku 1990 se účastnil více než 60 výstav v České republice, USA a dalších evropských zemích

• zastoupen ve sbírkách v Evropě, USA a Izraeli

Pro mnoho lidí je Karel Cudlín fotograf Václava Havla. Ve fotografickém světě jsou vysoce ceněny jeho dokumentární cykly, ve kterých zachycuje okamžiky každodenního života i dějinných zvratů. Život kolem sebe začal fotografovat již jako kluk, který trávil čas se svými vrstevníky na žižkovských ulicích. Fotil dělníky, Romy, zajímala ho realita taková, jaká je. Už tehdy se vydal na cestu, po které přes řadu překážek kráčí stále. Dnes jako držitel mnoha ocenění, který svoji tvorbu prezentoval na bezpočtu výstav, autor řady publikací, fotograf zastoupený ve sbírkách v Evropě, USA a Izraeli.

Ruštině se říkalo okupanština

Karel Cudlín se narodil 28. června 1960 v Praze. Jméno Karel dostal po popraveném bratranci dědečka Cudlína. Zemřel na konci první světové války jako československý legionář zajatý v Itálii. „Dnes leží na Olšanech jako rodiče, a protože se asi jmenuji po něm, tak mu chodím občas zapálit svíčku, když jdu za rodiči,“ dodává pamětník. Tatínkova rodina pocházela z Prahy. Babička si přivydělávala jako švadlena v domácnosti, dědeček byl obchodní cestující. Otec Miroslav vystudoval lékařskou fakultu a později pracoval jako závodní lékař v dopravním podniku v Praze 8. Maminka Milena, rozená Vítovská, pracovala jako úřednice. Pocházela z vesnice u Pacova, kde měla rodina malé hospodářství. Bohužel žádný z prarodičů se nedožil vyššího věku a pamětník si na ně nepamatuje.

Z vyprávění ví, že maminčin otec byl Žid, který zemřel ještě před druhou světovou válkou. A i když se babička znovu provdala, matka za války žila na venkově jako skrývané dítě. Karlův otec byl totálně nasazený. O válce se doma příliš nemluvilo, o roce 1948 pak jako o komunistickém puči. Rodina žila v Praze na Žižkově, kde Karel později prožíval klukovské hry i školní roky: „Ve škole jsme byli všichni pionýři, nikdo se nás na to ani neptal. Nenáviděl jsem ruštinu, které se říkalo okupanština. Věděl jsem, že co se říká doma, to se neříká ve škole. Rodiče nebyli žádní disidenti, ale táta poslouchal Hlas Ameriky, měl na to speciální anténku.“ Když došlo v srpnu 1968 k vpádu okupačních vojsk, byl Karel s rodiči na dovolené na Lipně: „Pamatuji si, že tam přijelo nějaké sovětské vojenské auto. Pak následovala cesta vlakem do Prahy, což bylo také zajímavé. Vlak zastavil někde v poli a letělo letadlo. A část lidí začala křičet: ,Kotláři, kotláři, bude nálet.‘ Což byl nesmysl samozřejmě. Za chvíli se vlak rozjel, nic se nestalo.“ Když později došlo na prověrky, matka byla vyloučena z komunistické strany; otec ve straně nebyl.

První fotografie ze života na Žižkově

Karel dlouho nevěděl, co by chtěl studoval. Doma se očekávalo, že bude jako otec lékařem a on to nejdříve přijal za své. Dokonce si v maturitním ročníku gymnázia vyplnil přihlášku na lékařskou fakultu, ale nakonec ji roztrhal. V té době se již začal zajímat o fotografování a fotil  s otcovým foťákem. Fotil tam, kde žil, a tak vznikaly první fotografie dělníků nebo Romů na Žižkově. A právě zájem o sociální tematiku ve fotce ho nakonec po maturitě přivedl na sociálně-právní nástavbu. Zároveň dodává, že dalším studiem se snažil vyhnout vojně: „Byla to škola napůl politická, ale zajímavá lidmi, kteří tam chodili. A hlavně tam byla možnost kontaktů s reálným životem, byl jsem na praxi U Apolináře i na záchytce, v Bohnicích, v dětském domově. Dostali jsme se na exkurzi do vězení. Ty dva roky nepovažuji vůbec za ztracené. Navíc jsem si mohl fotit.“

