Mgr. Jan Choděra

* 1947

  • „Každý, a zejména tedy komunální politik, musí jít do té politiky s pokorou. S pokorou, jaká je vůbec jeho funkce. Ne plat, nebo židle, nebo kancelář, ale že se má o ty věci starat, které mu jsou přiděleny, a ne jenom ty, které může... a to už se dneska neděje. Hodně se toho změnilo, hodně se toho změnilo. Zjistil jsem jednu věc, že všichni vyznávají demokracii, pokud je výhodná pro ně. Ale že proti nim stojí někdo, kdo má taky nárok na demokracii, to už je tolik nezajímá. Tak jsem pochopil, i když jsem tomu nechtěl věřit, že my se musíme té demokracii ještě hodně učit. Když přišla revoluce, tak vím, že tenkrát… já už nevím, jestli to byl nějaký americký politik, nebo Thatcherová, nebo kdo to tam v Británii byl… prostě prohlásil, že Československu bude patnáct let trvat, než se naučí demokracii. A já jsem říkal: ,Ty blbe, vždyť my o té demokracii už něco víme!‘ Ten člověk měl nejenom pravdu, ale hluboce nás přecenil. Opravdu, to vidíte úplně na všem.“

  • „To jsem se tam dokonce dostal do Bartolomějský. Zase na Václaváku, měli to ti policajti dobře vymyšlený. Já jsem šel, byl jsem ostatně u táty, šel jsem od něj, byl večer, byla už tma. A jdu po Václaváku nahoru a potkám kamaráda. Tam už bylo srocení lidí, tak jsme na to koukali, jsme se zúčastnili, a teď jsme říkali: ,Hele, tam jsou autobusy plný policajtů, musíme si dát majzla, jakmile z těch autobusů polezou.‘ A oni sice z těch autobusů vylezli, ale to už přišli úplně jiný, takže nás tam uzavřeli, všechny nás naložili do antonů a odvezli do Bartolomějský, takže jsem tam byl až do sedmi do rána. Měl jsem opět štěstí, že ten vyšetřovatel… přišli dva, klasicky hodnej a zlej, a z toho zlýho… se mi moc nelíbil, jsme se tam začali bavit. No, a teď jsme se začali dohadovat s tím, který mě vyslýchal, ten hodnej. Říkal: ,Vy jste tam tohle…‘, a jako, že jsem bránil dopravě. Říkám: ,Já jsem byl na chodníku, celou tu dobu. Jsem vůbec nebránil.‘ Tak jsme se bavili o těchhle těch krávovinách, což toho druhého otrávilo, se sebral a odešel. A tak jsem tam seděl, furt si mnou o něčem povídal, a opravdu bylo k sedmé hodině ráno, já jsem tam byl u něho snad dvě hodiny, a on říká: ,Víte, mě už to nebaví. Vy mně nenadáváte, a já už nechci nikoho dalšího, já už za chvíli končím, tak se nezlobte, že jsem vás tady tak dlouho zdržel.‘ Klika! Kdyby tam byl nějakej pitomec… Viděl jsem tam kluky, kterým nařezali obuškem. Holku, kterou seřezali obuškem. Na chodbě jsme tam stáli vyrovnaní, nás tam byly stovky. A já jsem měl zase tu kliku, že jsem natrefil na člověka, kterej už z toho byl otrávenej.“

  • „Bylo tam udání. A jak jsem říkal, táta byl hrozně společenskej, takže na faře se scházeli pan lékárník, pan, já nevím kdo… Já vím, že jeden z nich byl lékárník, ale ostatní profese si nepamatuji, i když řadu těch jmen znám nebo vím, že se o nich vyprávělo. A stalo se to, že táta, nebo respektive naše rodina, máma s tátou, si koupila kuchyňského robota. Dnes je to sranda, ale tenkrát v Jeseníku to bylo jako něco, jako když začala televize, tak se chodil celej barák koukat k sousedům na televizi. Tak se sešli, a ta jedna dáma, která tam byla taky, to označila, nevím proč, za schůzku konspirační odbojové skupiny, která chtěla svrhnout komunistický režim, a takovéhle věci… Takže, já si myslím, že tam nějaký estébák potřeboval vyvinout činnost. Tah proti duchovním byl, takže to rozjeli a udělali monstrproces v plném slova smyslu, co ten monstrproces je. To nemá jedinou úchylku od tohoto termínu. On byl obviněn, že založil a vedl, s pomocí agenta Intelligence Service, výcvikové středisko, které bylo někde v Posázaví, bůhvíkde od Jeseníku. Že vedl výcvikové středisko agentů, nebo spíš, nechci říct teroristů, protože tohleto nejsou teroristi, ale odbojová skupina vybavená zbraněmi, a já nevím, co všechno, a takovéhle věci. To vymyslet, bez jediného důkazu, to je román. Dokonce také vím, že mu ukázali fotku mého dědečka Řepy a říkali: ,To je ten Angličan.‘ On říká: ,Ne, to je můj tchán,‘ a dostal do zubů. Pak jeden ten, to neudělal táta, to byla celá skupina, když táta byl vedený jako vedoucí toho odboje, tak prostě už taky nevěděl, kudy kam, tak řekl, že to zakopal, něco, já nevím co, zbraně že zakopal někde na zahradě, tak oni u něj překopali celou zahradu. Nic nenašli, tak mu samozřejmě nařezali, ale on, než to udělali, tak měl dva tři dny pokoj.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.02.2023

    (audio)
    délka: 01:59:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 05.05.2023

    (audio)
    délka: 01:24:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na světě bude dobře, až budou lidé vzájemně respektovat svá práva

Jan Choděra (r. 1965)
Jan Choděra (r. 1965)
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Choděra se narodil 24. října 1947 v Jeseníku rodičům Jaroslavovi a Danici Choděrovým. Otec sloužil jako evangelický farář a po válce byl vyslán na sever Moravy, aby se tam ujal místní farnosti. Na podzim roku 1948 byl na základě udání zatčen a po monstrprocesu jakožto šéf „diverzní skupiny“ odsouzen na čtyři roky vězení. Krátce nato se rodina přestěhovala zpět do Prahy. Jan odmaturoval na průmyslové škole stavební a nastoupil vysokoškolská studia na stavební fakultě. Intervenci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožíval přímo v pražských ulicích, v nichž vylepoval protiruské letáky. V březnu 1969 byl vyšetřován v souvislosti s oslavami vítězství hokejistů nad týmem SSSR a v tomtéž roce byl podmínečně odsouzen za poškození památníku u Roželova, jenž na daném místě neopodstatněně oslavoval ruské partyzány. Po této kauze studia ukončil a nastoupil základní vojenskou službu. Následně byl zaměstnán v Pražské stavební obnově a v dalších firmách v oboru stavebnictví. V roce 1973 vstoupil do manželství s Evou Borovou. Tchánem se mu stal Josef Bor, právník židovského původu, jenž o svou rodinu přišel v Osvětimi. Vzpomínky na bolestné období sepsal v knihách Zapomenutá panenka a Terezínské rekviem. V osmdesátých letech pamětník absolvoval dálková studia Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Listopadové události roku 1989 jej zastihly v úzkém kontaktu se studenty, jakožto zaměstnance ČVUT, kde byl zvolen do prvního akademického senátu. Po sametové revoluci působil v manažerských funkcích ve Správě služeb diplomatického sboru, České spořitelně a Agrobance. V listopadu 1989 se stal členem ČSSD, v jejichž barvách aktivně působil ve významných veřejných funkcích jako zastupitel MČ Praha 4, zastupitel hl. m. Prahy a náměstek primátora hl. m. Prahy.