Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Chudej (* 1962)

Chtěl jsem zkusit, co dělá Ostravu Ostravou. A to byly doly.

  • narodil se 29. března 1962 na Slovensku

  • v roce 1964 stěhování do Ostravy za otcovou prací u VOKD

  • vyučil se elektrikářem, střídal zaměstnání

  • vyhozen z Českých drah, protože odmítl vstoupit do Revolučního odborového hnutí

  • práce na šachtě v Dole Petr Bezruč do roku 1987

  • aktivní účast na demonstracích v Brně a v Praze

  • byl součástí ostravské alternativní kultury, vydával časopis Pasivita

  • po sametové revoluci se stal členem Občanského fóra

  • založil si vlastní živnost a až do roku 2015 pracoval jako elektrikář

Miroslav Chudej se narodil 29. března 1962 v Turzovce na Slovensku v katolicky založené rodině. Tatínek Adam byl tesařem, maminka Anna učitelka. Kvůli otcově pracovní příležitosti u VOKD (Výstavba ostravsko-karvinských dolů) se rodina přestěhovala ze severozápadního Slovenska do Ostravy. Miroslavovi tehdy byly pouhé dva roky.

Miroslav začal navštěvovat základní školu za okupace v roce 1968. „Přímo naproti našeho domu stály tanky. Rodiče plakali, já jsem byl nadšený, byl jsem ještě dlouho potom přesvědčen, že jsem zažil druhou světovou válku.“ Než se situace v Ostravě uklidnila, vrátila se rodina na Slovensko, kde Miroslav vyrůstal se svým dědečkem, jehož nepřátelský postoj ke komunismu Miroslava v dětství ovlivnil.

Po návratu do Ostravy začal Miroslav znovu navštěvovat základní školu, první a druhou třídu katolickou, také chodil do lidové školy umění, kde se učil hrát na akordeon, a začal chodit do Pionýra (pod vlivem dědečkových názorů však přestoupil do skautu, než byla činnost brzy nato zakázána). Už ve 12 letech byl Miroslav ovlivněn rock’n’rollovou hudbou a jeho zájem o alternativní kulturu od té doby dále rostl.

Po základní škole se rozhodl vyučit se elektrikářem, vystřídal však více zaměstnání. Mimo jiné pracoval také u Českých drah, ale jelikož odmítl vstoupit do Revolučního odborového hnutí, byl z ČD vyhozen.

Když důl, tak Petr Bezruč

Po vyhození z drah neměl Miroslav mnoho možností, kde najít zaměstnání. Ve svých 23 letech začal pracovat v Dole Petr Bezruč. „Chtěl jsem zkusit, co dělá Ostravu Ostravou. A to byly doly.“ Miroslav nejdříve na šachtě pracoval u telefonistů jako elektrikář a měřič metanu v důlním ovzduší, druhým rokem začal vystrojovat vlaky materiálem a vozil je do čelby (čelní plochy dolu, kde se hloubí nebo dobývá hornina).

Na šachtě se Miroslav setkával s nejrůznějšími typy lidí, od intelektuálů, kteří sem byli odsunuti režimem, až po kriminálníky, kteří do dolů hojně nastupovali. „Horníci, to byla taková smlouva s peklem. Když člověk přišel do čelby, kde bylo hrozné horko, chlapi tam byli úplně nazí. Měli na sobě jen gumáky a přilby s baterkou. Většina z nich hodně pila. Byli to přímí chlapíci, kteří se s ničím moc nemazlili.“ Byla to doba, kdy režim potřeboval každodenní pracovní sílu, kterou havíři představovali. Díky tomu si horníci, včetně Miroslava, mohli dovolit nevstoupit například do Revolučního odborového hnutí nebo se nemuseli účastnit schůzí komunistů. Horníci měli poměrně vysoké příjmy, Miroslav si vydělal zhruba tři tisíce korun, což bylo asi dvakrát více, než si vydělal v předchozím zaměstnání jako elektrikář. Na úkor toho byla však práce na šachtě často životu nebezpečná, jak podmínkami, ve kterých horníci pracovali, tak samotným přístupem havířů.

Chtěli nás ostříhat

Miroslav se v Ostravě postupně stal součástí alternativní kultury. Přestože v 80. letech nebyla ostravská undergroundová skupina tak početná jako například v Brně nebo v Praze, Miroslav se svými přáteli začal rozmnožovat texty o Chartě 77, vydávat samizdaty a také časopis Pasivita. U manželů Chudejových doma, na půdě bytu v Mariánských Horách, se organizovala různá promítání zakázaných filmů, videožurnálů a pořádala se divadelní představení. Spolu s přáteli také Miroslav pomáhal obnovovat Magorův festival v Prostředním Vydří. Miroslav sám byl členem dvou kapel, Vzhůru do dolů a Špinavý nádobí.

Nejen díky svým aktivitám se Miroslav dostával do problémů s policií. „Jakmile šel někdo s dlouhými vlasy po cestě, okamžitě vás zastavili, chtěli občanku, chtěli vidět, že pracujete.“ V roce 1986 byl Miroslav vyslýchán StB na základě svých cest do Brna za chartisty a vydávání zakázaných textů a knih. „Velice dobře si pamatuju, jak jsem šel ráno po páté na šachtu, a přijelo policejní auto. Bylo to jako v americkém filmu, šlápli na brzdu a stáhli mě do auta.“ Po úmorném desetihodinovém výslechu byl Miroslav propuštěn.

Když se v roce 1987 Miroslav oženil, s prací na šachtě po dvou letech skončil.

Miroslav Chudej se aktivně účastnil demonstrací v Praze a v Brně, které předznamenávaly blížící se konec komunistického režimu. Když studentské stávky začaly probíhat i v Ostravě, připojovali se k nim také horníci.

Zašlá sláva

Po pádu komunismu zavládla vlna nadšení, která však v Ostravě pomalu vyprchávala s rostoucí nezaměstnaností a s tím spojenou romskou problematikou. Zavřely se doly a z železného srdce republiky zbyly jen Vítkovice. „Lidé mají krátkou paměť. Myslím, že teď už spokojení nejsou, ale po tom pádu byli.“

Po revoluci se Miroslav stal členem Občanského fóra. Založil si vlastní živnost a až do roku 2015 pracoval jako elektrikář.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Aneta Honzková)