Po ukončení školy se pokoušel o přijetí na FAMU, ale to se podařilo až na třetí pokus. Stále nad ním také visela hrozba základní vojenské služby, ale nakonec se mu díky známému psychiatrovi podařilo získat modrou knížku.  Po ukončení nástavby si našel brigádu v krematoriu, kde fotografoval, a nakonec se mu podařilo získat místo v podniku Fotografie; tehdy to byla práce v kategorii dělnických profesí, což byl později jeden z benefitů k přijetí na FAMU. Tam byl přijat na třetí pokus v roce 1983. A i když ji jako celou společnost ovládl normalizační duch, poskytla mu škola dobré základy.  Disponovala poměrně kvalitní knihovnou a hlavně se vždy našla část slušných, inspirativních pedagogů; pro pamětníka to byl především Pavel Štecha. Další nespornou výhodou studia byla tehdy jinak zapovězená možnost vycestovat do zahraničí; studenti nepotřebovali devizový příslib, protože o výjezd žádala škola. A Karel Cudlín dodnes vzpomíná na první cestu na Západ: „Samozřejmě pro mě to bylo úplné zjevení, osmdesátý šestý rok. Vystoupil jsem z vlaku, šel po té bohaté ulici Amsterdamu a říkal jsem si: ,To není možné, jsem v jiném světě.‘ Sice jsem měl nějaké představy z filmů, něco člověk četl, něco věděl z Hlasu Ameriky, ale byl jsem z toho úplně zděšený, z toho reálného kapitalismu. To bylo velkolepé. A bylo zajímavé i sledovat myšlení tamních studentů, jak žijí, co chtějí.‘“

Co když jsi jim to podepsal?

Již jako studenta ho začala zajímat otázka židovství, i když ve víře vychováván nebyl a sama matka o tomhle tématu nerada mluvila. Když byl pozván na židovskou obec, neváhal, aniž by tušil, na jak tenký led vstupuje, kdo a proč mu to ve skutečnosti zprostředkoval: „Člověk, který mě poprvé na obec vzal a dohodil mi tam focení, byl několikanásobný agent. Několikrát, dvakrát nebo třikrát jsem na nějaké svátky na židovské obci byl. A chtěl jsem tam i fotografovat. A někteří, kteří měli zkušenosti, mě upozorňovali: ,Budeš-li chodit na židovskou obec, tak se dříve či později ocitneš někde na StB. Což se také stalo. Přišel papír, abych se dostavil s pasem za účelem vysvětlení. Já jsem samozřejmě podělaný běžel do Bartolomějské, s pasem, ten vám sebrali. Tam seděli dva pánové a teď se začali vyptávat na různé věci: nejdříve Poláci ve škole, jestli vozí literaturu, jak na té FAMU a tak dále. Potom, co fotím, proč to fotím, a tak dále. Nakonec z nich vylezla samozřejmě židovská obec, s tím, že jeden říkal: ,Bylo by dobré, kdybyste tam fotil, jenom byste nám ukazoval občas nějaké věci a podobně.‘ Já jsem na židovské obci od té doby, od roku asi osmdesát šest až do roku devadesát, nebyl, protože jsem se bál. A nechtěl jsem to dělat.“  Ještě před výslechem se přitom radil s rodiči kamaráda, kteří už měli zkušenosti: „Řekli mi: ,Zásadně jim nic nepodepisuj, to je první. Ptej se, co chtějí, co jsi udělal špatnýho, a za třetí dělej ze sebe blbýho a říkej, že na obec chodíš, protože tě zajímá etnická hudba, zajímají tě minority, hlavně jim toho vykládej co nejmíň.‘ A tím mě vlastně strašně pomohli, protože jsem se toho v rámci možností držel.“ I když na výslechu dostal ponaučení, že o tom nemá s nikým mluvit, udělal pravý opak: „Rozkecal jsem to všude u lidí, kterých jsem si vážil, který by se mohli cítit ohrožení. Pověděl jsem to Pavlovi Štechovi ve škole, který řekl: ,To je hezké, že mi to říkáš, ale co když jsi jim to podepsal?‘ Měsíc nebo dva jsem z toho měl stihoman. Máte pocit, že vás někdo sleduje, že o vás všechno ví, co budete dělat, jak se budete vykrucovat. Ale potom už mě naštěstí nikdy nevolali. Po revoluci jsem to lustroval a zjistil jsem, že jsem tam jako kandidát tajné spolupráce,“ vypráví. Svazek s krycím jménem „Mirek“, pod kterým StB Karla Cudlína vedla jako kandidáta tajné spolupráce (KTS) se k dnešním dnům nedochoval. Dodejme, že KTS nepatří mezi takzvané kategorie vědomé spolupráce. 

