Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Čmakalová (* 1923)

• narozena 20. října 1923 v Sudkově u Šumperka

• práce v rodinném ovocnářství

• předčasná smrt manžela

Vyrůstala jsem mezi ovocnými stromy

Po konci první světové války byla založena Československá republika. Velkou část pozemků tehdy vlastnila šlechta. V rámci pozemkové reformy v roce 1919 bylo rozhodnuto o vyvlastnění části těchto pozemků a rozdělení velkostatků místním sedlákům. Takto se rozdělovalo i panství rodu Žerotínů v Bludově nedaleko Šumperka. Tehdy si šli pole vylosovat také manželé Holínkovi. „Chodilo se s kloboukem a každý si vytáhl číslo a podle toho dostal parcelu. Naši proto měli pole až u Bludova, jak je Habermannův mlén.“

O čtyři roky později, 20. října 1923, se v Sudkově na Hané manželům narodila dcera a pojmenovali ji Marie. Marie měla další tři sourozence, ale nejmladší sestra Lydka zemřela ve čtyřech letech. „Maminku jsem měla moc hodnou, táta byl takovej otrlej z války. Když nebylo co jíst, tak maminka vzala krajíčky chleba, posépala to křišťálovým cukrem, zalila to kafem meltou a pokapala to tím, a tak jsme měli chleba.“ Ještě před začátkem druhé světové války v roce 1930 postavili rodiče chalupu za 33 tisíc. Marie uvádí pro srovnání, že tehdy stála košile 13 korun, takže na chalupu museli rodiče opravdu dlouho šetřit.

Chalupu měli Holínkovi v Sudkově, ale pole jim byla přidělena až u Bludova, tedy více než tři kilometry daleko. Na svých pozemcích založili rodiče ovocné sady a ty byly hlavní obživou pro celou rodinu. „Vyrůstala jsem mezi ovocnými stromy. Bylo to pěkný, ale byla to dřina. Měli jsme to tři čtvrtě hodiny od chalupy.“ Marie vzpomíná, jak moc se lišil tehdejší život matek od toho dnešního. Její maminka musela třeba často nechat miminko v posteli doma a odejít na několik hodin na práci do sadu. „Tenkrát žena v podstatě nic neznamenala. Byla závislá na svém mužovi, jaký byl, kolik jí dal peněz, jestli všechno nepropil.“

Do školy chodila Marie v Sudkově a na měšťanku do Postřelmova. Ve škole ji bavily všechny předměty a učení se stalo jejím největším zájmem. Je až neuvěřitelné, jak si ze školy dodnes pamatuje téměř vše, co se naučila. „Budete se mi smát, ale já si to pořád pamatuju a občas si to i říkám. Umím stále vyjmenovat všechny poloostrovy světa. Mám paměť.“ Bohužel však svou milovanou školu nemohla ani dochodit celou. „Já jsem strašně ráda chodila do školy, ale já jsem nesměla. Má sestra propadala, já jsem musela poskočit o rok, místo páté třídy jsem musela jít do šesté, aby naši nemuseli kupovat dvě knížky, takže mám jen dvě třídy měšťanky. Umím třeba všechny státy, ale Evropu ne.“

Vajíčko, jen když jsem byla nemocná

Marie musela odmala pracovat v rodinných sadech a u dalších ovocných stromů na Třemešku. Studovat nešla, ale maminka hodně dbala na to, aby byla připravená do života, a poslala ji do učení do zámku v Bludově. „Když šla kolem hraběnka, tak jsme ji museli pozdravit: ,Rukulíbám, milostivá.‘“ Na zámku se Marie učila vařit a šít. Hlavně šití ji hodně bavilo a později se přihlásila i do kurzů šití v Šumperku. Byla z domova zvyklá, že vše v domácnosti si musí ušít sama. „Maminka nás hezky udržovala. Ušila nám hezký zástěrky, naškrobila je, vyžehlila a byly jsme jak z cukru.“

Kromě prodeje ovoce si Holínkovi přivydělávali prodejem domácího mléka a vajíček. Marie ráno před vyučováním musela zajet do nedaleké mlékárny, kde odkupovali mléko za 80 halířů za litr. „Vždycky v pět ráno říkala maminka: ,Mařenko, vstávej, musíš s mlékem. Dám ti 30 halířů na rohlík.‘“ Všechna vajíčka zase tatínek prodal v Bludově. „Kdypak já jsem měla vajíčko! Možná když jsem byla nemocná, tak mi maminka uvařila vajíčko, aby to tatínek neviděl.“

Maminka uměla hrát na citeru a doma děti hodně vedla k umění. „Pan učitel založil dokonce i kapelu v Sudkově. Zpívali jsme tenkrát čtverhlasně Leť, větýrku, nad pohoří…“ Marie od dětství psala básničky, které má zaznamenané ve svém deníku, a všechny umí odříkat zpaměti. V mládí hrála hodně ochotnické divadlo.

Marie si vzpomíná na konec války v Sudkově. Němci prohledávali Sudkov a tatínek rodinu schoval do sklepa a všechny věci na patro. Ze sklepa Marie slyšela, jak se Němci ptají, jestli je někdo uvnitř. Báli se, že je naleznou, ale v tu chvíli přijel před dům tank a z něj vojáci křičeli, že posádka Rudé armády je už v Postřelmově na nádraží. Pak již viděli od mostu přibíhat ruské vojáky a Němci utíkali pryč.

Do života to moc nebylo

V roce 1949 se Marie vdala a od té doby se jmenuje Čmakalová. „Měla jsem lásku, bydlel tady naproti. Bylo to pěkný, ten mladý život, tancování a pobavení, ale do života to moc nebylo. Šel do práce a tam se prášilo, tak měl zaprášené plíce.“ Její manžel byl vážně nemocný. Měli spolu dvě dcery. Marii mrzelo, že neměli víc dětí. Manžel byl ale jedináček a jeho matka nechtěla, aby měl moc dětí. Když Marie své tchyni oznámila, že po čtyřech letech od narození první dcery je opět těhotná, tak jí tchyně odpověděla: „Už zas?!“ Pamětnice k tomu říká: „Vždycky jsem si říkala, že je tady tak velká zahrada, že by se tu uživilo víc dětí.“

Když byly dcerky ještě malé, tak se manželův stav zhoršil a ve věku 35 let zemřel. To bylo pro Marii nejhorší období v životě. „Kdybych mohla něco vymazat, tak bych smazala to úmrtí. To jsem každý ráno vstávala s hrůzou, jestli ještě dýchá. Když se to potom stalo, tak jsem šla a nevěděla, jak to holkám říct. Řekla jsem jim: ,Děti, tatínek nám usnul.‘ Eva byla vždycky taková rychlá od huba a povídá: ,On umřel, že jo?‘“ Od manželovy smrti se musela o děti postarat sama. Všechno oblečení jim ušila. Nejvíc ji mrzelo, že jim to ve škole nešlo tak dobře jako tehdy jí. „Farář říkal, že někdo má dar síly a někdo rozumu. Někdo je chytrý a někdo je na práci. Každý člověk je k něčemu, ale důležitý je, aby si to každý dokázal zařídit podle toho, jaký je.“

Rozhovor s pamětnicí nahrály žákyně v rámci projektu Příběhy našich sousedů.