Po ukončení studia hledal Karel různé možnosti výdělku, fotil smuteční pohlednice, spolupracoval s  časopisem Vlasta a koncem 80. let nastoupil jako fotoreportér Mladého světa. A samozřejmě fotil pro sebe to, co ho nejvíc zajímalo, tedy dokument, který měl kořeny ve focení romských rodin na Žižkově nebo dělníků v dílnách dopravního podniku, kam ho vzal otec: „Valilo se to jako sněhová koule. To dělnické prostředí mě hodně zajímalo. Kontrast mezi tím, co se říkalo, a reálná situace.“ Fotil tak i různé slavnosti včetně oficiálních a některé fotky se mu podařilo vystavit již před sametovou revolucí. Vzpomíná i na to, jak vystavoval v Polsku: „Hodinu před zahájením přišel oficiální cenzor, tam se mu naservírovala vodka a půlka salámu a on všechno schválil. Bylo to směšné, ale musel být papír. Byla tam jiná, uvolněnější atmosféra než u nás.“

Dny jsem trávil na ulicích

Koncem 80. let se Karel účastnil i některých protivládních demonstrací, ale chodit s fotoaparátem znamenalo okamžitě přitáhnout pozornost Veřejné bezpečnosti: „Fotil jsem strašně málo a bál jsem se. Mám rozmazaný, blbý fotky. Ve srovnání s jinými jsem hrdina nebyl.“ Naopak období sametové revoluce již zaznamenal. Ještě předtím vytvořil cyklus z doby odchodu východních Němců i konec Berlínské zdi. Tam se vypravil asi tři dny po jejím pádu a zpět se vracel tak, aby mohl jít 17. listopadu na Albertov. I on došel s kamarádem až na Národní třídu, kde se snažili fotit z okna, z nadhledu, což se podařilo. V té době byl zaměstnaný v Mladém světě, kde již v pondělí oznámil, že jde fotit ven, a další dny strávil na ulicích. A co na něj tehdy nejvíce zapůsobilo? „Určitě když se dali do pohybu dělníci, ale i Letenská pláň, volba Havla, Silvestr na Václaváku,“ vzpomíná.

Po sametové revoluci stál Karel Cudlín se svým fotoaparátem u mnoha klíčových událostí nejen českého dění. S dokumentární fotografkou Danou Kyndrovou začali fotit první uprchlíky v Čechách, kteří byli ubytovaní v některých objektech po Sovětské armádě. Ta tehdy z Československa teprve odcházela, a tak vznikl nápad zachytit na fotografiích i odchod vojsk.  Od jara 1991 do léta 1991 intenzivně jezdili hlavně do Milovic: „Samozřejmě byly mezi vojáky rozdíly, ale byla to Sovětská armáda. Já si pamatuji, že jsme se bavili s nějakými z Litvy, Lotyšska, oni se trošku báli, ale říkali: ,My bychom to chtěli také, aby to bylo u nás jako je to u vás. My už tam s nimi nechceme být.‘ Takže tam byli samozřejmě rozdíly mezi jednotlivými vojáky. A zvláštní kapitola byli důstojníci, většinou si chtěli ještě urvat to, co mohli. Oni nevěděli, kam jdou, nevěděli, jestli budou mít byty, jak to bude, už věděli, že ekonomická situace v Sovětském svazu je hrozná. Sovětský svaz se vlastně začal rozpadat v té době, takže se snažili něco prodat, něco koupit. Takže ten strach z fotografování byl, abyste nevyfotil někoho, jak šmelí, jak prodává naftu, agregáty na výrobu elektřiny nebo já nevím, co se dalo všechno prodat, s tím jsem neměl zkušenosti.“

Tehdy také začaly jeho cesty na východ: „Dohodli jsme se s Vojtou Dukatem, že bychom se jeli podívat do říše zla, která se už opravdu začala v devadesátém prvním rozpadat.“ Byli tak u vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, točili a fotili první volby, ale i svátky a další události. V roce 2004 fotil několikrát na Majdanu. Na otázku, zda měl strach, říká, že na Ukrajině strach nikdy neměl, ale hned dodává: „Měl bych ho, kdybych se ocitl někde, kde se střílelo, hrdina nejsem. Revoluce se ale odehrává někde v centru na náměstí a o pět ulic dál už vlastně žádná revoluce nebyla, tam běžel normálně život.“

Fotografem nejen Václava Havla

Již na počátku 90. let také začal díky Pavlu Štechovi fotit kulturní akce na Hradě. A nakonec přišla nabídka, která se neodmítá: „V roce 1996 mě Špaček oslovil, jestli bych nechtěl být jedním z fotografů Václava Havla. Samozřejmě to byla velká čest.“ Tak jako většina lidí, která prezidenta blíže poznala, vyzdvihuje jeho slušnost, vstřícnost vůči lidem, se kterými pracoval, ale třeba i k těm, kteří za ním na jeho cestách přicházeli a on se jim věnoval navzdory únavě a náročnému programu. Stejně se stavěl k samotnému fotografování, i když v oblibě ho neměl: „Byl citlivý a nerad se fotil, to byl trochu problém, nemiloval to. Sice rád režíroval a vymýšlel, jak má vypadat scéna, pocházel přece z divadla, ale že by si užíval fotografování, to myslím, že ne. Ale bylo to zajímavé a já říkám díky za to.“

Sametová revoluce umožnila Karlu Cudlínovi i návrat do židovské obce a především cesty do Izraele, který mu okamžitě přirostl k srdci: „Oslovuje mě jeho krajina, lidi, historie. Člověk se tam cítí jako doma.“ Jednu knihu z těchto cest již vydal a rád by vydal další ve spojení s výstavou. Díky židovské obci se účastnil i dalšího projektu, který pro něj měl velkou osobní hodnotu, focení pro Domov sociální péče Hagibor. Nebylo to pro něj jen o fotografování, ale i o rozhovorech s lidmi, kteří přežili hrůzy 20. století: „Mohl jsem s nimi trávit nějaký čas, často se vám potom otevřeli a něco vám řekli. A to pro mě bylo nesmírně cenné.“

Vývoj po sametové revoluci dnes stále vnímá jako v podstatě pozitivní: „Pro mě byl nejdůležitější moment, když jsme vstoupili do NATO a potom do Evropské unie. Rozčarovaný jsem byl z rozpadu Československa. I přes všechny problémy, které společenství Evropské unie přináší, si myslím, že vývoj je v podstatě pozitivní.“ 

I na něj ale samozřejmě dopadly události posledních let, v živé paměti má fotografování během pandemie: „Když se nemohlo sloužit v kostelech, tak se pár lidí scházelo na Staroměstském náměstí. Šel jsem těmi prázdnými ulicemi, zněly zvony, nikde nikdo a tam klečelo deset lidí a modlilo se. Byly to zvláštní až apokalyptické výjevy.“  Dnes se ho bolestně dotýká situace na Ukrajině, kterou důvěrně zná, ale i jeho válečný konflikt zaskočil: „Ještě den před tím jsem věřil, že válka nebude. Ale nebyl jsem asi jediný. Překvapila mě, je to hrůza. Doufám, samozřejmě, že skončí vítězstvím Ukrajiny. Ale konce zatím nevidím.“ Přesto věří, že se na svá oblíbená místa bude moci znovu vrátit. Zatím má v plánu další dokumentární cykly, další cesty, výstavy. Život pozorovaný hledáčkem fotoaparátu ho stále těší.